Slunečko, Petr: Nejstarší loutkové divadlo Praze

Nejstarší loutková scéna vznikla v roce 1913 v Praze 8-Kobylisích. Kobyliské loutkové divadlo bylo bezejmenné a dlouho jím také zůstalo. Založil je znamenitý vlastenecký kantor a ředitel škol Karel Hacker.

Tehdy na podzim roku 1913 za 100,- korun rakouskouherských koupil Karel Hacker divadelní scénu, loutky a všechno divadelní příslušenství od Karla Popílky, šéfa místních ochotníků, jejichž soubor vznikl hluboko v devatenáctém století.

Tento vášnivý divadelník je hoden malé pozornosti. Vytvořil v Kobylisích, jak již bylo řečeno, soubor pozoruhodné úrovně působící v Dělnickém domě a hrající dobré realistické hry vždy po celou sezónu před vyprodaným hledištěm, svým zevnějškem připomínal herce své doby, ostře řezaným obličejem, uměřenými gesty a sonorním hlasem. Však se také zhlédl v hereckém projevu Želenského a Vojanově.

Tedy od tohoto vzácného muže koupil Karel Hacker loutkové divadlo. Jako správný učitel se velmi angažoval v Národní jednotě severočeské, jejímž jediným úkolem byla podpora českých škol v pohraničí. Ta Kobyliská pobočka Jednoty měla na starost školu v České Kamenici, která ovšem tehdy příliš česká nebyla. A tak loutkové divadlo vzniklo jednak k získávání finančních prostředků pro tuto školu a jednak pro děti z Kobylis jako prostředek zábavy a poučení. První inscenací byla hra lidových loutkářů – buditelů Kníže Oldřich a Božena. Karel Hacker stál v čele divadla velmi dlouho – od založení až prakticky do své smrti (1972). Na počátku padesátých let si soubor divadla zvolil jméno Jiskra, pod nímž hraje dosud. Po druhé světové válce nastal rozkvět divadla. Principálského žezla se ujal syn zakladatele Dr. Karel Hacker, který v nových inscenacích často pro dospělé rozvinul estetickou a emocionální funkci souboru a jeho představení. Vedle představení provozovaných pravidelně pro děti se na jeviště dostává např. Princezna Pampeliška Jaroslava Kvapila nebo Pan Johanes Aloise Jiráska. Samozřejmě vždy pod laskavým dohledem čestného principála starého pána.

Po překvapivé smrti Dr. Karla Hackera a několika letech útlumu se činnost loutkového divadla opět rozjíždí za vedení nového principála Stanislava Starého plným tempem. Nový úspěch přinášejí Broučci Jana Karafiáta z roku 1968, dále Ferda Mravenec, Loupežník Rumcajs, Křemílek a Vochomůrka, Budulínek, Červená Karkulka nebo Perníková chaloupka. Také soubor poněkud omládl, má určitě ambice a také úspěchy. Stačí vyjmenovat účast na řadě ročníků festivalu Loutkářská Chrudim, Čechova Olomouc nebo Raškovy Louny, vystoupení v Rakousku a řada vítězství na přehlídkách individuálních výstupů s loutkou.

Často jsem slýchával hlasy herců, kteří lamentovali nad tím, že na tomto světě po nich vlastně nic nezůstává. Jen pár fotografií, článků v novinách a vzpomínky pamětníků, jichž valem ubývá, i když v době videa a DVD to snad až tak neplatí, loutkáři na tom vždy byli trochu lépe. Po nich totiž zůstávají loutky. Ona zvláštní umělecká díla, která na přání autora a režiséra stvořil výtvarník, scénograf. Právě loutky mohou dokumentovat vývoj divadelního souboru, jeho zaměření a také úspěchy a pády.

Sto let Loutkového divadla Jiskra, které soubor oslavil 15. listopadu, je tedy dobrou příležitostí k zamyšlení nad jeho spoluprací s výtvarníky. V dřevních dobách divadla Jiskra po jejím založení až do šedesátých let výtvarná tvář divadla patřila sadám loutek. Ty mělo divadlo v podstatě tři. Loutky Munzbergerovy, Malíkovy a Královy hrály ve většině inscenací loutkového divadla. Aby se v nich přece nějak odlišovaly, převlékaly se nebo se na ně nově šily kostýmy. Také scény, tedy dekorace a rekvizity se vybíraly z poměrně širokého fondu divadla, který postupně vznikal. Uvedená praxe se však začala rokem 1966 měnit. Tehdy soubor poznal, že má na víc, že poněkud dozrál. Začala se razit zásada – každá inscenace své loutky a výpravu. To samozřejmě nejde hned. Jako první se začaly měnit dekorace, které vznikaly v divadelní dílně podle souborových výtvarníků Jindřicha Slunečka a Stanislava Starého. Dosavadní sady loutek byly obohaceny o sadu, kterou vyráběla Moravská ústředna v Únanově u Znojma. S ní divadlo intenzivně spolupracovalo a v ní také objevilo schopného tvůrce loutek vyráběných i podle návrhů dalších výtvarníků, které pro spolupráci získalo. Ještě předtím se divadlo Jiskra pokoušelo o vlastní tvorbu loutek. V letech 1970–1974 to byly loutky pro tři inscenace příběhů Ferdy Mravence, které podle Ondřeje Sekory vytvořil Stanislav Starý, stejně jako loutky pro Karafiátovy Broučky v roce 1968. Další vlastní výroba loutek se ukázala nad síly souboru. Výroba marionet, loutek závěsných, je nesmírně náročná, a to nejen po výtvarné stránce, ale i technologické. Ale nastoupený trend (nová inscenace – nové loutky) se ukázal jako nezvratný s pomocí profesionálních výtvarníků. Vojtěch Cinybulk, jeden ze zakladatelů loutkářské katedry AMU a přední scénograf profesionálního Ústředního loutkového divadla v Praze, s divadelním souborem Jiskra spolupracoval nejvíce. Podle jeho návrhů byla vytvořena výprava pro hru Františka Čecha Drak, loutky pro inscenaci Růže a ďábel. Loutky byly vytvořeny z hlav maňásků, které Vojtěch Cinybulk navrhl pro Divadelní službu. Další jeho výpravy pak měly zcela originální charakter. Zde je třeba uvést inscenace her, které výtvarník sám napsal. Byly to hry Koza nebo pes, O chytrém ševci (1983) a Čertův švagr (1994). Dalšími Cinybulkovými výbornými opusy byly Perníková chaloupka (1988), Červená Karkulka (1991) a Smolíček Pacholíček (1996).

Druhým nejčastějším výtvarníkem divadla Jiskra je akad. sochař Bohumír Koubek, dlouhá léta principál pražského loutkového divadla Říše loutek a vynikající loutkoherec. Pro divadlo Jiskra vytvořil scénografii Vavruškovy hry Jak Martin zachránil Terezku. Dalšími jeho pracemi byla výprava pro inscenace Zvířátka pana Krbce a Když Pánbůh chodil se svatým Petrem po zemi. Není bez zajímavosti, že výpravu Krbcových zvířátek Bohumír Koubek zpracoval s laskavým souhlasem Vladimíra Renčína.

Dnes již zvěčnělý malíř a ilustrátor Radek Pilař se také zapsal do historie divadla. S jeho souhlasem byly vytvořeny výpravy pro Čtvrtkovy inscenace Loupežník Rumcajs a Jak knížepán chytal Rumcajse na hrušky. Zcela původní výpravou pak byl Vodník Pivoda Františka Langera. Byla to mimochodem jeho jediná realizovaná scénografie pro loutkové divadlo u nás. Škoda, že Radek Pilař už odešel navždy. V divadle Jiskra na další spolupráci čekali.

Zajímavá spolupráce byla i s Irenou Marečkovou. Ta v divadle začínala jako loutkoherečka a než odešla studovat scénografii na AMU, zanechala tam také svou stopu. Vytvořila zde scénické návrhy pro inscenace Kašpárek vaří živou vodu aneb O pyšné base (F. Čech, V. Cinybulk), Kašpárek a zlá liška (F. D. Bulánek). Její nejvýznamnější scénografii však byl Kocour v botách Karla Hackera, Zvířátka a loupežníci a návrhy pro přehlídky individuálních výstupů s loutkou.

Spolupráce s dalšími výtvarníky se omezila zatím na jednu inscenaci. Ať už jde o Irenu Zábojovou, která vytvořila návrhy k pohádce O hadí královně (1985), nebo Hynka Dřízhala,

talentovaného absolventa AMU, který vytvořil scénografii pro inscenaci Budulínek. Je třeba se zmínit ještě o jednom výtvarníkovi. V roce 1987 soubor divadla Jiskra uvedl inscenaci Bubáci a hastrmani. S laskavým svolením paní Ladové byly vytvořeny loutky a scény podle mistrových ilustrací ze stejnojmenné knížky pro děti.

Loutky přežívají nejen své tvůrce a své inscenátory, jsou zajisté i svědky jejich usilování. Spolu se scénografií se pozitivně rozvíjela režijní práce, loutkoherecká složka ve svých dvou částech (recitace a vodiči). Konečně velká pozornost je věnována dramaturgii byť z textů, které vznikají v souboru divadla. Loutkářský soubor Jiskra se vždy orientoval (také do budoucna se bude orientovat) na marionetové divadlo pro děti především předškolního věku v rozdělené interpretaci v kukátkovém prostoru. Tento kánon však překračuje v tvorbě individuálních výstupů a malých loutkohereckých skupin. Loutkové divadlo Jiskra má v současné době přes třicet členů širokého věkového spektra. To vše jsou nepochybně záruky dalšího vývoje a také rozvoje do dalších let.

Loutkář 6/2013, s. 37–38.