Loutkar.online

Neureuterová, Jitka: Estetika steampunku nás baví

Dočetla jsem se, že vaším zásadním impulsem pro věnování se divadlu bylo zhlédnutí filmu z amatérského festivalu. O jaký film se jednalo a čím vás tak ovlivnil?

Spíše šlo o určitý způsob magie. Vůbec si nepamatuju, kdo to režíroval a kdo hrál. Jen tuším, že šlo o záznam z nějakého festivalu alternativního divadla a pamatuji si, že to bylo představení Bouře. Cítil jsem v tu chvíli takové souznění, že jsem si řekl, proč nedělám divadlo, že by mě to bavilo. To mi bylo 17 let.

Proč jste tedy rovnou po gymnáziu nešel na DAMU, ale vystudoval medicínu?

Otec s bratrem na mě udělali komplot s člověkem, se kterým jsem měl po škole domluvené místo technika v Ústředním loutkovém divadle, a tak mi v září bylo oznámeno, že místo je zrušené. A protože tatínek nefandil mé představě, že půjdu k divadlu, řekl mi, že se mám osamostatnit a živit sám. Zcela přirozeně jsem vzal místo lapiducha na operačním sále v takzvaném „nuláku“ a díky časnému vstávání už jsem neměl sílu připravovat se na přijímačky. Prostě jsem musel počkat, až medicínu dostuduju.

Jak jste se dostal do souboru Divadla Nablízko?

V prvním ročníku na DAMU jsem se hodně skamarádil s paralelním prvním ročníkem na alterně a od začátku jsme začali úzce spolupracovat. Když celé naše směřování vyústilo v založení Nablízka, přirozeně mi časem bylo nabídnuto plné angažmá.

Kdo přišel s názvem Aqualung pro nově vznikající občanské sdružení?

Patřím mezi lidi, kteří formulují myšlenky v dialogu. Tak jsem jednou seděl v kavárně s Lukášem Hlavicou, kamarádem a kolegou, a nahlas přemýšlel, jak bychom se mohli jmenovat. Chtěl jsem, aby to dobře znělo a abychom začínali od „A“, protože v kulturních přehledech se ctí abeceda. Také jsem si přál, aby bylo právě vznikající divadlo spojeno s živou muzikou a když už jsme byli u hudebních skupin, došlo nám, že nejslavnější deska Jethro Tull, kapely, kterou máme rádi, se jmenuje Aqualung. Na její počest jsme se tak tedy pojmenovali.

Máte rád potápění?

Mám. Jsem aktivní potapěč.

Jak jste se vyrovnával s posunem z „pouhého“ herce na principála divadla a s ním spojených povinností?

Nikdy jsem nechtěl být v klasickém angažmá. Chtěl jsem vždycky mít možnost „kecat“ do dění v divadle, což v Nablízku fungovalo. Tehdejší umělecká šéfka Apolena Látalová byla diskuzi otevřená. Chtěl jsem být ten, kdo do toho bude mít možnost mluvit hodně, a také mít trochu právo veta. Ale můj posun, jak tomu říkáte, nebyl až takový problém. Jsem hodný principál.

Jak jste přišli na steampunkovou dramaturgii?

V tomto rozhodování hrála hlavní roli naše autorská inscenace Vzducholoď. Líbila se nám revuální forma, živá hudba a scénické prostředky, které jsme tam použili. Parní období máme všichni hrozně rádi. Estetika steampunku nás baví, ale děláme ji po aqualungovsku.

Ale striktně se jí nedržíte. Například pohádka Jana Wericha „Až opadá listí z dubu“ se steampunku vymyká. Proč jste se ji rozhodli uvést?

Říkali jsme si, že nám chybí vážnější tematická linie, s Werichem souzníme a do třetice si myslíme, že divadlo má nejen bavit, ale taky vychovávat – my vychováváme odlehčenou formou, to je samozřejmé. Tak vznikl – paralelně se steampunkem – cyklus přednášek.

Hravost a imaginace byly jedny z typických rysů inscenování v Divadle Nablízko. Nechybí vám to? Proč ten velký odklon od loutek a alternativního divadla ke „klasické“ činohře?

Myslím si, že pořád formu hravosti držíme, akorát už jsme trošičku starší, takže to není studentská hravost, ale hravost „starších pánů“. A loutky používáme dál, i když ne v takové míře jako v Nablízku.

S jakými těžkostmi jste se v Aqualungu museli v začátcích vyrovnávat?

Toho bylo! Začínali jsme od píky. Neměli jsme kde hrát, co hrát a za co hrát. Neměli jsme nic.

Jak vznikla spolupráce Aqualungu s bratry Formany a lodí Tajemství?

Perla Kotmelová, kolegyně herečka, která hrála ve Vzducholodi, se s nimi a s jejich lodní produkční znala. A protože jsme si všichni vzájemně rozuměli a bylo nám na lodi dobře, plácli jsme si.

Máte skoro za sebou „lodní“ část sezony, ve které jste se potýkali s povodní. Jak vám to zkomplikovalo pracovní plány?

Strašně, hlavně nám to uškodilo energeticky, lidé kupovali lístky, sezona se rozjížděla k úplné spokojenosti a najednou konec. Díky pochopení Matěje Formana, který se letos o loď produkčně stará, jsme však mohli hrát i v září, kdy už jsme vlastně oficiálně hrát měli jen dvakrát.

Divadlo Nablízko bylo jedinečné i svou spoluprací s Českou komorou tlumočníků znakového jazyka. Uvažujete o obnovení spolupráce?

Uvažovali jsme o tom, ale protože čím dál víc ctíme slovo a slovní jednání, prostor pro metaforu ubyl. Už nejsme pro tlumočníky znakového jazyka zajímavá skupina.

Co nového připravujete pro tuto sezonu?

V Žižkovském divadle připravujeme obnovenou premiéru Pána času, který se hrál pouze v Rock Café. Potom chystáme „reloadovaného“ Drákulu – a když to všechno dobře dopadne, měli bychom na jaře připravit jeden titul od námi oblíbeného Julese Verna. Diváky taky čeká další z edukativních přednášek.

MUDr. et MgA. Lubor Šplíchal (1970) – herec, režisér a lékař II. oční kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Po maturitě na gymnáziu absolvoval roku 1995 Fakultu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a v roce 1999 Autorskou tvorbu u profesora Vyskočila na DAMU. V letech 1998 až 2005 člen souboru Divadla Nablízko a od roku 2006 principál a herec Divadla Aqualung.

Loutkář 6/2013, s. 28–29.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.