Přelet nad loutkářským hnízdem

Wiig, Mona: Kroftovy stopy v cizině

Mona Wiig, režisérka a loutkářka,

bývalá ředitelka Norské akademie loutkového umění (Norsk Dukketeaterakademi) a Akademie loutkového divadla Vysoké školy v Østfoldu (HiØ, Akademi for figurteater)

Dobrodružná představení

Josefa Kroftu jsem poprvé poznala prostřednictvím jeho slavných inscenací ze 70. a 80. let. Nikdy nezapomenu na Enšpígla, Popelku, Zlatovlásku, Šípkovou Růženku,Cirkus Unikum, Sen noci svatojánské, Píseň života, Pinocchia a mnohé další. Krofta spolupracoval s týmem špičkových divadelníků a slavných jmen českého loutkového i činoherního divadla, jako byli J. Dvořák, F. Vítek, M. Kopecký, V. Říčařová, V. Marek, L. Peřina, L. Bogostová, P. Matásek, V. Poul, J. Vyšohlíd a mnozí, mnozí další.

Většina inscenací z této zlaté éry českého loutkového divadla je zdokumentována na DVD a zachycena v mnoha článcích a publikacích. Mně osobně tyto inscenace přinesly některé z nejsilnějších zážitků, jaké jsem si z loutkových představení kdy odnesla za posledních čtyřicet čtyři let. Jako divačka jsem se mohla zúčastnit dobrodružných cest s mnoha kouzelnými momenty, fantastickými sny a tužbami, především touze po svobodě. Jejich poetické a dramatické metafory mě bytostně zasáhly. Jejich humorný výraz přecházel od naivity a prostoty až po burlesku a grotesku. Objevovaly nové způsoby vizuálního výrazu, nové materiály i objekty. Kromě toho ale nacházely i nové a překvapivé způsoby, jak využít „tradiční“ postupy. Scénografie se stala nedílnou součástí dramatické akce, takzvanou akční scénou. Všechny prostředky scénického výrazu byly vytvořeny a propojeny dohromady tak, aby dramatickým způsobem představily výjimečný narativ. Tyto příběhy, které DRAK hrál, byly zvlášť významné v dobách železné opony, ale jejich témata byla univerzální.

Představení byla obvykle určena všem věkovým kategoriím, ale DRAK a Krofta se zvlášť zaměřovali na děti. Souhra herce a loutky prolomila tradiční hranice mezi loutkovodiči a herci i mezi fiktivními rolemi a osobní přítomností na jevišti. Vznikla nová estetika, která byla především založena na partnerském a rovnocenném vztahu mezi herci, loutkami a dalšími artefakty. DRAK byl zářivou hvězdou nejen pro mě, ale pro velké mezinárodní publikum.

Nesmírná pracovitost

Krofta u DRAKu začal v roce 1971. Když divadlo v roce 1988 slavilo své třicetileté výročí, měl na kontě již třicet jedna inscenací. Z programu se dočítám, že divadlo za těchto třicet let celkem nastudovalo padesát čtyři inscenací (včetně několika repríz). A do toho jsem nezapočítala i několik Kroftových zahraničních produkcí ze stejné doby. Krofta byl režisérem v DRAKu a v zahraničí dalších dvacet pět let. Po sametové revoluci se stal také profesorem KALDu a jeho vedoucím (1990–2011). Právě v této roli jsme se s ním seznámila osobně. Po dobu šesti let pravidelně jezdil do Fredrikstadu,

Spolupráce s Kroftou

Ve Fredrikstadu Krofta odvedl velmi významnou práci jako pedagog na místní škole loutkového umění . Na začátku byl pilotní projekt s tříletým základním studiem (1991–1994). Po složitém vyjednávání s regionální vysokou školou v Østfoldu byl v roce 1996 program formalizován do podoby trvalého studijního plánu na univerzitní úrovni (titul BA). Každý druhý rok do něj bylo přijato dvanáct studentů. Autorka tohoto článku, Mona Wiig, byla jedním ze zakladatelů školy a její ředitelkou po prvních osm let (1990–1998). V této době zde byli Krofta i Petr Matásek častými hostujícími pedagogy. Koncept programu zdůrazňoval odlišné možnosti přístupu k interakci mezi hercem a loutkami, objekty a materiály.

V tomto pilotním období byl Krofta vedoucím projektu Tvorba, v němž studenti pracovali s materiály a objekty jako zdroji inspirace pro vlastní individuální inscenace (prosinec 1992 – březen 1993). Jedna z těchto inscenací studentů bakalářského programu vycházela z pohádky H. Ch. Andersona (Malá mořská víla) a další z tradičních norských pohádek (Smørrbukk). Malá mořská víla (jaro 1997) měla podtitul „život na nitkách“ a Norská pohádka (podzim 1997) byla interpretována jako pouťové divadlo s maňásky. Klasické drama bylo představeno ve volné interpretaci W. Shakespeara (Sen noci svatojánské) s využitím různých typů loutek (jaro 1998). Všechny tyto inscenace byly hrány před pozvaným publikem.

Během přechodového období, v němž v Norsku došlo k formalizování celostátního systému vysokého školství v loutkářských oborech (1995–1996), škola organizovala postgraduální program se zaměřením na dramaturgii, režii a scénografii. Tento program vyšel z nápadu realizovat novou inscenaci na téma norských mýtů a legend. Celé postgraduální studium bylo spoluprací s DRAKem, KALD a MIFID a vedli jej tři profesoři: Krofta, Matásek a Miloslav Klíma. V červnu 1996 byly během festivalů v Hradci Králové a v Plzni uvedeny tři různé projekty pod názvem Korálky z Polárky.

Krofta a Matásek byli také pověřeni přípravou programu bakalářského studia. Na tuto „nezralou“ uměleckou školu to byl velmi ambiciózní plán. Jedním z největších problémů, které bylo potřeba vyřešit, byla nutnost „vychovat“ také pedagogy, kteří budou za své studenty zodpovědní. Nikdo z nich neměl žádné zkušenosti s výukou loutkářství na akademické úrovni a složitost oboru vyžadovala mnoho různých specializací (hlas, zpěv, fyzické cvičení, tanec, herectví, animace, historie, teorie atd.). Krofta poskytoval kvalifikované rady jak pedagogům, tak i vedení školy. Věděla jsem, že se na něj vždy budu moci spolehnout a že bude vždy ochoten hledat ta nejlepší umělecká řešení, ale i svolit ke kompromisu tam, kde to bude třeba.

Krofta měl na své studenty velké nároky, ale dával jim také velkou volnost při hledání vlastního přístupu ke studiu. Když přišel čas představit výsledky práce, vždy dokázal všechny zúčastněné včetně sebe sama vyburcovat k těm nejlepším výkonům. Občas přitom práci studentů převrátil vzhůru nohama. Vždy ve spolupráci s nimi hledal vizuální a metaforický výraz, který by vedl k jedinečným dramatickým situacím. Ne všichni studenti byli spokojeni s tím, jak je Krofta „hnětl“, ale výsledky jejich projektů byly diváky vždy přijímány velmi dobře. Krofta se studenty nezacházel v rukavičkách, ale byl k nim vždy upřímný, za což si jej velmi vážili.

Metoda zkoumání

Krofta vyzýval studenty, aby rozvíjeli vlastní uměleckou vizi a ideály. Nutil je, aby ze sebe vydávali maximum při hledání nových, alternativních nebo netradičních způsobů sebevyjádření. První ročník studentů (podzim 1996) byl vyzván k tomu, aby jako zdroj materiálů a objektů použil místní skládku. V jiných projektech studenti navrhovali a vyráběli loutky, kostýmy, scény atd. pod vedením pedagogů. Všechny artefakty, nápady, postavy, dramatické situace atd. byly v praxi ověřeny prostřednictvím improvizace a později i během zkoušek. Tyto synergické procesy vedly k nacházení nových myšlenek, jež byly dále rozvíjeny improvizací – a celý proces tak pokračoval dál a dál. Kroftova metoda byla založena na zkoumání a experimentu. Samotná tvorba tak někdy probíhala až laboratorním způsobem a podíleli se na ní studenti i pedagogové společně. Poslední část procesu už byla podobná klasickým divadelním zkouškám, na nichž studenti připravovali materiál, s nímž vyjdou před publikum. V těchto situacích už Krofta pracoval jako autoritativní režisér.

Poděkování Kroftovi a jeho českým kolegům

Krofta a jeho čeští kolegové významně přispěli založení někdejší Akademie loutkového umění, dnes Akademie dramatických umění, ve Fredrikstadu. Svou výukou a vedením zajistili programu mezinárodní úroveň. Formalizace studijního programu v roce 1996 rozbila dlouholetý monopol státu na vzdělávání herců, který platil od roku 1952. Také je důležité zmínit, že fredrikstadská škola založená v tomto roce byla jednou z prvních ve Skandinávii. Pro norské loutkové divadlo byla pozdější „ztráta“ této školy velikou ranou, ale to už je trochu jiný příběh. Za mnoho lidí z celého Norska chci vyjádřit svůj nesmírný vděk za to, co pro nás Krofta a jeho čeští kolegové udělali. S jejich profesionálními zkušenostmi a kolegiální podporou jsme si splnili svůj sen – alespoň na krátkou dobu osmi let.

Loutkář 6/2013, s. 26–27.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.