SKUTR: Učedníci a žáci

SKUTR – Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský

Na DAMU jsme se s Martinem dostali náhodou. A nebýt toho, že ten rok zrovna otevíral cyklus prof. Krofta společně s prof. Klímou, asi bychom nikdy na akademii přijati nebyli. Šlo o to přijmout studenty, kteří jsou pokud možno nezasaženi divadlem, a proto na něj nemají názor. V tomto ohledu jsme byli s Martinem ideálními adepty. Martin z prostředí slovenského folkloru a já z FF UK v Praze z hudební vědy.

Já nevěděl, co je to dramaturgie a kdo je to dramaturg. Test z dějin divadla u nás dopadl katastrofálně a praktickými zkouškami jsme prošli jen tak tak… „Správně“ jsme určili vlastnosti kamenů, správně přiřadili k pohádkovým postavám zeleninu a ovoce, vymysleli na základě fotografií možné dialogy či z vylosovaných slov napsali jednu klasickou a jednu moderní pohádku. A pak triumfovali inscenizací jednoho obrazu z Maeterlinckova Modrého ptáka. Já těžce filozoficky s oporou o Heideggera nechal pobíhat po prostoru herce s prostěradlem v jedné ruce a s baterkou v druhé, odvolávaje se na bytující bytí jako zdroj světla, a Martin s jakýmsi válečným obrazem, v jehož průběhu herci zapomněli, cože to vlastně nacvičili, co mají dělat, kdo má říkat text a kdo mlčet, a jak to celé skončit. Neumím si představit, jak vypadaly ostatní výstupy. Každopádně my se etablovali na studenty katedry alternativního a loutkového divadla DAMU u prof. Josefa Krofty a prof. Miloslava Klímy.

První půlrok s pravidelnými středečními hodinami u prof. Krofty mě utvrdil v přesvědčení, že mě na školu přijali omylem a že se na ten omyl musí přijít, jestli se na něj vlastně už nepřišlo. Martinova suverenita se ocitla pod bodem mrazu. Na třetí hodině bylo takové dusno kolem prezentace našich projektů, že jsem musel navštívit toaletu a Martin se, ještě než opustil pověstný kabinet, zoufalstvím a vztekem rozbrečel. Měl to těžší, protože jako nejtalentovanější z ročníku dostával nevětší sodu. A také proto, že si ho prof. Krofta pamatoval jménem. Já byl rád, že jsem byl „ten“. „Ty, pojď sem“, slýchával jsem z úst pana profesora. A věřte mi, byl jsem za tu anonymitu vděčný. Bohužel v druhém ročníku jsem povýšil a sladká anonymita byla pryč.

Mezitím jsme stačili nasbírat první divadelní zkušenosti. Ale ne v poklidném zákoutí divadelního baru, nýbrž v nejtvrdším prostředí – v cirkusu, který je nesmlouvavý k preciznosti výkonu a kde můžete filozofovat jedině ve chvíli, kdy zametáte piliny. Na prázdniny jsem odjížděl s několika základními poučkami, kterých se držím dodnes:

1. Nejdřív si napiš, o čem to chceš dělat, pak den počkej, znovu si to dvakrát přečti, a teprve pak přijď na hodinu s tím, o čem to vlastně má být.

2. To je hezká filozofie, ale o čem to chceš hrát?

3. Jak konkrétně to chceš dělat! Ne o čem to chceš dělat.

4. Fáze, fáze a fáze.

5. Nejdřív zapni karabinku, pak teprv dělej divadlo.

6. Jaký umění? Jdi a zapni karabinku, o tom to hraj.

Následovaly další roky studia. Museli jsme místo avantgardního divadla připravit klauzury s loutkami. Připravit klasickou pohádku nebo modernější – tu ale pro mateřinky. Zkrátka pro čtenáře Kundery a odchovance Milana Machovce v mém podání a stoupence Petera Brooka a alternativního folkloru v podobě Martina děs a běs.

Ale přišly i první vyvzdorované chvíle svobody. Když jsme odmítli dělat jako absolventské divadlo Baladu pro banditu a místo toho připravili inscenaci Nikola Šuhaj s autentickým folklorním materiálem z Podkarpatska. Nebo když jsme prosadili text Endy Walshe Disco Pigs, coolness dramatiky, kterou pojmenoval prof. Krofta jedním slovem – pakárna. Ale směli jsme si to absolventské představení udělat.

A pak nám zařídil první kontakt se zahraničím. Poslal nás na zkušenou na VŠMU v Bratislavě a na PWST do Wroclawi v Polsku. A my se trápili, nikdo nás tam nechápal a dlouho trvalo, než jsme všechny ty studenty z jiných zemí přesvědčili o naší vizi. A to byl dar. Volně se nadechnout mimo ČR. Získat nové kontakty, díky nimž dodnes odjíždíme pracovat do zahraničí. Díky tomu jsme se setkali např. Heinerem Goebbelsem, Jerzym Stuhrem, Constanzou Macras, ale i méně známými jmény – o to milejšími přáteli ze zahraničí.

A právě ve Wroclawi se při práci na našem absolventském představení Masakra, které bylo zároveň absolventským i pro herce z PWST ve Wroclawi, odehrál nejzásadnější bod na našem vztahu učitel – žák. Nevím, jestli si to pan prof. Krofta pamatuje, ale pro nás je to jeden z nejdůležitějších momentů naší profesní dráhy. Pachtili jsme se s jednou scénou, která měla být o znásilnění. Profesor Krofta se zrovna přišel podívat. Navrhoval nám řešení, které se nám nelíbilo. Snažili jsme se diplomaticky odporovat – vznášeli jsme argumenty technického rázu, kvůli kterým by to nemělo jít. Když nám ale Josef Krofta všechny tyto technické námitky vyřešil, vzmužil se Martin a řekl: „Pane profesore, možná je ten váš nápad technicky proveditelný, ale v naší inscenaci nebude, protože se nám nelíbí, chceme si to vyřešit po svém.“ Pan profesor si během chvilky sbalil věci a odešel. Bylo to poprvé, kdy jsme se vzepřeli. A on vycítil význam této chvíle a přijal nás od tohoto okamžiku jako své mladší kolegy. Přestali jsme být jeho ochraňovanými studenty. To nám přineslo novou svobodu, ale i zodpovědnost za své činy. Novou, protože absolutní. Od první chvíle, kdy nás přijal jako své učedníky, se stal naším otcem. Nejdříve přísným a po té chápajícím ochráncem, který je připraven kdykoliv přispěchat na pomoc, ale který také ví, že musí nechat své děti vyletět z hnízda i za cenu, že si občas natlučou.

A také nám z tohoto období přibyla nová ponaučení:

7. Kluci, tomu říkám postmoderna… no, Morávek by to tak možná zrežíroval.

8. To je jako u Bucků!, případně Nehraj to jak na Národním!

9. Kluci, tomu vašemu divadlu musí rozumět i paní uklizečka.

10. Kluci, vy si stoupnete ke vstupním dveřím do divadla a budete každému příchozímu diváku říkat: Tak tuhle píč*nu, tu jsem režíroval já!

11. Přišla ta holka v dané situaci ukázat policajtům buchtu? Tak proč na té policejní stanici najednou plave a recituje poezii? Jestli přišla ukázat na policii policajtům buchtu, tak hrajte o tom, že přišla ukázat tu buchtu.

12. Máte tu 40 světel, všechny svítí, ale na herce nevidím. To děláte reklamu na koberec? Nebo svítíte lední revue? nebo Červené světlo, když padne na zem? To má být jako krev? No, kluci, tomu říkám metafora…! To by mě nenapadlo.

13. Kluci, nelíbí se vám, co si na scéně ta herečka dohrává? Tak až budete svítit, zhasněte jí tam. Ať si pak dohrává, co chce.

14. Vynikajících režisérů je všude spousta. Jestli chcete být úspěšní, musíte být jiní.

15. Je fajn, že chcete dělat jako SKUTR dohromady, ale budete to mít hrozně těžké. Dva režiséry nikdo pořádně nezaplatí.

Nedávno jsem přemýšlel, jaké to vlastně děláme divadlo. Už jsme, co se týká žánrů, vytvořili loutkové divadlo, divadlo pro děti, nový cirkus, fyzické divadlo, operu, balet, činohru, muzikál, cross–over, site specific, social specific, autorské divadlo, folklorní divadlo, alternativní divadlo, hudební divadlo, módní přehlídky, ceremoniály předávání cen, rozhlasové hry… Přišel jsem na to, že napříč žánrům stále děláme to samé – snažíme se animovat fyzický a mentální prostor ve prospěch výpovědi příběhu. Že vlastně stále nasloucháme materiálu, se kterým pracujeme. Že se nesnažíme vlastnostem hudebního divadla vnutit prostředky například činoherního divadla a obráceně. Že se snažíme vypozorovat, jakými prostředky se daný herec nejlépe a nejpřekvapivěji vyjadřuje, a ty se snažíme využít při stavbě divadelní situace. A to jsou základy loutkového divadla – ale ne toho hloupého, nýbrž toho, které vytváří Josef Krofta – divadla materiálu a jeho metafory. Jsme proto v tomto ohledu pokračovateli Kroftovské loutkové školy. A jsme za to prof. Kroftovi vděční a snažíme se mu nedělat ostudu. Doufáme, že jednou bude pyšný na to, že jsme jeho žáci, jako jsme my, od prvního setkání, pyšní na to, že je naším učitelem. A že si snad jednou budeme moci připsat jméno na linii, která protíná dějiny českého moderního divadla: E. F. Burian – Alfréd Radok (Burianův asistent) – Josef Krofta (Radokův asistent) – SKUTR (asistenti Josefa Krofty).

Myslím, že teď nastala chvíle na úplně poslední a nejzásadnější radu či častou větu, kterou nás Josef Krofta vyprovázel ze dveří svého kabinetu: Kluci, koukejte něco dělat!

My se snažíme, pane profesore!

Vaši SKUTŘI

Loutkář 6/2013, s. 22–23.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.