Loutkar.online

Marek, Vladimír: Učedníci a žáci

Při premiéře našeho absolventského představení Paní Bída z pera Milana Pavlíka ve Středočeském loutkovém divadle na Kladně (dnes Lampion) v režii Karla Brožka nikoho z našeho ročníku ani ve snu nenapadlo, že si nás komplet „koupí“ do angažmá v DRAKu Josef Krofta. Koupil.

Už mnohokrát jsem o Pepíkovi mluvil a odpovídal na různé otázky typu: „Co Krofta? Jak Krofta? Proč Krofta?“. Dnes mám chuť povstat a plamenně zvolat: „PROTOŽE KROFTA!“.

Z herecké nabídky čerpal převelice, leč bylo to oboustranné. Pepa vybízel, motivoval, provokoval, a my nabízeli. Na začátku bylo vždy „ohmatání“ si loutek, což značilo, že je vše dovoleno a etudy byly většinou v duchu, který krásně a neodolatelnou češtinou popsala americká stážistka Heather: „Když se v Draku zkouší, tak se krká a prdá“.

Podstatou jeho metody bylo, že od první zkoušky bylo na jevišti všechno a všichni. Dekorace, loutky, herci, dramaturg, technika, osvětlovač a zvukař. Vše, co se nazkoušelo, chtěl Josef vidět ve finální podobě, jako by to mělo mít za chvíli premiéru. A tato metoda je platná dodnes. Jeho věrní studenti, režisérský tandem SKUTR, podle této metody pracují, a zjevně velmi úspěšně.

Definice Kroftova stylu by vlastně měla znít jako definice Pepy Krofty – člověka. Jeho styl byl dán jeho osobností, jeho selským rozumem, jeho výsostným vkusem, který nedovolil, aby se divákovi jakéhokoliv věku lezlo do prdele. A ten cit pro timing! Ta živočišnost! Ta poezie!

A jak strašně mladý jsme byli! Vedle sebe jsme nabírali léta i zkušenosti. Styl i osobnost se pochopitelně tříbily. Zní to možná pateticky. Do jisté míry oprávněně a do jisté míry jsem již dlouhá léta prost onoho divadelního i lidského sentimentu – sebedojímání se. Však také pryč jsou doby, kdy jsme propařili noc a hned na to následovala zkouška, a my to všichni ustáli.

Díky internetu a sociálním sítím jsem se všemi Krofťáky téměř v denním kontaktu a cítím, že to, co je v člověku krásné a ryzí, to věk vybrousí jemnými nástroji k naprosté dokonalosti. Věkově nás od sebe s Josefem dělí pouhých sedm let. Jo, jsme už dědkové, nejsme již tak děsuplně zdrávi, ale jsme pořád ti, co si říkají pravdu, mají stejný smysl pro humor. Krofťáci jsou pro mě jako moje vlastní rodina.

Člověk, který umí naslouchat, nemá nouzi o inspirační zdroje. Pepa čerpal inspiraci z rozmanitých pramenů, ale zejména ze své schopnosti obklopit se správnými lidmi. Ať to byl výtvarník nebo dramaturg, muzikant, herci. Velmi plodná byla spolupráce s dramaturgem Milanem Klímou (de facto na ni navázali i SKUTŘI). A když DRAK začal cestovat po světě, přibyla možnost vidět věci, které by k nám tehdy ty komunistický potvory nepustily, ať už šlo o filmy, výtvarné umění či divadlo. Josef byl vždycky člověkem všestranných zájmů a vynikajícím pozorovatelem. Ale abych se ještě více rozepsal o jeho pramenech inspirace, musel bych hypotetizovat. Mnohé z nich jsou totiž ukryty uvnitř Pepíkovy osobnosti.

A v čem vidím osobnosti Josefa Krofty? V tom, že byl, jest a bude Krofta. Chlap, sedlák a intelektuál. V jeho lidské síle, zranitelnosti, nepředposranosti. Ta setrvalá mužnost a lidskost, ta schopnost naslouchat a respektovat názory jiných, ta odvaha opustit svůj nápad, když někdo jiný přinesl lepší. Mohl bych takto pokračovati ad libitum, leč nelze mi jinak. Josef je můj přítel, můj učitel a skvělej chlap.

Loutkář 6/2013, s. 21.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.