Vojtíšková, Zuzana: Jubilejní Spectaculo Interesse

Jubilejní 10. ročník bienále mezinárodního loutkářského festivalu Spectaculo Interesse, který proběl 22. – 27. září v Ostravě, nabídl sedmnáct soutěžních inscenací, z nichž pouze pět vzniklo v České republice, ostatní v deseti různých zemích světa tří kontinentů. Nabídka byla lákavá a stálo za to zhlédnout i osm nesoutěžních představení.

Výhodou návštěvníka jakéhokoli festivalu je, že se může nechat v klidu unášet programem a nemusí se zabývat tím, jestli pozvané soubory naplnily očekávání organizátorů, nebo ne. Dramaturgyně Divadla loutek Ostrava Jana Pithartová při festivalové diskusi objasnila záměr dramaturgické rady vybrat na Spectaculo Interesse inscenace, které jdou proti „trendům“, tedy ty, které nepodlehly tendencím oslabit hraní s loutkami v loutkovém divadle, či je dokonce zcela potlačit. Hlavním kritériem pro zařazení inscenace do letošního Spectacula tedy v první řadě bylo použití loutek. Tento úmysl se organizátorům skutečně podařil naplnit (s výjimkou Divadla DRAK z Hradce Králové), avšak přinesl s sebou jisté úskalí: mnohá představení byla sice virtuózní ve smyslu řemeslného vodění loutek, ale postrádala hlubší obsah, nějaké podstatnější sdělení, připomínala spíše loutkovou show, v níž divadelníci předváděli, co všechno s různými druhy loutek umí zahrát a vyjádřit. Tímto problémem trpělo zejména nesoutěžní představení Second Hand Puppets německého Figurentheater Tübingen, nabízející sérii výstupů s různými loutkami, soutěžní Clown´s houses řeckého Merlin Puppet Theatre, hrané dřevěnými manekýny v kukátku připomínajícím pokoje jednoho domu, Bag Lady španělského The Bag Lady Theatre, využívající loutky vytvořené z bílých mikrotenových tašek, a do velké míry bohužel i Bestiáře slavné holandské Duda Paiva Company.

Bestiáře si navzdory tomu vysloužily hlavní cenu poroty, která zasedala ve složení režisér Jakub Krofta, polská scenáristka, režisérka a dramatička Maria Wojtyszko a slovenský historik a kritik loutkového divadla Vladimír Predmerský. Porota ocenila dokonalou souhru všech jevištních složek a novátorské, inspirující loutkářské postupy. Je bez jakékoli pochybnosti, že herci a tanečníci Mart Müürisepp, Ester Natzijl a Ilija Surla pod režijním vedením Dudy Paivy a ve výtvarném řešení Marka Verhoefa a Wilco Alkema skvěle animovali loutkové manekýny v životní velikosti a předváděli s nimi skutečně neuvěřitelné a překvapivé kousky. Tvůrci inscenace nijak nezastírali, že půjde o velkolepou show: hned na začátku přivítal diváky hostitel Cupido, bůh lásky, a zavedl je mezi řecké bohy, kteří se rozhodli oslavou své velikosti podpořit Řecko, zmítané probíhající ekonomickou krizí. Řeckou mytologii však tvůrci použili spíše volně jako odrazový můstek k rozehrávání různých akcí a virtuózních loutkářských čísel, aniž by ctili tradiční příběhy (např. bohyně Jara Persefona se v podání Duda Paiva Company neustále vnucuje Hádovi, řecké báje naopak popisují zoufalství vyvolané Persefoniným únosem do podsvětí). Tento přístup měl být patrně obrazem úpadku, který tvůrci proklamují v anotaci inscenace, ale na jevišti takto příliš nevyzníval. Každopádně fascinující byla nejen animace manekýnů v životní velikosti, ale také dokonalá technologie loutek, která divákovi neprozrazovala vodící mechanismus (herec vložil svou ruku do patrně molitanového manekýna v místě mezi prsy a loutku vedl zevnitř jejího těla za hlavu, takže ruka herce byla skutečně „neviditelná“). Inscenace překvapovala různými loutkářskými nápady (např. hlava Dia v nadživotní velikosti, v níž se ukrývala herečka, která ji mistrovsky animovala) a výbornou komunikací mezi hercem a loutkou. Divák nebyl ani na chvíli na pochybách, která postava zrovna jedná, přestože šlo o rychlý dialog herce s loutkou. Animaci loutek a tanec herců dokreslovala projekce a hudba, která měla – jako na správné show – trochu více decibelů, než je uchu příjemné. Kapitoly ze života řeckých bohů nakonec skončily slovním posláním, že bychom měli žít v lásce, nikoli spolu vzájemně bojovat. S tím se nedá než souhlasit.

Problém dramaturgie

Jedním z témat k diskusi, které se na Spectaculu objevilo a týkalo se mnoha odehraných představení, byla spolupráce režiséra s dramaturgem a schopnost dramaturga ovlivňovat záměr inscenace, její stavbu a vyznění. Nutnost neopomínat dramaturgickou reflexi se ukazovala zejména u představení pro děti.

V oblasti předškolních či školních inscenací si pozornost poroty zaslouženě získal Budulínek Naivního divadla Liberec, hit uplynulé sezóny. Michaela a Filip Homolovi si z Ostravy odvezli cenu hejtmana Moravskoslezského kraje za výjimečný kontakt s dětským divákem a za bezprostřednost v hereckém projevu. Kladný ohlas si vydobyl také Pes (pří)tulák slovenského Divadla Piki.

Diváci velmi vřele reagovali i na představení Lutkovno gledališče Ljubljana Muzikanti z Brém, které se slovinskými herci režijně a hudebně nastudoval Matija Solce, loutkář, který absolvoval KALD DAMU. Právě zde bylo jasně vidět, jak může uškodit nedostatečná dramaturgická reflexe celku nápaditě připraveného představení. Děti v sále nejdříve pozdravil starý flašinetář, navázal s nimi kontakt a pak je vyzval, aby vstoupily do jeho flašinetu. Lidé prošli na jeviště a ocitli se tak v srdci nástroje, kde s nimi začali rozmlouvat čtyři muzikanti (Martina Maurič Lazar, Gašper Malnar, Miha Arh, Polonca Kores), dávali dětem hádanky, ptali se, jaký zvuk vyluzuje zvíře, které právě předvádějí, a od tohoto zvuku pak odvinuli zpívané čtyřhlasy, které byly později vystřídány různými popěvky (patrně dětskými říkankami). K vytvoření loutek herci používali vařečky, metličky, sítko, hrnce a další předměty z kuchyně a velmi tvůrčím způsobem tak dokázali dětem představit hlavní hrdiny: osla, psa, kočku a kohouta. S nimi pak rozehrávali příběh známé pohádky, od něhož se postupně odchýlili, aby nechali diváky nahlédnout za okna domů brémské ulice, která nabízela své vlastní příběhy. To už se hrálo maňásky za paravánem, který uprostřed obrovského flašinetu vznikl. V konci představení došlo i na marionety, které připomínaly dřevěné dětské hračky. Inscenace byla plná skvělých nápadů (loutkářských i hudebních), herci hráli přirozeně a výborně komunikovali s publikem, škoda jen, že tvůrci více nepracovali na výstavbě celého příběhu.

Zajímavou inscenaci pro děti přivezli do Ostravy také Slováci z Bábkového divadla na Rázcestí. Jejich Tatranky byly funkční ukázkou toho, jak je možné dělat edukativní divadlo a jaká úskalí může taková snaha mít. Autorka Emília Hoffmanová napsala příběh o třeťákovi Samuelovi Vláskovi, jehož život byl celkem klidný až do chvíle, kdy se při hodině vlastivědy dozvěděl, že je Slovák. V hlavě se mu náhle vyrojila spousta otázek, co to vlastně znamená, k čemu je to dobré, jaká je slovenská nátura, proč se země jmenuje Slovensko, proč nemá moře apod. Samko byl tak lačný odpovědí, že ze svého rozrušení dostal horečku, musel zůstat v posteli, a tak alespoň listoval Rozumem do kapsy. Režisér Marián Pecko a výtvarníci Pavol Andraško a Eva Farkašová umístili inscenaci do arény, za dominantu scény zvolili postel obloženou bílými polštáři. Ty pak velmi nápaditě využívali (herci z nich vytvořili např. celé Tatry, po nichž loutkový Samo putuje, krápníky ve slovenských jeskyních apod.). Během představení se diváci dozvěděli zajímavosti nejen o Tatrách, mořských plesech, krápníkových jeskyních, Dunaji, ale také o historii Slovenska, o Jánošíkovi, dokonce zazněla i slovenská hymna. Vše se dělo hravou formou, místy však inscenace trpěla přílišným množstvím sdělovaných informací a s narůstajícím časem upadala divákova schopnost vnímat všechny údaje. Nakonec i sám hlavní hrdina Samo prohlásil (shodně s pocity diváka), že mu začíná docházet energie a všechno se mu motá…

Další edukativní inscenaci určenou pro nejmenší nabídly na Spectaculu Interesse režisérka Rita Bartal Kiss a scénografka Mária Horváth, které rozjasnily ostravský festival hrou barev duhy. Představení Okr a Tyrkys Ciróky Bábszínház z maďarského Kecskemétu ztvárnilo příběh o záchraně barev duhy, které spolkla nepřející čerň. Bílí klauni rozehrávali loutkové kluky Okra a Tyrkyse, kteří jsou mostem nebe, strážci duhy, a tudíž mají rádi barvy, hrají si s nimi, dokáží je předvést dětským divákům v plné kráse, v kontrastu se všudypřítomnou bílou, která pokrývala celé jeviště. Nakonec se klaunům podařilo škodící černou barvu přemoci: vydrhli ji doběla a skamarádili se s ní.

Představení doprovázely abstraktní i konkrétní projekce, které umožňovaly hercům vytvářet na jevišti před zraky diváků doslova zázraky s barvami. Šikovně využitá technologie pomohla příběhu a nebyla jen samoúčelným okázalým prostředkem. Koncert barev se maďarským hercům povedl, děti nadchnul a i pro dospělé měl své kouzlo, mj. právě v tom, jak se tvůrcům dařilo sladit činoherní postupy s moderní technologií a s animací loutek, která však měla své limity především ve využití prostoru a v nepochopitelně rozdělené interpretaci, při níž byly promluvy obou loutkových kluků pouštěny ze záznamu.

Ze světa snů

Divadlo, v němž absentoval nosný příběh a představení stálo a padalo se schopností herců vytvořit určitou poetickou atmosféru, zahrála v Ostravě jednak Hana Voříšková se svými Pohyblivými obrázky a dále L´illusion théatre de marionnettes z kanadského Québecu.

Pohyblivým obrázkům tentokrát chyběla především v hudební části inscenace přesnost, čímž se vytratila skoro až mystická atmosféra představení, kterou Hanka Voříšková a Muziga jinak vytvořit umí. Navíc jejich křehké poetické divadlo velmi závisí na citlivosti a míře vkusu konkrétního diváka, takže se ohlasy na něj často rozloží do vějíře od obdivného přijetí až k radikálnímu odmítnutí coby podbízivé produkce.

Představení Ondin pojednávalo o mladém rybáři, kterého ryba stáhla do hlubin oceánu, aby mohl poznat, co se děje na mořském dně. Mládenec se proměnil v podivnou bytost a objevoval taje podvodního světa. S mořem srostl natolik, že se mu už nechtělo zpátky na zem, ale přeci jen ho tam cosi táhlo: dívka Meluzínka. Společně nakonec vypluli daleko, předaleko, až tam, kde se moře setkává s nebem. Tento jednoduchý příběh pojala režisérka Sabrina Baran spolu s výtvarníky Josée Bergeron-Proulxem a Isabelle Chrétien a muzikantkou Maryse Poulin především pocitově, obrazivě. Na jednoduchou konstrukci z větví omytých mořem zavěsili tvůrci látku, s níž mohli díky jemným lankům na dálku hýbat a vytvářet tak dojem podmořského světa. Výraznou součástí celé produkce byla živá hudba (hraná na bubínky, příčnou flétnu, perkuse, harfičku, strunné i jiné nástroje), která se samplováním zmnožovala a dotvářela kouzelnou snovou atmosféru. Kanadští tvůrci se nebáli nabídnout divákům jen krásné, světlem zbarvené obrazy loutek plujících v moři a víceméně rezignovat na příběh, nebáli se pracovat s pomalým časem, divadelní obrazy vytvářeli skoro až posvátně, divákům přinesli jakýsi „koncert pro oko, ucho a duši“. Je otázkou, kdy jsou takové produkce ještě uměním, a kdy už se stávají kýčem.

Dobré, ale nedotažené nápady

Je potřeba ocenit dramaturgii festivalu, která na Spectaculo pozvala The Train Theater z Izraele, tedy z prostředí, kde loutkové divadlo nemá tradici. Herečka Nili Dvir byla doslova unesena vším, co na festivalu zhlédla, mnoho loutkářských postupů a principů pro ni bylo nových, ještě neobjevených. Sama dokázala odehrát představení, které sice odráželo její malou zkušenost, ale zároveň dokázalo udržet čistotu zvolených prostředků.

Výtvarníci Menachem a Nili Dvir a režisér Iky Gilad zasadili proslulou Andersenovu pohádku Císařovy nové šaty – příběh o pokrytectví poddaných a o marnivém císaři, který má strach, aby se neukázalo, že je hloupý – do krejčovského salónu. Je to prostředí, které nejenže má svou logiku navázanou na příběh, ale především v sobě skrývá nejrůznější možnosti s čím a jak hrát. Tvůrci z jeruzalémského The Train Theateru ztvárnili postavy pohádky pomocí různě velkých špulek barevných nití umístěných v rozkládacích dřevěných kazetách na šití, které umožňovaly jednoduchým odklopením přivést na scénu zástupy poddaných, event. sloužily jako vlakové vagóny či výletní loď, na níž se všichni v závěru radují. Přestože nápad byl nosný (a řemeslné zpracování loutek a dekorací profesionální, precizní), nebyl v průběhu inscenace dále nijak rozvíjen a stával se monotónním. Tvůrcům se pak bohužel nepodařilo vystupňovat situace a výtvarné obrazy tak dobře, aby dostatečně vynikla scéna s italskými tkalci podvodníky ztvárněnými rozprašovači, kteří králi utkají látku z bublin bublifuku, aby se nakonec mohlo odhalit ono známé, že „král je nahý“.

S velkými inscenačními problémy se potýkalo představení Peter Pan Bábkového divadla Žilina ze Slovenska. Dramatizace známých příběhů a jejich jevištní zpracování mívají svá úskalí. Diváci očekávají konkrétní stavbu vyprávění, výtvarné zpracování, podobu hlavního hrdiny, určité vyznění příběhu apod. Bábkové divadlo Žilina nabídlo Petera Pana v režijním nastudování Petera Palika, v dramaturgii Petry Štorcelové a ve výpravě Kláry Fonové a Zuzany Malcové. Příběh začal na forbíně rozehráním vztahů hlavních postav Wendy, jejího bratra Johna a Petra Pana. Dlouhé entrée vzbuzovalo v divácích pocit, že v představení neuvidí žádnou loutku. Byl to však velký omyl, protože Peter Pan v podání Bábkového divadla Žilina byl loutkami všech druhů doslova přecpaný. Mnohé z nich se objevily jen na docela krátkou chvíli a o své potřebě pro vyhrání příběhu nestačily diváky přesvědčit. Přestože výtvarná podoba lahodila oku a byla vkusná, loutky nepřekvapovaly svými možnostmi, funkcí, hlubším smyslem, nepřinášely metaforu, byly povětšinou použity jen jako náhrada živých herců (s výjimkou loutky dvojčat či momentů, kdy postavy létají), kteří by se nestačili převlékat tak hbitě, aby dokázali v rychlém sledu inscenace vstupovat na scénu. Představení, které překypovalo energií, bylo přeplněné různorodými loutkami, nápady i prostředími, v nichž se odehrávalo, diváka nakonec spíše utlouklo přemírou podnětů, než aby ho dokázalo hlouběji zasáhnout.

Další problematickou inscenací, kterou nabídl program desátého ročníku Spectacula Interesse, byla pohádka O štěstí a neštěstí královéhradeckého Divadla DRAK. Tvůrci nepracovali s loutkami, ani s maskami, ale činoherní hraní doplňovala stínohra. Inscenace o duchovi štěstí Mazelovi, kterého už nebaví soupeřit s duchem neštěstí Šimazelem, vznikla na podkladě textu Isaaca Bashevise Singera. Dramaturgyně Dominika Špalková pojala svou dramatizaci jako vyprávění, popis událostí, a tím nevytvořila prostor pro dramatické situace. Prozření prostého mládence Tama, který pochopil, že štěstí má ten, kdo pracuje, snaží se a pomáhá druhým, se objevilo až v poslední větě inscenace, příběh se o něm bohužel nehrál. Představení se tak pár minut po začátku stalo monotónním, třebaže herci hráli naplno a temporytmus byl podporován písničkami s živou muzikou.

Starší děti si přišly na své

Sedm slabostí, sedm hříchů, sedm smluv podepsaných vlastní krví nabídlo sedm příběhů k poučení i pro zasmání, které přivezli herci Milena Jelínková a Petr Borovský z plzeňského Divadla Alfa. Na základě textu Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka ve výpravě Dany Raunerové nastudoval režisér Tomáš Dvořák jarmareční představení Čert tě vem, putování Teátra Karla Kumpána v maringotce za diváky od města k městu. Vtipně budované příběhy vypovídaly o chamtivosti, lenosti, obžerství, chtíči, závisti, hněvu a pýše. Loutky umožnily zobrazit hříchy naturalisticky a dovést je často ad absurdum (tvůrci například neopomenuli nabídnout pohled do žaludku chamtivého Alberta, který při přepočítávání ďáblových peněz umírá hlady). Velký ohlas si vysloužila scéna příběhu o chtíči, v němž se koktavý Bert díky čertovi zbavil svého handicapu a stal se neodolatelným svůdcem žen, ovšem také překvapeným mnohonásobným otcem, jehož snad padesátku dětí dokázali herci díky loutkám předvést divákům. Hra inscenovaná jako divadlo na divadle v závěru nenechala nikoho na pochybách, že peklem jsou i příliš snadno a rychle vyplněná přání.

Autorská dvojice Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček se na Spectaculu Interesse představila i v další inscenaci, tentokrát vlastního česko-slovinského souboru Športniki. Divadelní road-movie Simply clever avizovala už svým názvem, že se bude cestovat škodovkou a že to nebude jízda úplně jednoduchá. Osvědčený tým ve složení režisér Jakub Vašíček, dramaturg Tomáš Jarkovský, scénografové Kamil Bělohlávek a Tereza Vašíčková a herci Johana Vaňousová, Elena Volpi, Adam Kubišta, Dominik Linka a samozřejmě Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský znovu prokázal, že divadlo dělat umí a o dobré nápady nemá nouzi. Vlastně celé představení se odehrálo ve Škodě 120 L, s níž vyrazil Antonín Kroupa z Dolní Mokré hledat smysl života, aby vyhrál křovinořez v celonárodní soutěži Česko hledá smysl života. Cestou vyslechnul příběh sparťanského fanouška, který jede s prstenem s Chovancovou žvýkačkou místo briliantu požádat o ruku sparťanskou fanynku, Miss ČR toužící pomáhat dětem v Keni, které hladovějí stejně jako ona, brazilského spisovatele Paula (Coelha), který hledá inspiraci pro svou tvorbu, i pumpaře, který si uvědomí, že benzínka je celý jeho svět. Jednotlivé příběhy byly odehrány více či méně rozpohybovanými obrazy a plošnými loutkami ukrytými v postupně odhalovaných panelech nainstalovaných v zadním plánu scény. Obrazy, výtvarné metafory i slovní vtipy doplňovaly písně, které tvoří neodmyslitelnou součást tvorby tohoto česko-slovinského souboru. Tvůrci skupiny Športniki nalezli poklad v sobě samých, podobně jako se to podařilo pastýři z Andalusie Paula Coelha, který jim pro inscenaci Simply clever posloužil jako předobraz Antonína Kroupy. Vydali se na cestu v duchu spisovatelova poselství: „Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil.“

Funkční loutky v příbězích pro dospělé

Třetí cenu, kterou udělila odborná porota Spectacula Interesse, tj. Cenu Františka Řezníčka za originální přístup v inscenování současné literatury, získala režisérka, výtvarnice a zároveň herečka Agata Kucińska a její představení Svatí ze sídliště divadla Ad Spectatores z polské Wroclawi. „Na počátku byl beton a bůh z něj stvořil tento svět.“ Tímto konstatováním zahájila své představení inspirované Lidiou Amejko. Poté nechala diváky nahlédnout na střechu paneláku, kde sedělo pět rozdílných postav (malých loutkových manekýnů), jejichž konkrétní příběhy postupně odehrála. Betonová realita měst se režisérce jevila jako asketická poušť, která rodí svaté, mučedníky a mystiky, mj. i poustevníka Egona, který se rozhodne, že na sebe vezme všechny hříchy z televizních seriálů a všemožných pořadů. Agata Kucińska využívala převážně různé typy manekýnů, aby jejich pomocí vyjádřila hlubší problém všemožných zásluh, které sami sobě připisujeme, i podivnou realitu, kterou skýtá jeden dům panelového sídliště. Možná jen jazyková bariéra způsobila, že celkový záměr inscenace se ztrácel kdesi za dobře animovanými loutkami, v příšeří spoře osvětlené scény a ve víření kovových štětek na virblu v provedení Sambora Dudzińského. Představení Svatí ze sídliště však znovu potvrdilo, že jedna zručná animátorka dokáže loutkami nastolit vážné téma, vyjádřit se k němu s nadhledem a utáhnout hodinovou produkci pro dospělé publikum.

Podobné přesvědčení dokázala v divácích vyvolat italská autorka, režisérka a loutkoherečka Carolina Khoury z Turina, která si získala ostravské publikum svým dramatem o muži jménem Gino. Celé ho odehrála víceméně pouze s muppets loutkou hlavního hrdiny – stárnoucího muže bez ženy, dětí, peněz, perspektivy a především bez naděje a síly jít dál. Příběh i jeho téma byly v podstatě jednoduché: osamocený muž, který sní o tom, jaké by to bylo mít kamarády, ženu a děti, náhle přichází o všechen svůj majetek. Druhý den mu ho mají přijít zabavit. Gino vymýšlí, co udělat, aby ho exekutoři nepoznali, a on tak uchránil to málo, co má. Nejprve se převlékne za senilního starce, který pořádně neví, co se kolem něj děje, posléze vyzkouší převlek králíka, služky i trochu úchylného oficíra. Nakonec si ale v žalostném pláči nad sebou samým uvědomí, že mu už nepomůže nikdo jiný než Bůh. Gino před diváky visí jako ukřižovaný mučedník, když tu se mu náhle zjeví mrtvá matka, která se ho snaží přesvědčit, že svět je barevný, krásný, plný různých možností. Stačí začít s tím, co člověk má. Jenže Gino má jen provaz, a tak si udělá smyčku a hodlá se oběsit. V poslední chvíli ho však zachrání diváci, kteří si přejí vidět, jak Gino tančí. Osamocený muž si po extatickém tanečním zážitku uvědomí, že už nemá co ztratit a že vlastně může být třeba i baletkou, když bude chtít… Carolina Khoury tento v podstatě banální příběh hrála s nadsázkou a vtipem, dokázala vytvořit i emočně silné momenty, vyhnula se však přemíře sentimentu, do něhož by mohla lehce sklouznout. Pro svou inscenaci Ginodrama vymyslela vděčné kousky, v nichž loutka ztvárnila to, co by živý herec nedokázal (například vysněný první polibek od ženy, při němž Gino svou krásku málem spolkne). Příběh se sociální tematikou o zoufalství a bezvýchodnosti, který končí smířlivě a naznačuje cestu, jak se nepoddávat ranám osudu, odehrála přesvědčivě a diváky si dokázala získat.

Řemeslo a preciznost

Desátý ročník Spectacula Interesse nabídl dostatek loutkářských lahůdek a českým tvůrcům připomenul, že nemohou zapomínat na loutkářské řemeslo, pokud chtějí v této oblasti i v budoucnu něco znamenat. Stejně tak byl podnětem k tomu, abychom při přípravě inscenací nezapomínali na dramaturgii, byli precizní a věnovali dostatek financí na materiály, z nichž se loutky a scéna vyrábějí. Našim dílům většinou nechybí humor a hravost, jsme schopni používat loutky metaforicky a dávat jim i jiné úkoly, než jimi jen ilustrovat příběh. Pokud dokážeme spojit tyto dovednosti s lepší řemeslnou stránkou, zůstane naše loutkové divadlo na výsluní loutkářského světa.

Loutkář 5/2013, s. 17–23.

Vojtíšková, Zuzana: Jubilejní Spectaculo Interesse

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás