Přelet nad loutkářským hnízdem

Soprová, Jana: Loutkářská Chrudim 2013

62. loutkářská Chrudim se letos nesla ve znamení výročí zdejšího slavného rodáka Josefa Ressla, jehož oslavování se doslova prolnulo s festivalem. Ne jen, že se tak přesunulo oficiální zahájení přehlídky na pondělí (i když soutěžní představení probíhala trochu utajeně již od soboty), ale slavný vynálezce se nám ukázal (i díky produkci Michala Drtiny a Petra Mláda) jako symbolické převtělení Járy Cimrmana. Vynálezce lodního šroubu, jak to známe ze základní školy, měl totiž na kontě desítky vynálezů, praktických nejen pro domácnost, ale také pro divadelníky (je autorem tzv. divadelních tahů).

JANA SOPROVÁ FOTO: IVO MIČKAL

Festival Loutkářská Chrudim je charakteristický tím, že jej navštěvuje spousta dětských diváků, a to především místních. Vidět hrdá mrňata, odcházející z workshopů s vlastní vyrobenou loutkou, a sledovat jejich reakce v divadle pokládám za jeden z největších přínosů tohoto festivalu. Takové přičichnutí k divadlu je dobrým základem pro vytváření nové tvůrčí i divácké generace, která nepovažuje divadlo jen za cosi divného mimo obyčejný život.

Vedle soutěžních představení je z praktických důvodů do programu festivalu zařazen doplňkový program, odehrávající se převážně dopoledne, určený především pro místní dětské zájemce, a jako bonus festivalovým divákům program inspirativní, kam se vejdou profesionální alternativní soubory, ukazující nové formy, různorodé přístupy k práci a zároveň hereckou zkušenost (Športniki, Husa na provázku, Geisslers Hofcomoedianten, Divadlo Líšeň, Budilova škola, ale také hosté z Loutkového divadla Maribor).

Nás, jako účastníky festivalu, ovšem zajímala především soutěžní představení. Bylo jich sedmnáct, přísně i vlídně zároveň je hodnotila porota pod vedením Luďka Richtera (členové Martina Hartmannová, Petr Hašek, Tomáš Jarkovský a Kamil Bělohlávek). Nezávidím porotě, která musela vybrat „the best“, protože nabídka má opravdu velmi širokou škálu. Srovnávat první pokusy dětí ze ZUŠ, představení ochotnických divadelníků pro nejmenší či rodinných týmů hrajících pro radost, svérázné pokusy budoucích profesionálů či kvalitní inscenace zkušených a prověřených umělců, kteří překračují i standardy profesionálního divadla, je bezpochyby úkol téměř neřešitelný. Setkávají se tu různé druhy energie, i různé verze mnohokrát viděného tématu (především u pohádek), o kterých má každý svou představu. Tedy opravdu nesourodá směs divadelní nabídky, pro mě – pilnou návštěvnici činoherních představení, většinou postaveném na psychologickém herectví, lákavé mnohdy překvapivými inspirativními postupy, specifikou nejrůznějších typů loutek a výtvarně pojatého divadla. A přiznám se – lákavé také délkou (či spíše krátkostí) jednotlivých představení. Snad i proto jsem kritikem mírnějším nežli porota, která má za úkol upozorňovat na chyby. Dovoluji si dívat se alespoň na chvíli znova očima dítěte, vychutnat si jednoduchost a naivitu, ale i hru symbolů a metafor, kterou si mohou dovolit právě loutky.

Loutkové divadlo u nás má dosud (což někteří příznivci těžce nesou) stigma „divadla pro děti“. S tímto označením bojují často jak tvůrci, tak diváci. Na loutkových představeních vidíme dětí spoustu, a to od miminek. Nicméně údaj „přístupno od 3 let“ může být občas matoucí. Podle zkušenosti vím, že i mnohá profesionální divadla se často snaží o to, aby v představeních pro děti bylo něco i pro rodiče, aby se nenudili… Někdy se to zvrhne, ono dospělácké převáží, a děti přicházejí zkrátka. Vzácná jako čtyřlístek jsou představení, která lze bez váhání nazvat rodinná, při nichž se stejně baví děti i dospělí. Za takové jednoznačně považuji to, které zvítězilo, tedy Pohyblivé obrázky Hany Voříškové a souboru MUZIGA.

Ale začněme pěkně popořádku, tematicky. Na této přehlídce (jako každoročně) tvořily většinu pohádky. A s nimi přišly loutky všeho druhu – od maňasů, přes marionety, muppeťáky, javajky, stínové loutky až po kreslené či animované divadlo. Pominu-li poučené festivalové publikum, není vždy snadné pro rodiče odhadnout, zda se právě toto představení pro jejich potomky hodí. Protože ani známý titul není zárukou. Příkladem, jak se může s publikem míjet, nebo jej naopak vhodně zaměřit, je dvojí verze známé pohádky o Karkulce. Spolek třeboňského loutkového divadla Třeboň se svou interpretací dospívající Červené Karkulky, pronásledované chlípným vlkem, která s ním s lolitkovskou naivitou a prohnaností koketuje, patří k příkladům, které se s publikem minuly. Na začátku, kdy slečna v mini a na podpatcích mnohokrát významně kroutíc pozadím přecházela po předscéně, aby si přinesla své hudební náčiní, jsem sice souhlasila s logickým dotazem dítěte: Proč si to neodnese najednou?, nicméně slibovalo to nové pojetí tématu. Po dlouhém entrée se ukázalo, že slečna prakticky dohrála, zůstala na předscéně odsouzena již jen k ne vždy čitelnému zvukovému doprovodu. Děj se totiž výhradně odehrával na horní části paravánu. I když scéna měla pár příjemných nápadů (např. ubíhající les, když ním Karkulka kráčí, či rybníček s neustále plující kachničkou, určený k utopení zlého vlka), zvolené loutky muppety působily hercům mnohé problémy. Ať už v obtížnosti držet je neustále nahoře nad hlavou, tak i rozdělenou interpretací, kde „klapání hubou“ chvílemi neodpovídalo „dabingu“, takže někdy nebylo jasné, kdo právě mluví. Celé představení svým zaměřením spíše nežli k dětem směřovalo k dospívající mládeži, jak svými narážkami, tak i množstvím reprodukovaných hitů z dob minulých. Karkulka se tu chová jako rozmarná, dospívající slečna, která vyhází celou skříň, než se jí podaří najít červenou sukničku a čepičku, aby mohla s košíkem vyrazit na cestu k babičce. Eroticky mlsný vlk je ztělesněním všech špatných vlastností (mj. ukradne Karkulce láhev vína a na ex ji vypije). Chvílemi to vypadá, že se napila i Karkulka, protože její chování nemá nic společného s logikou pohádky. Navíc se mnohé dobré nápady marnotratně zahodí (např. situace, kdy vlk pozře babičku, a ona se ozývá z břicha, zklame, když se neozve v okamžiku příchodu Karkulky). Zahazování dobrých gagů je vůbec problém, který se podepíše na celkovém vnímání díla. I když je vlk na konci utopen, děti už to vlastně nezajímá. Jiný způsob pojetí, určeného pro malé děti, které nemají rády drastické scény, je Červená Karkulka souboru LS Na židli Turnov. Je dlouhá jen půl hodinky, jsou v ní k vidění hezké loutky, a navíc je na první pohled poznat, kdo je kdo – moudrá babička kořenářka, Karkulka jako roztomilé, i když trochu svérázné děvčátko. Vlk působí jako bezprizorní uličník, který zlobí, protože to jinak neumí, a je na konci napraven – a vlastně přijat do rodiny. Jistě lze přijmout polemiku, že se tím převrací původní příběh pohádky, ale dle mého je to verze přijatelná. Nekazí dětem vkus, a pro některé citlivé dušičky v záplavě drasticky pojatých pohádek působí jako voňavý lipový čaj od babičky.

Další pohádku nabídli DDS Rarášci u LD SVČ Opava, rodinný soubor. Autíčko Cililink na motivy pohádky Aloise Mikulky vizuálně nevypadá špatně, je to pestré, a navíc sympatické zapojením celého rodinného týmu. Principálkou je maminka, která celý příběh (dá-li se to tak nazvat) převypráví, a děti podle pokynů přihrávají. Neodbytně se nám ale vkrádají do mysli otázky, o co v příběhu vlastně jde, proč se všechen ten nelogický zmatek na scéně děje a zda to mladí herci hrají jen proto, že maminka řekla, nebo proto, že je to baví. Zkrátka Autíčko Cililink se nesetkalo s velkým pochopením ani u dětí, ani u dospělých. Jde o kultivovanou, neurážející podívanou, která ovšem z hlediska divadelního spíše ukolébává nežli inspiruje.

Spolek loutek Loutkino, Brno přivezl pohádku O želvákovi, odehrávající se uvnitř malé loutkové scény (provazovými liánami opletený „domeček“). Zpočátku si vlastně ani nevšimneme palmy, jejíž obrysy se v zeleném pletivu ztrácejí, a netušíme tedy, že se příběh odehrává v Africe. Podobnou potíž můžeme mít i s loutkou titulního hrdiny, který vypadá trochu jako pavouk. Lépe jsou na tom další loutky – slona a krokodýla. Příběh o přátelství a nutnosti vzájemné pomoci je krátký, příjemný, ale hlubší dojem nezanechá.

Dvě temperamentní dámy ze souboru Bublanina ze Vsetína přivezly představení Taškařice do pětice s liškou, inscenované vyprávění pěti pohádek a bajek, které spojuje postava lišky. Ta je v některém případě hlavní postavou, ale jindy spíše statistkou. Toto propojení pohádek, stejně jako „obal inscenace“, se může jevit jako poněkud účelový. Herečky se sejdou při blíže neurčené příležitosti, vlastně si „hrají na divadlo.“ Přitom dodržují dramaticky nosné pravidlo nesourodé dvojice (jedna koncepční a uvážlivá, druhá bláznivá a akční), která se vzájemně stimuluje a inspiruje, a dodává tak představení energii, která se přenáší i na diváky. Vyprávění s hranými vstupy je temperamentní, i když kvalita kolísá. Nejzajímavější pro mě byly proměny lišky, která je nejprve límcem jedné z protagonistek, poté se mění podle charakteru konkrétní lišky v příběhu. Je pružná, štíhlá, elegantní, ale také vychytralá a všemi mastmi mazaná. Využití dlouhých maňásků, které jsem si pojmenovala „rukávové“ loutky umožňuje lepší manipulaci s nimi a tedy vizuálně zajímavou podívanou.

Do orientu nás zavedla LD Spojáček, Liberec s Maskou, jakousi pohádkovou variaci na Obraz Doriana Graye, tj. případ, kdy se člověk začíná měnit podle obrazu, zde masky, kterou si nasadí a ona mu „přiroste“. I když scéna, využití masky, loutek a stínové divadla zpočátku příznivě naladilo, postupně měl divák vyloženě chuť dodat některé další režijní nápady, jak dosáhnout větší působivosti loutek, plynulejšího propojení scén a vypointování situací. Netuším, nakolik byl nepřesný temporytmus vyprávění ovlivněn nezkušeností herců či momentálními technickými problémy. Zajímavá výzva pro soubor, s vizuálně atraktivním potenciálem orientální scény a loutek v tomto případě zůstala na půli cesty k divákovi.

Příjemným překvapením pro mě byla groteska LS Amigos GJR Chrudim Pejsek a kočička aneb potrestaný zloděj, pětiminutovka´s dvěma maňásky, s vtipně pointovanými minisituacemi, a dovednými přechody z jedné úrovně scény na druhou. Důvodem, proč ohlas nebyl takový, jak by si podle mého toto temperamentní dílko zasloužilo, byl asi především v jeho krátkosti (5 minut). Takže mnozí diváci se na něj ani nestačili naladit. Mně osobně ale byla swingová crazy minikomedie velmi sympatická.

K novodobé pohádkové klasice sáhly Malé dvě ze ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř, které převedly do loutkové podoby Lakomou Barku. Jaroměřské umělecké hnízdo má trvale zajímavé výsledky práce, a jak prozradila vedoucí Jarka Holasová, členové souborů rádi přijímají stále nové výzvy. Z tohoto hlediska bylo sympatické, že se tři dívky do projektu pustily. Startovní pozicí je přestávka ve škole – dívky vycházejí z hlediště, a školní tabule jim slouží jako základní plocha, na kterou jsou průběžně psány scénické poznámky, týkající se změny prostředí. Na ní a kolem ní se pak odehrává děj. Dívky to s loutkami umí (velmi vtipné je pojetí učitelových dětí jako jednotlivých prstů rukavice), takže pokud spoléhaly na akci, fungovalo to dobře. Horší už to bylo s hlasovou stránkou inscenace. I když odmyslíme velkého konkurenta Jana Wericha, který vlastní interpretací pohádky nasadil laťku příliš vysoko, „audio“ znatelně pokulhávalo za obrazovou stránkou. Nejenže se řeč pohybovala na hranici slyšitelnosti, a interpretace zněla školně naučeně, ale ztrácely se i slovní a významové hříčky, na nichž je text postaven. Zdá se to trochu buřičské – ale usoudila jsem, že by bývalo možná lepší převyprávět pohádku vlastními slovy. Takhle to byl polotovar, kde slovní gagy nevyzněly, pokud byly vůbec slyšitelné, a Werichův specifický jazyk, proložený spoustou hlášek a odkazů nefungoval. Možná by pomohlo, kdyby si vyprávění vzala na starost jedna interpretka, zatímco další dvě by se soustředily pouze na akci s loutkami a fyzické vytváření situací.

Spolek loutkářů Vozichet z Jablonce nad Nisou přivezl vlastní verzi pohádky Loupežníci a zvířátka. Naladění diváků živě provedenou písní ve stylu country, stejně jako stylizovaný uzavřený prostor, odkud vykukovaly pouze zástupné symboly loupežníků – klobouky, a poté zvířátka v podobě maňásků, bylo velmi vstřícné. Počáteční energie se v průběhu představení do jisté míry rozmělnila, a ne vše (jak logicky, tak i technicky) fungovalo tak, jak má. Mezi nejvýraznější akční momenty, prokazující dovednost a energii herců, patřila scéna, v níž jednotlivci byli současně loupežníkem i zvířátkem, které je honí. Průběh i závěr svým didakticky smírným řešením tak trochu připomněl turnovskou Karkulku. Loupežníci „z nouze“ se působením moudrých zvířátek napravili, začali hospodařit a všichni žili šťastně až do smrti…

Jak bylo uvedeno na počátku, jedním z proudů, které se na LCH představují, jsou práce dramatických kroužků či ZUŠ. Dramatická školička ze Svitav představila v režii Jany Mandlové práci dvou skupin. Soubor Bubliny inspirovaný textem P.Chudožilova o vztahu ke psu, nejlepšímu příteli člověka, předvedl formou sřetězených etud představení… A žeru rybí tuk aneb balada o Bobíkovi, a mladší soubor Málo zase etudy inspirované knihou Daisy Mrázkové Haló, Jácíčku. Půvabné loutkové provedení hlavních hrdinů zajíčka a veverky zachovalo dobře něžnou poetiku knížky, a ukázalo i možnosti práce s prostorem jeviště a interakce živých herců s loutkou. Nicméně, u obou představení jsem měla pocit, že sledujeme work-in-progress, tedy cvičení, jehož konečné výsledky se mohou v dalším průběhu práce ještě měnit, a vylepšovat.

Velmi aktivní je ZUŠ F.A.Šporka z Jaroměře, s inspirativní Jarkou Holasovou, která dokáže jednotlivé skupiny velmi dobře motivovat. O souboru Malé dvě již byla řeč, ale tou nejvyspělejší částí dramatického oddělení jsou studenti, kteří pravidelně bodují na festivalech. Loni okouzlili jako soubor Mikrle s Hotelem. Letos v prakticky stejném složení (bez J.Maksymova) jako Traumatizovaní tygříci přivezli Tygra Thomase Tracyho (inspirovaného Saroyanovým Tracyho tygrem). Akční soubor si tak znovu vyzkoušel něco nového. Tentokrát se protagonisté neschovali za paraván, ale hráli s loutkami na scéně (konečně marionety!), společně zpívali, a vyzkoušeli si i kombinaci loutkohry s činohrou. Výrazným přínosem byl ale výběr samotného tématu, neboť se od interpretace obecnějšího tématu posunuli do osobnější roviny výpovědi. „Tygr v nás“ se tu ukázal jako výrazné téma, které pro každého znamená něco trochu jiného. I když se hodně mluvilo o tom, že je to hra o lásce, pro mě v provedení souboru více vyznělo téma svobody, svobodné vůle a možností, které nám dává tygr v nás, jež nás zároveň omezuje a zároveň žene dál.

Zatímco kolegové z Jaroměře se věnovali Tracyho tygrovi, Jakub Maksymov, který začal loni studovat na pražské DAMU, připravil s kamarádem konzervatoristou Zdeňkem Rybou (dohromady soubor Někdo) vlastní projekt Uměl lítat podle (pod)povídky Karla Čapka. Je to doslova divadlo na dlani, či performerský výstup. Charakteristickým rysem představení je minimalismus – ať již v pojetí loutek, tak interpretaci (kde navozuje atmosféru živá hudba). Spíše nežli příběh se tu prezentuje určitá filozofie, životní přístup. Kresleným davem lidí, který se pohybuje na pozadí polepeném množstvím novinových zpráv, prochází na nitkách navázaný pan Tomšík. Každodenní stereotyp evokuje autor a interpret tím, že papírový dav lidí před našima očima kopíruje na kopírce, a poté jej připevní na hrací plochu. Pan Tomšík se ale postupně začne zbavovat zemské tíže i pout předsudků, a vzlétne (je nadnášen nafukovacím balonkem). Závěrečná pointa, kdy úřednický šiml, který musí vše zařadit a kodifikovat, utne veškerou radost tvůrčí energie a lidský rozlet, hovoří sama za sebe, a je samozřejmě ve všech dobách aktuální. V této filozofické až meditativní hříčce se Maksymov nebojí pomalého tempa, a téměř do omrzení opakovaných situací. V kontextu amatérského divadla se svým minimalismem i způsobem provedení blíží práci činoherního souboru Kámen.

LS Na Holou z Hořovic, který loni okouzlil upírskou ságou, se tentokrát vydal na cestu, jak svědčí název Road Movie. Právě název je ale trochu matoucí. To, co uvidíme, je jakési volné pokračování známého příběhu Limonádového Joea, i když to původně nebyl úmysl. V úvodu uvidíme v krátkých šotech digest slavných scének z Limonádového Joea, a poté (velmi pěkně loutkově udělané logo se řvoucím lvem) se ocitáme v sequelu. Tedy v nespokojené domácnosti Joea a jeho lásky Winnifred, které se už zajídá idylka na ranči a mužova neschopnost. Opouští ho, a tak se Joe musí vydat na cestu, aby zachránil zkrachovalý podnik, vydobyl ztracenou slávu a získal svou milku zpět. Ale svět se změnil, a to dost. Joe se musí hodně snažit, aby uspěl, zvláště když naráží na různé podvodníky a neodolá ani svodům hracího automatu. Pochopitelně všechno prohraje, ale má přece jen štěstí v náhodných tipech, které mu život přihraje do cesty. A tak nakonec vítězí – vymyslí žvýkačku Pedro, stane se předvojem řetězce obchodních domů Billa, a získá svou milovanou zpět. Soubor má smysl pro gag a vtipné situace, ale v tomto představení vše působí tak trochu zmateně a neuspořádaně. Kombinace loutek a kresleného ne vždy vychází, často se jen stěží dobíráme smyslu jednotlivých scén. Na rozdíl od loňského Drakuly nemá příběh výrazný vnitřní řád, a rozpadá se na jednotlivé více či méně povedené etudy.

A nyní už k tomu nejlepšímu, inscenacím, které získaly po právu kromě jiných ocenění nominaci na Jiráskův Hronov.

Soubor Rámus z Plzně po loňském úspěchu znovu vsadil na svou nejmladší herečku, Kláru Lukášovou, a připravil roli přímo pro ni. Představení Viď, Alenko se inspiruje knihou Lewise Carolla Alenka v říši divů, ale v této verzi se stává aktuálnější a současnější. Páťačka Alenka totiž má jít z vůle maminky na gymnázium, ale jí víc baví kreslení. Zavřená v pokoji, aby se učila, promění svou silnou touhou a představivostí pokoj v tajemnou říši. Na surrealistické cestě ji zprvu doprovází kreslený králík, ale vzápětí jí fantazie z domácích zdrojů vykouzlí mnohé další svérázné postavy, ale i dobrodružné příběhy. Koláčky a mléko jí umožní po libosti se zvětšovat a zmenšovat (v podobě malé Alenky ji zastupuje loutka), ostatní tvorové vznikají z nejrůznějších domácích artefaktů – především z kuchyňského náčiní. To není konec konců nic nového, Ivan Vyskočil tak dokázal zprostředkovat dokonce shakespearovské charaktery z Hamleta, nicméně všechny kuchyňské a jiné domácí spotřebiče jsou využity s velkou fantazií, a jsou jim dodány skutečně pohádkové vlastnosti. Pařáky na knedlíky se stávají květinami-strážci, vysavač nebezpečným drakem, lahev červeného vína zlou červenou královnou a Kloboučník je pokojová lampa s obrovským stínidlem. Navíc je tu vtipně využito nejrůznějších potravin a pochutin. „Gastronomické postavy“ jako houseňák vytvořený přímo na scéně z těsta, či nejrůznější druhy masakrů jako je mletí rajčat v mlýnku na maso s efektem krvavé šťávy, vydloubnuté oko psa škvařící se na pánvi jako volské oko stejně jako jitrnicovo-jelitová dvojice Tydlidum a Tydlidý, mají vtip a správnou míru nadsázky. Surrealisticky výtvarná říše za zrcadlem má svá logická pravidla, a dokáže zajímavě propojit fantazii a realitu holčičky. Stejně jako najde odvahu vystoupit proti královně, najde následně odvahu vzepřít se matce, pokud jde o výběr školy. A v obou případech se ukáže, že to může fungovat. V tom nese hra i určité výchovné poselství pro mladé. Udělat si na věci vlastní názor a nebát se je obhájit před ostatními.

Bažantova loutkářská skupina DS J. J. Kolára při TJ Sokol Poniklá, alias její vedoucí Tomáš Hájek po svém loňském úspěchu s Faustem vzbuzoval už předem velká očekávání. Zprvu možná trochu zaskočilo, že se rozhodl meotar ještě neopustit, naopak jej znovu vytěžit. Vytvořil „první meotarovou verneovku“ Zmatek nad zmatek. Přiznám se, že i já jsem chvíli zaváhala, ale zároveň se těšila. Hájek dokázal, že možnosti jeho i meotaru mají ještě potenciál k vývoji, i to, že někdy se vyplatí zůstat u prověřeného prostředku, a ukázat i další alternativy. Loňská faustovská stylizace herce do mága domácí laboratoře mohla vypadat jako dobrá shoda okolností. Nicméně, Hájek letos překvapil tím, že kromě dovedností výtvarných a nápaditého vyprávění prostřednictvím animovaných obrázků předvedl i svůj herecký talent. Tentokrát tedy přichází před plátno jako suverénní verneovský vypravěč, jako vystřižený z ilustrací románu, s mohutným knírem, s cylindrem a monoklem. Propojení image gentlemana z němých grotesek a dryjáčnictví jarmarečních vypravěčů přidalo novou dimenzi. Vyprávění příběhu o pokusničení a snahách ovládnout či zničit svět propojené s animací se ukázalo velmi nosné. Práce s animovanými artefakty je preciznější, uvážlivější, mnohovrstevnatá. Podobně jako u předešlého představení překvapuje množstvím kreslených gagů, umocněných postupným odkrývaných či doplňováním detailů. Gagů rozhodně není méně, ale jsou výrazněji „prezentovány“, a diváci tak mají čas si je vychutnat. Vyčítat určitou nepřehlednost děje je v titulu Zmatek nad zmatek irelevantní. Frenetický potlesk a jásání diváků dalo najevo, že se opět trefil do černého.

Přiznám se, že poté, co jsem zjistila, že jedním ze soutěžních představení budou Pohyblivé obrázky Hany Voříškové a souboru MUZIGA z Chocně, byl pro mě vítěz soutěže jasný už předem. Krátce předtím jsem totiž toto něžné, chytré, dokonale propracované a lidsky moudré představení viděla jako inspirativní na Mladé scéně v Ústí nad Labem. I když můžeme polemizovat o tom, zda se jedná o loutkové představení, neboť podobně jako v předchozím Hájkově představení jde spíše o animované či výtvarné divadlo, jedná se o projekt, který splňuje i ta nejpřísnější profesionální kritéria. Přitom to vypadá tak jednoduše a prostě. Malá kouzelná skříňka, jako z doby prvních průkopníků kinematografu, s obyčejnou lampou, která mléčnou plochu uprostřed prosvěcuje, v kombinaci s hudbou, kterou „vyrábí“ dvojice muzikantů na nástroje a hrací strojky. Při prvním zkoumání scény zaujme obrovský rybářský prut v pozadí, který působí poněkud neústrojně. Ta zdánlivá obyčejnost na začátku je matoucí, a vlastně příliš neslibuje. Ale v laboratoři Hany Voříškové díky její fantazii, výtvarnické zručnosti a smyslu pro detail, který logicky přechází v celek, můžeme být svědky jak procesu stvoření (a to jak ve filozofickém, tak i praktickém slova smyslu), tak i skutečné magie divadla. Vzácná věc, která se nedá přenést z divadla jinam. Je to čirá esence divadelního zázraku. Představení beze slov, s výrazným atmosférotvorným podílem hudby, je vlastně jen sledem pohyblivých obrázků (jak uvádí název), ale jakoby mimochodem nese výrazné humánní poselství o podstatě světa, smyslu života, pomíjivých okamžicích krásy a štěstí, které ve zmatku hektického života nejsme schopni vychutnat. Tady a teď je nám dána příležitost. Jsou to jen pohyblivé obrázky, ale jejich prostá hravá logika se dotýká duše. Míč odpinkávaný dvěma človíčky se náhle změní v slunce, kukly vrtící se ve stínových odlescích vydají své motýly, a ti se pak díky onomu Božímu háčku na obrovském prutu vydají k nám divákům do hlediště. A je tu i složitější fázování obrázků, kdy na pokračování vzniká celý výjev – sedlák orající brázdy, z nichž vzlétnou ptáci vzhůru k nebi, a svými siluetami vytvoří vrásčitou boží tvář, či princip války o majetek, kdy na konci zůstává jen řada křížů a pytel bohatství, který se vznáší směrem k divákům. To je jen pár nápadů, které v pozvolném tempu vznikají přímo před našima očima. Poeticky, s hravostí a lehkou nostalgií tak vzniká jakýsi deník obyčejného pozemského života. O poutavosti celého představení svědčí i to, že 40 minut obrázků vydrží nejen dospělí, ale i ty nejmenší děti. Beze slov je řečeno vše podstatné. Bude-li se hledat nějaký reprezentant divadla pro zahraniční festivaly, tohle je ten pravý tip.

Loutkář 4/2013, s. 38–43.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.