Přelet nad loutkářským hnízdem

Vojtíšková, Zuzana: Věřit v sebe

Ve spolupráci s Budilovou divadelní školou se na letošní 62. loutkářské Chrudimi uskutečnil mezinárodní seminář Manipulace loutky i těla, vedený Simonem T. Rannem, který je už 17 let členem francouzské Philippe Genty Company a hrál ve více než 700 představeních této divadelní společnosti. Seminář byl pro všechny účastníky velkým zážitkem a zkušeností, která přinesla podněty k přemýšlení nejen o přístupu k tvorbě, ale i k jakékoli jiné činnosti.

Aby práce v semináři Manipulace loutky i těla -měla smysl, museli jeho účastníci přistoupit na to, že se při veškeré činnosti budou soustředit a naslouchat – naslouchat jeden druhému, sobě samému, předmětům, událostem apod. Struktura semináře byla každý den víceméně stejná, ale jeho náplň přinesla vždy nové podněty. Ráno se začínalo jógovou rozcvičkou, zaměřenou nejen na protažení těla, ale především na koncentraci, pokračovalo se zkoumáním a vytvářením pohybu, který vycházel buď z vlastních vzpomínek, ze ztvárnění obyčejné každodenní situace, z práce se zvukem či hudbou apod., a končilo se prací s loutkou, především s kašírovaným maňáskem, a posléze s Albertem, jehož stavba a způsob animace fungovaly na bázi japonských loutek bunraku, kde tři animátoři vedou loutku společně a musí si naslouchat, aby dosáhli společného impulsu.

Základní principy animace loutky jsou asi všude stejné: ujasnění si vztahu loutky a vodiče, odstup od loutky, držení os, pevného bodu, linie očí (ať už loutky nebo animátora), impuls pohybu loutky, který musí vycházet z loutky samotné, rozdělení pozornosti v hlavě animátora na dvě rozdílné činnosti (pohyb loutky, pohyb vlastního těla), uvolněné, nikoli křečovité držení těla při vedení loutky a v neposlední řadě ujasnění si, v jakém prostředí se loutka nachází a co vše ji ovlivňuje (fouká vítr, svítí slunce, jde po písečné pláži, kličkuje mezi auty…). Na všechny tyto principy důležité pro animování loutek připravil Simon T. Rann seminaristům různá cvičení (např. cvičení na zachování pevného bodu, při němž se člověk má pokusit udržet svou pravou ruku nad tužkou, kterou drží kolega v „pevném“ bodě, a zároveň se různě hýbat – dělat dřepy, stoupat si na špičky, obcházet prostor apod. a pravou rukou přitom neuhnout; dále třeba cvičení pozornosti, kdy má člověk zachytit rukou padající tužku, kterou kolega pustí v nečekaném okamžiku apod.), při nichž se potvrdila známá pravda, že i když člověk teoreticky ví, jak na to, v praxi může zcela pohořet. Vodění loutek je prostě řemeslo a je potřeba věnovat mu dost času, než se člověk stane mistrem a jeho tělo a mozek pochopí, co vlastně má dělat.

Ovšem seminář Simona T. Ranna zdaleka neměl ambici ukázat jen řemeslo, ale především se snažil odhalit jiný způsob myšlení a přístup k tvorbě, nabídnout cestu, jak prostřednictvím metafory začít komunikovat s hlubší částí svého já. Vše, co se při workshopu dělo, mělo vycházet zevnitř osobnosti, z prožitků a pocitů, nikoli, aby bylo aranžováno zvenčí, jak jsme u nás zpravidla zvyklí. Když seminaristé měli první den při představování sebe sama mimo jiné ostatním sdělit i to, co jedli k snídani, působilo to směšně. Ovšem právě z pantomimického ztvárnění snídaně a postupného zabstrahování těchto pohybů vznikaly zajímavé pohybové sekvence a v propojení se „snídaní“ někoho druhého i překvapivé choreografie. Snídaně však byla jen přípravou na tzv. memogram, tj. na pohyby, které vycházejí např. ze vzpomínek na největší dětský trapas, ze ztvárnění ztraceného nebo rozbitého předmětu z dětství, ze vzpomínky na každodenní obyčejný rituál apod. Simon T. Rann se snažil seminaristy přimět k tomu, aby se nebáli konkrétní pohyby hodně zvětšit, či zmenšit, posunout z reálných do abstraktních, aby mysleli na to, že někdy mohou při pohybu zrychlit, či zpomalit, že je možné měnit rytmus či dokonce pohyb zastavit, že se něco může dít ve stoje a něco jiného na zemi, že je možné pohyby rozmístit do prostoru, atd. Asi to zní jasně a banálně, ale člověk si toto všechno při tvorbě často neuvědomí a může se pak zacyklit v nějaké akci, z níž není schopen vystoupit.

Z kombinace memogramů několika účastníků nakonec vznikly choreografie, které zhlédli při předváděčce semináře ostatní návštěvníci Loutkářské Chrudimi a libovali si, že v ukázkách zůstalo cosi emočně silného, co nelze pojmenovat slovy, ale dokázalo se přenést od „herců“ k divákům.

Kromě práce se vzpomínkami a koncentrovanými pocity (např. jednoduchým pohybovým ztvárněním slova „rodina“), pracoval Simon T. Rann s řízením pohybu těla zvukem, který vydával někdo druhý, nebo s vedením člověka jako loutky na nitích na dálku apod. Zkrátka přístupů, jak se dopracovat k vyjádření toho, co cítíme, a k předvedení vlastního prožitku a pocitu ostatním, nabídl seminář mnoho a ukázal, že je možné pospojovat i pohyby, které jsou ve vzájemném kontrastu, přiřadit k nim hudbu, která je v dané souvislosti překvapivá, zajímavě pracovat s materiálem, který na první pohled není nijak inspirativní apod.

Důležitá byla i spolupráce mezi seminaristy, při níž Simon T. Rann trval na tom, aby spolu pracovali především ti, kteří se neznají, kteří k sobě musejí nacházet cesty a hledat průniky svých prožitků.

Alfou a omegou všeho dění v semináři pak byla dvě slova: CONCENTRATION a CONVICTION, tedy SOUSTŘEDĚNÍ na to, co dělám, a PŘESVĚDČENÍ o tom, co dělám. Je potřeba naučit se věřit v sama sebe, nebát se ukázat druhým něco, co není standardní, obvyklé, nebo naopak něco, co je na první pohled úplně banální. Velkým vkladem přístupu Simona T. Ranna bylo, že nabízel možnosti, ukazoval cesty, ale nesnažil se hodnotit. Hodnocení nechával vždy na každém z účastníků, kteří sledovali svou práci navzájem. Samozřejmě, že se jednalo o workshop, tedy o prostor, kde si lidé mají vyzkoušet různé postupy a ničím se příliš neomezovat. Simon neopomněl zdůraznit, že při tvorbě konkrétní divadelní inscenace je potřeba podívat se zvenčí a velmi kriticky na to, co herci nabízejí, a dotvořit celek tak, aby fungoval podle představ daného tvůrce.

Před představením je pak potřeba koncentrovat energii (např. podle metody antického divadla si vzít energii ze stěny, nebo podle japonského mistra Suzuki získat energii dupnutím nohy), soustředit se a věřit úkolu, který mám.

Loutkář 4/2013, s. 36–37.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.