Vojtíšková, Zuzana: Mateřinka v roce třináct

Třináct soutěžních a pět nesoutěžních představení z naší i zahraniční produkce a doprovodný program sestávající z koncertů, výstav a nefalšované divadelní túry po více či méně známých zákoutích Naivního divadla Liberec nabídl 22. ročník festivalu profesionálních loutkových divadel s inscenacemi pro děti předškolního věku Mateřinka 13.

Členové poroty Simona Chalupová, Karel Král, Petr Vodička a Tomáš Volkmer ve svém závěrečném hodnocení festivalu mimo jiné upozornili na problém, který v současnosti silně prostupuje divadlem pro děti. Často se totiž „nehraje sám příběh, zvláště ne, když tvůrci soudí, že ho i děti v publiku znají, ale buď se vypráví o příběhu, předvádějí se ilustrace, nebo tvůrci baví publikum komentováním příběhu. Tím vzniká odstup od konfliktu. Není se čeho bát, s čím mít soucit…“ Pro sebe jsem si v tomto ohledu zhlédnutá mateřinková představení rozdělila na divadla, která chtějí bavit, a ta, která se snaží nabídnout jiný prožitek.

Už několik let se v českém loutkovém divadle velmi silně prosazuje tendence, že divadlo pro děti musí být zejména humorné, protože děti se chtějí především smát. Přímo úměrně s touhou pobavit publikum, se vytrácí touha nabídnout dítěti možnost zažít v divadle něco víc, ztotožnit se s prožitkem některé z postav příběhu, prožít s ní trápení, zklamání, strach, radost, úspěch… Ta tam je ambice podnítit dítě k přemýšlení, proč se hrdinovi příběhu přihodilo to, co se mu přihodilo, jestli to pro něj bylo obtížné, kruté, zda to bylo zkouškou odvahy a pevnosti charakteru, jakým způsobem se hrdina ke svému problému postavil, jak ho získaná zkušenost obohatila, k čemu ho přivedla, je-li nakonec šťastný nebo smutný, spokojený nebo odsouzený k vlastní samotě apod. Jako by se z tradičních i nových pohádek ztrácelo téma. Proč a o čem se pohádky pro děti vlastně hrají? Na Mateřince byla k vidění takových představení celá řada, zejména z naší produkce.

Představení zahraničních souborů naopak často směřovala ke vzbuzení nějaké jiné emoce než jen smíchu, snažila se o nabídnutí prožitku, pocitu, dojmu a mnohé inscenace víceméně rezignovaly na příběh. Jistě tato skutečnost byla ovlivněna i tím, že někteří zahraniční účastníci prezentovali díla, která se snaží oslovit úplně nejmenší diváky, tedy děti od jednoho roku. Ve snaze zaujmout divadlem i batolata tvůrci hodně vycházejí z pozorování toho, jak děti objevují svět a poměřují se s ním. Tyto principy potom režiséři, výtvarníci, muzikanti a herci převádějí na jeviště a povyšují je zvolenými hereckými a výtvarnými prostředky i hudbou na jistý druh divadelního umění.

Barevné a velkolepé

Mezi představení, která chtějí bavit, bych zařadila představení plzeňského Divadla Alfa Ptej se proč? aneb Svět podle křečka. Režisérovi Tomáši Dvořákovi a scénografovi Ivanu Nesvedovi, kteří nastudovali text tvůrčí dvojice Tomáš Jarkovský – Jakub Vašíček původně psaný pro loutkové divadlo ve slovinském Mariboru, rozhodně nelze upřít nápaditost při práci s materiálem, loutkami, scénou i s celkovým aranžmá.

Jednoduchá konstrukce různých rámů posloužila na jevišti jako cirkusová aréna, stůl, postel, dokázala vytvořit i prostor autobusu či mateřské školy a nabídla možnost hraní s maňásky i manekýny, a v neposlední řadě umožnila také práci s různými triky, např. v roli liliputána. Přestože o zábavu a o potěšení při sledování různých loutkových nápadů v průběhu představení nebylo nouze, nedokázala jsem se ubránit stále více a více se vtírající otázce ze samotného názvu představení: Proč?

Plzenští zachytili každodenní momenty, které všichni rodiče dobře znají, když jim jejich děti kladou otázky, na níž je často velmi obtížné najít jednoduše sdělitelné odpovědi. Přestože samy děti znají tyto situace z běžného života, nejsem si jistá, jsou-li schopné nahlédnout je s jistým odstupem, který inscenace nabízela. Nakonec tedy nevím, jestli se víc hrálo pro děti nebo spíš pro jejich rodiče.

Před zraky diváků se odvíjelo představení, které bych nazvala směsicí nejen otázek a odpovědí, ale i přístupů, loutek, barev, prostředí… Diváci prožívají všední a zároveň narozeninový den malého kluka Jiříka a přitom se dozvídají odpovědi na otázky: proč máme čas, proč umíráme, proč nemají holky pindíka, proč je duha na obloze… Jen mi nějak unikla odpověď na otázku, proč všechna vysvětlení dává Jiříkovi velký křeček, byť představený jako stvořitel světa.

Pro děti nebo pro rodiče?

Podobnou otázku jako u plzeňské produkce si kladu u Budulínka Naivního divadla Liberec. Text Víta Peřiny a inscenace režisérky Michaely Homolové a scénografa Roberta Smolíka sklízejí jednu cenu za druhou. Není divu, text i inscenace mají nápad a vtip, skvěle se v ní zachází s loutkami. Tvůrčí tým dokázal marionety využít tak, jak jim to sluší a přísluší, vychází se z jejich možností a předností, dokonale se pracuje s kouzlem a překvapením. Na výborně řešené scéně, která nabízí prostor pro vytváření nejrůznějších prostředí (domek, ordinace ušní lékařky, liščí nora, město, les), si můžeme užívat hromadění postav v místnosti, otáčivé křeslo s doktorkou-ušařkou, sledovat auto s dědečkem a jeho bicí soupravou a babičkou s houslemi, jak lákají lištičky z nory, i pohled na to, jak srší blesky, když si liška kousne do zapojeného elektrického kabelu. Gagy jsou dobře připravené a fungují, různá překvapení nabízejí tvůrci od začátku do konce, představení má spád i díky rockové hudbě. Pohádka o (ne)poslouchání Budulínka a nedoslýchavosti babičky a dědečka se povedla a děti i dospěláky evidentně baví. Jen si tak v duchu kladu otázku, jaké poselství si z ní čtyřletí diváci, kterým je určena, odnesou: že dědeček s babičkou jsou nahluchlí troubové, které není potřeba brát vážně? Anebo ano, ale působit jim tím naschvály, k čemuž odkazuje závěrečný gag pohádky: Budulínek se konečně rozhodne poslechnout, že už nikomu neotevře, babička s dědečkem odcházejí a za zabouchnutými dveřmi zjistí, že si zapomněli vzít klíče. A tak tam bouchají na dveře, a jestli jim Budulínek neotevřel, tlučou na ně dodnes… Vtip je velmi dobře budován od začátku představení a funguje, tvoří výbornou tečku inscenace, ale přesto mám o jeho závěrečném vyznění (a poselství) pro děti trochu pochybnosti.

Radost a hravost

Trend statutárních divadel i nezávislých skupin nabízet divákům tzv. rodinné inscenace je evidentní. Když jdou dospělí s dětmi na pohádku, mají být po zásluze odměněni a pobaveni. Snaha je to chvályhodná (pokud se o ni neusiluje za každou cenu) a myslím, že se často tvůrcům i daří.

Příjemným zážitkem tohoto druhu byla na Mateřince Dášeňka aneb Psí kusy. Jiří Jelínek a Anežka Kubátová, kteří Dášeňku na motivy Karla Čapka napsali, režírovali a hrají, si pěkně dokázali poradit s drobnostmi i celkem inscenace, do níž aktivně vtahovali také děti. Citlivě vymysleli moment růstu Dášeňky, která jako malé zvědavé štěně – ztvárněné pouze hlavičkou nasazenou na prstu herce – spadne do hrnce s mlékem, aby z něj byla po chvíli vylovena už jako psí slečinka – loutka hadrového manekýna. Právě tato Dášeňka je usazena mezi děti do hlediště a jí jsou vyprávěny pohádky, aby byla hodná a nezlobila. Dětští diváci se při představení netrápili pro dospělé trochu nevěrohodným začátkem – stařeckým vzpomínáním Olgy a Karla na svůj krásný život se psy, který je už minulostí – a nechali se unášet sérií nápaditě vyprávěných pohádek nejen pro Dášeňku (Pohádka o psím ocásku, o Alíkovi, o dalmatinech a jejich skvrnách, o pěvkyni Astě a jejím obdivovateli ad.), i lehkostí, s jakou herci hráli, a spontánností, s níž s dětmi rozmlouvali a brali do hry jejich nápady a přání.

Protagonisté si s běžnými věcmi v domácnosti, které tvořily scénu, hráli trochu jako děti: pokapaný flekatý ubrus proměnili v dalmatina, na piano nalepili oči a hned tu byl pes s velkou tlamou, když Dášeňku učili chodit, přelézali židle, jak to umí nejlíp děti, ze štěkotu složili píseň, kterou diváky hned naučili, hráli si s fotoaparátem a barbínami, kterým nasadili psí hlavy a neopomenuli použít ani plošné papírové loutky, bez nichž si Jiří Jelínek snad ani nedovede představit divadelní inscenaci. Výsledkem tohoto jevištního dovádění byla radost a hravost a místy i nenásilné sdělení (např. Karel říká, že má sílu jako Hordubal, chce napsat RUM a stvoří RUR, píše Bílé zdraví a Krakatit a v televizi vysílají v devatero hodin pohádku…). Dášeňka aneb Psí kusy byla prostě kouskem, který nejmenší diváky strhnul, většinu dospělých potěšil a pobavil a mezi některými rozpoutal diskusi, zda se takto má či nemá hrát pro děti.

Forma, která přebila příběh

Zajímavým pokusem vytvořit silnou atmoséru na jevišti byla inscenace Divadla Minor Praha Zlatovláska. Princip divadla vycházejícího z lidové hry, který použil režisér Kamil Žiška, je velmi sympatický a myslím, že má v inscenacích pro děti předškolního věku velký potenciál.

Představení Zlatovlásky podle textu Josefa Kainara se však na Mateřince příliš nevyvedlo. Bohužel utrpělo prostorem, v němž se odehrálo, protože jeviště Naivního divadla je menší než scéna Divadla Minor. Kapela, která doprovázela herce a byla nedílnou součástí představení, seděla v podstatě v zákulisí, čímž se vytratila komunikace mezi muzikanty a herci. Navíc se v někerých pasážích ztrácely loutky či akce za nízkým portálem a chvílemi tak byl narušen i celkový obraz inscenace.

Režisér Kamil Žiška pojal vyprávění klasické pohádky jako lidovou hru se zpěvy, rytmem a s různými symboly a náznaky. Příběh odvyprávěl poctivě s využitím zajímavých a přitom jednoduchých nápadů (například ryba jako velký podběrák s bílou padákovinou místo sítě pluje nadouvána vzduchem a vznáší se nad jevištěm jako ve skutečné vodě, nebo hladové zobáky krkavců vytvořené pomocí o sebe klapajících dřev). Oceňuji i práci se scénou (navrženou Robertem Smolíkem) složenou z několika vyndavacích fošen tvořících vyvýšené jeviště a umožňujících variovat prostor, v němž se odehrávají jednotlivé výstupy. Přestože herci hráli s velkým nasazením, nemohla jsem se zbavit dojmu, že forma převážila nad sílou sdělení a nad prožitkem. Nenašla jsem si příležitost vytvořit si vztah k postavám a prožívat s nimi napětí, strach nebo dokonce smrt.

Překvapivá proměna zlodějů v parťáky dětí

Další inscenací, jejíž záměr byl jistě zajímavý a pokoušel se neotřelou formou a prostřednictvím voicebandů vytvářet atmosféru štědrovečerní noci, přivezl do Liberce soubor Divadla DRAK z Hradce Králové. Režisér a hudebník Matija Solce a dramaturg Petr Hašek si jako cíl svého tvůrčího snažení dali zahrát „příběh o síle lidské imaginace, představivosti a fantazie, která má moc měnit náš okolní svět k lepšímu.“ Liberecké dětské publikum však hned v samém začátku představení tvůrce usvědčilo z omylu a jasně pojmenovalo zásadní dramaturgicko-režijní problém celé inscenace. Jejími hlavními hrdiny jsou totiž zloději, kteří jdou krást vánoční dárky. Není divu, že se děti halasně a důrazně dožadovaly spravedlnosti a volaly po zakročení policie. Ta však nepřicházela, zloději si začali s dárky hrát a najednou se jaksi samovolně stali ze zloduchů sympatičtí chlapíci (a jedna mafiánka), kteří nám vyprávějí příběh o holčičce se sirkami vyhnané krutými rodiči do mrazu s tím, aby se nevracela, dokud neprodá všechny sirky. Ta náhlá, ničím nepřipravená proměna zlodějů v parťáky dětí, kteří nakonec nachystají dárky pod stromeček Alence i Madlence, je prostě nevěrohodná, nepravdivá, až matoucí. Je-li chatrný tento základní rámec, nefunguje ani celá inscenace. Bohužel! Výtvarné (výprava Lucie Škandíková), režijní i hudební nápady jednotlivých čísel, z nichž se Děvčátko se sirkami skládá, jsou skvělé, milé, humorné, poetické. Jsou to ingredience, z nichž by mohl vzniknout výborný divadelní zážitek. Krabice, které tvoří jevišťátka pro loutkové postavy, jejichž příběhy diváci sledují, fungují dobře a vytvářejí iluzi, že nahlížíme jednotlivým lidem (bytostem) do jejich pokojíků. Uvnitř probíhá často marnivý a bezstarostný život a zvenku na jejich dveře klepe zoufalé děvčátko snažící se prodat sirky, aby nakonec – odmítnuto všemi – umrzlo.

Zvířata, která vzbudila soucit

Vrcholem Mateřinky 13 se pro mě staly dvě inscenace, které v sobě do velké míry skloubily hravost, humor, ale také napětí a daly divákům možnost o něco nebo o někoho se bát, s někým soucítit, k někomu si vytvořit vztah.

V představení Pes (pří)tulák zahráli Katka Aulitisová a Lubo Piktor ze Slovenska příběh štěněte, které mělo být pro svou nevzhlednost a tudíž neprodejnost utopeno, ale zázrakem přežilo a vydalo se do světa hledat pána, resp. paničku. Přestože scénu tvořil na pohled obyčejný stůl a židle, tvůrci Divadla PIKI Pezinok s těmito jednoduchými prostředky dokázali vytvořit potok, v němž se štěně topilo, popelářský vůz, skládku, psí kotec, dětský pokojík, auto s přívěsným vozíkem a mnoho dalších prostředí. Zážitkem bylo zkoumat, z jakých nejrůznějších předmětů se dá vytvořit pes. Hlavní hrdina byl ztvárněn buď marionetou nebo maňáskem, ale psi, s nimiž se na cestě potkal, byli uděláni například z boty (staré křusky), smetáku či mopu, kuchyňské rukavice, čepice a kdo ví z čeho ještě. Ocenit je třeba také to, jak herci dokázali ztvárnit tříčlennou rodinku pouze detailem na hraní nohou nebo naopak přiblížit běh Paříží pohledem na mapu, po níž se pohybují dvě miniaturní loutky. Dobré nápady této inscenaci zkrátka nechyběly a mezi ně se tu a tam vešlo i poučení pro děti, např. o tom, že láska je slepá, že síla v životě nic neznamená, důležité je umět se vyhnout a taky třeba to, že se děti mají učit, aby si pak mohly číst různé vyhlášky.

Druhým představením, které jsem velmi ocenila, byla hra domácího souboru Naivního divadla Liberec Velbloud, ryba, slepice. Režisér Jakub Vašíček společně s autorem Tomášem Jarkovským a dramaturgem Vítem Peřinou připravili pro diváky velkou podívanou, ve své poslední třetině doslova kouzelnickou show. Její funkčnosti prospělo výtvarné řešení Kamila Bělohlávka a Terezy Venclové.

Základní příběh, v jehož rámci se odehrají velmi originální varianty tří známých lidových pohádek (O ošklivém káčátku, O rybáři a rybce a O kohoutkovi a slepičce), je prostý: na lodi, která převáží v bednách a sudech cirkusová zvířata, dojde jídlo. Řešením prekérní situace by mohlo být zabití nejprve velblouda, potom ryby a nakonec slepice. Jenže zvířata – přesně podle principu Šeherezádina vyprávění v pohádkách Tisíce a jedné noci – vyprávějí námořníkům své příběhy. Činí tak za pomoci různých loutek i výtvarných metafor. Přepravní dřevěné bedny, které byly základním výtvarným prvkem inscenace, velmi dobře fungovaly při členění prostoru, vytváření různých prostředí, i jako paravány pro loutky.

Co zůstalo neoceněno

Odborná porota udělila mimo jiné čestné uznání za vytrvalost v hledání cest k nejmenšímu divákovi belgickému tvůrci Karlu Van Ransbeeckovi, který se na Mateřince prezentoval už potřetí, tentokrát hudebně divadelním představením ze života hmyzu s názvem Bzzz´t.

Bez oficiálního uznání bohužel zůstaly dvě práce zahraničních tvůrců, které řadím do linie snahy nabídnout divákům v divadle vlastní aktivní prožitek. První takovou inscenací byly Kostky, které sehrálo Lutkovno gledališce Maribor ze Slovinska a druhou pak one man show Kámen po kameni španělského herce Tiana Gombau.

Slovinští tvůrci rozvinuli své představení Kostky až do foyeru divadla. Děti procházely tunelem vytvořeným z papírových krabic, přičemž každá z nich byla svým vlastním světem. První tvořil kámen a hlína a dětem se v ní nad hlavami vznášeli keramičtí ptáčkové a pod nohama jim křupaly drobné kamínky. V dřevěné krabici se šlapalo po kůře a stěny byly pokryté kusy špalíčků, které fungovaly jako ozvučné nástroje. Vnitřek třetí krabice byl bílý, obložený polštáři a nad hlavami viselo dětem peří s rolničkami. Po měkkém koberci se děti prošly ve čtvrté – zelené – krabici. Ve vyříznutých prostorech jejích stěn se houpaly příbory, knoflíky a korálky a jinde byly nataženy proužky z barevné gumy. Diváky na cestě provázel zvuk harmoniky a mandolíny a dovedl je až na jeviště, kde zpod zatažené opony koukala další krabice. Bylo nutné ji prolézt, aby se divák dostal do hracího prostoru.

Papírové krabice byly hlavní dekorací tohoto představení. Dva herci (Barbara Jamšek a Danilo Trstenjak) z nich vytvářeli domy a posléze postavili jeden velký činžák, který dokreslovali křídou. V domě si pak hráli, schovávali se, probouzeli k životu různá zvířata (psa, kočku, slepici, která snesla vejce), a když přišla noc, rozsvítily se ve tmě hvězdy. Představení doprovázel zpěv a hra na mandolínu a housle.

Přestože produkce byla pro dospělého diváka zajímavá spíše příležitostí pozorovat reakce dětí, než samotným děním na jevišti, pro děti fungovala výborně: nabízela jim způsob hraní si s předměty, který je nejmenším blízký.

Další inscenací se stejnou cílovou skupinou pro děti od jednoho a půl roku a s podobným zaměřením, ale jinými prostředky byly Papírové zvuky francouzského Theatre Amalys. „Symfonie pro pomačkaný papír“ byla spíše artistní hrou s poměrně vybroušenou formou, která ale pro diváky zůstala za jakýmsi pomyslným sklem, skrz které nebylo možné do bílého světa papíru vniknout.

Představení Kámen po kameni, které naopak dokázalo dostat atmosféru z písečného ostrůvku vytvořeného uprostřed studia Naivního divadla až k divákům, bylo inspirováno stejnojmennou knihou Isidro Ferrera (scénář a režie Rosa Díaz). Během třiceti minut odehrál Tian Gombau poetický příběh sběratele kamenů, který na pláži potká malou osůbku, s níž se nikdo nechce přátelit. Nakonec se přeci jen tomu mužíčkovi stvořenému ze zrezivělé plechovky od sardinek, kterou někdo odhodil do písku, podaří najít kamaráda. Je to důvod k oslavě a k velké konfetové párty. Hlavní postava tvořená ze zmíněné plechovky měla dokonce kamenné srdce, které jí dávalo rozměr člověka otevřeného, upřímného, přátelského a divák se tak více mohl ztotožnit s jejími pocity.

Klid a jakási pieta k materiálům, s nimiž Tian Gombau hrál, dodávala představení zvláštní magii a vtahovala diváka do dění mezi kamenné loutky. Scénu tvořil skutečně písek ze španělského pobřeží, uprostřed tohoto ostrůvku stála bedna a na ní pak dřevěný kufr s různými šuplíky, z nichž herec před zraky diváků vyndával kameny různé velikosti a tvarů. Jak dokázal všem přítomným, kameny mají svou tvář, nebo jim ji můžeme nakreslit. Pomocí kamenů, které v sobě měly neviditelně zabudované magnety, vznikaly různé postavy, domek, loď, ryby… a díky nim také ryby samy plavaly a loď brázdila oceán. Představení Kámen po kameni bylo myslím velkou inspirací pro mnohé tvůrce divadla jednoho herce.

Prostor k setkání

Své místo a své příznivce měly na Mateřince i Buchty a loutky s představením Perníková chaloupka, které si zachovává osvědčenou poetiku, nápaditost a hravost tvůrců souboru. Naopak inscenace stejného titulu Divadla loutek Ostrava působila trochu nepatřičně jako retro televizní tvorba z 80. let.

Přestože 22. ročník Mateřinky nenabídl divákům žádné převratné inscenace nebo skutečně nevídané a nové pokusy, věřím, že se stal inspirací pro další tvorbu, pro práci s loutkou a materiálem a podnětem pro přemýšlení nad divadlem pro děti předškolního věku.

Velký počet zahraničních návštěvníků (účastníků či jen pozorovatelů), osobností loutkového divadla ze všech možných, i velmi vzdálených koutů světa, vč. Japonska, Izraele a Kanady, dokládá, že Mateřinka zůstává přehlídkou, kterou stojí za to navštívit i proto, že nabízí prostor k setkání.

Loutkář 4/2013, s. 23–28.

Vojtíšková, Zuzana: Mateřinka v roce třináct

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás