Přelet nad loutkářským hnízdem

Wolfová, Jana: Za loutkami jihovýchodní Asie V.

Zatímco v zemích, o kterých jsme pojednávali v minulých dílech, je loutkové divadlo jen velmi málo prezentováno nebo se dokonce stává spíše muzejní záležitostí, tak v Indonésii zůstává loutkové divadlo stále živým uměním, které je provázáno s každodenním životem především Javánců a Balijců. Tradiční kožené loutky wayang kulit dokonce přestály všechny politické a náboženské změny a zachovaly si téměř neměnnou podobu po několik staletí. Není tedy divu, že od roku 2008 je toto jedinečné umění zapsáno mezi ústní a nemateriální dědictví lidstva na seznamu UNESCO. Vedle Jávy a Bali je stínové divadlo také prezentováno například na ostrovech Lombok, Borneo či Sumatra, ale zde je to událost spíše výjimečná než běžná. Proto ke sledování současné podoby loutkového divadla je ideální střední Jáva s uměleckými centry Yogjakarta a Surakarta a dále Denpasar na ostrově Bali. Na západní Jávě s centrem v Bandungu je stále silná tradice trojrozměrných tyčových loutek nazvaných wayang golek, které se, stejně jako loutky stínové, vodí zespodu.

Loutkové divadlo na Jávě

Dříve, podobně jako na Bali dodnes, bylo stínové divadlo wayang kulit prostředkem k usmíření bohů, bylo součástí náboženských tradic a jeho funkce byla především rituální. To dnes již na Jávě neplatí. V průběhu staletí se z lidového umění stala spíše záležitost královského dvora, kde divadlo bylo hráno na počest krále a při významných státních svátcích a tato situace víceméně trvá dodnes. Nejvíce je stínové divadlo hráno v Yogjakartě, kde je nerozlučně spjato s Keratonem, sultánovým palácem. Je zde prezentováno nejen při významných událostech, ale také pravidelně pro turisty z celého světa. Tradiční délka javánského stínového divadla, které obvykle trvá celou noc, je tak zkrácena jen na hodinové, maximálně dvouhodinové představení. Aby tato forma i příběhy v ní ztvárňované byly co nejbližší západnímu divákovi a mladé generaci, do tradičních eposů pronikají vtipné pasáže ze současnosti, anglické průpovídky a zcela nové charaktery loutek jako například automobilový závodník, parašutista či turista na dovolené.

Vzhled a výroba loutek je stále tradiční. Stále se používá buvolí kůže, která je velmi detailně propracovaná. Vodící tyče loutek jsou nejčastěji také z buvolího rohu a samotná kůže bývá zdobena zlatou barvou. Loutky jsou výrazně větší než balijské a jejich vzhled je odlidštěný i z náboženských důvodů, neboť islám, který na Jávě převládá, nedovoloval zobrazovat lidské charaktery. Proto tyto loutky v průběhu staletí získaly abstraktní vzhled a podobají se dnes spíše jakýmsi nadpozemským bytostem s dlouhýma hubenýma rukama, které mají loutky pohyblivé. Z postav tehdejších hinduistických hrdinů tak islám v průběhu času vytvořil spíše symboly lidských charakterů a vlastností. Dodnes se zde hrají hinduistické slavné eposy Mahábhárata a Ramajána, ale bývají často doplněné o příběhy islámských panovníků lokalizovaných do střední či východní Jávy.

Vedle wayang kulit je na Jávě stále k vidění i wayang golek. Tyto trojrozměrné dřevěné loutky postupně ztrácejí na oblibě u mladé generace, která raději tráví večery v kině než v divadle. Královská tradice, která by toto divadlo uchovávala, na západní Jávě také není a i proto toto umění zůstává udržováno pouze díky několika loutkářským rodinám v okolí Bandungu, které si předávají tradici z otce na syna (dnes někdy i dcery). Je také těžší tyto loutky vyrobit, a tak se dnes používá především starších kolekcí doplňovaných o ty nově vyřezané samotnými dalangy, loutkovodiči. Vzhledem ke všem těmto okolnostem se loutky wayang golek stávají stále větší vzácností. Zatímco stínové loutky s oblibou ztvárňují tradiční příběhy z Ramajány, tak loutky wayang golek se k těmto indickým eposům dnes uchylují pouze výjimečně. Více jsou hrány lokální lidové příběhy nebo se hraje pouze s pár charaktery ze slavných eposů, které pronikají do zcela jiných dějů a nově pojatých vyprávění.

Na Jávě je dnes řada uměleckých škol, kde studenti mají možnost se učit oběma loutkovým formám. Dochází tak k prolínání těchto tradičních forem s moderními, často v kombinaci s tancem, světly a jinými novinkami. Tito mladí lidé tak udržují tuto jedinečnou formu umění stále živou a blízkou i současné mladé generaci.

Loutkové divadlo na Bali

Na Bali je stínové divadlo wayang kulit tak úzce provázán s každodenním životem Balijců, že snad není domácnosti, která by alespoň jednou měsíčně neviděla představení wayang kulit. Je to dáno především náboženstvím. Zatímco okolní Indonésie je převážně islámská, tak tento ostrov je zcela výhradně hinduistický. Balijský hinduismus má svoji specifickou podobu, kterou získal během staletí uzavřeného vývoje v izolaci na ostrově obklopeném jinak islámskou nadvládou. Zde naopak Ramajána a Mahábhárata jsou spolu s legendou o princi Panjim téměř výhradním zdrojem hraných příběhů. Loutky jsou menší než javánské a charaktery mají lidské obrysy a jejich výroba je méně nákladná. Používá se prasečí kůže, vodící tyče jsou ze dřeva a řezba není tak titěrná jako u javajek. Vyrobit je umí skoro každý dalang, a tak se balijské loutky objevují téměř všude a jsou stále v kurzu. Kladný vztah k nim mají nejen loutkáři, ale i všichni Balijci napříč generacemi. Děti se setkávají se svými prvními loutkami v rámci náboženských slavností, jejichž je wayang kulit stále součástí, a tak již pětileté děti znají základní příběhy a dokážou samy manipulovat s loutkou.

Wayang kulit je na Bali spíše lidovou formou umění, hraje se téměř v každé vesnici a městech. Této formě se nově od sedmdesátých let 20.století vyučuje i na Institutu umění ISI v Denpasaru. Zde tradiční forma dostává novou podobu, neboť na škole studuje mnoho zahraničních studentů a řada mladých indonéských umělců, kteří hledají nové divadelní cesty. Mezi současně nejpopulárnější divadelníky patří také Made Sidia, který na této škole vyučuje a sám aktivně vytváří zcela nové osobité divadelní formy. Propojuje stínové divadlo s tancem a doplňuje ho o světelné a zvukové efekty. Všechny tyto nové divadelní projekty dostávají prostor k prezentaci v rámci Bali Art Festivalu, který se koná pravidelně každý rok vždy na přelomu června a července. V balijském uměleckém centru tak současně na třech divadelních plochách kontinuálně celý měsíc probíhají divadelní a taneční představení, která jsou přehlídkou toho nejlepšího, co současná balijská divadelní tvorba nabízí. Díky tomu, že se tohoto festivalu účastní i řada zahraničních skupin, se dostává tradiční balijské divadlo do častého styku se západní formou, ze které čerpá inspiraci a naopak vnáší svojí jedinečnost do tvorby mnoha zahraničních umělců. Balijské divadlo tak nezůstává jen uzavřené za zdmi chrámů, kde je hráno pro věřící v rámci náboženských slavností, ale zachovává se i pro širokou veřejnost a dostává se do povědomí i za hranice ostrova a země. Jeho aktualita i živost je ze všech jiných forem loutkového divadla v jihovýchodní Asii nejsilnější.

Wayang lemah je obdobná forma wayang kulit, jen je hrána bez stínů a bez plátna. Wayang lemah je přísně spjat s náboženskými rituály, příběhy jsou o bozích, kteří jsou i jeho výhradními diváky. Délka představení je maximálně hodinová a koná se vždy ve dne v posvátných částech chrámu. V této formě se nepřipouštějí žádné inovace a modernizace. Tato podoba divadla musí zůstat stále stejná tak, jak ji „bohové po staletí mají rádi“.

I Made Sidja a jeho rodina

Rodina I Made Sidja patří k nejznámějším loutkářským rodinám na ostrově a je typickým příkladem toho, jak se umělecká tradice dědí z otce na syna. Panu Sidjovi je dnes osmdesát let, hraje celé představení už jen zřídka, ale stále je považován za jednoho z největších dalangů. Odehrál ve svém životě stovky představení a vychoval desítky žáků. Mezi nejtalentovanější žáky však patří jeho vlastní synové. I Made Sidia a Wayan Sirah. Mladší syn Wayan Sirah vyrábí všechny stínové loutky, se kterými hraje jeho rodina. Výrobě ho naučil právě jeho otec Sidja. Starší syn I Made Sidia zase dává před výrobou loutek spíše přednost hraní. Loutkovému umění také vyučuje na univerzitě a to nejen na Bali, ale i jako host na mnoha zahraničních univerzitách. I Made Sidia je zářným příkladem toho, jak syn čerpá zkušenosti a dovednosti od svého otce, ale jde ve své tvorbě vlastní cestou. Zatímco jeho otec prezentoval celý život klasickou podobu wayang kulit a vyprávěl nespočet příběhů z Ramajány a Mahábháraty, tak I Made Sidia je spíše zastáncem nové podoby stínového divadla. Spolu se svou skupinou Sanggar Paripurna Bona i studenty univerzity vytváří nové způsoby výroby loutek, pracuje s novými materiály jako je igelit, látka aj. Představení doplňují o trojrozměrné loutky a masky z papír maché. Loutky jsou často voděny tanečníky a nasvětlovány umělými světly. V některých svých divadelních projektech I Made Sidia dokonce zapojuje do představení i živá zvířata. Je to v současnosti nejvíce produktivní umělec na ostrově a díky němu i jeho žákům se umění dostává i do Evropy, Ameriky a Austrálie, kam je jeho skupina zvána k hostujícím představením. Ani I Made Sidia neporušil rodinnou tradici a tak i jeho syn je ve svých sedmi letech velmi talentovaným loutkovodičem a tanečníkem, který již v tomto dětském věku umí nazpaměť celá hodinová představení svého dědy a hraje na všechny hudební nástroje v gamelanu.

Umělec na Bali není nikdy jednostranně zaměřený, každý dalang tak ovládá nejen řezbářské umění a loutky si sám vyřezává, ale také umí zpívat, hrát na hudební nástroje, tančit a malovat. K provedení představení wayang kulit je třeba právě všechna výše zmiňovaná umění propojit, aby společně daly vzniknout dokonalému obrazu světa, kterým wayang kulit pro Balijce je.

Loutkář 4/2013, s. 9–10.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.