Přelet nad loutkářským hnízdem

Šefrnová, Blanka: Třebíčské loutkářské jaro 2013

Přehlídka v Třebíči byla jako minulé roky pečlivě a vstřícně připravena. I letos ukázala vše, co se urodilo na loutkářském poli ve třech krajích – Vysočina, Zlínský a Brněnský. Většinu programu zabezpečovaly soubory, které se přehlídky zúčastnily už několikrát. Postrádali jsme bohužel děti z Blučiny, kvůli onemocnění jejich vedoucí Hanky Kratochvílové. Viděli jsme tedy osm představení, odehrané ve dvou dnech. Mezi nimi byly dva soubory ze ZUŠ a jeden ze soukromé základní školy.

Rozhodně se nečekalo, že nekorunovanými vítězi přehlídky se stanou právě tito nejmladší loutkáři, pracující ve školním souboru Loutkino Brno. Se svým představením O želvákovi získali nominaci na LCH a cenu za inscenaci. Při všem překvapení jsem tomu moc ráda. Už léta sledujeme jejich práci, vždy něčím zajímavou a vždy těžkou, protože se skupina dětí přirozeně rok od roku obměňuje. Letos to tedy byla africká pohádka, nastudovaná Radomírem Prokopem. Viděli jsme představení, kde vše do sebe pěkně zapadalo. Děti hrály výrazně, s dobrou dikcí, s pěkně a vkusně udělanými loutkami, jejichž autorkou je Kamila Prokopová. Vodění loutek, maňasů, je přísně skryté. O to větší nároky to mělo na malé herce, přesto byla jejich spolupráce výborná a živá. Potěšil závěr, kde se jednoduše a vtipně akcentovalo samo téma této hříčky.

Také studenti obou ZUŠ přivezli velmi zajímavé inscenace, poctivě zpracované. Dívky z pelhřimovského souboru Gdyžuž taguž se svou vedoucí Lenkou Čurdovou inscenovaly text Wernera Holzwartha, doplnily ho vlastními otázkami, úvahami a představení nazvaly O krtkovi, který chtěl vědět. Hrály plošnými loutkami, které vnímaly někdy jen jako znak. Bohužel, filosofické otázky o smyslu našeho konání, působily vedle groteskního textu naroubovaně. Ale představení přineslo pocit velmi solidní, promyšlené práce. A jak bylo řečeno nakonec – každá zkušenost má svůj význam.

Stejně tak vážně se na ZUŠ v Novém Městě na Moravě zamýšleli, pod vedením Tomáše Machka, nad vlastním postojem k životu. Což je vážná věc. Tady byla prezentována, a vůbec ne nelogicky, na příbězích Medvídka Pú. I tam jde o důležité věci, leč nikdy ne tak hluboko a temně, jak dokreslili ve svém rámci a komentářích milí studenti. Soubor My a Oni nazval svůj experimentální vhled Pů – jdu na půdu. Pro pořádek dodávám, hrálo se maňásky na hodně otevřeném prostoru.

Loutkové divadlo Bedruňka se účastní přehlídky každým rokem. Od roku 1994 existuje jako soubor Salesiánského střediska v Brně. Bedruňka se pohybuje v různých žánrech a hraje různými typy loutek. Je to divadlo hledající. Letos si našlo Kamilu Prokopovou, která jim navrhla velmi vydařenou výpravu pro inscenaci Zapeklitá povidla – byla v Třebíči oceněna po právu. I loutkoherecky a hudebně dopadla inscenace velmi dobře a byla doporučena do programu LCH. Režie se ujal a částečně i hudbu k inscenaci vytvořil Ladislav Mika.

Naopak divadlo Starost z Prostějova, vytrvalý účastník loutkářského života na Moravě, hraje stále stejnými marionetami a většinou hry svého autora Aloise Gallata. I styl vodění loutek zůstává tak, jak ho známe. Jejich režisér Zdeněk Melka dostal osobní cenu za herecký výkon. Škoda, že snaha ozvláštnit představení (tentokráte prostějovský soubor hrál Gallatova Rytíře Šnofonia a princeznu Mordulínu) šla proti pravidlům staré marionetářské interpretace, která, když se dobře rozehraje, má svůj půvab a kouzlo. Autorkou výrazné scény byla Jitka Tláskalová.

O kouzelníku, černém klobouku a barevném míči je obnovená premiéra inscenace Říše loutek v Kroměříži. Viděli jsme ji kdysi i v Chrudimi, hodně dávno. Dnes je ale hrána jen ve třech, s nově pojatou scénou a novými kostýmy. Tato zvláštní hra je spíš hrou s dětmi na divadlo, než regulérním tvarem. Jde o srdnatě zvládnutou improvizaci na původní mapě textu Pavla Vašíčka. Bylo to obdivuhodné a dětem byl umožněn velký divadelní prožitek. Však také soubor dostal cenu za působivé zasvěcení dětí do divadla. Patří hlavně panu Jiřímu Lisému a Marii Baierové.

Divadlo Povidlo Otrokovice také není žádný nováček. Začalo pracovat v roce 1993 po víkendovém divadelním kurzu. Což je dvakrát zajímavé. Jednak tu názorně vidíme, jaká je síla vzdělávání a pak – soubor má letos 20 let! Sami se nazývají amatérským kočovným kašpárkovským divadlem. Hrají momentálně marionetami z fundusu. Představení Kašpárek a Růžena Šípková bylo inspirováno známým textem Milady Mašatové. Inscenace má svůj autorský rámec, který vtipně rozehrává principál souboru Robert Bazika a je využíván i na přestavby scény. Škoda, že není čistěji dodržen, v přestavbách se na předscéně ukáže zcela živý zpívající a tančící Kašpárek, či duo rockových muzikantů, bohužel na playback. Příběh někdy trpí velkou výmluvností na úkor akce loutek. Divák není ošizen, je veden vcelku logicky dějem, je tu akcentována role sudiček, zvláště té poslední, silné kuřačky. Hned vidíte, že se tu nehraje jen čistě pro děti. Režie hodně silně pomrkává i na dospělý doprovod, který chce pobavit. Někdy se to daří, jindy třeba ne. Ale to nic nemění na tom, že je na inscenaci udělána velká kupa práce.

Nakonec jsem si nechala další překvapení přehlídky, možná bych to mohla nazvat i zjevení. Mluvím o představení Kukačka z vesmíru, které zahrál loutkářský soubor Podivíni z Podivína. Už poznámka „pro mládež od 18 let“ něco napovídala. Podivíni hráli také nejednou v Chrudimi, a tak si možná vybavujete, že přinášeli často originální pohled na věc. I teď bylo jejich představení plné chuti nám sdělit, jaký mají názor na důležité jevy v lidském (a možná svém) životě. Hrálo se o ekologii, o těžkém životě introverta, o potížích s početím (to hlavně), o fantazii. Docela pěkná podívaná v komickém a kosmickém hávu. Navíc s výbornou folk-rockovou kapelou, se kterou si všichni herci šumně zazpívali. Ale tato inscenace mluvila divadelně výhradně činoherním jazykem. To, že tam byla použita plyšová hračka kocoura a v působivé vesmírné scéně se na nás shora dívala a k nám promlouvala plošná loutka mimozemšťana, z inscenace loutkové divadlo nevytvořilo. Podivíni si domů odvezli cenu za hudbu, byla opravdu výborná. Zvlášť se všech nás dotkla píseň manželky, náhle tak niterná.

Představení přehlídky, pokud byla dětem přístupná, byla vyprodána a o přehlídku projevila zájem i regionální vysílání České televize. Pracoval zde lektorský sbor ve složení Jaroslav Deyl (Třebíč), Jiří Pokorný (Český Krumlov) a Blanka Šefrnová (Svitavy). Myslím, že jsme letos zažili zajímavou a barevnou porci divadla, navíc s výbornými lidmi.

Loutkář 3/2013, s. 40–41.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.