Přelet nad loutkářským hnízdem

Galetková, Hana: Opavská rolička ve znamení pohádek, premiér a různých typů loutek

Regionální přehlídka amatérských loutkářských souborů působících v Moravskoslezském kraji se i tento rok již tradičně pořádala v Loutkovém divadle Střediska volného času v Opavě. Jistě vhodné místo pro tuto přehlídku. Amatérské loutkářství má v Opavě dlouholetou tradici, v Loutkovém divadle působí hned několik loutkářských souborů a vedoucí Jana Vondálová se organizace každoročně chopí s vervou a nadšením. Přehlídka se letos pořádala ve dnech od 5. do 7. dubna a zúčastnilo se jí celkem šest souborů s šesti inscenacemi, z toho čtyři právě z Loutkového divadla SVČ v Opavě.

Tvůrci volili různé typy loutek a bylo zřejmé, že hledání nových podob loutek, nových technologií je loutkářům vlastní. Viděli jsme vlastnoručně vyrobené manekýny, hadrové panenky, klasické marionety, typ totemových loutek, plošné loutky, rukavičkové loutky, látkové maňásky voděné zezadu, loutky na drátě.

Celou přehlídku uvedl Dětský divadelní soubor Štěkáček z Opavy představením O překrásné Vasilise. Příběh o dívce Vasilise, která dokáže překonat svůj strach a sebe sama s pomocí malé panenky a získá zpět životadárný oheň, je možné vnímat v rovině pohádkové, nebo také v rovině symbolického příběhu s psychologickým výkladem o dozrávání dívky v ženu. Štěkáček si vybral první variantu. Z představení hraného na Opavské rolničce bylo cítit, že tato inscenace je stále ještě v procesu zrodu. Dětští herci si nebyli jistí svým pobýváním na jevišti, někdy zapomínali text a někdy zapomněli dokonce přijít na jeviště. Celé představení bylo v době pořádání přehlídky ještě neuspořádané, neusazené a působilo chaoticky. Ne zcela šťastně se zdál zvolený typ loutek – hadroví manekýni. Loutky, které si členové souboru sami vyráběli, což je jistě chvályhodné, však ne zcela zkušeným loutkohercům takzvaně pomáhaly. Hlavičky loutek nebyly pevně uchycené, čili se často různě klátily. Nedořešená byla i dosti podstatná rekvizita v příběhu, a to lebka s ohněm v očích, která v závěru sežehne zlou macechu s dcerou svým ohněm. Lebka byla vyrobená jako plošná rekvizita, ale světlo v jejích očích, kterým si Vasilisa svítí na cestu domů, ani efekt ohně se nekonaly. Bohužel nebylo ani zcela jasné, zda jednoduše převyprávěný příběh o statečné Vasilise je určen dětem, nebo mládeži a dospělým. Způsob vedení příběhu a dramatizace by dopovídala věkovému určení pro děti, ale občasné aktualizace a odkazy a vtípky byly směřované spíše dospělému divákovi. Je třeba se vždy jasně rozhodnout, pro koho pohádku chceme hrát. Stále ještě zůstával prostor pro dopracování hry s loutkami. Lektorský sbor navrhoval, v rozhovoru s vedoucím souboru Danielem Kollmannem, příklady rozehrání situací s krysami a ptáčky i některé herecké situace. Scénografické řešení, dvě řady židlí přehozené černou látkou, bylo možné také ještě dotvořit. Soubor má evidentně výrazný mladistvý potenciál a jistě bude na inscenaci dále pracovat a svou houževnatostí určitě dopiluje všechny výše zmiňované nedotaženosti.

Příjemným osvěžením bylo interaktivní představení Gabriely Bernardové Anička malířka inspirované knihou Eduarda Petišky. Představení bylo hráno pro malý počet dětí (20) z mateřských škol a děti s mentálním postižením. One-woman show ukázala, jak herečka Gabriela Bernardová dokáže citlivě a především velmi přirozeně komunikovat s dětmi a nadchnout je zcela jednoduchými jevištními prostředky pro hru a aktivní spolupráci při vyprávění příběhu. Vše výše zmíněné bylo hlavní a důležitou devizou toho představení. Herečka hrála s jednoduchými hadrovými panenkami (postava Aničky a jejího bratra), plošnou loutkou kotěte a plyšovými hračkami. Obrázky vznikaly na bílé menší tabuli, na které držely i magnetky a bylo možné obrázky rychle opět smazat. Záhy po představení se lektoři společně s protagonistkou příběhu zamýšleli především nad dramaturgií a dějovou linkou příběhu. Do příběhu o Aničce, která moc ráda maluje, byl vložen další příběh o koťátku, které se ničeho nebálo. Expozice Aničky malířky byla dlouhá, než se objevil první dramatický moment, kterým by bylo možné označit modré kotě. V druhé třetině představení maminka vypráví dětem na dobrou noc pohádku o kotěti, které se nebálo, a této pohádce byl vzhledem k celku dán náhle nepřiměřeně velký prostor. Obě příběhové linie, tedy radost z kreslení Aničky a kresba zcela zvláštního modrého kotěte, které ožije a příběh na dobrou noc o kotěti, které se neumělo bát, by bylo možné vzájemně více propojit. Zároveň je jistě možné spojit postavu vypravěčky s maminkou. Také byla diskutabilní míra interaktivity. Děti byly dychtivé pomáhat s kresbami a aktivně se zapojit a záleželo samozřejmě na herečce, jak s dětmi dokáže komunikovat a dopřeje jim možnost se příběhu zúčastnit a zároveň nenarušit temporytmus celého představení. A to se Gabriele Bernardové výborně dařilo!

Sobotní odpoledne uzavíral soubor Galimortovo divadlo marionet DKMO z Orlové svým představením Havíři a čert. Tento soubor se účastní Opavské rolničky pravidelně několik let, a tak je možné sledovat jeho vývoj. Soubor hraje s marionetami a mnohé si sám vyrábí. Do Opavy letos přijel s původním příběhem o havířích a čertech, který napsal vedoucí souboru, režisér, scénograf a herec v jedné osobě Tomáš Richter. Určitou „personální poddimenzovanost“ bylo při představení možné snadno odhalit. Dlouhé přestavby, chaotičnost, zmatenost, nepřesnost. Zároveň však právě přestavby mezi jednotlivými výstupy by bylo možné elegantně divadelně vyřešit hereckými vstupy živého herce uvádějícího a komentujícího celý příběh na forbíně před marionetovým divadélkem. Postava havíře diváky uváděla do příběhu, který se možná kdysi stal. V loutkovém provedení se pak odehrávala ona pověst. Živý herec měl tedy možnost nejen posouvat děj dál a navázat přímou komunikaci s dětským divákem, kterému byl příběh určen, ale především vyplnit prostor při přestavbách. Bohužel se tento záměr nevydařil, jelikož další dva herci museli čekat na pomoc při přestavbě právě od něj. Ačkoli bylo představení z výše zmíněných důvodů zmatené a vznikalo mnohdy spíše kouzlo nechtěného, které svou nezáměrností působilo mnohdy komicky, byl nastolený princip kombinace živého komentátora a loutkových výstupů výhodný. Je jedině dobře, že soubor hledá další cesty, jak vystavět inscenaci. Na druhou stranu si vedoucí souboru stanovil hodně nelehkých úkolů, když se pustil do tvorby původního dramatického textu pro loutky, režie, činoherního hraní, také pouštění reprodukované hudby, technické pomoci a hraní s několika loutkami. Soubor jistě získá v budoucnu další členy, tak aby příští inscenace mohla být propracovanější a soubor získával další, tolik potřebné loutkářské zkušenosti.

Druhé představení sobotního odpoledne bylo představení s názvem V pokojíčku souboru Theatr ludem z Ostravy. Pětičlenný realizační tým studentů a absolventů vysokých škol s uměleckým zaměřením (režie Gabriela Krečmerová, dramaturgie Adam Gold, loutky Irena Iškievová a herečky Pavla Masaříková a Klára Kvasničková) si pro své zpracování vybral tři méně známé ostravské pověsti. Inscenace byla připravována jako pouliční divadlo pro konkrétní, již zaniklá místa v Ostravě, ke kterým se pověsti vázaly. Diváci se přemisťovali od jednoho stanoviště k dalšímu. Tvůrci se rozhodli vytvořit také variantu pro divadelní prostor, kde by jednotlivé pověsti fungovaly samy o sobě i bez kontextu vnějšího reálného venkovního prostoru. Posloužila jim k tomu vytvořená příběhová rovina dvou sester (jedna ráznější a druhá hravá), které si ve svém pokojíčku pověsti vyprávějí a hrají. Je to jistě možnost, jak triptych pověstí zarámovat a uchopit, avšak stále ještě stojí za dotažení ve smyslu opodstatnění, proč si dvě sestry dané příběhy vyprávějí a přehrávají, a zpřesnění charakterů postav. Jednotlivé pověsti byly divadelně a loutkářsky vystavěny velmi umně, přesně a dvě loutkářky v nich využívaly různých typů loutek: totemové samostojné loutky, plošné loutky na tyčce a ve třetí pověsti rukavičkové loutky, kdy prsty loutkoherečky tvořily nohy loutky a na hřbetu ruky byla hlavička loutkové postavy. Energie obou hereček byla příjemná a působila na jevišti velmi přirozeně. Představení převyprávěním neznámých ostravských pověstí prostřednictvím různých typů loutek s nadsázkou a energií mladých hereček bylo inspirativní a zároveň seznamovalo diváka s neznámými, již zapadlými, pověstmi „zapomenutého“ kraje. Inscenace byla lektorským sborem doporučena do inspirativního programu letošní Loutkářské Chrudimi.

Třetí den loutkářského klání otevřelo představení, ve kterém účinkovala téměř celá rodina Bernardů. Soubor Rarášci z Opavy při tvorbě inscenace s názvem O autíčku Cililink a jeho prapodivném snu vycházel z knižní předlohy Aloise Mikulky O kometě a cililink autíčku v úpravě vedoucí souboru a zároveň maminky všech mladých protagonistů Gabriely Bernardové. Rodinný soubor, jak sám uvedl, „chtěl vyprávět trochu netradiční pohádku nejmladším dětem“ a příběh o malém autíčku se mu zalíbil a přišel mu k loutkovému ztvárnění vhodný. Příběh autíčka Cililink zasadili do prostého rámce, kdy přibíhá na jeviště rodina loutkářů, která nám chce zahrát zajímavý „autíčkový“ příběh. Maminka vše řídí a je vypravěčka celého příběhu o autíčkách. Hned v kratičké expozici jsou nenásilně naznačeny vztahy mezi členy rodiny. Nejstarší syn machruje, prostřední dcera se přidá k tomu, kdo je zrovna nejsilnější, maminka všechny řídí a nejmladší syn Vojta (hraje následně postavu autíčka Cililink) je otloukánek. Je nutné poznamenat, že tuto vztahovou rovinu mezi postavami by bylo možno ještě více prokreslit a dotáhnout, což lektorský sbor doporučoval. Následně se takto rozkryté vztahy projevují také v rovině příběhu o autíčku, které je malé, citlivé a zároveň utlačované a vysmívané staršími, zkušenějšími a „namistrovanými“ autíčky (sourozenci). Herci hrají s jednoduchými molitanovými látkovými loutkami autíček vytvořenými na způsob maňásků, ovšem voděnými horizontálně. Loutky umožňovaly jednoduché grimasy. Vznikly v ateliéru oboru hračka opavské střední umělecké školy SŠPU jako absolventské loutky-hračky studentky Aleny Matulové. Bylo evidentní, že autíčka jsou dílem mladé designérky hraček, nikoli loutkářky, jelikož byla na pomezí mezi hračkou a loutkou. Byť bylo představení hráno ve velmi svižném tempu (šlo o premiéru) přesný temporytmus by celé inscenaci i jednotlivým situacím velmi pomohl. Větší klid a dohrávání situací. Určitou zrychlenost bylo možné přisuzovat premiéře. Mnohdy také zjednodušení technického řešení situace by ji mohlo zpřehlednit a zároveň rytmicky zpřesnit, např. situace s tmou, kdy není třeba reálné tmy, ale metafory při použití černého deštníku a hry s černou látkou. Také drobné dramaturgické úpravy, jasné rozdělení na party vypravěče a přímé řeči autíčka, byly souboru doporučeny. Velmi příjemný byl herecký projev nejmladšího syna Vojtěcha (autíčka Cililink) a jeho ztotožnění s autíčkem. Mladý herec, který nestojí poprvé na jevišti, dokáže navázat přirozený kontakt s publikem, pro které je sympatickým hrdinou. Hrál s radostí a dětskou lehkostí, zároveň srozumitelně text deklamoval a dobře artikuloval. Děti v publiku při premiéře na Opavské rolničce s ním a tedy autíčkem Cililink soucítily, šly s jeho příběhem, který pozorně sledovaly, a prožívaly ho. Soubor byl nominován na Loutkářskou Chrudim.

Tradiční loutkářský soubor Opal v Opavě fungující při LD SVČ Opava si vybral pro své zpracování pohádku Křesadlo jednoho z nejvýznamnějších pohádkářů světa – Hanse Christiana Andersena. S marionetami ve scénografii na točně převyprávěl příběh vojáka a jeho nočního setkávání s princeznou. Doménou soboru Opál je hra s marionetami. Že opavští loutkáři dokáží marionety vodit, to divákům bezpochyby ukázali. Bohužel však nevyužívali v mnohých jevištních situacích veškeré jejich možnosti, jako např. sed, klek, výskok, animace rukou, hlavy. Velmi oživující byly pasáže hrané v pozadí na horizontu s malými loutečkami na drátě (zmenšeniny postav), když běhaly na hrad a zpět. Bohužel nebyla zcela jasná adresa publika, pro které byla pohádka míněna. Andersenova pohádka není určena úplně nejmladšímu publiku (pro její jazyk a způsob vyprávění příběhu a také v ní není zcela jasně vykresleno dobro a zlo), na druhou stranu jevištní provedení souboru Opal neodkazovalo, že by byla určena někomu jinému než dětem. Představení temporytmicky kolísalo, což by bylo možné přisoudit premiéře. Dlouhé přestavby a nástupy retardovaly vyprávění příběhu. Také vstupy a odběhnutí tří psů (hereček v černém přiléhavém trikotu s maskou psa na hlavě) bylo divadelně i pohybově ne zcela ladné. Výše zmíněné drobné nedostatky jistě zkušený soubor Opal snadno odstraní a inscenaci vybrousí. Inscenace bude jistě patřit k hojně navštěvovaným a byla lektorským sborem doporučena na druhém místě v nominacích na Loutkářskou Chrudim.

Loutkář 3/2013, s. 37–39.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.