Drtina, Michal: Ne všechno je loutkové divadlo

První v pořadí deseti regionálních loutkářských přehlídek byla již po dvacáté třetí ta turnovská. Letos se uskutečnila 15.-17. března 2013 v tradiční režii loutkářského souboru Na židli Turnov, který ji pořádá od roku 1997. Krátce by se dala shrnout do několika slov. Bývá první, má standardně dobrou úroveň, diváckou soutěž, velkou návštěvnost, chrlí množství podnětů k zamyšlení, provází jí Kašpárek a divácky nejúspěšnější soubor si odveze putovní cenu Turnovský drahokam.

Letos divácká cena neputovala daleko, zůstala totiž domácímu souboru LS Na Židli Turnov a jeho inscenaci Červená karkulka aneb Polepšený vlk. A divácká cena nebyla jediným oceněním pro tento soubor. Získal též cenu za zpracování klasického textu a inscenace byla nominována do hlavního programu 62. Loutkářské Chrudimi. Už dlouho jsem neviděl dětské publikum, které by bylo tak silně zaujato děním na jevišti. Je třeba říct, že si protagonisté notoricky známý příběh kolektivně upravili a vytvořili tak jakousi hru vlka s Karkulkou nebo Karkulky s vlkem. Což vyvolalo několik otázek, které jsem si po zhlédnutí kladl. Otázky, které souvisí s motivací postav: věděla Karkulka o vlkovi? Proč se Karkulka ničemu nedivila? Co přinutilo vlka, aby se změnil v hlídacího psa? Ale na to jsem mohl myslet až po představení, protože výbornou hru s maňásky i přesné časování jednotlivých situací jsem si užíval společně s ostatním dětským i dospělým publikem. Hrálo se za klasickým paravánem v jednoduché scéně, kterou navrhl Petr Záruba. Loutky navrhla a vyrobila Helena Jindřichová.

Na představení Tomáše Hájka, tedy Bažantovy loutkářské družiny DS J. J. Kolára při TJ Sokol Poniklá, jsem byl, obzvlášť po loňském úspěchu jeho Fausta na Loutkářské Chrudimi i Jiráskově Hronově, velice zvědavý. Nevěřil jsem totiž, že jeho jednoduchý nápad s meotarem a nešikovností dá zopakovat. Přesto jeho zpětný projektor a plošné loutky na průhledné fólii opět rozehrály meotarový divadelní koncert. Tentokrát však ne podle starých loutkářů, ale podle stejnojmenného románu J. Verna Zmatek nad zmatek. Tomáš Hájek v roli Barbicana, Matsona a Nichola rozehrál groteskní příběh o lidské hamižnosti, která se v honbě za ziskem nezastaví před ničím. Jak příznačné i pro dnešní dobu. Šílený nápad „Společnosti pro praktické využití severního pólu“, jehož led se má posunutím zemské osy rozpustit, se však díky matematické chybě stane fiaskem. S příběhem románu zacházel Hájek citlivě a v groteskní nadsázce. Inspirativní je jeho cit pro situace a nalezení zkratky, díky které hutný román vetknul do třiceti minut, jeho herectví i práce s plošnou loutkou, která je opět plná krásných nápadů. I když se v příběhu časově nelogicky prolínají jednotlivé linky vyprávění, jde o představení zajímavé a inspirativní nejenom v rozvíjení techniky použitých prostředků, ale také zdivadelněním prozaického textu. Porota se shodla na doporučení programové radě Loutkářské Chrudimi.

Stejné doporučení získal i soubor Vozichet a jeho inscenace Loupežníci a zvířátka, který pro soubor skoro před deseti lety dramatizovala Daniela Weissová. V jejím pojetí jsou však loupežníci trochu nešikové, kterým loupení moc nejde. Vyloupí prázdný mlýn a svoji chalupu. Zvířátka zase opouštějí hospodářství, protože je pán opustil, když předtím přivedl statek na mizinu. Nakonec se zvířátka s loupežníky setkají v opuštěném mlýně a zvířátka chtějí loupežníky vytrestat, takže je polepší a začnou společně hospodařit. Veselý příběh doplněný písničkami je hrán maňásky (zvířátka) a zástupnými loutkami, kloubouky (loupežníci) v rychlém tempu, kterému by však občas prospělo zklidnění. Odkryté vedení a jednoduchý paraván jsou funkčně využívány a fungují vždy, když jsou využívány nepopisně. Jak je u Vozichetu zvykem, je celý prostor zaplněn hereckou energií protagonistů, tentokrát o to větší, že je na jevišti šest herců a hudebník. Tato proudící energie hravosti mnohdy přebíjí samotný příběh, a pokud přeslechnete důležité slovo, ztrácíte i důvod motivace jednotlivých postav. I přesto jde o inscenaci, která je hodnotná především pro funkční využití hudební složky, na kterou se v mnohých inscenacích zapomíná. Pokud se jednotlivé obrazy zpřesní a zbaví popisu, půjde o zajímavé a osobité ztvárnění známé pohádky.

Další dvě představení, Čertův dům Polehňovi Hradec Králové a Zlatovláska Jakodivadla Stružinec, byla z kategorie rodinných divadel. Pominu-li, že představení tohoto druhu mají především význam sociální, musím konstatovat, že Čertův dům plynul od začátku do konce bez napětí, což upevňovalo „úsporné“ hraní principála Jirky Polehni. Zlatovláska Stružineckých byla poznamenána stejným problémem, což bylo pro mne, po jejich loňském nadějném představení Hrnečku, vař, trochu zklamáním.

Dramatizaci dětské fantasy novely britského autora Neila Gaimana Koralina se představil soubor Torzo 2 ZUŠ Turnov. Tato moderní verze Lewisovy Alenky se dočkala filmové i komiksové podoby. Dramatizace turnovských se volně drží příběhu knihy, ale úvodní hororový příběh se postupně stává pouze schematicky zpracovanými scénami s problematickou motivací postav. Představení ostatních dětských a souborů ZUŠ byla vzácně vyrovnaná. U všech se dala ocenit především přirozenost projevu a hlasová příprava interpretů. Stejně dobře jsou vybaveni i členové LD Maminy Jaroměř. Jejich inscenace O draku Baziliškovi je však motivy tak komplikovaná, že jí nepomůže ani velmi dobrá práce s loutkami jednotlivých protagonistů.

Z klasických loutkářských souborů se přehlídky zúčastnily LD Rolnička Benátky nad Jizerou s pohádkou O velké mrkvi a LS Ještěd Český Dub s pohádkou O perníkové chaloupce. Zejména u Českodubských byla pozitivní snaha objevování odkrytého vedení loutek. Inscenace souboru H.A.D. Hodkovice nad Mohelkou Kdo je na světě nejhloupější a Jak líná s chytrou vyzrály nad lakomou bychom mohli najít snad všechny neduhy nepoučeného amatérského představení. S vědomím, že jde o jejich první nesmělý krok do světa loutkového divadla, nebo právě proto, by však bylo dobré nejenom souboru připomenout, že ne vždy, když se na jevišti ukazuje loutka, jde o loutkové divadlo. Podle Luďka Richtra a jeho praktického divadelního slovníku se o loutkovém divadle může mluvit, když se loutka-objekt opravdu stává jednajícím subjektem a její přítomnost jako jednajícího subjektu je natolik klíčová, že by bez ní inscenace ztratila smysl, neboť jsou skrze ni sdělovány zásadní informace, a co do kvantity je natolik hojná, že přes ni jde velmi podstatná část či spíše většina významů.

Loutkář 3/2013, s. 33–34.