Přelet nad loutkářským hnízdem

Toupalová, Malvína: Loutka ve filmu III

Současnost

S rozmachem 3D počítačové animace se zdálo, že ručně animovaný loutkový film nemá šanci přežít. Kupodivu se tak nestalo, a nejen to: klasická loutka se dokázala vůči počítačově generovaným animacím silně vymezit a vyzískat co nejvíc z estetiky ruční práce, kterou „třidéčko“ nemůže napodobit.

V závěrečném díle našeho seriálu se budeme věnovat dnes již světově proslulému studiu Aardman, které se specializuje na plastelínovou animaci a proslavilo se postavičkami Wallace a Gromita, dále pak naturalistickému pojetí loutek Barryho Purvese a Suzie Templeton. Z mladší generace českých autorů si připomeneme mimo jiné Aurela Klimta, Noro Držiaka či Michala Žabku. Věnovat se budeme i nejmodernějším loutkám, které vystupují například ve filmech Tima Burtona a pocházejí z dílny společnosti Mackinnon and Saunders.

V 70. letech minulého století založili Peter Lord a David Sproxton studio animovaného filmu, které nazvali Aardman a věnovali se v něm animaci plastelíny. Přišli s nápadem animovaných rozhovorů, který ve své době vzbudil velký údiv i ohlasy. Natočili si audio záznamy autentických rozhovorů a podle toho animovali postavy včetně příslušných gest a mimiky. O něco později se ale naturalistické provedení poněkud „okoukalo“. Celosvětovou slávu přinesl studiu až Nick Park, který (údajně nesměle) přišel v roce 1985 do studia s otázkou, zde by tam mohl dokončit svůj studentský film Cesta na měsíc (1989), jehož protagonisty byli dnes tolik populární postavičky pana Wallace a jeho psa Gromita. Natáčení trvalo celé čtyři roky, a když bylo dokončeno, Nick Park přejal koncept animovaných rozhovorů a posunul ho do jiné roviny. Za použití zcela fiktivních, zato vtipných a novátorských rozhovorů vytvořil anketu, v níž jsou zpovídaná zvířata v zoologické zahradě. Tento nápad ve spojení s osobitým výtvarnem, vynikající animací včetně lipsynchu (animace řeči) a využitím různých dialektů vynesl jeho filmu Pohodlíčko (1990) Oscara. Nick Park, nyní už držitel tří Oscarů, ve svém stylu pokračuje dodnes a dodnes ho zdokonaluje; rozšířil ho i o parodie na klasické filmové žánry jako jsou detektivka, western, horor či melodrama. Svědčí o tom filmy s Wallacem a Gromitem Nesprávné kalhoty (1993), O chloupek (1995) či celovečerní Wallace a Gromit – Prokletí Králíkodlaka (2005), dále například v americké kooprodukci natočený Slepičí úlet (2000) a naposledy Piráti (2012, které režíroval Peter Lord společně s Jeffem Newittem). Velkou senzací studia Aardman se v posledních letech stala série s ovečkou Shaun, na níž studio založilo zběsilý merchandising.

Vedle plastelíny se ale ve Velké Británii prosadila i klasická loutka, jejíž konstrukce prošla revolucí. Moderní loutky mohou mít namísto dřívějších 15ti až 300 kloubů, aby animátoři byli schopni vytvořit i ty nejjemnější pohyby. Dnešní loutky už mají nejen dokonalý lipsynch a mimiku, ale vyrábí se i v mnoha exemplářích různých velikostí, což animátorům práci usnadňuje. Ty nejproslulejší filmové loutky vznikají ve společnosti Mackinnon & Saunders. Zde se vyráběli protagonisté filmů Tima Burtona či loutky ze snímku Fantastický pan Lišák (2009); známá je také loutka Bořka stavitele.

V Británii se s klasickou loutkou prosadili neuvěřitelně kreativní režisérka Suzie Templeton a pečlivý, až puntičkářský Barry J. C. Purves, prezident loňského AniFestu. Templeton zaujala už svým drásavým snímkem Pes (2001), který sugestivně zobrazuje trauma ze smrti, a následně získala za téměř třicetiminutový opus Péťa a vlk (2006) sošku Oscara. Její adaptace hudebního díla Sergeje Prokofjeva modernizuje pohádkový námět a strhujícím způsobem za pomoci vnitrozáběrové montáže a sugestivní kamery líčí příběh osamělého chlapce na drsném ruském venkově.

Barry J. C. Purves sází podobně jako Suzie Templeton na precizní animaci a autentičnost loutek i prostředí. Začínal ale jako divadelník a příležitostný herec, takže než započal svou kariéru režiséra animovaných filmů, procestoval s divadlem celou Británii. Divadlo se mu ostatně stalo velkou inspiraci. První film Next (1989), jehož protagonistou je William Shakespeare, natočil ve studiu Aardman. Snímek, v němž dramatik na jednom jevišti ve zkratce předvádí své komedie, tragédie i historické hry, dokázal vtipně a nečekaně pointovat.

Je také autorem provokativního snímku Achilles (1995), který zachycuje téma homosexuální lásky; dále zaujal výpravným zpracováním Verdiho Rigoletta (1993) a před nějakou dobou natočil pro ruské studio M.I.R. krátký, ale výmluvný životopisný film o Petru Iljiči Čajkovském (2011). Nyní údajně pracuje na přípravách loutkové adaptace Lišky Bystroušky. Purves umí výborně pracovat s patosem a dokáže tak prohlubovat dramatické příběhy svých postav.

Další z čelních představitelů současné loutkové animace je velmi produktivní americký režisér Tim Burton, kterého známe také jako autora hraných a kombinovaných snímků. Nedávno měl premiéru jeho Frankenweenie: Domácí mazlíček (2012) s nesčetným množstvím odkazů na klasické horory či hororové postavy. Populární i je jeho muzikálová, silně atmosférická Mrtvá nevěsta (2005). Burton dokáže do všech svých filmů přenést typické mystické výtvarno a vytvořit tak lehce hororovou náladu.

Od konce 90. let se loutkové animaci poměrně daří i v České republice, i když pravda především na filmových školách. Se svými studentskými filmy uspěli Aurel Klimt (Pád, 1999), David Súkup (Světlo, 2000), Jan Bubeníček (Pirát, 2002), Noro Držiak (Velký kýchač, 2001) či Michal Žabka, jehož výrazně stylizované loutky známe z filmů Babalón (1997) či Prasavci (2001). Mnoho cen posbírala také jeho Paní G. (2007), která vypráví o životě osamělého muže a jeho nevšední partnerce.

Přes všechny finanční obtíže, které jsou s nákladným natáčením animovaných filmů spojeny, vznikají v České republice i celovečerní snímky, ovšem většinou složené z více povídek, které žijí i samostatným životem na mezinárodních festivalech. Z nich můžeme jmenovat sérii Fimfárum (2002, 2006, 2011) či atmosférický, i když dramaturgicky problematický snímek Jana Baleje Jedné noci v jednom městě (2007). V roce 2011 měly také premiéru Autopohádky, povídkový film, na němž se podíleli nedávno zesnulý Břetislav Pojar, Michal Žabka, Vlasta Pospíšilová či František Váša. Výjimkou je celistvý snímek Jiřího Barty Na půdě aneb kro má dneska narozeniny? (2009), v němž režisér vytěžil z atmosféry zašlých předmětů ležících na půdě, co se dalo. Loutková animace se v minulých letech „držela nad vodou“ i díky produkci České televize (viz. například večerníčkové seriály Jak to chodí u hrochů, Krasáci, Žížaláci či Chaloupka na vršku).

Dobře se daří loutkové animaci v proslulém polském studiu Se-ma-for, které se nachází v Lodži a vznikly zde takové filmy jako již zmiňovaný Péťa a vlk či Maska bratří Quayů (2010). Podobně je na tom estonské studio Nukufilm.

Po premiéře Jurského Parku (Steven Spielberg, 1993) se zdálo, že s loutkovou animací je konec a že ji postupně vytlačí animace počítačová. V té se ostatně postupuje podobně: postavy jsou vymodelovány, následně jsou „zakostěny“, pomocí textur „oblečeny“ a poté se s nimi animuje v počítači (je možné je například uchopit za končetiny, posunout apod.). Kupodivu ale získala loutková animace na síle. Tvůrci vsází nejen na estetiku ruční práce, ale hlavně na autorský rukopis, kterého u počítačově generovaných postav nelze dosáhnout. Zatímco počítačově animované, ve většině případů stereoskopické snímky studií Pixar a DreamWorks v posledních letech doslova zahltily trh, loutkové filmy jako Koralína a svět za tajnými dveřmi (2009), Fantastický pan Lišák (Wes Anderson, 2009), Norman a duchové (2012) či groteskní Panika v městečku (2009) jim směle konkurují a sbírají prestižní mezinárodní ocenění.

Literatura:

Bendazzi, Giannalberto: Cartoons – one Hundred Years of Cinema Animation, Indiana University Press, 1994.

Dutka, Edgar: Minimum z dějin světové animace, AMU, Praha 2004.

Génin, Bernard: Le cinéma d’animation, Cahiers du cinéma, Paris 2005.

Horáček, Pavel; Toupalová, Malvína: Loutka musí zůstat loutkou, In: Cinepur, ročník 19, číslo 80, 2012.

Malík, Vladimír: Vývoj animačních technológií od „Cesty do pravěku“ po „Jurský park“, VŠMU, Bratislava 2008.

Plass, Jiří: Základy animace, Fraus, Plzeň 2010.

Katalog AniFest 2012.

Loutkář 3/2013, s. 11–12.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.