Míková, Marka: Amerika evropskýma očima II

Pokračování dopisu, který nám ze San Franciska zaslala Marka Míková, členka občanského sdružení Loutky v nemocnici. K cestě za oceán jí pomohlo tříměsíční Fulbrightovo stipendium s cílem získat zkušenosti s prací neziskových organizací v Kalifornii, kde je neziskový sektor tradičně velmi rozvinutý.

–red-

The Independent Eye (Nezávislé oko)

Ujíždíme do Sebastopolu, malého městečka poblíž Russian river, asi 60 mil od San Franciska. Bude se zde totiž konat bytové představení s názvem Gifts/Dárky. Přijíždíme o něco dříve a domek najdeme snadno. Nízký, dřevěný, v americkém stylu, ale obklopen zalení a působí moc přátelsky, na zahrádce se nachází též ateliér plný loutek. Vstupujeme prakticky do obýváku, kde je již přichystána jednoduchá scéna. Přátelsky nás vítá Conrad Bishop, muž s dlouhými šedými vlasy a živýma očima. Usmívá se a má radost, zve nás na malé občerstvení do vedlejšího pokoje, plného masek, kde jsou už další diváci a vypráví, jak to všechno začalo. S Elizabeth původně chtěli zůstat pracovat na universitě ve Stenfordu, ale pak se setkali s loutkami a navštívili Evropu, a to zcela změnilo směr jejich života. Seznamujeme se s ostatními diváky a většinou jsou to jejich přátelé. Představení začíná. Je to představení pro dva herce, příběh jejich života. Nejprve vejdou do svého vlastního domu jako herci s kufry, rozsvítí reflektory a začnou hrát, v tom si uvědomí, že jsou možná ve špatném domě, a tak s pocitem trapnosti odejdou. Když se za okamžik vrátí, spokojeně pokračují, vysvětlují, že divadlo je iluze a skutečnost dohromady, že v kufrech, co přinesli, mají vzpomínky a sny. Z kufru vystupují dvě loutky, jednoruční spodové loutky s kašírovanými hlavami, muž a žena, oni sami. Druhá rekvizita je volant auta. Kdo drží volant? Nikdo? Muž rychle skočí po volantu, a tak rozjede jejich společný život. Seznamují se, milují se, mají děti, zahýbají si na zadním sedadle auta a nakonec zestárnou, na chvíli zastaví a vylezou ven, celý život tak ujížděli, vlastně nic neviděli… Burger King? Je to nějaké království? Žasnou nad vším, pak znovu nasednou do auta, a jak se rozhlížejí, jejich auto nabourá do stromu. Oba společně umírají. Hra s loutkou a přechod mezi hrou samotných herců je dokonalá, hrají s neuvěřitelnou jemností. Jsou s loutkami prorostlí, táhnou nás za sebou do říše představ, ve které jsou jako doma. Všechno je velice autentické a intimní. Druhá část – sen. Přes stůl je přetažen průhledný ubrus, pod ním jsou naši dva hrdinové trochu rozpačití, kde to jsou. Přicházejí dva pocestní a ti dva jim dají najíst, pohostí je a rozdělí se o věechno, co mají. Ukáže se, že to byli bohové a že jim za jejich pohostinnost splní jedno přání. Oni si přejí zemřít spolu. Třetí část – bohové – je hrána panenkami, které v domku nechala jejích dcera. Bohové jako dvě modré masky opravdu přicházejí a jsou krutí, zabijí sousedy, řvou a pouštějí hrůzu, ale ti dva je přece pozvou na večeři. Pak umírají spolu v autě při autohavárii. Stanou se stromem. Cítí stejný vítr, pijí stejnou vodu a jejich kořeny jsou uvnitř matky země.

Tleskáme a jsme dojati. Později se dozvídáme, že Elizabeth je 73 let. Nemohu tomu uvěřit, vypadá tak mladě. Diváci vzpomínají na společné zážitky, které poznávali v představení. Je tu i paní, která měla ten sen, o kterém se mluvilo v představení. Conrad mě vede do ateliéru, aby mi ukázal loutky. Celý život vlastně ztvárňujeme příběhy, říká. Mocné příběhy, které určovaly náš život. Já dělám loutky a Elizabeth vymýšlí děj a slova, někdy i hudbu. Teď hrajeme pro přátele. Velká divadla nás už nezajímají, je to moc energie, kterou do toho člověk musí vložit, a pak to zmizí a není z toho nic. Namítám, že takové už divadlo prostě je, nic po něm nezbyde, když se dohraje. Jen vzpomínka. Usmívá se a tak se loučíme. Se zvláštní a silnou vzpomínkou, kterou si odnáším.

Loutkář 3/2013, s. 7.