Loutkar.online

Urban, Jan: Na hranici mezi dítětem a dospělým

Psát recenzi na představení pro děti je vždy trochu hořkosladkým údělem. Hodnotit očima dospělého to, co je primárně určeno bezmezné barevnosti dětské fantazie je téměř nemožné. Milé a hravé pohádkové příběhy z našeho dětství, na které si sice rádi zavzpomínáme, jsou mnohdy těžce vyplaceny hodinami v sálech plných neustále štěbetající drobotiny. Nemluvě o tom, že na samotné pojetí a provedení loutkových představení jsme už občas prostě příliš staří a po chvíli nás tedy přestane bavit. Znovu jsem tedy vysoukal sváteční nohavice své dospělosti a ponořil se pln očekávání a obav do vod zvaných představení pro děti, tentokrát v provedení pražského LokVaru.

Název LokVar je odvozen ze jmen dvou zakladatelů a též hlavních představitelů tohoto souboru, tedy Ivany Lokajové a Petera Vargy. Tito spolužáci z pražské DAMU nejdříve společně působili v Dejvickém divadle a nyní se usídlili v Divadle v Dlouhé. V upraveném prostoru divadelní kavárny a předsálí zde uvádějí svoje pravidelná loutková představení pro děti. Vedle své domovské scény hrají s LokVarem i v dalších divadlech a kulturních centrech po celé Praze i mimo ni. Nezapomínají ani na své diváky v mateřských a základních školách, účastní se divadelních přehlídek a festivalů. Na svých inscenacích často spolupracují i s dalšími osobnostmi z oblasti divadla a výtvarného umění, jakými jsou například Arnošt Goldflam (autor a režisér), Martin Veliký (herec), Barbora Hubená (výtvarnice), Michaela Homolová (režisérka) nebo Milan Potoček (hudebník). V repertoáru LokVaru v současnosti najdeme vedle tradičních pohádkových příběhů (jakými jsou například Sněhurka, Zlatovlásky, Český Honza) i adaptaci středověké rytířské legendy (Aucassin a Nicoletta), nebo modernější kousky (Tatínek není k zahození).

Identifikovat a vymezit LokVar oproti podobným divadélkům pro děti je na první pohled obtížné. Stejně jako mnohé další z nich se se svými inscenacemi pohybuje na hranici mezi loutkovým a „hereckým“ divadlem, ve kterém se příběhy postav, ztvárněných herci, prolínají s těmi loutkovými. Kulisová scéna se často prolíná se zákulisím i hledištěm, fabuli je tedy komplikované odlišit od skutečnosti. Nic z toho ale dětského diváka dozajista trápit nebude. Vedle marionet se využívají všemožné další typy loutek, plyšové hračky nebo předměty. Originální pojetí předlohy či textu a působivé výtvarné zpracování každé inscenace spolu s profesionálním hereckým projevem, citlivým přístupem a schopností spolupracovat se svým dětským divákem, přece jen vytvářejí jakýsi rozpoznatelný rukopis LokVaru.

Dvojí Zlatovláska

Propojením dvou tematicky souvisejících literárních předloh vznikla inscenace Zlatovlásky. Spojuje klasickou a díky filmové adaptaci též všem dobře známou verzi této pohádky od Karla Jaromíra Erbena s u nás méně známou podobou od Pavola Dobšinského, slovenského spisovatele, básníka a sběratele lidové slovesnosti z období romantismu. Oba příběhy jsou zasazeny do prostředí malé železniční stanice, na které se ve vánočním čase potkají výpravčí Martin (Martin Veliký) a cestující Peter (Peter Varga). Jelikož poslední vlak již odjel a výpravčí nechce trávit Štědrý večer úplně sám, pozve cestujícího do své kanceláře. Pro ukrácení chvíle si vyprávějí právě příběh o krásné zlatovlasé panně, ale každý svojí verzi, tak jak jí zná.

Martin nejprve vypráví Erbenův příběh a k hraní využívá stylizovaných loutek – oživuje předměty, které se zrovna kolem něj nacházejí. Jiříka tak zastupuje prázdná láhev od vína, krále zase vypitá slivovice. Pointa s alkoholem je dovedena ad absurdum, když Zlatovlásku a její sestry znázorňuje basa piv (samozřejmě dvanáctek, když jde o dvanáct dcer), kterou ale více ocenili spíše přítomní tatínkové, než jejich ratolesti. Ostatní vizuální připodobnění ale již patřily především dětskému divákovi, rybu zastupovaly klapající kleště – kombinačky, dvojici rozeřvaných krkavců do široka se odklápějící plechové korbely, mořskou hladinu nahradily modré plastové pytle na odpadky a požár mraveniště obstarala prskavka z vánočního stromečku. Celá pohádka byla odvyprávěna a odehrána ve strhujícím tempu a díky bravurní práci s animací jednotlivých předmětů si udržela pozornost i těch nejmenších diváků.

Zlatovláska podle Petera se naopak přesouvá do klasického kukátkového loutkového divadla, které si cestující pohotově vyrobí z pokladního okénka. Místo předmětů hrají tentokrát hlavní role dřevěné marionety v malovaných kulisách. Dobšinského verze příběhu paradoxně vzdáleně připomíná Erbenův Zlatý kolovrat. Bratr Zlatovlásky slouží u Krále, zatímco ona žije v lese, ukrytá před závistivými zraky lidí. Přestože svého bratra nabádá, ať ji za žádných okolností neprozradí, ten nakonec neuposlechne její varování. Král se do Zlatovlásky zamiluje a veze si ji na zámek jako svojí nevěstu, po cestě ale zlotřilá služebná Zlatovlásce odřeže ruce a nohy a hodí ji do moře. Ta se po pádu do vody promění v kachnu. Na její místo potom služebná dosadí svoji ošklivou dceru. Nakonec se ale vše v dobré obrátí a Zlatovláska si přece jen vezme Krále za muže. I loutková verze je vyšperkována animačními fórky, např. když Zlatovláska pláče šňůru perel, nebo obrazová scéna z kočáru, kdy vidíme jen velké malované hlavy. Ačkoliv je druhý příběh vyprávěn v poklidnějším tempu a je méně známý, díky iluzivnímu provedení, bližšímu právě malým dětem, se smích ozývá z hlediště překvapivě mnohem častěji. Jakmile cestující Peter dovypráví, záhadně se vypaří. Výpravčí Martin zůstává opět sám a stýská si, že je na Štědrý den opuštěný. V tom se otevírají dveře a je slyšet ženské kroky. I Martinova pohádka tak má šťastný konec. Podle mého názoru je ale takovýto metaforicky naznačený konec na přítomné děti příliš komplikovaný.

Ošidné hlasování

Tradičním pohádkovým příběhem je inspirována i zbrusu nová inscenace LokVaru – Český Honza, která měla premiéru teprve v březnu letošního roku. Na jevišti se v ní opět potkávají Peter Varga s Martinem Velikým. S obvyklou hravostí přistupují k příběhu o líném a nerozhodném Honzovi, který musí vyrazit do světa, přelstít loupežníka, čerty a nakonec i draka, aby získal krásnou princeznu a stal se králem. Právě Honzova hlavního charakterového rysu využívají oba protagonisté k ozvláštnění celé pohádky. Vždy, když se Honza nemůže rozhodnout, mohou diváci hlasovat, jak se má zachovat. Některá hlasování jsou ryze formální, např. jestli si dá k večeři svíčkovou nebo guláš, jiná už ale mají pro příběhovou linku na první pohled zásadnější rozměr, např. zda se Honza vydá do světa nebo zůstane na peci. Právě při těchto hlasováních je patrné, že je zde zařazeno bohužel pouze na efekt, protože se hlasy prokazatelně nepočítají a výsledné poměry neodpovídají ani hrubému odhadu, která že to varianta mezi diváky v sále převažovala. (Nutno podotknout, že na premiéře bylo přítomno i velké množství dospělých a kolegů z divadla, se kterými jsme na rozdíl od dětí lehce škodolibě hlasovali proti předpokládatelné verzi). Děti jsou ale z možnosti hlasovat tak jako tak nadšené. Vzhledem k hereckým zkušenostem a nepopiratelným schopnostem improvizovat je ale podle mého názoru velká škoda, že nejsou při hlasování přípustné vždy obě varianty, které jsou invenční tvůrci určitě schopni zpracovat.

Dřevěné marionety, kterými je pohádka z velké části hrána, jsou tentokrát navíc představeny s vtipným výkladem. Děti si tak lehce zapamatují, že marionety se vodí vahadlem, jelikož Honza je přece váhavý. Doslovný humor je v této inscenaci využíván vcelku hojně. Král je označován jako „špatně naložený hermelín“, a jelikož má „náladu pod psa“, celou dobu leze po čtyřech a štěká. Kořením jsou opět animační „vychytávky“, jako např. kouzlo, kdy Honza oblékne neviditelný plášť a zmizí. Nejprve se na chvíli objeví cedule s nápisem „kouzlo“ a loutka Honzy se vymění za samotný vodící drát. Všichni tak víme, kde Honza stojí, ale loutku skutečně nevidíme. Za zmínku stojí také krásná loutka draka, která je vyrobena z dlouhé strakaté punčochy s plyšovou hlavou. Drakovi se tak z neviditelného Honzy může opět doslova zamotat krk. Velmi proměnlivá a funkční je i samotná scéna, kdy se z počáteční pece, na které polehává Honza, postupně drobnými úpravami stane dům s komínem, drakova sluj nebo žalář. Český Honza tedy zaujme děti v publiku známým příběhem, vizuálně zajímavým provedením a vtipem. Navíc jsou ještě přímo zapojeny do hry prostřednictvím dotazů, což může být při podobných inscenacích kamenem úrazu, jak dokazuje nejen moje zkušenost s poslední březnovou inscenací LokVaru, kterou je Tatínek není k zahození.

Interaktivní hold tatínkům

Ze stejnojmenné knihy Arnošta Goldflama byly pro tuto inscenaci LokVaru vybrány tři pohádky, ve kterých je hlavní postavou obyčejný a přitom ne jen tak ledajaký tatínek. Ten by mohl směle konkurovat akčním filmovým hrdinům. Vypravěči a zároveň průvodci celou inscenací jsou dva sourozenci, které hrají právě Ivana Lokajová a Peter Varga. Ti nejprve vyprávějí pohádku o tom, jak se tatínek seznámil s maminkou – tedy jak ji jako princeznu zachránil před strašlivým drakem, který málem spořádal skoro celé království. Scéna s drakem je znovu skvěle výtvarně provedena, velký zelený dvourozměrný drak z kartonu má rozevírací čelisti a dlouhý červený jazyk. Dokáže tak hravě spolknout i dobrovolníky z publika, v našem případě Marušku ze 3.A a Barborku ze 3.B. V druhém příběhu tatínek zahnal všemožná strašidla, která přebývala v jejich domě, a zavřel je do sklepa. V posledním se pak stal doktorem a vyléčil strašlivou nemoc pomocí kečupu, který mají prý bacily nejraději a nemůžou mu odolat. Pacientem nebyl znovu nikdo jiný, než dobrovolník z řad diváků. Jednotlivé pohádky byly odděleny písničkou o tom, jaký je tatínek báječný.

To že jsou v práci s dětským divákem členové LokVaru skuteční mistři dokázali právě v této inscenaci, jelikož je od začátku mezi jevištěm a hledištěm nastaven otevřený dialog, kdy jsou si všichni rovni a děti si tedy můžou „dovolit cokoliv“. Náročnost tohoto přístupu se projevila především na školním představení, které jsem měl možnost navštívit. Samotné paní učitelky po necelých patnácti minutách vzdaly jakékoliv snahy o uklidnění rozbouřeného mini-davu a ačkoliv se oba herci snažili, seč mohli, byla již po druhé pohádce na jejich tvářích patrná únava z neustálého pokřikování dětí. Ty ale odcházely po představení zcela nadšené. Náročný úkol se ale podařilo zvládnout se ctí i za takto ztížených podmínek. Představení, na které jdou pouze děti za doprovodu rodičů, jsou přece jen poklidnější. Otázkou pro mě tedy zůstalo jen to, jaký prostor je pro děti v pohádkách až příliš velký a zda skutečně potřebuje současné loutkové divadlo pro děti cestu: „Chcete slyšet pohádku, děti? Anooo!“. Členové LokVaru si díky svým zkušenostem a dovednostem mohou dovolit i takovýto riskantní postup. To, že děti doslova rozeřvou a rozdovádí, není nikdy jediná hodnota jejich představení. Některá jiná loutková divadélka ale to štěstí či dovednost nemají.

Tvorba LokVaru zapadá do praxe tzv. „inscenací rodinného typu“. Na představeních se tedy pobaví společně nejen děti, ale též dospělí. Může se sice občas stát, že dítko nepochopí celý vtip či pointu, díky umnému a kvalitnímu provedení to ale vůbec nevadí. Ačkoliv se jedná o v současnosti velmi běžný typ divadla, který zastupuje i řada dalších profesionálních a neprofesionálních souborů, dle mého mínění se většině toto delikátní propojení příliš nedaří. Právě LokVar mě ale přesvědčil, že není nezbytné striktně oddělovat inscenace pouze pro malé a velké. Jelikož i dávno odrostlý kluk jako já si může rád v neděli odpoledne zajít na pohádku, kde vedle něj bude sedět o dvě třetiny menší a mladší kluk Štěpán, který bude navrhovat vyřešit nerozhodnost pohádkového Honzy veřejným referendem a hlasovat stejným obálkovým systémem, jakým se nedávno volil prezident. Hranice mezi světem dětí a dospělých se tedy pro mě příjemně potkává právě v LokVaru, jak na jevišti, tak v hledišti.

Divadlo LokVar, Praha

Zlatovlásky

dramatizace: LokVar, režie: Michaela Homolová

Český Honza

Scénář: Vít Peřina, režie: Michaela Homolová

Tatínek není k zahození

Scénář: Arnošt Goldflam, Ivana Lokajová, Peter Varga, režie: Arnošt Goldflam

Psáno z představení Zlatovlásky 10. března 2013, Tatínek není k zahození 11. března 2013 a z premiéry inscenace Český Honza 24. března 2013.

Loutkář 2/2013, s. 20–22.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.