Nejnovější inscenace Divadla DRAK nazvaná Ikaros je dílem mladého autorsko-režijního tandemu Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka a jejich generačních souputníků.
Hned v úvodu nastoluje princip divadla na divadle: před světlý portál ohraničený drobnými světýlky (sloužící později k občasné projekci) předstupuje na plošinu vysunutou do hlediště muž (Dušan Hřebíček) a s razancí začíná předčítat z Petiškových Starých řeckých bájí a pověstí. Po chvíli s patřičným nadhledem konstatuje, že čtení by byla nuda a on je Thespis, vynálezce divadla a tak se bude dál hrát divadlo. Rozhrne se opona, na scéně jsou kostýmovaní herci s hudebními nástroji a příběh Ikara může začít. Hudba (Ondřej Müller) je vůbec důležitou složkou této inscenace a na její interpretaci se podílejí všichni herci (a pár techniků), střídají se u nástrojů a zapojují vždy, když v právě probíhající situaci jejich postava nevystupuje.
Inscenace se sice starou řeckou bájí inspiruje, ale hledá v ní nové kontexty, nové příčiny a následky a upravuje některé „reálie“. Hned po rozhrnutí opony je jasné, že dávný bájný příběh bude nahlížen současnýma očima: ozývá se volání matek na jejich syny – historické postavy (například na Homéra či Odyssea) způsobem, jakým na děti volají své pokyny dnešní matky (tento úhel pohledu mi připomněl úspěšnou televizní pohádku Anděl Páně). A pak už sledujeme Ikarovo trápení a touhu po mamince, kterou jako jediný z dětí nemá a jak si s jeho výchovou dokáže poradit jeho otec Daidalos, úspěšný stavitel a umělec (Jiří Vyšohlíd) a jak se vyvíjí vztah Ikara (Luděk Smadiš) k adoptovanému bratru Talósovi (Radomil Redy Vávra), kterého se Daidalos ujal na žádost své těžce nemocné sestry Penelopy.
Průběh děje organizuje Thespis a navíc zařazuje „Malý divadelní slabikář“, v němž nás průběžně, tak jak děj postupuje, seznamuje se stavbou dramatu. Kromě toho v jednom okamžiku zařazuje i předvedení rozdílu mezi tragédií a komedií, které ve dvou scénkách založených na důsledcích vzájemného bourání báboviček z písku předvedou herečky zapojující se podle potřeby do celku a v programu uvedené pod názvem Girls (Ivana Bílková, Pavla Lustyková a Petra Cicáková).
Scéna (Kamil Bělohlávek) i kostýmy (Tereza Venclová) jsou laděny převážně do světlých barev (bílá, béžová, šedá) se znaky a prvky evokujícími řeckou kulturu. V zadní stěně uprostřed visí velký gong, představující slunce. V popředí je točna, na níž se většina děje odehrává a která představuje například loď, na níž jedou Daidalos s Ikarem na dovolenou na Rhodos. Současný kufr, současná lehátka na pláži, současné ploutve a přístroj na potápění, plavání hledištěm… Důležitou roli hraje již zmíněný písek. Například v charakteristice obou chlapců, kdy se Ikarovi bábovička nepovede, protože vysype jen suchý písek, zatímco vědecky zaměřený Talós ji zvládne výborně. A pak v písku kreslí (a kresby se zobrazují pomocí meotaru zabudovaného v předsunuté plošině) svůj vynález „nože na dřevo“, tedy pily, a tak podobně. Vymyslí i vodojem, který za pomoci Daidala vystaví z barevných kostek. Potřebuje na něj vylézt, tak Thespis pro tento účel přináši loutku Talóse. Vyhrocují se vztahy mezi Ikarem a Talósem. Daidal v dobrém úmyslu dříve namluvil Ikarovi, že slunce je jeho maminka, protože neměl odvahu mu říct, že zemřela při porodu. A to se neslučuje s vědeckým názorem Talóse na slunce, a tak ho nešťastný Ikaros shazuje s vodojemu. (V původní báji shazuje Talóse Daidalos s hradeb, protože vyslechl rozhovor dělníků o tom, že až Talós vyroste, bude větší umělec než on.) Obviněný Daidalos, který vlastně všechno zapříčinil, je spolu s Ikarem, vykázán z Atén na ostrov a tam mu říká pravdu. Ikaros kreslí do písku, kresba se promítá na postavu Daidala a znázorňuje člověka s křídly. Působivý obraz. I peříčka se objevují. Daidalos s Ikarem odlétají do Athén k maminčinu hrobu a všechno končí, protože přes varování, aby neletěl příliš blízko k spalujícímu slunci, Ikara od té doby už nikdo neviděl.
Inscenace Ikara je především o růstu a dospívání mladého člověka, hledání sama sebe, o naplňování jeho ambicí a tužeb. A i když je toto téma prezentováno na staré řecké pověsti, je veskrze současné. A přes odlehčující úsměvné a zábavné sekvence je celkové vyznění vlastně smutné, protože přes veškeré úsilí zůstávají Ikarovy sny nenaplněny. Je to inscenace kompaktní, ve všech složkách vyvážená a domnívám se, že svým tématem i způsobem jeho interpretace mladé diváky osloví.
Divadlo DRAK Hradec Králové
Tomáš Jarkovský-Jakub Vašíček: Ikaros
Režie Jakub Vašíček, dramaturgie Tomáš Jarkovský, scéna Kamil Bělohlávek, kostýmy Tereza Venclová, hudba Ondřej Müller.
Psáno z premiéry 9. 3. 2013.
Loutkář 2/2013, s. 19.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS