Exnarová, Alena: O nenaplněném snu

Nejnovější inscenace Divadla DRAK nazvaná Ikaros je dílem mladého autorsko-režijního tandemu Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka a jejich generačních souputníků.

Hned v úvodu nastoluje princip divadla na divadle: před světlý portál ohraničený drobnými světýlky (sloužící později k občasné projekci) předstupuje na plošinu vysunutou do hlediště muž (Dušan Hřebíček) a s razancí začíná předčítat z Petiškových Starých řeckých bájí a pověstí. Po chvíli s patřičným nadhledem konstatuje, že čtení by byla nuda a on je Thespis, vynálezce divadla a tak se bude dál hrát divadlo. Rozhrne se opona, na scéně jsou kostýmovaní herci s hudebními nástroji a příběh Ikara může začít. Hudba (Ondřej Müller) je vůbec důležitou složkou této inscenace a na její interpretaci se podílejí všichni herci (a pár techniků), střídají se u nástrojů a zapojují vždy, když v právě probíhající situaci jejich postava nevystupuje.

Inscenace se sice starou řeckou bájí inspiruje, ale hledá v ní nové kontexty, nové příčiny a následky a upravuje některé „reálie“. Hned po rozhrnutí opony je jasné, že dávný bájný příběh bude nahlížen současnýma očima: ozývá se volání matek na jejich syny – historické postavy (například na Homéra či Odyssea) způsobem, jakým na děti volají své pokyny dnešní matky (tento úhel pohledu mi připomněl úspěšnou televizní pohádku Anděl Páně). A pak už sledujeme Ikarovo trápení a touhu po mamince, kterou jako jediný z dětí nemá a jak si s jeho výchovou dokáže poradit jeho otec Daidalos, úspěšný stavitel a umělec (Jiří Vyšohlíd) a jak se vyvíjí vztah Ikara (Luděk Smadiš) k adoptovanému bratru Talósovi (Radomil Redy Vávra), kterého se Daidalos ujal na žádost své těžce nemocné sestry Penelopy.

Průběh děje organizuje Thespis a navíc zařazuje „Malý divadelní slabikář“, v němž nás průběžně, tak jak děj postupuje, seznamuje se stavbou dramatu. Kromě toho v jednom okamžiku zařazuje i předvedení rozdílu mezi tragédií a komedií, které ve dvou scénkách založených na důsledcích vzájemného bourání báboviček z písku předvedou herečky zapojující se podle potřeby do celku a v programu uvedené pod názvem Girls (Ivana Bílková, Pavla Lustyková a Petra Cicáková).

Scéna (Kamil Bělohlávek) i kostýmy (Tereza Venclová) jsou laděny převážně do světlých barev (bílá, béžová, šedá) se znaky a prvky evokujícími řeckou kulturu. V zadní stěně uprostřed visí velký gong, představující slunce. V popředí je točna, na níž se většina děje odehrává a která představuje například loď, na níž jedou Daidalos s Ikarem na dovolenou na Rhodos. Současný kufr, současná lehátka na pláži, současné ploutve a přístroj na potápění, plavání hledištěm… Důležitou roli hraje již zmíněný písek. Například v charakteristice obou chlapců, kdy se Ikarovi bábovička nepovede, protože vysype jen suchý písek, zatímco vědecky zaměřený Talós ji zvládne výborně. A pak v písku kreslí (a kresby se zobrazují pomocí meotaru zabudovaného v předsunuté plošině) svůj vynález „nože na dřevo“, tedy pily, a tak podobně. Vymyslí i vodojem, který za pomoci Daidala vystaví z barevných kostek. Potřebuje na něj vylézt, tak Thespis pro tento účel přináši loutku Talóse. Vyhrocují se vztahy mezi Ikarem a Talósem. Daidal v dobrém úmyslu dříve namluvil Ikarovi, že slunce je jeho maminka, protože neměl odvahu mu říct, že zemřela při porodu. A to se neslučuje s vědeckým názorem Talóse na slunce, a tak ho nešťastný Ikaros shazuje s vodojemu. (V původní báji shazuje Talóse Daidalos s hradeb, protože vyslechl rozhovor dělníků o tom, že až Talós vyroste, bude větší umělec než on.) Obviněný Daidalos, který vlastně všechno zapříčinil, je spolu s Ikarem, vykázán z Atén na ostrov a tam mu říká pravdu. Ikaros kreslí do písku, kresba se promítá na postavu Daidala a znázorňuje člověka s křídly. Působivý obraz. I peříčka se objevují. Daidalos s Ikarem odlétají do Athén k maminčinu hrobu a všechno končí, protože přes varování, aby neletěl příliš blízko k spalujícímu slunci, Ikara od té doby už nikdo neviděl.

Inscenace Ikara je především o růstu a dospívání mladého člověka, hledání sama sebe, o naplňování jeho ambicí a tužeb. A i když je toto téma prezentováno na staré řecké pověsti, je veskrze současné. A přes odlehčující úsměvné a zábavné sekvence je celkové vyznění vlastně smutné, protože přes veškeré úsilí zůstávají Ikarovy sny nenaplněny. Je to inscenace kompaktní, ve všech složkách vyvážená a domnívám se, že svým tématem i způsobem jeho interpretace mladé diváky osloví.

Divadlo DRAK Hradec Králové

Tomáš Jarkovský-Jakub Vašíček: Ikaros

Režie Jakub Vašíček, dramaturgie Tomáš Jarkovský, scéna Kamil Bělohlávek, kostýmy Tereza Venclová, hudba Ondřej Müller.

Psáno z premiéry 9. 3. 2013.

Loutkář 2/2013, s. 19.