„Rozmáňovský“ soubor od svých počátků okupuje stále stejnou budovu v Topolové ulici. Za tu dobu se dramaturgové (zejména v nejnovější historii) střídali často, zato umělečtí šéfové, kteří vtiskli zřetelnou pečeť do historie severočeského profesionálního loutkářství, teprve podruhé. Poslední výměna na postu dramaturga nastala právě nyní, na konci roku 2012. Po éře libereckého matadora Pavla Poláka jde od roku 2007 už o třetího dramaturga. Po Pavlu Polákovi, nezapomenutelné studnici pohádkových pramenů, který spolu s uměleckým šéfem Antonínem Klepáčem vytrval celé desetiletí (po prvotní dekádě zakladatele Jiřího Středy), jsou to najednou rychlé výměny. Do Mostu díky nim – po změně uměleckých šéfů před dvěma lety – vane nový inscenátorský vítr (za což nejspíše vděčíme i Dívce na koštěti, tedy vůbec první adaptaci filmového bestselleru o čarodějnici Saxaně).
Moc hádanek na začátek?
Připomeňme, že v prvních deseti letech 1987–1997 vedl loutkářský soubor jeho „magnus parens“ Jiří Středa (1932–2010), režisér, dramatik, dramaturg, loutkoherec a pedagog. Po jeho odchodu do divadla nastupuje linie loutkářsky-pohybových kreací mima a režiséra Antonína Klepáče, zakladatele dua Cvoci, který na divadelní prkna převedl mimo jiné svůj obdiv k „červeným nosům“. Antonín Klepáč převzal divadlo s pouhými dvěma herci (ostatní odešli do Litvínova do nově vzniklého Docela velkého divadla manželů Galinových) a celý, nejenom herecky kvalitní soubor, musel v podstatě od píky vytvořit. Divadlo v Topolové ulici vedl do konce roku 2010. Doslova výhrou se za jeho éry pro divadlo stal dramaturg Pavel Polák, jehož hry jsou stálicemi i současného repertoáru, který se v poslední době odklonil více k alternativě a performanci. Po odchodu Poláka (ke konci roku 2007) se po dobu působení dramaturgů Kateřiny Fixové a posléze Zdeňka Říhy (oba pracovali ještě za éry Klepáče, ale i již pod vedením nového šéfa Tomáše Alferiho) podílel na dramaturgii dvou premiérovaných kusů v posledních dvou letech i Jiří Ondra (absolvent KALD DAMU), kterému to vyneslo místo nového dramaturga této scény od letošního ledna.
Současné dramaturgické kymácení a mantinely
Dvanáct uplynulých měsíců nabídlo úctyhodných 7 premiér. Každý ze sedmi dílků loňské dramaturgické skládačky byl solitérem: celý dramaturgický plán posledního hodnoceného roku působí pestře, bohatě, na druhou stranu je pochopitelné, že se v kuloárech vyrojily spekulace o nahodilé skrumáži děl inscenovaných bez cílené vize, i když vesměs výběr režisérů vycházel z dřívějších osvědčených pokusů u (obou) mosteckých profesionálních souborů. Jen u dvou prvních titulů se objevuje jméno kmenového dramaturga Zdeňka Říhy (Ať žijí duchové, pro kterou si však text upravoval sám režisér Jiří Kraus, a O rybáři a zlaté rybce, kde zřejmě spíše asistoval herečce Jitce Rakové, která si slovanský námět přepsala a režírovala). Režijně šlo o pelmel, možná cílený, možná jako východisko ze stavu, kdy si divadlo „nedrží“ stálého režiséra pro celou sezónu. Toť výrazný protiklad oproti prvním deseti letům Jiřího Středy, který si „připouštěl“ spolupracující režiséry výjimečně (několikrát v divadle režíroval Zdeněk Říha a dále si Středa přizval Pavla Poláka, Vratislava Schildera, Jiřího Procházku nebo Jurije Galina).
Jednoduše řečeno – současný ansámbl neměl chvíli stálého režiséra, jímž byl v prapočátcích Středa a po něm Klepáč. Sedm titulů znamenalo pro loňský rok sedm různých režijních rukopisů. Jednu inscenaci nastudoval bývalý šéf (nyní herec s jednou režií na rok) Antonín Klepáč, další pak dramaturg Zdeněk Říha. Hostující režiséři se objevili u dvou titulů (student režie na KALD DAMU Michal Hába v případě autorské záležitosti REK ŘEK ŘEŽ čili Odysseus a Jiří Ondra, jehož mostecká režijní angažovanost, zejména u Pohádkového města, měla pro jeho další profesní působení dopad do současnosti – viz jeho nástup na post dramaturga). Dva tituly vděčí za svůj osobitý styl dvěma domácím herečkám Jitce Rakové a Tereze Liškové, které přinesly do repertoáru scény klasické pohádkové motivy, kdy pro ně byla „zadáním“ pohádka pro konkretizovanou cílovou skupinu a inscenační prostředky (v jednom případě jde o pohádku na slovanské motivy O rybáři a zlaté rybce, v druhém o „oživení“ Erbena v notoricky známém příběhu Otesánka). Co naopak je jistotou v každé inscenaci, je hudební autorství Tomáše Alferiho.
Jaká je současnost a očekávaný trend? Stručně řečeno v repertoáru převažují stále inscenace pro děti od tří let (i pro mládež), jimž tvoří „gardedámu“ komorní kusy pro dospělé. Do roku 2013 převádí Rozmáňo repertoár s 23 tituly. Jak se nový dramaturg Ondra popere s loutkařinou a s odkazem osobnostní typu Poláka, toť otázka. Dedukovat lze zatím zejména z reminiscencí jeho pražských režií/dramaturgií a jejich přesahu do mostecké „oblasti“. A propos, ve své pražské domovině, v budově D21 (dříve Malého vinohradského divadla), kde je od sezóny 2011/2012 uměleckým šéfem a kmenovým režisérem, přichystal na letošní sezónu 2012/2013 premiéru, jejíž název shodou okolností mostecký divák z Rozmáňa dávno zná ve dvou různých inscenačních provedeních – Swiftovy Guliverovy cesty (režie, scénář a texty písní). Dá se předpokládat (vezmeme-li v potaz, že i „déjednadvacítka“ disponuje zřetelnými hudebními kompetencemi), že shodné znaky jeho vnitřní múza s Mostem má. S dva roky novým uměleckým šéfem Tomášem Alferim má rovněž pojítko: D21 je mladá – generační – scéna (vznik 2003) s potenciálem „progresivního divadla“, jak se často uvádí, která směrem k dětskému divákovi rozjela například originální projekt Divadlo školám (cyklus komorních scénických experimentů) nebo cyklus Bulvár – to se možná experimentátorům líbí stejně jako mostecký experiment Grafománia, poloimprovizovaný večer nonkonformního autorského čtení krušnohorských literátů, často v podání právě herců Rozmáňa. Je nasnadě, že typ Ondrova divadelnictví, v němž herci – z nichž vyrostla samostatná kapela, jako je tomu i v Mostě – dokonce opouštějí zdi kamenného divadla, aby předvedli pouliční chůdařské hříčky, imponuje moderním alternativním tendencím Alferiho souboru, stejně jako žánrové přesahy a možná i počtem podobně velký, respektive malý ansámbl a Ondrova vloha psát vlastní texty k písním.
Prognosticky lze možná spekulovat o konci dramaturgické hvězdy repertoáru (Poláka), uvidíme. Budeme-li porovnávat zejména jeho Gulivera a dvě mostecké inscenace (Saxana a Pohádkové město), možná Ondra tíhne k dramatizacím spíše moderním a nečekaným, k rezonanci původních předloh se současností (je to patrné u Pohádkového města, kde čerpá inspiraci přímo z města, v němž se jako dramaturg ocitl, tak i v Guliverovi, kde si vzpomeňme na recenzi v elektronických Divadelních novinách, v níž Petr Feyfar píše „z vyvolaných zemřelých mne nejvíce potěšila Marilyn Monroe, naznačená bílou sukénkou zvedanou větrákem, a pobavil Jan Žižka, který si vypíchl oko, když si vymačkával beďara“).
Dramplán na letošní rok, vznikající v době předávání dramaturgické štafety mezi Říhou a Ondrou, slibuje čtyři nové premiéry – všechny na motivy českých autorů. Jednu pravidelně v režii Antonína Klepáče, který po Bílém hadovi (v režii Jana Bílka) z roku 2009 opět přivede na mostecké jeviště pohádku Boženy Němcové, tentokrát to bude Bajaja ve výpravě Marie Stejskalové. Tradiční příběh pro nejmenší diváky využije prostředků loutkového i pohybového divadla a poputuje i do mateřských školek (od 27. dubna). Pro nejmenší – od čtyř let – připravila Irena Marečková, autorka výpravy, loutek, režie i dramatizace hudebně-výpravné koláže Pohádek z klokaní kapsy (autorky Dáši Bláhové), které se 9. března objeví jako letošní první premiéra. Činohercům, kteří Věru Herajtovou hostili loni pro Garnerovy Černé býky, pomyslně „přetáhne“ loutková scéna tuto známou režisérku pro muzikál Píseň pro mamu Romu pro školáky přibližně od druhé či třetí třídy. Poprvé ji uvidí na Den dětí. Podle názvu je zřejmé, že námět vychází zejména z folklóru menšinové komunity, která má v Mostě nezanedbatelné zastoupení (ve vizích Jiřího Ondry bude spadat do kategorie inscenací pod pracovním názvem linie „Odvaha“, tedy tituly, v nichž se autoři nebudou bát zpracovat často „nepopulární“ nebo ožehavá témata, používat netradiční vyjadřovací prostředky, vyjádřit svébytnost a poetiku divadla – vznik této inscenace využívá současných hlavních a osvědčených pracovních metod, jako jsou improvizace, společná tvorba hudební složky apod.).
Podzim pak bude patřit novému dramaturgovi Jiřímu Ondrovi, který si bude řídit přípravy titulu podle filmové předlohy Karla Zemana Cesta do pravěku (dle jeho koncepce půjde o inscenaci v kategorii „Titul“, tedy legendární téma či námět se širokým diváckým záběrem), který – jako dvě filmové motivace Saxany a Ať žijí duchové v předešlých dramaturgických plánech – bude určen od 12. října celé rodině. Inscenátoři se vrátí k loňskému experimentu použití masky. Z hlediska loutkářského by se měly objevit naddimenzované loutky, především manekýni, hra s předměty, doplněná o živé herce.
Bývalý dramaturg Zdeněk Říha má přesto pro současný management kulturní instituce hodnotu zejména díky zachování umu „drakovského loutkářství“ – to, že si jej Alferi ponechal jako trvalého spolupracovníka pro umělecko-pedagogický dozor pro práci s loutkami, je možné vnímat jako znamení, že to Alferi s návratem či minimálně zachováním „středovského mementa“ myslí vážně.
Sečteno podtrženo
Pro Rozmáňo jako jednu ze dvou scén pod společností s ručením omezeným „Městské divadlo v Mostě“ je dnes typické, že téměř každé představení pro děti nejen využívá loutek, ale také se v nich objevuje autorská hudba včetně interpretace samotnými herci (na vysoké muzikální úrovni), v podobě živého zpěvu a hry na hudební nástroje. V loutkových inscenacích jsou herci i muzikanti přiznaní, loutky vznikají v nepřeberných rozmanitých formách a technologiích (marionety, maňásci, manekýni, totemové loutky, javajky atd.).
Do programu se prosazuje i alternativa a improvizace (tedy i do neloutkových pořadů). Řada titulů je koncipována pro věkově smíšené publikum („pro celou rodinu“), byť je v tomto směru konkurencí existence nedaleké činoherní scény. Tendence k performancím, alternativě i prolínání s činohrou jsou v posledních letech velmi markantní, dle dramaturgického plánu na nejnovější sezónu lze však obavy o loutkoherecké řemeslo – prioritu Rozmáňa od jeho vzniku – zažehnat.
Co zůstává v loutkových inscenacích stále koloritem divadla již od doby Jiřího Středy, jsou inscenační postupy založené na spojení (rozmanitých) loutek, filmu a hudby a použití i herců-muzikantů jako jejich partnerů i protihráčů. Soubor v repertoáru těží i ze zkušeností mima a klauna Klepáče, nejnovějším pokusem o nový druh bylo vloni zapojení masky. Soubor hraje i v cizích jazycích. Také se angažuje v práci s dětskými herci, což v rámci loňských oslav 25. výročí oznámil jako záležitost, která by se měla stát rovněž tradiční.
Přestože nové vedení divadla stírá hranice mezi loutkovým představením a činohrou, stále produkuje inscenace pro děti i jejich rodiče – vize pedagoga a divadelníka Jiřího Středy, pro kterou se do názvu divadla dostala „rozmanitost“ (jiným slovem „varieté“) je tedy i dnes stále živá. Přestože se v posledních měsících vynořují otazníky nad možným odklonem od zajeté evoluce profesionálních loutkářských tradic (scéna by se měla oprostit od takových experimentů, které vyvolávají pocit neumělého napodobování činohry). Muzikantský šéf Alferi pochybnosti tohoto druhu odmítá, stejně jako nový dramaturg Ondra. Z dramplánů je patrná „fluktuace“ jmen režisérů, a to často i z činohry. Je to ale bezesporu kontrast oproti předešlému období v podstatě dvou stěžejních režisérských stálic. Z pěti premiér ročně si Jiří Středa režíroval všechny sám, dnešní trend Tomáše Alferiho spěje spíše k režiím hostů a kmenových herců. V moderním českém loutkovém divadle je ovšem již půlstoletí ideální stav charakterizován tím, že většinu inscenací sezóny vytváří domácí tvůrčí tým – režisér, dramaturg, výtvarník.
Loutkář 1/2013, s. 40–43.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS