Přelet nad loutkářským hnízdem

Soprová, Jana: Láska ke třem pomerančům

Pohádku Láska ke třem pomerančům podle historických pramenů napsal Carlo Gozzi jako parodii na hry Carla Goldoniho a Pietra Chiariho, kteří se pokoušeli svou tvorbou nahradit už poněkud odumírající stereotyp commedie dell’arte. Nemyslím si, že by tento fakt diváky stejnojmenné inscenace Geisslers Hofcomoedianten nějak výrazně ovlivnil. Důležité je, jak si s tématem poradil soubor. Jistá parodizace je nasnadě, ostatně logicky tak navazuje na svou dosavadní poetiku, v níž je nadsázka a postmoderní koketování s realitou pravidlem.

Nezastírá se tu pohádkovost, ani lehce didaktický podtext, nicméně nejdůležitější kritériem byla pro tvůrce (v čele s režisérem Petrem Haškem) potenciální hravost předlohy, která se u Geisslerů proměnila v jakousi hravost na druhou. Čerpají tak stejným dílem z klasických postav commedie dell´arte, archetypálních pohádkových motivů (tradiční souboj dobra a zla je ovšem transformován tak, že si nikdy nemůžeme být zcela jisti, na které straně vlastně to dobro a zlo je), tak i z motivů divadla na divadle, resp. možnosti propojit reálné „trapné komediatství“ s odkazy na novodobé manipulátorství moderátorů-bavičů. Děj rámuje dvojice čarodějnice a mága, kteří komentují děj od mikrofonů, sledující cestu prince jako v reality show, a po vzoru tvůrců takových podívaných zasahující tu přiznaně, tu skrytě do děje.

Příběh sám je jednoduchý – znuděný princ, uzavřený v labyrintu paláce, má nutkavou touhu po třech zázračných pomerančích. Cesta za tímto cílem, která jej vytrhne ze stereotypu a nudy, a díky překonání nejrůznějších překážek „dospívá,“ tj. poznává pravé hodnoty.

Snad tolik nejde ani o samotný děj, který je poměrně prostinký, ale spíše o možnost rozvíjet množství scénických nápadů a gagů a společně s diváky si téma užít.

Z tohoto hlediska pokládám za nejvýraznější prvek inscenace invenční využití scénických prostředků. Autorkami výpravy a kostýmů jsou Jitka Nejedlá a Kristýna Šrolová. Ukazuje se, jak nápaditě lze využít na scéně téměř cokoli, a jak se z handicapu „chudého divadla“ může stát přednost. Základním stavebním prvkem je 36 krabic od banánů (vtipně jsou tu využita i „okýnka“ ve dně krabic). Neustálým přeskupováním krabic tak vznikají nejen jednotlivé stavby – ať už jde o královský zámek, komnatu, bránu začarovaného sídla čarodějnice, labyrint či řeku, ale v průběhu putování prince a jeho sluhy jsou využívány s velkou obrazotvorností nejen jako nejrůznější překážky na cestě, či jednotlivé scénické artefakty – studánka, boží muka, loďka, ale i batoh či bujné ženské poprsí. Lehkost krabic umožňuje rychlé proměny dekorace, takže scéna působí na diváka, jako by byla stále v pohybu. Připomíná to velmi rychlou hru s dominovými kostkami, a zároveň komické scény z němých grotesek. Světelné proměny a projekce z dataprojektoru dodávají scéně na magičnosti. Dalším dynamickým prvkem scény a potažmo děje je využívání herců, resp. jejich jednotlivých částí jako materiálu. Opravdu máme dojem, že kromě konkrétních postav tu hrají jako sólisté jejich hlavy, ruce či nohy. S tím, po mém soudu, souvisí i kostýmy, jedním z kritiků odsouzeny jako „neerotické“. Jsou to unifikované stejnokroje s černými kalhotami a šedomodrými kamizolkami doplněné teniskami s výraznými červenými tkaničkami. Právě tato kostýmová jednotnost dovoluje, aby se herci v případě potřeby stali chórem, z něhož se podle potřeby vyloupnou sólisté. „Šedivost“ je ovšem jen zdánlivá. Právě univerzalita a nenápadnost kostýmů dává vyniknout výrazným symbolickým rekvizitám – totiž ovoci a zelenině, které nejen charakterizují postavy a jejich činy, ale zároveň jsou zdrojem nejrůznějších gagů. Ústředním motivem jsou pomeranče, předmět touhy, ale také symbol Princova prohlédnutí – když se jej vzdá ve prospěch své přítelkyně. I další druhy ovoce a zeleniny mají svou (ne vždy úplně jasnou) symboliku. Nejvýrazněji si zahrají citrón, zástupce kyselosti a zloby, a pórek. Je zbraní strážců pokladu, a jejich prostřednictvím se tu vkusně odehraje i největší masakr (zbraň se překvapenému majiteli vrací v podobě náhrdelníku z koleček pórku). A masakrózní rekvizitou je ovšem i meloun.

I když se celý příběh odehrává na malém prostoru (viděla jsem představení v miniaturním sále Ábíčka), je opticky omezován či rozšiřován různým sestavením krabicemi (které v jednu chvíli mohou postavy zavalit, jindy naopak vypadají příliš malé). Stávají se tak paralelou současného světa, která nás přímo fyzicky zavaluje a často nedává prostor k dýchání, a jindy omezuje v našem rozletu. To jen na okraj, neboť se nejedná o existenciální drama, ale pohádku s humorným nadhledem. Herci se v tomto prostředí pohybují s jistotou, se smyslem pro pohybové zkratky, a s mrštností akrobatů. Zjevná je inspirace pouličním divadlem, ale i němou groteskou (v proměnlivosti mimiky a gestiky jednotlivců, ale i účelové nehybnosti ve stop timech). Pozornost patrně nejvíce přitáhne Václav Chalupa v roli znuděného, nepraktického prince Tartaglii, ale i všichni ostatní jsou mu dobrou oporou. Za všechny jmenujme alespoň Truffaldina Zdeňka Pechy, v jehož neokázalé komice se propojuje tělesná pohyblivost s nehybným obličejem alá Buster Keaton, nebo dvojici čarodějů Creonty Marie Štípkové a Celia Martina Bohadla, využívající ve svém projevu dryáčnické grify dnešních moderátorů-bavičů. Geisslerovské Pomeranče jsou zábavné a hravé. Na rozdíl od některých starších titulů, které získaly pozornost kritiky, ale pro běžného diváka mohou být příliš sofistikované a tedy nesrozumitelné, může toto představení zachutnat rodinnému publiku – své si v něm najdou děti i dospělí.

Geisslers Hofcomoedianten Kuks/Praha

Carlo Gozzi: Láska ke třem pomerančům

Překlad výchozího „canovaccia“ Kateřina Bohadlová, scénář, režie a hudební dramaturgie Petr Hašek, dramaturgická spolupráce Otakar Faifr, výprava Jitka Nejedlá a Kristýna Šrolová, hudební aranžmá a korepetice Kristian Koll, světla Lukáš Brinda.

Premiéra 25. 8. 2012 v Comoedien-Hausu v Kuksu, hraje se na Malé scéně ABC v Praze.

Loutkář 1/2013, s. 34–35.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.