Loutkar.online

Kubíček, Vladimír: "Co kdybyste si s sebou vzali i ten svůj kufr? Třeba se bude hodit…" A hodil se

Jak jsem se dostal k loutkařině? Byla to vlastně náhoda. V naší rodině se všichni „zvrhli“ tak nějak technicky. Otec, bratr, bratranec i strýc byli strojní inženýři. Maminka se stala, hned po obchodní akademii, vůbec poslední osobní sekretářkou pana Václava Klementa, majitele automobilky v Mladé Boleslavi, a chytrá sestra vystudovala dokonce jadernou fyziku. Mě tedy logicky odložili na strojní průmyslovku, ačkoliv jsem měl úplně jiné zájmy. Tam jsem se učil technologii výroby strojů a snažil se pochopit, co tam vlastně dělám. Díky náhodě (i když se říká, že náhody neexistují) nabral můj život úplně jiný směr. František Sokol, tehdejší ředitel Severočeského loutkového divadla v Liberci, který náhodou bydlel v našem domě, mě jednoho rána potkal na schodech a povídá: „Hele, já vím, že ty máš rád divadlo. Tak co bys řekl tomu, kdybych si tě vzal do našeho souboru, prozatím jako eléva?“ Bylo to něco, jako odjištění granátu. Nic už poté není stejné, jak to bylo předtím. Tehdy jsem byl těsně před maturitou a měl už otrocky podepsanou umístěnku do průmyslového podniku. Hned druhý den jsem si tedy oblékl čistou dederonovou košili a vypravil se do Prahy na ministerstvo. Tam jsem se úředníkovi vyzpovídal ze všech svých snů a tužeb. Asi jsem ho tou upřímností dojal, protože roztrhal umístěnku a pronesl větu: „Propouštím tě, chlapče, ze strojírenství.“ Psal se rok 1963.

Od této chvíle jsem proletěl devětačtyřiceti lety svého profesního života v této návaznosti: Po dokončení strojní průmyslovky následovalo Severočeské loutkové divadlo, pak čtyřletá loutkářská katedra DAMU, Laterna magika v Praze a jeden rok na vojně. Souběžně s vojnou částečný úvazek v Naivním divadle v Liberci jako dramaturg a loutkoherec, pak Černé divadlo Jiřího Srnce, pražské Divadlo Minor a znovu Černé divadlo Jiřího Srnce.

V srpnu roku 1963 jsem se tedy stal, prakticky ze dne na den, kolegou Zdeny Majznerové, Jitky Dvorské, Milady Matuchové a především herce, muzikanta a absolutního všeuměla Karla Nováka. A také Zuzany Schmidové a Evy Zapletalové, které držely úroveň souboru a jeho morálku pevnou rukou. Hned mě zařadili do sedmi inscenací, přičemž tři nové jsem s nimi zkoušel od úplného počátku. Vzpomínám si velmi živě například na pohádku Marie Kownacké O strašlivém drakovi, princezně a ševcovi v režii Oskara Baťka a pak také na Poklad baby Mračenice Ladislava Dvorského, která zatřásla tehdejším chápáním loutkového divadla. V této inscenaci režisér a výtvarník Jan Schmid použil jednoduché loutky a „živáky“ v překvapivé souhře, doplněné silnou výtvarnou a hudební složkou. V té době si mě také, hned po zahájení sezóny, vzal do svého režijního debutu Pavel Polák. V nesmírně jednoduché, průzračně čisté inscenaci Kačátko, která už předjímala jeho „mateřinkovský“ rukopis, jsem si zahrál Pána z publika a s radostí jsem sledoval, jak na děti blahodárně působí ten jeho typický režijní minimalismus plný humoru. V polovině téhle sezóny pak došlo v Liberci k historické události. Jan Schmid uvedl s některými kolegy na tomtéž jevišti (bývalá YMCA) svou první inscenaci tehdy ještě amatérské „Ypsilonky“ a následovaly další. V té době mi osud nemohl nabídnout nic cennějšího, než právě tuto možnost pozorovat a být nablízku jeho tvůrčímu režijnímu i výtvarnému rozmachu.

Po prázdninách jsem nastoupil na loutkářskou katedru. První ročník byl pro všechny společný. Zdeněk Reifanda a Emil Havlík do nás hned od začátku sypali základní dovednosti a pochopení řemesla. Jedno cvičení za druhým. Jejich profesionalita byla naprosto nezpochybnitelná, a tak v našem ročníku měli naprostý respekt. Nezištně nám předávali všechno, na co si sami museli přicházet dlouhými roky zkoušení a objevování. Všechno jsem to s nadšením hltal a čerstvě inspirován a povzbuzen už předchozími zkušenostmi z Liberce, jsem se rychle dal v ročníku dohromady s Magdou Rychlíkovou a Janou Němečkovou. Mým cílem bylo co nejdřív vymyslet a zrežírovat pro nás tři nějakou jednoduchou hříčku a vyrazit s ní před publikum. A tak jsme se scházeli každou volnou chvilku u Jany v bytě, poblíž Karlova mostu. Magda přes svoji maminku domluvila vánoční besídku pro děti zaměstnanců Akademie věd. Začal nás tlačit skutečný TERMÍN a to bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. Inspirace běžela na plné obrátky. Hned padla volba na Budulínka, jednoduchou pohádku Jiřího Středy, který v ní organicky propojil živého vypravěče a loutky. Ideální předloha, se kterou jsme si mohli pohrát. Spolužák, výtvarník Vladimír Smrčka, nám k ní vyrobil první tyčové loutky. Používali jsme i skládací paraván a všechno se to vešlo do jednoho kufru. Při naší premiéře jsme tento kufr přinesli před diváky a nabídli dětem, že v něm máme na prodej úplně všechno, na co si vzpomenou. Děti nás hned vyzkoušely. Chtěly traktor, panenku, dům, potůček, bouřku a čekaly, co my na to. Imaginárně jsme prodali samozřejmě cokoliv. Pantomimicky, s fantazií. Těžké věci jsme dokonce pomohli dětem odnést až na sedadlo. Platilo se plácnutím do ruky. Přesně, jak to děti dělají. Na závěr jsme jim, za pár plácnutí, prodali i naši pohádku o Budulínkovi, vyprávění s dramatickými scénami, končící závěrečným osvobozením, při kterém nám děti vydatně pomáhaly. A naše Divadlo v kufru bylo na světě.

Ve stejnou dobu jsme ve škole, v hodinách maňásků, dělali etudy s rukama. Myslím, že to bylo pod vedením Josefa Pehra. Byla to základní elementární pohybová cvičení s prsty a dlaněmi, a také hra s drobnou rekvizitou. Původně to mělo být jen pro zápočet, ale já jsem k tomu vymyslel i malý scénář, ve kterém ruce představovaly různé typy lidí, které děti v životě běžně potkávají. Řidiče autobusu, maminku, učitelku, děti v mateřské školce, zdravotní sestru a lékaře. Nazkoušeli jsme to se spolužáky a uspořádali veřejný zápočet. Po semestru za mnou přišel Erik Kolár, který už znal i naše počínání v Divadle v kufru a zeptal se, co bych prý řekl na to, kdybych od druhého ročníku přešel k němu na režii-dramaturgii.

Najednou jsem vplul do úplně jiné řeky. Začal jsem chodit na přednášky k Eriku Kolárovi, který byl sice o dvě generace starší, ale choval se k nám jako náš kamarád. Byl to nesmírně vzdělaný, laskavý a pozorný člověk. Bděl nad námi a rozšiřoval nám naše obzory ještě dlouho poté, co jsme školu opustili. Jeho přednášky, ve kterých dokázal vzácně propojit životní i profesní zkušenosti a dávat je do neobvyklých souvislostí, jsme sledovali bez dechu.

Další osobností, která na mě ve škole měla velký vliv, byl Jan Dvořák. Byl mým pedagogem režie. Od začátku nám všem dával pocit, že jsme jeho rovnocennými partnery a formou nenápadného, ale cíleného dialogu nás dokázal tak inspirovat, že jsme si postupně sami přicházeli na to, co a jakým způsobem chceme realizovat a sami objevovali, co vše může být ukryto v loutkách, předmětech a jejich vzájemných vztazích.

Rozhodně nesmím zapomenout ani na Emila Radoka a jeho přednášky z estetiky. Byly sice přísně monologické, ale bylo úžasné sledovat, jak jedno téma dokázal, přímo před námi, doslova „tvořit“. Neměl před sebou písemnou přípravu. To, o čem hovořil, měl naprosto v malíčku a jen to dával do dalších a dalších souvislostí. Nikdy neudělal dvě přednášky na stejné téma totožné. Zaznamenával si vše na malý magnetofon a zřejmě až později to dával do písemné podoby.

Náš mimoškolní repertoár Divadla v kufru mezitím narůstal. Následovala Červená Karkulka se zapůjčenou výpravou z Liberce. Pak ještě Kocour v botách, David a Goliáš a hlavně Tobiáš. Velmi dojemné drama malého jezevčíka, který se nemůže srovnat s tím, že má „tělo jako tkaničku, uši jako plácačky a čumáček, darmo štěkat“. A tak se vydá do zoologické zahrady, aby se tam pozeptal, jak by měl vlastně vypadat. Příběh je zaplněný spoustou zvířátek a každé z nich mu radí: „Měl bys vypadat přesně jako já…“ Vyřešil jsem to rychlomalířem, kterého si zkraje s chutí párkrát zahrál výtvarník této inscenace Jaroslav Němeček (pozdější tvůrce Čtyřlístku), který přímo před diváky všechny tyhle postavičky bleskově nakreslil. Jedinou loutkou tu byl pejsek Tobiáš s hlavičkou a nožkami z polystyrenu. Tělíčko jsem mu doma na koleni spíchnul z tenké, točené pružiny. Tobiášek byl úžasně pohyblivý a děti vždy vykřikly překvapením, když své tělíčko natáhl do té největší možné délky. Tady jsme se asi maximálně přiblížili dětské psychice. (Podobně hravou jednoduchost, která na děti vždycky dokáže zapůsobit, jsem si pak režijně ověřil asi o dvacet let později v inscenaci Kulich a Bambule, uvedené v pražském Minoru. Tuto hříčku pro tři herce jsem pak nastudoval i pro slovenské dětské diváky ve Starom divadle v Nitře pod názvem Zvonček a Bambuľka (celkem 430 repríz), a také v Bábkovom divadle v Bratislavě. Jsou na repertoáru už 25 let.

Na konci druhého ročníku, v roce 1966, uspořádala Loutkářská katedra krátký výměnný studentský zájezd do Mnichova na IX. Mezinárodní kongres UNIMA. Studenti si měli ze svého zaplatit jenom cestu. S velkou radostí jsme se s Magdou a Janou na tenhle náš první výjezd na Západ přihlásili. Těsně před odjezdem pronesl Erik Kolár památnou větu: „Co kdybyste si s sebou vzali i ten svůj kufr? Třeba se bude hodit“. A hodil se. Uprostřed kongresového dění jsme, díky Erikově doporučení, dostali jedinečnou šanci zahrát si svou Červenou Karkulku před mezinárodním loutkářským publikem. Erik simultánně, vtipně překládal. V první řadě seděl překvapený i potěšený prezident UNIMA Max Jacob. Druhý den jsme museli před plným sálem zahrát ještě jednou. Několik zahraničních loutkářů a pedagogů nám pak řeklo, že by byli moc rádi, kdybychom i jejich studentům ukázali, jak se dá pracovat s loutkami a s dětským publikem. Byly z toho postupně dva zájezdy do Západního Německa. Následující rok (to už s námi byl i Zdeněk Peřina) jsme vyjeli až do Belgie. Jako zvláštní host tam s námi vystupoval Zdeněk Reifanda se svou sólovou marionetou Ferďáskem. Překládal nám Zdeněk Bezděk.

Na konci třetího ročníku jsem se začal připravovat na režii své absolventské inscenace. Honza Dvořák mi dal na vybranou jednu ze tří francouzských frašek a vůbec ho nešokovalo, že jsem si vybral všechny tři. Stylově byly naprosto odlišné, a tak jsem musel lehce obhroublou středověkou frašku smysluplně propojit s molièrovskou jemností a typicky maňáskovou „rakvičkárnou“, za pomoci putující herecké tlupy. Mohl jsem si s předlohami zacházet úplně svobodně a neprotestoval, ani když jsem si do Molièra připsal i jednu scénu navíc. A právě tuto scénu i s loutkami pak Honza Dvořák používal, i po letech, jako takové malé cvičení pro své studenty.

Ve čtvrtém ročníku se mezi námi najednou objevil Ilko Dundakov, bulharský student režie na Katedře dokumentaristiky FAMU. Byl to sympatický kluk, který později prohlásil, že Praha mu tak učarovala, že ji považuje za svůj druhý domov. Chtěl s námi natočit dokument o Divadle v kufru, jako svoji ročníkovou práci. A tak ještě před koncem studia vznikl svěží, zhruba dvacetiminutový dokument, který jsme po jeho dokončení zhlédli na FAMU.

V roce 1968, spolu s mým absolutoriem na DAMU, se uzavřela i činnost našeho Divadla v kufru a každý z nás si už plul v tom svém profesním životě po svém. Od loutkařiny se ale nikdo z nás příliš nevzdálil. S odstupem mnoha let mohu říci, že škola splnila všechno, co jsem od ní očekával.

Dovětek: Na konci loňského roku jsem úplnou náhodou zjistil, že Dundakovův dokument, s názvem Čtyři osudy v kufru, stále existuje, a tak jsem dal dohromady všechny aktéry a v Bulharském kulturním institutu jsme uspořádali malé, ale velmi příjemné setkání. Zavzpomínali jsme si na školní léta. Pan profesor Havlík nám ve zhuštěné formě energicky připomenul veškeré zákonitosti při hře s různými typy loutek, výtvarník Pavel Kalfus blahosklonně odsouhlasil, že by na své výpravě k Červené Karkulce ani dnes rozhodně nic neměnil, Jana Němečková–Altmannová prozradila, že přátelství s tehdejšími německými kamarády a pamětníky našeho mobilního Divadla v kufru stále trvá a vše si to fotografovali a zaznamenávali pracovníci Bulharského kulturního institutu. Z Liberce přijel i Zdeněk Peřina, nechyběla Jitka Dvorská a byli tam i naši spolužáci Helena Neumannová–Veselá, Petr Stoličný a pár dalších přátel. Bohužel Ilko Dundakov na promítání svého dokumentu už přijet nemohl a několik dní před setkáním nečekaně zemřela i Magda Rychlíková–Špergrová.

Loutkář 1/2013, s. 24–26.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.