Přelet nad loutkářským hnízdem

Margolies, Eleanor: Všechno nejlepší, pane Punchi

9. května 1662 se Samuel Pepys, proslavený svými podrobnými a historicky cennými deníkovými záznamy, vydal na loutkové představení v londýnské Covent Garden: „Pak jsme viděli italskou loutkovou hru… která byla moc pěkná, nejlepší, jakou jsem kdy viděl, a velmi vhodná pro šlechetný lid.“ Tento deníkový zápis, který pravděpodobně pojednává o představení s italským předchůdcem pana Punche Pulcinellou, se obvykle považuje za nejstarší zmínku o postavách Punche a Judy v Anglii. To znamená, že v květnu 2012 oslavil pan Punch své 350. narozeniny, což byla skvělá příležitost pro zahájení roku oslav plného divadelních představení a výstav v muzeích, parcích a školách stejně jako na plážích celé země – to vše pod titulem „Velký škleb“ (The Big Grin).

Ta „italská loutková hra“, kterou Pepys viděl, byla pravděpodobně marionetová inscenace odvozená z commedie dell’arte, ale jak byl později v 18. století Pulcinella poangličtěn na Punche, přišel i o své vodicí nitě a stal se živějším a drzejším maňáskem. V průběhu dalších století se Punch a Judy přesunuli z ulic na mořská pobřeží (a do domovů bohatších obyvatel, kteří si mohli dovolit představení objednat pro své narozeninové oslavy). V souvislosti s tímto stěhováním Punch a Judy ztratili svůj aktuálně satirický osten a začali být vnímáni především jako zábava pro děti. V průběhu posledních třiceti let sice zaznívalo mnoho hlasů, které celému formátu předvídaly zánik, ale dodnes existuje zhruba 150 herců, kteří předvádějí inscenace s Punchem a Judy – říká se jim „profesoři“.

Představení Punche a Judy, jejich vizuální stránka a tradiční slovní obraty jsou důležitou součástí širší kultury. Typický červeně a bíle pruhovaný paraván často evokuje idylické prázdniny u moře nebo obraz zmizelého dětství, jako například v jedné nostalgické písni Johna Conollyho: „Pane loutkáři s Punchem a Judy/vraťte mě do letního světa mého dětství… ale ani on, ani Punch a Judy se už nikdy nevrátí“ . Poněkud temnější odkaz na pana Punche se nedávno objevil i v kultovním dětském televizním seriálu Doctor Who: v epizodě odehrávající se ve viktoriánské Anglii si zde jeden zlotřilý duch pro sebe převzal Punchovu klasickou větu: „Takhle se to dělá“. Když byl David Cameron v roce 2005 zvolen do čela britské konzervativní strany, uvedl ve svém projevu, že jej „unavuje ta politika ve stylu Punche a Judy, kterou předvádí westminsterský parlament – všechny ty pomluvy, podlosti, podlézání a ukazování prstem.“ „Politikou ve stylu Punche a Judy“ měl na mysli hlučné argumentování a zjednodušování politických stanovisek. Kromě toho má angličtina také úsloví, podle nějž někdo, kdo je „spokojený jako Punch“, má velkou radost z vlastního štěstí.

Vliv postav Punche a Judy na britské umělce je značný a sahá od opery (Punch a Judy od Harrisona Birtwistlea a Stephena Pruslina), přes romány a komiksy (Riddley Walker od Russella Hobana, Pan Punch – tragikomedie nebo komitragedie od Neila Gaimana a Davea McKeana) až po Zábavu, videoinstalaci Susan Hillerové, která zdůrazňovala násilnost celého formátu. V animovaném filmu se těchto postav ujali Jan Švankmajer a bratři Quayové; Tony Hancock pak v roce 1963 natočil hraný snímek Loutkář Punche a Judy. Není tedy překvapující, že si oslav 350. narozenin pana Punche všimla i média včetně nejserióznějšího ranního rozhlasového programu Today.

Průběh oslav jubilea

Hlavní oslavy se konaly o víkendu 12. a 13. května 2012. Sobotní velké narozeninové slavnosti v Covent Garden se zúčastnilo mnoho mezinárodních bratranců pana Punche: Pulcinella z Neapole, slovenský Gašparko, Jan Klaasen z Nizozemí a francouzský Polichinelle. Za jeden obrovský paraván se vměstnala více než stovka profesorů a narozeninový dort byl obložen 350 slavnostními klobáskami. (Stroj na klobásy je nedílnou součástí moderní podoby představení s Punchem a Judy. Pan Punch do mlýnku strká policisty a jiné své nepřátele a klobásy, které z něj pak lezou, jsou zabaleny do látky z jejich uniforem.)

Každý rok pořádá organizace Alternativní umění u kostela Sv. Pavla v Covent Garden Květnový festival. Tento nádherný kostel z roku 1633 je známý jako „kostel herců“ a často se zde konají mše za zástupce této profese. Na každoročním Květnovém festivalu se na trávě za kostelem objevují desítky paravánů a celý den se hraje mnoho představení s Punchem a Judy najednou, mezi nimiž mohou diváci volně přecházet. Letos se díky publicitě v rozhlasu a televizi celého festivalu zúčastnilo mnohem více lidí než jindy. Mnoho let se v tomto kostele také konala každoroční bohoslužba s Punchem a Judy. Tato tradice byla obnovena v roce 2012, kdy si reverend William Haslett, který je sám profesorem Punche a Judy, vzal na kazatelnu pana Punche s sebou. Před kostelem si zatím davy návštěvníků mohly užít krásné počasí, zahraniční i britská divadla, dechovou kapelu a desítky stánků prodávajících sladkosti, knihy, loutky i vystřihovací sady pro ty, kdo si chtěli vyrobit vlastní loutkové divadélko.

Britské středisko UNIMA se k oslavám Květnového festivalu připojilo 21. číslem časopisu Puppet Notebook, které bylo věnováno tradičnímu loutkářství. Jeho hostujícím hlavním redaktorem byl dr. Martin Reeve, který nedávno získal titul Ph.D. za práci nazvanou Současná podoba Punche a Judy: etnografické aspekty tradiční britské maňáskové hry. Toto číslo časopisu obsahovalo rozhovor s loutkářem Clivem Chandlerem o hraní s panem Punchem v zahraničí, vzpomínky Dana Bishopa na Henrika Keményho, maďarského interpreta László Vitéze, článek Jose Manuela Valbom Gila o portugalské loutkové postavě Domu Robertovi, studii Roberta Fowlera pojednávající o významu slovních hříček u László Vitéze, stať Natachi de Casparis o Philippe Casidanovi, interpretovi Policinelly, i recenze knihy pojednávající o dějinách Punche a Judy ve Skotsku nazvané Dřevěný idol a filmu Idy Hledíkové Posledná maringotka. Martin Bridle přispěl článkem o tom, jak spolu se Su Eatonovou vymysleli Vepří žerty (Piggery Jokery), „tradiční“ představení o prasatech, které bylo vymyšleno tak, aby vypadalo jako chybějící článek spojující Punche a Judy s prastarými rituály, doplněný vymyšlenými akademickými odkazy pro pobavení učeného publika. Caroline Jonesová pak v obrazech popsala svůj třicetiletý vztah s postavami Punche a Judy: „Ačkoliv byl pan Punch mnohokrát popotahován za to, že bije svou ženu a trápí děti, jeho stereotypická podoba je zprostředkovatelem katarze… Pan Punch má něco z každého z nás – je to obyčejný člověk zavalený tíží složenek, účtů, společenských předpisů i zákonů, a díky tomu může být vždy znovu modernizován jako někdo, kdo dokáže přechytračit i přeprat ty, kdo šíří špatnou náladu, sexuální represi a korupci.“

Členové britské UNIMY měli skvělou příležitost promluvit si se svými starými přáteli a zahraničními návštěvami včetně Judith Marseillové, šéfredaktorky nizozemského časopisu Popellum, Juraje Hamara, slovenského vědce a loutkáře, který do Puppet Notebooku přispěl články o Antonu Anderlem, a Yoriko Iwaty, japonské odbornice na loutkové divadlo. Náš stánek se stal dokonce i jistým informačním centrem pro širokou veřejnost: „Kde se můžu ve volném čase vzdělávat v loutkářství?“ nebo „Mám starou hlavičku Punche a sháním řezbáře nebo kostyméra, který by mi pro ni udělal tělo, nevíte o někom?“

Před tímto narozeninovým víkendem i po něm se konaly dvě události odbornějšího zaměření. V pátek 11. května poskytly ve Škole orientálních a afrických studií čtyři japonské vědkyně publiku složenému z historiků umění a loutkářů sérii krátkých, ale velmi poutavých přednášek. Yoriko Iwata mluvila o podobách pana Punche v japonských publikacích. Eri Mizote popisovala vliv loutkových představení D’Arc, která po Japonsku kočovala v 19. století. Yasuko Senda představila mechanické loutky známé jako karakuri ningyo, které existují jak v rozměrných pouťových podobách tak jako rafinované automaty malých rozměrů. Masunari Iku, která studuje v postgraduálním programu ve Velké Británii, zkoumala roli, kterou mohou loutky sehrát v informování o otázkách udržitelnosti životního prostředí.

Na pondělí 14. května zorganizovala Cariad Astlesová v Ústřední škole dramatu a řeči fascinující čtveřici přednášek pod souhrnným názvem „Subverzivní sympozium“. Jill Fellová, autorka dvou významných knih o Alfredu Jarrym, popsala, jak se Jarryho zájem o loutky promítl do jeho textů – jako například v případě „palotinů“, robotických sluhů ve hře Ubu králem. Amber Westová představila „notorickou potížistku“ Charlotte Charkovou, protofeministku 18. století, která z pana Punche udělala transvestitu, navlékla jej do dámských šatů a parodovala herecké konvence své doby. Loutkářka Nenagh Watsonová předvedla krátkou „boxovací“ scénu s použitím loutek, které kdysi patřily slavnému profesorovi pana Punche Joemu Beebymu. Nakonec pak Glyn Edwards, jeden z iniciátorů projektu Velký škleb, vyprávěl o své spolupráci s mimořádným hercem, režisérem, spisovatelem a břichomluvcem Kenem Campbellem a kolegou profesorem Martinem Bridlem na inscenaci Punch a Judy epizoda 2: Klauni útočí v roce 2004. Tento divoký kus podává svou verzi historie postav Punche a Judy v podobě anarchistického, místy obscénního, anti-autoritativního a kaskadérsky odvážného představení pro dospělé. Inscenace si vzala na přetřes dějiny Punche a jeho příbuzných postav s použitím forem soudobé satiry trefující se mimo jiné do nitroděložního oplodnění, televizních celebrit a Usámy bin Ládina. Edwards píše: „Je těžké popsat, jak moc nás nabíjely nekonečné vlny smíchu z našeho publika. Před námi seděli dospělí, kteří reagovali přesně tak, jako dětští diváci, na něž jsme zvyklí. Tato inscenace předčila všechna naše očekávání a ukázala, že pan Punch neztratil nic ze své původní ryzí síly, třebaže ta byla v průběhu posledních sto padesáti let soustavně ředěna, aby byla vhodnější pro děti.“

Nekonečný proud slavností

Po celé zemi se konalo i mnoho dalších slavností. V červenci se v Lincolnu konal třídenní festival s 60 představeními osmi profesorů pana Punche a loutkářskými hosty z Itálie, Portugalska, Belgie a Maďarska. V srpnu se na weymouthskou pláž sjelo šest profesorů na pozvání Marka Poultona, který tam posledních sedm let od května do září hraje plných sedm dní v týdnu, pokud počasí dovolí. Jak napsal Martin Reeve, „všechno zde připomíná doby dávno minulé: do Weymouthu se sjíždějí rodiny strávit svůj volný čas, po písku zvolna kráčejí osli a co je pro Marka ještě důležitější, loutkářova odměna plně závisí na štědrosti jeho publika – a on sám musí dokonce městu platit za právo zde hrát.“ Podle Reevese návštěva ostatních profesorů představuje to, co folkloristé a etnografové nazývají „proměnou stejných tradic“ – něco jako když různí hudebníci interpretují stejnou skladbu jiným způsobem. Ti, kteří vydrželi v publiku po všechna představení, a bylo jich mnoho, mohli zhlédnout mimo jiné velmi energickou a téměř anarchisticky divokou inscenaci Rega Payna, v níž se objevují mimo jiné nemotorní tanečníci folklórního tance Morris a nemluvně spláchnuté do záchoda, stejně jako nádherné a velmi zručně vedené loutky Geoffa Felixe, jež upomínaly na slávu zašlých věků, nebo jemně ironické představení Martina Bridlea a Su Eatonové. Brian a Alison Daveyové nám připomněli rozměr, který loutkohra v průběhu let ztratila, v představení, na němž Alison hraje prostředníka mezi publikem a loutkami a dekorace proscénia upomínají na britské kulturní dědictví vyobrazením postavy zeleného muže z hvozdů.

V roce 2012 se Punch objevil také v divadle Barbican v produkci nazvané Ďábel a pan Punch. Tato inscenace, kterou vymyslel a režíroval Julian Crouch z Nepravděpodobného divadla (Improbable Theatre), se nepokoušela napodobit interakce s publikem, které jsou tak typické pro venkovní představení (kdy například diváci varují pana Punche před nebezpečím, které se k němu blíží zezadu), ani charakteristické pisklavé hlasy, ale která propojila mnoho tradičních postav z repertoáru Punche a Judy, jako jsou krokodýl, soudce a pes Toby, s různorodou skupinkou siciliských marionet, zamilovaných býků a matadorek hrajících na cella.

Rok oslav završí sympozium

Tento rok festivalů, výstav a událostí oslavujících pana Punche podnítil mnoho diskuzí o odkazu lidového loutkářství a mezinárodních vazeb mezi Punchem a jeho bratranci. Tato diskuze bude pokračovat na sympoziu nazvaném Velký škleb: mezinárodní pohled na loutky, populární kulturu a kulturní dědictví, jež se bude konat v Londýně 1.–2. března 2013. Mezi pozvanými řečníky jsou Kathy Foleyová (USA), Ida Hledíková (Slovensko) a John McCormick (Irsko). Toto sympozium zorganizoval Matthew Isaac Cohen z Royal Holloway při londýnské univerzitě a Cariad Astlesová z Ústřední školy dramatu a řeči za podpory Komise pro vědecký výzkum UNIMA. O panu Punchovi zde sice určitě bude řečeno velmi mnoho, ale on sám se v konferenčním sálu jistě nezdrží – raději se rychle vytratí, aby svůj červený nos mohl opět ukázat za paravánem na ulici či na pláži, v komiksu nebo ve filmu. Pan Punch toho totiž sice má hodně za sebou, ale přesto je oproti nám pořád o krok napřed…

Loutkář 1/2013, s. 13–15.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.