Loutkar.online

Wolfová, Jana: Za loutkami jihovýchodní Asie II

Znovuzrození kambodžských loutek

Slavná i temná historie

Pokud zde mám hovořit o současné podobě loutkového divadla v Kambodži, nemohu se vyhnout alespoň stručnému úvodu do tolik bouřlivé historie této jinak celkem nenápadné a malé země v rámci Asie. Zlatý věk kambodžské kultury spadá do angkorského období (802–1431), kdy se stavěly slavné chrámy Angkoru, především pak nejvýznamnější Angkor Wat. Zatímco v evropských zemích míval zlatý věk v dalších obdobích svou renesanci, Kambodža již nikdy tak slavné a umělecky bohaté období neprožila. Po dobytí Angkoru Thajci v roce 1431 byl do Kambodži uveden thajský umělecký styl království Ayutthaya. Podobně jako v Thajsku, tak i v Kambodži byl původně indický epos Ramajána v 16. století přepsán a lokalizován do místního prostředí, kde se stal národním eposem známým jako Reamker. V roce 1863 se stala Kambodža francouzskou kolonií a nezávislost získala zpátky až v roce 1953. Do této doby byla khmerská kultura silně pod vlivem kultury thajské, poté francouzské a ve své khmerské podobě se několik staletí nerozvíjela. Zdrojem inspirace se po roce 1953 přirozeně stal právě slavný angkorský věk. Toto období znovuobjevování khmerských tradic a kultury však nemělo dlouhého trvání, neboť již na konci 60. let 20. století začalo období válek, které probíhalo v různých etapách až do roku 1991. Během vietnamské války a především pak během krutovlády Rudých Khmerů byly zabity milióny Kambodžanů a zničena celá státní infrastruktura. Tradiční umění téměř vymřelo, neboť mezi lety 1970–75 byli během genocidy cíleně zabíjeni všichni umělci spolu s celou inteligencí země. Ostatní lidé byli vyhnáni z měst na vesnice do pracovních táborů. Královská rodina se musela skrýt v exilu.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že znovuzrození khmerské kultury je stále ještě v počátcích. Částečná obnova umění je možná také díky pomoci ze zahraničí a poptávce ze strany turistů, ale vzhledem k tomu, že mistrů, kteří jsou schopni tradiční umění ještě vyučovat, je opravdu málo, není toto úkol pro jednu generaci. Je až neuvěřitelné a současně dojemné vidět dnes mladé studenty, jak se hltavě dozvídají o vlastních tradicích a učí se umění, o kterém bylo jejich rodičům a prarodičům zakázáno i hovořit. Znovuobjevují kouzlo kožených loutek a učí se je vyřezávat pomocí dlátek, přitom zde před stovkami let stejně mladí lidé vytvářeli z loutek celé eposy. Nezávislý pozorovatel jen žasne nad jejich obrovským odhodláním nalézt sebe sama, vlastní identitu právě skrze ztracené umění, především pak divadelní a taneční, kde je pouto se slavnou dobou khmerské kultury nejsilnější.

Tanec Apsar

Prvním krokem k znovuzrození bylo v 60. letech vzkříšení kamenných tanečnic apsar ze zdí angkorských chrámů a přeměna jejich statického tance v živé umění současnosti. Vznikl tak zcela nový tanec, jehož choreografii připravila matka krále Sihanouka, královna Kossamak. První apsarou byla pak její vnučka, princezna Norodon Buppha Devi, která v tanci představovala bájnou Meru, mytickou matku Kambodži. Meru doprovázejí čtyři až šest dalších apsar s honosnými korunami na hlavách a bohatě zdobenými šaty a šperky opět podle vzoru apsar vyobrazených na reliéfech chrámů Angkoru. Písně, na něž je tanec tančen, opěvují bájný původ khmerského národa. Bohužel došlo kvůli následným válkám pouze k tomuto kroku – písně apsar byly v době krutovlády v 70. letech přepsány, aby opěvovaly slávu Rudých Khmerů, a po roce 1979 po osvobození Kambodži Vietnamci byly přepsány znovu, tentokrát ve prospěch Vietnamců. Původní tematika se v tradičních písních znovu objevuje až v době míru po roce 1991, kdy se do Kambodži z exilu navrátila i královská rodina. Tanec apsar si získal velkou popularitu také proto, že v sobě nese národní symbol tradiční khmerské kultury. I z tohoto důvodu byla v době vlády Rudých Khmerů snaha zcela vyhladit taneční umění a proto byly po skončení války, díky zahraniční pomoci, jako první obnoveny právě tance apsar, které symbolizovaly svobodu a nový začátek khmerské kultury. Tyto tance patří dodnes v Kambodži k divácky nejoblíbenějším. Současný král Norodom Sihamoni, který byl korunován roku 2004, je sám umělec, především herec a tanečník, který studoval taneční a divadelní umění také v Praze a Paříži. Snaží se nadále podporovat a rozvíjet tradiční umění v Kambodži.

Stínové divadlo

Podobně jako tomu je téměř ve všech zemích jihovýchodní Asie, tak i v Kambodži mají místní legendu o vzniku stínových loutek. Traduje se, že byly v angkorském období na královském dvoře koberce z velkých kusů kůže. Jednoho dne správce domu, když chtěl koberce kvůli jejich stáří již vyměnit, uviděl proti světlu na podlaze stíny, které vrhaly prodřené díry v kožených kobercích. To se správci zalíbilo a rozhodl se do koberců vyřezat celé postavy z Ramajány. A tak se dle kambodžské tradice zrodilo stínové loutkové divadlo.

Kambodžským loutkám se říká sbaek, což je khmerské pojmenování pro loutku. Podobně jako v sousedním Thajsku, se kterým mají sbaek loutky mnoho podobného, jsou i zde vyřezávány z hovězí kůže a představují umělecký kus již samy o sobě. Loutky hrají velmi důležitou roli v kulturní a náboženské identitě Kambodžanů. Tak jako v jiných zemích jihovýchodní Asie, i zde byla u stínového divadla velmi důležitá jeho náboženská funkce. Každé představení bylo tradičně doprovázeno náboženskými ceremoniemi. V současné době v Kambodži existují dva typy stínových loutek: sbaek thom a sbaek touch (někdy také sbaek doit). Třetím typem byl dnes již zaniklý sbaek por. Stejně jako i v Thajsku i zde představení doprovází orchestr pi pat.

Sbaek thom (doslova „velké loutky“) jsou královskou formou loutkového divadla. Každá loutka je okolo dvou metrů vysoká a váží až sedm kilogramů. Je bohatě vyřezávaná a zobrazuje vždy jednu postavu nebo celé uskupení postav v nějakém prostředí, nejčastěji se jedná o scény z Ramajány. Podobně jako u thajského ekvivalentu nang yai, i zde se jedná o loutky nepohyblivé, které loutkovodiči drží nad svými hlavami a tančí s nimi za plátnem. Loutkovodičů je během hry až dvanáct a jedná se výhradně o muže. Po skončení válečných let, během nichž bylo toto umění téměř zničeno, se za královské podpory začalo pomalu oživovat. Velkou měrou k tomu přispěl i Man Kosal a jeho skupina Sovanna Phum, kteří toto umění od roku 1994 svými představeními postupně navraceli lidem po celé zemi. Sbaek thom dnes patří mezi kulturní dědictví UNESCO. Až na výjimky, které jsou spojeny s velkými svátky, je tato forma stínového divadla dnes prezentována a hrána pouze již zmiňovaným divadelním souborem Sovanna Phum v Phnom Penhu a několika amatérskými dílnami v Siem Reapu. V divadle Sovanna Phum hrají pravidelná víkendová představení. Mann Kosal studoval nejprve divadlo na Královské umělecké univerzitě a v letech 1991–1997 se věnoval studiu stínového loutkového divadla na Oddělení divadelního umění při Kambodžském ministerstvu kultury a umění v Phnom Penhu. Od roku 2000 je uměleckým ředitelem divadla Sovanna Phum. V tomto divadle se snaží nejen oživit tradici loutkového divadla sbaek thom, ale současně ho přizpůsobit požadavkům dnešního diváka. Jejich představení jsou propojením stínového divadla, tance, hudby, bojového umění, a to velmi vkusným a osobitým stylem, který zachovává tradice tohoto umění a přesto ho posouvá o kus dále. Soubor se zároveň věnuje výrobě loutek a pořádá workshopy pro veřejnost, aby toto umění neupadlo v zapomnění. Mann Kosal dokonce plánuje časem založit vlastní muzeum loutek, které v Kambodži chybí. Skupina jezdí také na zájezdy do zahraničí.

Sbaek touch („malé loutky“) jsou khmerským ekvivalentem indonéských loutek wayang kulit, thajských nang talung nebo malajských wayang malay. Liší se však od těchto podobných forem především tím, že během představení vždy účinkuje více loutkovodičů, ne pouze jeden, jako je tomu v jiných zemích. Loutky sbaek touch jsou výrazně menší než loutky sbaek thom, znázorňují vždy jen jednu postavu, která má navíc pohyblivé paže, někdy i ústa. Charaktery jsou používány z Ramajány nebo ze současnosti. I zde hru doprovází orchestr pi pat. Příběhy jsou spíše ze života než náboženské, často popisují současný každodenní život.

Představení sbaek touch se pořádají při speciálních příležitostech, jako jsou významné svátky a výročí, a to především na vesnicích v okolí města Siem Reap. Dnes toto umění žije díky početným dětským domovům v této oblasti. Většinou se jedná o děti, které ztratily svou rodinu za války. Děti se dnes pod vedením několika mistrů učí tradičnímu loutkářství a tradičním khmerským tancům. Mladá generace si tak znovu oživuje tradiční kulturu a umění, která upadla v době války v zapomnění. Dětské soubory vystupují nejčastěji v turistických restauracích a hotelích v Siem Reapu, čímž také získávají příspěvky od diváků na své vzdělání. Zatímco v sousedních zemích, kde nebyla tradice divadelního umění zničena jako v Kambodži, má turismus spíše negativní dopad na tradiční podobu umění, zde může být stínové divadlo znovu oživováno právě jen díky turistům a jejich zájmu o khmerskou kulturu. Chudí khmerští umělci totiž obyčejně nemají jiné finanční prostředky, než jaké získají prodejem loutek turistům nebo ze svých vystoupení v některé turistické restauraci či hotelu. Bohužel ani turismus v Kambodži není ještě tak rozvinutý, jako například v sousedním Thajsku, a tak se rehabilitace khmerské kultury kvůli nedostatku financí děje jen po velmi malých krůčcích.

Loutkář 1/2013, s. 7–9.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.