Přelet nad loutkářským hnízdem

Munzarová, Naďa: Loutkářská katedra a co bylo pak

Co mi dala loutkářská katedra a který z pedagogů nejvíc?

Profesoři, které jsme za čtyři roky studia na LDAMU poznali, svým příkladem a radou v nás uvolnili a pomohli rozvinout to, čemu se všeobecně říká talent. Všichni byli výkonnými umělci ve svých oborech v divadlech S+H, ÚLD, Říše loutek, rozhlas, Národní divadlo, UK, AVU…

V hodinách herectví s marionetou nás vedli Zdeněk Raifanda, Zdeněk Bezděk, s maňáskem Jan Malík, Josef Pehr, s javajkou Emil Havlík. Navrhnout loutku a dekoraci a všeobecné seznámení s dějinami výtvarného umění včetně architektury a kostýmu měl na starosti Richard Lander a Vojtěch Cinybulk. Vytvořit loutku, tj. vyřezat, ušít, slepit, vymodelovat – „postavit loutku“ – a vymyslet pro ni co nejjednodušší vedení – nás včetně různých postupů výroby všech možných druhů loutek učil Václav Havlík. Vymyslet pro loutku děj a slova mající smysl nás v hodinách dramaturgie učil Erik Kolár, který nás také seznámil se základy režie. Dějiny divadla a literatury poutavě přednášel J. A. Novotný. Hodiny hlasového projevu měla na starosti Míla Mellanová, Otto Rödl a režisér rozhlasu Josef Bezdíček. Měli jsme také hodiny herectví, náš ročník vedla Božena Půlpánová, členka činohry ND. Tělesná výchova byla zaměřena speciálně k fyzické námaze při vodění loutek – vedl ji prof. Zdeněk Bezděk, a rytmus v těle nám udržovala Jarmila Kröschlová.

Nemohu říci, kdo z nich mě nejvíc ovlivnil. Každý z nich nám odhaloval cesty, kterými je možné se ubírat, a já v sousedství s kolegy ročníku „B“ (Bálik, Čvančarová, Koutná, Kuemel, Musílková (Munzarová), Podsedník, Stoklasa, Vidlař) jsem se po nich s chutí vydávala.

V našem činění nám byli naši profesoři nápomocní jak v hodinách k tomu určených, tak i „mimo dům“. Už v prvním ročníku (1953) nás uvedli do televize, kam nás brali jako své asistenty, pomocné vodiče i samostatně účinkující loutkáře. Zaskakovali jsme i za onemocnělé herce v ÚLD, od třetího ročníku jsme hráli pro veřejnost (se starším ročníkem „A“) v Říši loutek a v ÚLD a ve čtvrtém ročníku (s mladšími ročníky „C“ a „D“) v divadle Loutka (dnes bohužel zavřené prostory bývalého Nového divadla a později Semaforu.)

Mnozí z nás se během studií specializovali na určitý obor, z kterého potom absolvovali. Chtěla jsem dělat všechno, ale z důvodů prolínajících se hodin specializovaných přednášek jsem mohla studium ukončit jen v jednom oboru. Vybrala jsme si herectví s loutkou a připravené práce pro obhajobu ostatních oborů jsem sice odložila, ale o tři roky později, kdy jsem se stala na „loutkárně“ asistentkou Jana Dvořáka, který mi po půl roce vedení ročníků předal, jsem všech svých možností, i po odchodu za hranice v říjnu 1968, využila.

Škola versus praxe?

Přechod ze školy do praxe mě nezaskočil ničím. V televizi byla založena loutkářská skupina, vedoucím byl jmenován prof. Zdeněk Raifanda, který z našeho ročníku dva angažoval. Kolega Vidlař a já jsme tak vlastně pouze pokračovali v práci v televizi i po absolutoriu. Jarouš musel sice na čas sloužit vlasti, ale z Třeboňského divadla přišel Ivan Anton a externě v TV pokračovali i moji další spolužáci Josef Podsedník, Libuše Koutná a – bylo-li toho třeba – i několik kolegů i z ostatních ročníků.

Měla jsem to štěstí, že jsem si po ukončení školy mohla angažmá vybrat. Vybrala jsem si Prahu, protože práce v televizi slibovala mnoho obměn a aktivit, a to mi naprosto vyhovovalo. Sice nám v televizi hodně času vzaly zkoušky, ale přesto nám zbýval čas i na působení v rozhlase, v krátkém filmu i v jiných divadlech, nebo na různých akcích kulturních domů. Sice už jsem byla ze školy venku, ale přesto jsem byla stále ve spojení z kolegy z DAMU, FAMU a AVU. Navíc při zkouškách v televizních pořadech jsme se setkávali s mnoha předními herci, kteří za naše loutky mluvili (J. Jirásková, K. Höger, V. Brodský, J. Bejvl, F. Filipovský, St. Fischer, A. Kreuzmannová ad.). Vysílalo se živě a všechno muselo být nazkoušeno předem. Herci, propůjčující své hlasy našim loutkám byli přítomni na zkouškách i při vysílání. Teprve o mnoho let později jsme hráli na playback a ještě později se přešlo na ampex a filmování. Televizní pořady i filmy s loutkami režírovali absolventi FAMU (František Filip, Jan Valášek, Zdeněk Syrový, Josef Vondráček nebo Albert Mareček, prof. Malík, Alexander Zapletal a v posledních letech mého působení v televizi už také absolventi KL DAMU Libuše Koutná nebo Svatava Rumlová (Simonová). Také jsme v televizi účinkovali i v jiných pořadech (s dr. Pixou, Natašou Gollovou, v pořadu Ondřeje Sekory, Miloše Nesvadby ad.) Mohla jsem navrhnout, vytvořit a oživit pohybem i hlasem loutky do pohádky, nebo k moderaci (Kačenka). Setkala jsem se tak s lidmi, kterých jsem si vážila a obdivovala je, a navíc byla ve styku s lidmi, s nimiž jsme se znali ze školy. „Rozčarování“ při vstupu do praxe se tedy nedostavilo. Sice se nepodařilo v televizi založit studio animovaného filmu, jak bylo původně plánováno, ale animace filmů jsem si později v Německu na pozvání A. Zapletala (Trigraf) a mladších kolegů z LD AMU Pavla a Stáni Procházkových (SWF Baden-Baden) užila dostatečně.

Po třech letech jsem pevné angažmá v pražské televizi vyměnila za „volnou nohu“, abych měla více času na nové projekty – učit loutkoherectví na LK DAMU, působení v inscenacích Národního divadla, Divadla Komedie, Divadla na Vinohradech a právě vznikajícího Černého divadla. (Tomu se ostatně od r. 1959 věnuji dodnes.)

Přestože na volné noze, byla jsem i nadále v televizi angažovaná do pohádek hraných loutkami a do živého vysílání „Mateřinek“ se Štěpánkou, nebo Pavlínou až do svého odchodu v šedesátém osmém.

Černé divadlo jako revolta proti oficiálnímu loutkovému divadlu té doby?

To nevím. Ta otázka mě překvapila. Buď jsem si tehdy žádné revolty nevšimla, nebo probíhala mnohem později, či pouze v oficiálních loutkových divadlech, kde jsem vlastně nebyla.

Mohu se zmínit jen o určité změně z doby, kdy jsem už učila. Není to ovšem re-volta, ale spíš e-volta.

Jan Dvořák z divadla S+H, kterému jsem zpočátku svého učitelování dělala na LK DAMU asistentku, prosazoval svou vidinu výuky loutkářů a protože ta souvisela také s tím, oč jsme se od roku 1959 úspěšně pokoušeli i v tzv. Černém divadle, byla mi velice blízká a vzala jsem ji i já za svou. V ročnících, kde jsme působili, probíhala výuka komplexně. Techniky vodění loutek a použití různých druhů loutek v hodině výuky se mísily, včetně začlenění osoby samotného loutkáře – sloužilo-li to k dobrému výsledku.

Neoddělovali jsme hodiny marionet od hodin výuky hry s maňáskem, javajkou nebo jiným druhem loutky. Samozřejmě se přitom museli posluchači naučit i technice vodění i znalosti stavby jednotlivých druhů, ale byli jsme přesvědčeni, že výuka se má dít souběžně. Učili jsme tedy „herectví s loutkou“ s tím, že dobrý loutkář, musí umět dobře nejen si charakter vyrobit, ale i přesvědčivě zahrát s dokonale voděnou loutkou či s talířem, nebo s kusem papíru. Na stole, v přírodě, na jevišti, v hledišti… Jan Dvořák pak úspěšně zavedl tuto metodu v mnoha inscenacích královéhradeckého divadla DRAK. Práce i výsledky byly uvolněné a inspirativní, přestože základ – dokonalé „ovládnutí hmoty“ nesměl chybět. (V první skupině Černého divadla Jiřího Srnce a Lamkových jsme to hledali podobně. Tam jsme se soustředili hlavně na téma – „člověk kontra věc“.)

Jestliže bych měla proti něčemu revoltovat dnes, kdy se výchova loutkářů sloučila s názvem alternativní divadlo, byla by to tedy revolta ne proti metodě, která vychází už z těch šedesátých let, ale proti opomíjení základů (jakéhokoliv) jevištního projevu – zvládnutí řemesla.

Naďa Munzarová

Loutkář 6/2012, s. 289–290.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.