Procházka Jiří: Študáci a kantoři

Radostně jsem vstoupil na onu fakultu v r. 1954, tedy v 3. roce od jejího narození. S loutkářskou problematikou jsem byl už seznámen, s marionetami jsem zacházel delší dobu. Prostředí bylo skoro rodinné – se vším všudy. Koneckonců všichni jsme tehdy začínali. My, studenti, a oni, učitelé. Oni, vybaveni delšími životními zkušenostmi a znalostmi – a my, mladickou roztříštěností a horkými hlavami. Vývoj ale brzy naznačil, že naše názory na dané metody se začínají s některými pedagogy rozcházet. My jsme měli potřebu rozvíjet nové přístupy, cesty a zájmy. Začali jsme si, ve skrytu i viditelně, hrabat na vlastním písečku a objevovaly se mezi námi větší i menší rozdíly. Někteří z nás byli radikálnější a výraznější a tím pádem i pro určité pedagogy téměř nesnesitelní, a tak se pochopitelně rodily i konflikty!

A jak to vidím dnes, po šedesáti letech? Byl to v podstatě fajn čas. Jak se mně, z dnešního pohledu, tenkrát paní a páni pedagogové jevili?

Erik Kolár: Šéf katedry. Velmi jsem si ho vážil, především jako člověka s vyhrocenou dramatickou minulostí, jako vzdělance se schopnostmi autorskými, dramaturgickými i organizačními. Pro některé z nás to byl druhý táta. Jeden z mála kantorů, se kterým jsem si při našich setkáních v Německu tykal.

Jan Malík: Další z těch, kteří budili respekt a úctu. Teoretik i dlouholetý praktik, ředitel po divadle Spejbla a Hurvínka nejznámějšího profesionálního loutkového divadla ÚLD – zkrátka v oboru loutkového divadla všeuměl. Rád jsem mu naslouchal, byl pro mě studnicí vědomostí. Blíže k jeho duchu jsem se dostal až při setkání a zajímavém „pokecu“ v 70. letech na chodbě divadla v Curychu (a vedle na scéně hrál Obrazcov!).

Josef Skupa: Šaramantní osobnost se slavnou minulostí. Mám ale pocit, že jako pedagog se už do chodu událostí nemohl výrazněji zapojit. Zemřel totiž v roce 1957.

Otta Rödl: Jednou vstoupil do vychladlé učebny č. 35, zastavil se na vstupních schodech, rozhlédl a prohlásil: „Tahle místnost se dá vytopit jen vodou.\“ Veselý, laskavý a přístupný člověk, muzikant a skladatel. Sám s loutkami hrál a ve škole měl v popisu práce naučit nás hře s maňáskem, a to především ve spojení se zpěvem… Později ho ve škole v práci s maňásky vystřídal Josef Pehr.

Pepík Pehr (i s ním jsem si začal tykat při jeho návštěvě Curychu v roce 1969): Herec-profík z Národního divadla a zábavný fešák s letitými zkušenostmi a velkými úspěchy jako loutkoherec (novodobý maňáskář a herec s „mluvící loutkou\“ – břichomluvec) i úspěšný autor. Jeho tehdejší partnerka a spolupracovnice Ljuba Skořepová, plná životní energie a k tomu všemu výborná herečka, ještě žije.

Míla Melanová: Herečka u Spejbla a Hurvínka a pro mě roztomilá paní se snahou nás naučit jevištní řeči, recitovat básně a především ovládnout všude přítomnou techniku Stanislavského.

J. A. Novotný: Sebevědomý intelektuál, scénárista, historik, dramaturg, sběratel. Člověk s „hadím jazýčkem“ a ironickým úsměvem. Pamatuji se, že ani někteří jeho kolegové to s ním neměli lehké. Jeho znalosti a i některé postoje mně imponovaly a později jsem se s ním i sblížil. Šlo o společný projekt na základě inscenace (mé a Juraje Herze) japonské stínohry Asagao. Naše další osudy tomu však nepřály.

Zdeněk Bezděk: Byl, pokud si pamatuji, původem učitel. Zapsal se u mě jako pozitivní a nenápadný. Pokoušel se v nás vybudovat „loutkářské atlety“, jmenovalo se to „pohybová výchova“. Myslím, že pro vodění spodových loutek, ale i marionet, které nás snad měl naučit ovládat, je to docela potřebné.

Zdeněk Raifanda: Skvělý marionetář z divadla Spejbla a Hurvínka, známý svými výstupy v televizi a v kabaretech. Pán s kapkou napoleonského komplexu. Při jeho stisku ruky praskaly kostičky. Jednou mě při diskuzi na ulici, v přítomnosti, ale i souhlasu Evy Vodičkové, pokáral, že jsem nesejmul klobouk. Bohužel si už nevzpomínám, jestli v našem ročníku zasáhl do výuky ovládání marionety.

Emil Havlík: Jediný dodnes žijící pedagog této řady, dlouholetý špičkový člen Ústředního loutkového divadla a specialista na spodové loutky (javajky). Patřil jsem k těm studentům, kteří se s tímto povahově komplikovaným člověkem těžko snášeli. (Ale po pravdě řečeno jsem v té době pro určité typy rovněž asi nebyl tím pravým ořechovým.)

K těmto pedagogům by se dala připojit i Eva Vodičková. Při leteckém neštěstí cestou na Javu, kam jela přednášet o loutkovém divadle, zahynula. Byla to dáma povoláním. A na fakultě? Její přednášky mě pravděpodobně příliš nezaujaly, takže mám na ni jen vzpomínku jako na elegantní ženu s krásným úsměvem.

Zvláštní skupinkou pedagogů byli pánové vyučující jevištní výtvarnictví a loutkářskou technologii.

Richard Lander: Můj učitel už na VŠUP, oddělení Hračka-loutka. Zkušený a na tu těžkou dobu (1950–1954) progresivní malíř a grafik. Jinak přísný pedagog, ale i vtipný a příležitostný parťák, který nás nechal svobodně pracovat. Jako výtvarníka jsem ho zpočátku ctil, později „toleroval“ a nakonec (to už ale po studiích), na vyzvání redaktora Loutkáře, napsal článek o stavu loutkářského výtvarnictví v zemích československých. No, a tam jsem na něm, ale třeba i na Vojtěchu Cinybulkovi a dalších z této generace, nenechal pozitivní chlup na hlavě. Už ale po pár letech jsem mnohé pochopil, a tudíž bych se chtěl těmto pánům za svou mladickou rozhořčenost a určitě i povrchnost, omluvit. Nestihl jsem to, oba mezitím zemřeli, ale alespoň tímto se jim dodatečně omlouvám.

Vašek Havlík: Jevištní výtvarník v ÚLD, kterého jsem si jako člověka rovněž vážil. Jako pedagoga si ho už, žel, nepamatuji. I s ním jsem se po letech setkal v Curychu, když navštívil mé představení.

Honza Dvořák: Technolog a výtvarník u Spejbla a Hurvínka. S touto specifickou technologií jsme se seznamovali v dílně S+H. Honza Dvořák na mě už od začátku působil spíš jako starší kolega s patřičnou znalostí i zkušenostmi. Párkrát jsem se s ním setkal i po studiích, to už byl šéfem v DRAKu v Hradci Králové. Tam se projevily i jeho další schopnosti, ale to ať ohodnotí kompetentnější…

Po úspěšném zakončení studií se naše cesty rozešly. Ať už do různých oblastních či jiných typů divadel. Já např. po odskoku do divadla v Teplicích jsem na základě dohody Honzy Švankmajera s Jiřím Suchým vstoupil, ještě s Jurajem Herzem, (všichni tři jsme byli z jednoho ročníku) do Semaforu a založili Divadlo masek. Honza jako šéf, vodič (používali jsme techniku černého luminiscenčního divadla) a režisér, Juraj jako vodič, herec, a taky jako režisér jedné ze semaforských inscenací, a já jako vodič, herec a výtvarník. To, co následovalo, je jiná kapitola.

A už tehdy se projevovala touha a potřeba hru s loutkou (či figurou, objektem) více rozvinout. Tím se vlastně „rodilo“, chtíc nechtíc, takzvané „alternativní divadlo\“. V tomto vývoji se ale často ukázalo, že se loutka v rukou vodiče-herce leckdy stává pouze obtěžující rekvizitou. Loutek začalo ubývat, a tak se nově vzniklá Katedra alternativního a loutkového divadla – z mého doslechu – od loutky už téměř odvrátila. To považuji, a nejen já, za velkou škodu ba chybu! Vždyť pravě loutka se před mnoha a mnoha lety stala tou nutnou a zároveň úžasnou alternativou! Toto téma sem už ale nepatří. A tak: Ať žije loutka!

Jiří Procházka

Loutkář 6/2012, s. 287–288.