Lešková-Dolenská, Kateřina: Hraju z libosti

Michaela Homolová tvoří spolu se svým mužem Filipem oporu hereckého souboru libereckého Naivního divadla, jako režisérka se věnuje zejména tvorbě pro malé diváky. Její inscenace získaly řadu cen, mezi něž letos přibyl Erik za nejinspirativnější divadelní počin. Získala ho nápaditá adaptace notoricky známé pohádky Budulínek, v níž ostatně manželé Homolovi hrají.

Jak jste se dostala k loutkám?

Bylo to asi v šesti letech, kdy jsem, po vzoru své starší sestry, začala chodit v Bratislavě do loutkářského souboru Gong, který vedla v tehdejším domě pionýrů Marica Mikulová. Nebyla to náhoda, moje teta spolu s ní studovala \„loutkárnu\\\“ na DAMU. Do Gongu jsem chodila až do svého přijetí na DAMU a vím určitě, že tam jsem dostala základy, z kterých těžím pořád.

Čím Vás loutky natolik okouzlily?

Nevím, jak bych to přesně definovala, spíš mám pocit, že to ani jinak neumím. Vždycky mi je bližší vyjadřovat se přes materiál, předmět, loutku, to jsou pro mě známé vody. Ani bych neřekla, že jsem loutkami okouzlena, loutky mě jednoduše baví. Líbí se mi možnosti karikatury, zkratky a velké míry hravosti. Myslím, že nejsem jediná z mé generace, kdo zažil v dětství a mládí éru slavných inscenací DRAKu, Naivního divadla, Alfy a atmosféru Divadelních poutí. A tam někde asi ten vztah k loutkovému divadlu vznikal.

A co říkáte tomu, že se na loutky dnes pohlíží jako na něco staromódního a z divadel pozvolna mizí, přičemž tvorba Naivního divadla je spíše čestnou výjimkou?

Já myslím, že to přejde. A pak budou vzácní ti, co to s loutkami umí!

Ještě se vrátím k Vaší rodině, zmiňovala jste tetu loutkářku a svou sestru, s níž jste chodila do Gongu. Jsou Vaši rodiče také divadelníci? A pokud ne, jak se dívají na Vaši divadelní dráhu?

Sestra dělá činohru – je dramaturgyní v Divadle Astorka Korzo 90 v Bratislavě. Máma dělala amatérské loutkové divadlo a je jeho fanouškem pořád. Táta divadlo nikdy nedělal, chodí na naše premiéry a myslím, že si to i užívá. A kdybych rozšířila své kruhy, tak u nás v rodině všichni moji bratranci i sestřenice chodili také do Gongu a někteří z nás už zhruba dvacet let jezdí každé léto na soustředění, kde tvoříme s dětmi z Gongu.

Vy jste normální divadelnický klan…

Ale tajíme to, jmenujeme se každý jinak.

Toto číslo Loutkáře je věnované 60. výročí od založení KALD DAMU, takže se nemohu nezeptat, jak Vy sama vzpomínáte na školní léta? Co Vám DAMU dala a na co Vás naopak nepřipravila?

Měli jsme ohromné štěstí, že jsme studovali těsně po revoluci. Takže zároveň s tím, že začínalo něco nového v mém životě – tím myslím studium a odchod z domova, poznávání nových lidí -, tak zároveň začínala nová doba celé společnosti. Pořád jsme něco dělali, někam jsme chodili. Do divadel, na projekce trezorových filmů, do klubů. Ve vzpomínkách to vnímám téměř euforicky. Snad nebyl den, abychom po škole nevyráželi někam za kulturou, nebo do hospody. Měli jsme i výhodu, že jsme si nemuseli přivydělávat, jako dnešní studenti. Neměli jsme mobily a dodneška nechápu, že jsme se vždycky potkávali. To ovlivnilo i atmosféru a dění na škole. Celé studium bylo o možnostech potkat osobnosti, lidi, kteří ve svém oboru něco dokázali. Nemůžu nevzpomenout Miloslava Klímu, Pavla Vašíčka, Jiřího Kolafu, Václava Königsmarka, Markétu Schartovou, nebo tenkrát začínajícího Vráťu Šrámka či Tomáše Žižku. Možná bylo to studium dost nesystematické, všechno se teprve hledalo, neměli jsme jako režiséři \„svůj\\\“ herecký ročník, takže moje první školní režie skončila v troskách, kompletní dějiny divadla jsem se učila v podstatě až ke státnicím, ale neměnila bych. My jsme byli v ročníku čtyři na režii-dramaturgii – Klára Peřinová, Simona Chalupová (tenkrát ještě Pěničková), Csaba Galántai z Maďarska a já. S Klárkou jsme zůstali přítelkyněmi už napořád. Doufám, že své ostatní spolužáky na oslavách katedry potkám. S mnohými z nich jsem v kontaktu dodnes.

Proč jste vlastně nešla studovat na VŠMU, ale upřednostnila DAMU? Kvůli expanzi klanu do zahraničí?

Bohužel je to mnohem prozaičtější. Loutkářská katedra na VŠMU v té době otevírala pouze herecké ročníky. A také, musím přiznat, jsem toužila studovat na DAMU, už tam byl z Gongu Peter Varga, dnes herec Divadla v Dlouhé. Byla jsem tak nasměrovaná, že když loutky, tak jedině v Praze.

Říkáte, že jste studovala režii. Herectví jste si k ní přidala později, nebo jste se věnovala obojímu zároveň?

Herectví jsem nikdy nestudovala. Hraju z libosti.

Opravdu? A hrajete výborně! Má tato Vaše profesní dvoudomost nějaké výhody, případně nevýhody?

Zatím vnímám jenom výhody. Jako režírující herečka tuším, co ještě mohu po hercích požadovat a kde už jsou hranice lidských možností, a jako hrající režisérka jsem hrozně hodná a poslouchám režiséra, protože vím, jak je to těžké, když herci zlobí.

Vydržela Vám i ta euforie, o níž jste se zmiňovala, i po škole, nebo jste se tvrdě střetla s realitou divadelního provozu? Jinými slovy, kudy Vás osud vláčel, než jste se svým mužem zakotvila v Naivním divadle?

Už během studií si mě vzal Josef Krofta jako asistentku režie do DRAKu, dělala jsem s ním, no spíše jsem ho pozorovala, při tvorbě Pinokia. A pak se to tak nějak začalo nabalovat. Asistovala jsem ještě Jirkovi Vyšohlídovi a Michalovi Čechovi, pak bylo potřeba udělat záskok v Prodané nevěstě, pak v The Beatles a tak jsem v DRAKu prožila několik sezón. V Prešově vzniklo malé profesionální loutkové divadlo Babadlo a ve svých začátcích hledali spolupracovníky. Jejich nadšení a spontaneita způsobily, že jsme po několika hostováních s Filipem sbalili kufry a odjeli jsme dělat loutkové divadlo na východní Slovensko. A pak už následoval Liberec. Něco se krylo, něco navazovalo a někdy jsem taky hledala práci a žádnou nenacházela. Volná noha není pro mě.

V Naivním divadle působíte už 13 let. Uvažujete vůbec do budoucna o změně, nebo jste v něm bezvýhradně spokojená?

Teď nemám důvod něco měnit. Ano, mohu říct, že jsem téměř bezvýhradně spokojená. Problémy, které mají na naši práci vliv, jsou spíš ty zvenčí. Myslím tím nedostatek podpory ze strany města, kraje, státu, malý zájem společnosti o přežití umění a kultury vůbec.

Podle soupisu Vašich režií se mi zdá, že převažují inscenace pro nejmenší publikum – je to náhoda nebo Vaše cílená volba?

Já to moc pro dospělé neumím. Zároveň inscenace pro děti mají v našem typu divadla mnohem delší životnost.

Myslíte, že se dětské publikum postupně proměňuje v souvislosti s tím, že je obklopeno stále dokonalejší technikou a podobně?

Proměňuje se v jedné věci, a tou je schopnost naslouchat mluvenému slovu a také vnímání uceleného příběhu. Vidím to na inscenacích, které máme na repertoáru delší dobu, že se děti začínají vrtět mnohem dřív, než jejich vrstevníci před několika lety. Neplatí to u všech, samozřejmě jsou rodiny, kde se dává přednost čtení a mluvení před zapnutím televize či počítače, ale obecně je trend zkratkovitosti patrný na všech i na dospělých. Děti jsou jenom odrazem toho všeho.

Přizpůsobujete svou tvorbu tomuto trendu nebo ho naopak odmítáte?

Úplně odmítnout se nedá. Já myslím, že má na to cit náš dramaturg a autor Vítek Peřina. Jeho texty jdou dnešním dětem vstříc, ale zároveň nesou nemalou literární kvalitu, pěkný jazyk.

Když už jste zmínila Vítka Peřinu, s nímž často spolupracujete, jak vybíráte témata budoucích inscenací? Píše Vám hry na přání? A nakolik mu do jeho her určených pro Vás zasahujete?

Je to střídavé. Někdy přinese námět Vítek, tedy většinou, jindy já. Občas to vznikne z vtipkování, občas se vážně zamyslíme. Písmenková polívka nebo Přísloví vznikala v týmu i se scénografkou Barborou Jakůbkovou, Hrnečku vař! nebo Budulínek jsou čistě Vítkovy autorské texty. Mé zásahy jsou z velké míry inscenačního charakteru.

Jaké téma byste ráda zpracovala na divadle? Máte něco, co Vám už dlouho leží v hlavě?

Určitě tam něco leží, ale zatím se mi to neukázalo. Oni mě ty náměty někdy navštíví a pak zas zaplují. Ale zatím vždycky, když se hodně zamyslím, tak v správnou chvíli něco ulovím.

Režírujete buď v Naivním divadle, kde jste v angažmá, nebo spolupracujete s pražským souborem Lokvar. Jak jste se s nimi dala dohromady?

Petra Vargu jsem už zmiňovala, začínali jsme spolu v Gongu a pak studoval v ročníku nade mnou s Ivanou Lokajovou a Martinem Velikým. Vlastně první \„lokvarovská\“ inscenace vznikla ještě na DAMU, když nikdo z nás ještě netušil, že Lokvar vznikne. Protože máme s Petrem společné základy, tak na sebe dobře a rádi \„slyšíme\\\“.

Máte na kontě i další režie, případně i zahraniční? Nebo to už se nedá spolu s libereckým angažmá a Lokvarem stihnout?

Co se týče režií, mám na kontě něco v prešovském Babadle, naposled Zelené jelene Ľubomíra Feldeka a pak jsem dělala v loutkovém divadle v Osijeku v Chorvatsku Pohádku do dlaně Ivy Peřinové. Stíhat se toho moc nedá, taky proto, že už čtvrtým rokem učím na liberecké ZUŠce. Protože stejně jako mám ráda svou práci profesionálního divadelníka, tak je pro mě nesmírně zásadní a obohacující práce s dětmi. Snažím se obě tyto své aktivity propojit. Hodně ráda si s dětmi povídám o tom, co je baví, co mají rády, co je štve, co jim vadí, co rádi čtou, na co se koukají, a tyto poznatky mohu uplatnit při hledání námětů i při samotné tvorbě. Zároveň děti často beru k nám do divadla, nejen na naše inscenace, ale i na hosty, a pak je společně na hodinách rozebíráme. Snad se mi daří trochu jim formovat schopnost vnímání divadla. Kdoví, třeba zrovna z nich vyroste ta generace, která pro sebe objeví loutky jako \„moderní\\\“ a hodné pozornosti.

Vy jste opravdu hodně vytížená… Na jevišti hrajete často se svým mužem, nezřídka ho režírujete. Odpočinete si vůbec někdy od divadla? Nebo jste si zakázali \„nosit práci domů\“?

Bavíme se o divadle i doma, ale nepřeháníme to. Někdy je to právě i šikovné, že si nemusíme domlouvat pracovní schůzku, ale vyřešíme si, co potřebujeme tak nějak přirozeně za pochodu.

Pocházíte ze Slovenska, ale od svých vysokoškolských studií působíte v Česku. Mluvíte alespoň doma slovensky nebo už jste se cele naturalizovala?

S dcerou mluvím výhradně slovensky a češtinu studuji spolu s ní. Chodí do třetí třídy, takže už umíme vyjmenovaná slova po B.

Ptala se Kateřina Lešková-Dolenská

Michaela Homolová

Režisérka a herečka, autorka řady úspěšných inscenací – namátkou Marbuel a Kratinoha, Písmenková polívka (Cena Mateřinky 2005), Janek a kouzelná fazole, Hrnečku, vař! (Cena Mateřinky 2007 za nejlepší inscenaci v kategorii pro děti od 3 do 5 let), Postrach Paříže, Jakub a obří broskev ad. Její inscenace textu Vítka Peřiny Budulínek (viz Loutkář 5/2012) letos získala cenu Erik za nejinspirativnější počin uplynulé divadelní sezóny.

Loutkář 6/2012, s. 277–279.

Lešková-Dolenská, Kateřina: Hraju z libosti

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás