Přelet nad loutkářským hnízdem

Pavlovský, Petr: Nevstoupíš potřetí do stejné řeky aneb Zázraky se dějí jen jednou

Politická satira Augustina Kneifla Dějiny kontra Spejbl má pestrou minulost. Prvně byla odvážně uvedena v režii Jiřího Kubíčka na počátku „normalizace“ (premiéra 13. 5. 1970) a na IV. Skupově Plzni v roce 1970 zaslouženě získala hlavní cenu. Ovšem ještě téhož roku ji M. Kirschner, navzdory frenetickému úspěchu u publika i kritiky, „dobrovolně“ stáhnul z repertoáru a nechal zakonzervovat. Ten příběh mi, v souvislosti s obnovenou premiérou v roce 1980, (další se odehrála v roce 1985) vyprávěl:

Po jednom ze zájezdových představení (šlo, tuším, o Světlou nad Sázavou) dostal echo, že na příslušná místa přišlo udání od nějaké horlivé soudružky v tom smyslu, že jde o divadlo skrytě protirežimní. S něčím takovým nebylo tehdy radno si zahrávat a Skupova cena by nejspíš dostatečným štítem proti půhonu nebyla. Obmyslný Kirschner proto titul okamžitě z „technických důvodů“ stáhnul z repertoáru, takže když úřední, resp. dohlížitelský šiml do DS+H dorazil, nebylo co řešit.

Po deseti letech měli už normalizátoři jiné starosti, a tak divadlo standardně a tedy nenápadně inscenaci oprášilo a opět začalo reprízovat. Bez schvalovačky, bez přehrávky před inspektorem NVP. Nebyl důvod: inscenaci nikdy nikdo nezakázal. Vítězství ducha nad hmotou!

Tento rozkošný příběh dramaturgyně divadla a zřejmě i redaktorka tištěného programu k dnešní inscenaci, Denisa Kirschnerová, nemůže pamatovat, ovšem její maminka, která je se mnou stejný ročník, jej musí jistě znát ještě detailněji, než já. Proto je veliká škoda, že o tom v programu nic není. Dnešní diváky by to určitě zajímalo a byla by to i zasloužená poklona Milošově předvídavosti.

Ono je tam toho vůbec málo. Jestliže je uvedena jako spoluautorka hry ředitelka divadla, očekával bych, že v programu bude ozřejměno v čem to spoluautorství spočívá; nelze očekávat, že divák, lačný této informace, půjde bádat do archívu a srovnávat oba texty.

Denisa Kirschnerová je oficiální dramaturgyní Divadla S+H, ale právě tento titul, zdá se, žádného dramaturga neměl. V divadelním programu uveden není, stojí tam pouze: „Režie Helena Štáchová“.

I v pouze osmiřádkovém doprovodném textu jsou pojmové nepřesnosti a gramatické chyby. (Tato aktualizovaná hra patří k těm nejlepším představením pro dospělé diváky, které za dobu existence D S+H vznikly).

Je mi líto, že touto kritikou si zřejmě opět získávám nepřátele, ale já to skutečně nemyslím nijak osobně. Jde mi úplně stejně „o věc“ jako ředitelce a dramaturgyni divadla, jakkoli, na rozdíl od nich, to moje hra ani moje divadlo není!

Problém inscenace, jejíž představení jsme 2. 11. zhlédl, je povýtce dramaturgický. Není teď čas na srovnávání původního a dnešního textu a bylo by to i zbytečné. Není důležité, jestli dnešní nedostatky jsou nové nebo setrvačné. Ať už tam jsou nově nebo je tam „udělal čas“, prostě tam jsou a inscenaci podrážejí nohy.

Schéma včerejšího představení bylo následující: Spejbl prezentoval Hurvínkovi epizody ze světových i našich dějin, jednu po druhé a snažil se na nich ukázat jejich smysluplnost. Nositelem satirického pohledu byl naopak znevažující Hurvínek, který znovu a znovu usvědčoval prezentované dějiny z opaku. Klipy byly od sebe odděleny krátkým „animákem“ na kruhovém ekranu.

Epizody lze rozdělit na dva základní „žánry“: obecné a konkrétní. Konkrétní etapa byla předvedena buď za účasti konkrétní historické postavy, anebo bez ní. Hned úvodní scéna jasně ukázala, že druhé řešení není nosné. Hovor s jakýmsi producentem lodí v antickém Řecku (pokud jsem to správně pochopil) byl ve své historické vyprázdněnosti nudný. Místo Sokrata, Odyssea nebo třeba Perikla jsme viděli nějakého „kohose“, kterého permanentně přehrávala jeho loutkářsky daleko zajímavější štrikující manželka. Spejbl byl, neznámo proč, o hlavu menší než Řek.

V následujícím intermezzu byly nepochopitelné anachronismy, jakési papírové lodičky, které po sobě střílely palubními děly. Jako bychom nebyli v Antice, ale nejméně v 19. stol.

Následující výstup s egyptskou Kleopatrou (vynikající loutka, perfektně animovaná i mluvená) to jasně potvrdil, jeho mínus ovšem spočívalo v tom, že César byl ahistoricky prezentován jako militaristický, nekulturní hulvát. Hezká loutka nám předvedla zjevně falešný obraz císaře, jehož vzdělanost a kultivovanost (byl to vlastně mj. literát) jsou obecně známé. (Pamatuji, že tohle určitě bylo už v inscenaci minulé.)

Za zdařilou považuji návštěvu na Trocnově, Žižkův poživačný tatínek na jednokolce neměl chybu, zbytečná ovšem byla rozvleklá „putovačka“, hraná mimickými loutkami (mulety – novum nové inscenace), která hezkou episodu rozmělnila.

Rakouská monarchie byla zastoupena Ferdinandem Dobrotivým. Pražský „Ferdáček“ ale věru není reprezentativní figurou pro dobu, kdy „tři sta let jsme trpěli“. Chtělo to postavu výraznější, H. Štáchová by jistě skvěle vystřihla Marii Terezii, které by mohl sekundovat Josef II. a případně i Mozart. Satiře se ovšem daleko víc nabízejí maršál Radecký (jakkoli právě ten si zesměšňování moc nezaslouží) a především Rakousko-Uherský Franz Josef, „starý Procházka“, to známe ze Švejka všichni.

Krátce: H. Štáchová je skvělá herečka, ale hra A. Kneifla potřebovala kongeniálního autora; dramaturgie divadla je pak od toho, aby jej našla a získala. V každém případě měla poznat, že přes veškeré zásahy se hru aktualizovat nepodařilo. Naproti tomu řemeslná zdatnost všech na jevišti byla mimo jakoukoli pochybnost; skutečné UMĚNÍ ale začíná právě tam, kde o řemeslné dokonalosti už netřeba mluvit, kde je samozřejmým výchozím stavem inscenace.

Při představení bylo hlediště Divadla S+H zaplněno sotva z jedné čtvrtiny a nesmírně rozpačitý potlesk, který následoval po jeho konci, to vše jsou objektivní fakta stojící mimo subjektivní kritický soud. K němu se naopak druží intenzívní vzpomínka na zážitek ze samého závěru „obnovené premiéry“ v roce 1980, kdy na horizontu holého jeviště stoupal atomový hřib, na forbíně se Spejbl vkleče modlil Otčenáš a celé hlediště utíralo slzy. Bylo mi při ní smutno, moc smutno.

Petr Pavlovský

Divadlo S+H,Praha

Augustin Kneifl, Helena Štáchová: Dějiny kontra Spejbl.

Režie: Helena Štáchová, asistent režie: Ondřej Lážnovský, dramaturgie: Denisa Kirschnerová, návrhy loutek: Zdeněk Juřena, výprava: Dušan Soták, projekce: Noro Držiak, hudba: Jiří Škorpík.

Premiéra 26. září 2012, psáno z reprízy na Přeletu 2. listopadu 2012.

Loutkář 6/2012, s. 270–271.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.