Tichý, Zdeněk Aleš: Loutková trilogie ve finále aneb Loutkáři neztrácejí talent

Premiéra komedie Loutky hledají talent završila volnou loutkářskou trilogii, kterou na svých třech domovských scénách uvedla v průběhu tří let trojice tvůrců: Dramaturg a dramatik Vít Peřina, režisér Tomáš Dvořák a scénograf Marek Zákostelecký.

Jejich společný projekt zahájila v prosinci 2009 v plzeňském Divadle Alfa inscenace James Blond, parodie na nezničitelného agenta 007. Dva roky poté měla v královéhradeckém DRAKU premiéru tragikomedie U kanónu stál aneb Bitva u Hradce Králové, jejímž hrdinou je téměř nezničitelný kanonýr Jabůrek. A v roce následujícím se dočkalo i publikum v libereckém Naivním divadle, pro které jeho kmenový dramatik Vít Peřina napsal parodii na televizní talentové soutěže. Její název Loutky hledají talent by bylo ostatně možné použít i jako podtitul celé trilogie – všechny tři tituly totiž dávají mimořádný prostor loutkám (a loutkářům) i rozmanitosti jejich talentů.

V komedii napsané pro marionety a liberecký ansámbl tvoří talentová show rámec k příběhu kouzelníka Františka, který se hned na začátku – při vystoupení v Divadle Magie – představí jako absolutní nýmand. Klasické číslo rozpůlení asistentky pilou před zraky publika se mu jaksi nepovede a svou husqvarnou dívku přeřízne doopravdy; až třísky z nebohé loutečky lítají. Svědkem jeho fiaska je Manažer, s kterým do hry vstupuje mefistofelský motiv. Františkovi nabídne, že ho dovede k vítězství v televizní soutěži Supertalent – stačí, když mu podepíše smlouvu…

Tvůrci inscenace, ve které Manažer čistí Františkovi cestu do televizního finále prostřednictvím pekelné magie i obyčejnými špinavými podrazy, využili prostředí soutěže k originálním variacím na technické možnosti klasických marionet. Ať již je to třeba Cyklista na jednokolce, Magnetická žena, která na svou hruď přitáhne kořenky i činku nebo jeden z finalistů soutěže – Loutkář, který vodí loutku (sic!) dupáka. Jednotlivé výstupy přitom nesměřují k podívané ve varietním stylu, kde je cílem pouhá exhibice dovedností, ale k vytvoření marionetové show, jež je přirozenou součástí divadelního vyprávění.

Loutky navíc účinkují i v „televizních“ dotáčkách, které jsou sestřihem z minulých kol Supertalentu. Projekce jsou půvabné samy o sobě, ale dvojnásob pro znalce inscenací režiséra Tomáše Dvořáka, kteří tak kupříkladu v pěveckém sboru dřevorubců identifikují Alibabu a čtyřicet loupežníků, v čísle cvičených labutí Labutí jezírko a v kapele s kramářskou písničkou zase Alínu aneb Petřín v jiném dílu světa. Podobně – ovšemže na jinou část publika – ostatně působí i přetavení televizního předobrazu ve výhni divadelní parodie. Diváci talentových soutěží si automaticky spojí Porotkyni Janičku s Lucií Bílou, kterou vídají coby členku poroty na Primě (Česko Slovensko má talent), ale vtipné repliky a gagy rezonují i bez hlubší znalosti těchto mediálních souvislostí. Televizní atmosféru navíc nenápadně umocňuje muzika Vratislava Šrámka, jenž se s citem pro žánrovou přesnost strefil do stylu skladatelů nabubřelých znělek, jejichž úkolem je pomáhat našlehat nicotu na opulentní a dramatický zážitek.

Peřinův text ovšem od diváků nevyžaduje ani znalost loutkářské historie, ani stovky hodin před televizní obrazovkou. Přesahuje oba horizonty díky tomu, že skrze komediální a parodické zpracování motivů z divadelního a mediálního světa postihl obecnějším a srozumitelným způsobem to, co (de)formuje myšlení naší současné společnosti. Tj. záměnu skutečné kvality s mediální proslulostí a úsilí o úspěch za každou cenu, včetně ztráty sebeúcty. Kouzelník František je ztělesněním hvězdné pěchoty nemrcouchů snících o svých patnácti minutách slávy. A Charakterní herec Borovský, legendární představitel Cyrana z Bergeracu, který v soutěži boduje neobvykle dlouhým vyměšováním a zvracením, je zase ztělesněním absolutní dekadence, úpadku a rozkladu hodnot. Trojice Peřina-Dvořák–Zákostelecký přitom inscenaci nezatěžkává suchopárným moralizováním. Naopak, jejich inscenační nápady se řítí zběsilou rychlostí po komediální horské dráze, kde se drsná groteska střídá s provokací, ironií a černým humorem. A když už se v samém závěru zdá, že snad Borovský půjde do sebe a vrátí se k vysokému umění, zazní jeho brutální krkací finále…

Liberecká inscenace je – v tom nejlepším slova smyslu – dílem skvěle sehraného týmu. Týmu, kde režisér Tomáš Dvořák neúnavně domýšlí, rozvíjí a pointuje nápady Víta Peřiny. Týmu, kde Marek Zákostelecký vtiskl loutkám expresivní podobu, v které spojil lapidární zkratku karikatury s dynamikou komiksového rukopisu. Týmu, ve kterém se šest hereček a herců (Diana Čičmanová, Michaela Homolová, Tomáš Bělohlávek, Filip Homola, Adama Kubišta a Marek Sýkora) podělilo o osmnáct postav, nespočet rekvizit a scénické efekty a přestavby. V náročné animaci loutek přitom mladší členové souboru velmi dobře sekundují zkušenějším kolegům a hlasy, jež účinkující propůjčili Peřinovým hrdinům, mají jmenovatel společný s celou inscenací: Lehkou hravost a dravou nadsázku.

Loutky hledají talent jsou završením mimořádného projektu, který se přitom ve třech loutkových divadlech rodil nenápadně během několika let, bez velkých gest a reklamy. Projektu, jenž by si nyní trochu té reklamy zasloužil. Třeba na některém divadelním festivalu, který by pozval ke společnému vystoupení v jednom dni plzeňského Jamese Blonda, hradeckého Jabůrka i talentované loutky z Liberce. Neboť není špatné si připomenout, že loutky i čeští loutkáři stále mají talent.

Zdeněk A. Tichý Foto:

Naivní divadlo Liberec

Vít Peřina: Loutky hledají talent

Režie Tomáš Dvořák, výprava Marek Zákostelecký, hudba Vratislav Šrámek, dotáčky Vojtěch Dvořák.

Psáno z premiéry 6. října 2012.

Loutkář 6/2012, s. 263–264.