Přelet nad loutkářským hnízdem

Miglinczi, Éva: Loutka – pohlazení duše

Rozšíření mentální hygieny v Maďarsku

Na počátku 20. století byla v Maďarsku založena Státní liga na ochranu zdraví, a v roce 1936, paralelně s mezinárodními trendy, také Svaz na ochranu duševního zdraví. V desetiletích následujících po druhé světové válce byla otázka mentální hygieny upozaděna, neboť političtí vůdci v tomto období byli přesvědčení, že se v poměrech socialismu problémy duševního zdraví vyřeší samy. V důsledku zvyšujícího se počtu deviací, které zapříčinily společenské poměry, vznikly v 70. letech především v rámci veřejně kulturních, vzdělávacích a náboženských institucí mentálně-hygienické dílny. V roce 1975 se organizují \„komplexní psychologické poradny a vzdělávací programy\“ pro zmírnění problémů duševního původu, nemajících zatím rozměr duševního onemocnění. Nejprve v Debrecíně a pak i v jiných městech začínají zavádět telefonické služby duševní pomoci. V kraji Komárom proběhl všeobecně vzdělávací pokus na poli mentální hygieny, v jehož rámci byla zorganizovaná příprava zúčastněných. Rostoucí význam práce psychiatrů dokládá v roce 1980 založená Maďarská psychiatrická společnost. Na začátku 80. let proběhl výzkumný program zvaný Sociální problémy s integrací, jehož závěry jednoznačně prokázaly odůvodněnost rozvoje programu mentální hygieny, a na základě těchto zjištění byly na mnoha místech založeny různé dílny.

Tradice loutkářství v Maďarsku nesahají tak daleko do minulosti, jako v jiných zemích střední Evropy. Pro dnešní dobu je obvyklé rozmanité používání loutek; v našich divadlech ji používají jako umělecký prostředek vyjádření, avšak použití loutky jako obyčejného předmětu za účelem výchovným, psychoterapeutickým a umělecko-terapeutickým se u nás rozšířilo teprve od 60. let minulého století. Všeobecně známou představitelkou umělecké terapie v Maďarsku byla psycholožka Alaine Polcz. Prováděla s dospělými, duševně chorými, uměleckou terapii, později se zabývala na dětském nervovém oddělení diagnostikou hry. Během své plodné práce vytvořila více herních testů. Kromě terapie mentálně postižených se zabývala též otázkou smrti u dětí, přesněji vědou nazvanou psychologie smrti. Alaine Polcz, zakladatelka hnutí Maďarský Hospic zemřela 20. září 2007. Její nasbírané padesátileté zkušenosti, její duševní a morální odkaz nesou dál její žáci.

Ke jménu psychoanalytičky Teréz Virág se pojí \„vyrovnání se s minulostí pomocí terapie láskou\“. Svojí skličující intuitivní schopností s chirurgickou přesností vycítila spouštěcí mechanismy dosud domněle nevyslovitelných traumat z psychických konfliktů i jimi vyvolaných tělesných příznaků, jako i původ těchto konfrontací. Ke svým problematickým svěřencům přistupovala jako k rovnocenným partnerům. Úzkosti, projevující se na metakomunikační úrovni převedla na vyjádření slovy, čímž pomáhala odehnat tíživé představy dětské fantazie. Teréz Virág během léčení neurotických dětí objevila příčinu toho, jak společenská traumata – například války, holocaust a diktatury způsobují duševní traumata sahající do druhé až třetí generace. Tuto překvapivou skutečnost zjistila při zkoumání dětských úzkostí, snů a kreseb. V Maďarsku byla první, kdo upozornil na tento problém. Toto poznání se stalo základem její léčebné terapie a její \„škola\“ má četné následovníky.

Psychoterapeutické dílny

Hanna B. Kende, následovnice individuální psychologie psychoanalytika Alfréda Adlera se již po čtyři desetiletí zabývá dětským psychodramatem. Hraje si s dětmi a s loutkami jako terapeutka. Pomocí loutek vytváří v představách dětí správný vztah mezi dominancí a podřízeností. (Alfréd Adler vychází z předpokladu, že se dítě vzhledem ke své malé výšce a postavení cítí méněcenným.) Její účinná metoda má pozitivní vliv na bojácné, úzkostlivé děti, může jim pomoci zdolávat obtíže spojené se začleňováním do kolektivu. Poskytuje podporu v těžkých životních situacích a je vhodná k vyrovnání se s traumaty. Metodu Hanny B. Kende používá dnes v Maďarsku a v Sedmihradsku asi sto dětských dramatických kroužků, od školek až po adolescenty.

Mentálně-hygienická zařízení

Věhlasný Státní psychiatricko-neurologický ústav byl založen již roku 1868. Ústav byl od samého začátku veden významnými psychiatry. V roce 1963 byl jmenován jeho ředitelem Ferenc Mérei, který vypracoval moderní metodu psychodiagnostiky. Pod jeho vedením byl vytvořen tým odborných psychologů, jejichž práce se stala organickou součástí psychiatrických oddělení. Od roku 1986 se dál posílily modernizační snahy pod vedením Andráse Veér. Při léčení chorob schizofrenických, depresivních a úzkostných poruch spolupracovala v tomto špičkovém ústavu s terapeuty Eva Kalmár (herečka a asistentka režie Budapešťského loutkového divadla), s jejíž aktivní spoluprací vznikla nezapomenutelná loutková představení, při kterých spolupůsobili nemocní, lékaři i sestry – mezi jinými zpracování Freudova životopisného románu od Jean-Paul Sartra, jakož i hra Živé obrazy od Jánose Pilinszkého, kterou nastudovali pro loutkové jeviště. Apokalyptické vize a kulturně historické odkazy, které jsou příznačné pro jeho básnické umění, přivedly k životu použitím působivé stínohry.

Divadlo na lůžku

Ágnes Kiss, loutkářka ze Segedína, vypracovala loutkovou terapii, která chce pomáhat znevýhodněným, duševně zraněným, nebo přímo umírajícím dětem vyrovnat se svými problémy. Její nemocniční terapie nazvaná \„Barboncás\“ se skládá ze tří na sebe navazujících etap. Výchozím bodem je léčivá pohádka, loutková terapie a terapie kreslením. V první etapě terapie pomáhá pohádka svými archetypálními prvky k uchopení úzkosti a strachu verbálně. Potom se terapií kresby odhalí skutečnosti, které se nedají vyjádřit verbálními prostředky a symboly k promítnutí na jiné rovině. V poslední fázi se pak spojí tyto dva \„výrazové prostředky\“ a dítě dostane takový prostředek, totiž loutku, s jejíž pomocí může svůj problém projektovat.

Cílem programu Nadace Dětský svět – Lůžkové divadlo je radostí ze hry pomáhat při uzdravování a zlepšování vyhlídek trvale nemocných dětí odkázaných k dlouhodobé nemocniční léčbě. Dobrovolníci této nadace v 3 až 6 členných skupinách navštěvují budapešťské nemocnice. V předem sjednaných termínech zpestřují jejich loutková představení nemocným dětem všední dny. Jejich nejnovější iniciativou je zapojit dětské loutkářské skupiny do těchto nemocničních představení.

Klauni-léčitelé z Nadace Maďarští klauni pro nemocné se zúčastňují nesčetných dobročinných akcí pro děti.

Pedagogické instituce

Loutkářství má významnou tradici ve výchově v mateřských školkách. Její aplikaci provádějí však jen povolané odborně vzdělané pedagožky. Vymanění se z nevýhodné situace, poruchy chování a vady řeči jsou s úspěchem zvladatelné metodami loutkové terapie v rámcích školy. Dr. József Zsolnai vypracoval mezinárodně uznávaný alternativní pedagogický program, rozvíjející schopnosti a zprostředkující hodnoty, a včlenil do rámce výuky použití loutky.

Dalším z těch, kteří uplatňují moderní směry rozvíjení schopností pomocí loutkové pedagogiky je Szilvia Granasztói, která po dobu 18 let pracovala podle Zsolnayho programu. Má též 25leté zkušenosti nabyté v jednom nápravně-výchovném ústavu hlavního města, kde se věnovala pachatelkám trestných činů, deviantním romským dívkám ve věku 14–18 let. Zde mezi osobami s komplikovanými povahovými vlastnostmi uvádí na scénu loutkového divadla romské pohádky, které je seznamují s jejich vlastními tradicemi, a tak jim pomáhá začlenit se do kulturního a politického společenství, a to takovým způsobem, který zároveň posiluje jejich romskou identitu a zároveň dává možnost stát se platnými členy svého prostředí.

Loutková terapie hraje významnou úlohu ve školce při integraci rozumově a citově narušených dětí, též ve vývoji řeči a pohybu, a pomáhá při adaptaci na prostředí školky a při přípravě na školu. Režisérka Andrea Székely se svými loutkářskými kolegyněmi Ágotou Matyi a Klaudií Orosz vyvinuly pro mateřské školy Bednu pohádek, ve které jsou návody, texty her i hotové prstové loutky a materiál, ze kterého může dítě nebo vychovatel zhotovit další figurky, masky, scénu a jiné věci.

Nápravně výchovná zařízení

V některých nápravně-výchovných zařízeních probíhá napínavá dramaticko-pedagogická práce. V září 2011 začal ve vězení v Balassagyarmatu program, s názvem \„Pohádkový kruh\“, který má zpestřovat volný čas vězňů a který vedou pracovnice Feldmárova institutu Dorottya Büky a Mária Kóródi. V tomto speciálním prostředí má zvláštní význam, že vedoucí hry přistupuje k vězňům bez předsudků a obav, nezávisle na tom, kdo spáchal jaký trestní čin. Osmnáctičlennou bezmála jeden rok působící skupinu tvoří opravdu tvrdí chlapi. Pracovní skupina každoročně nacvičuje jednu zhudebněnou pohádku, kterou mohou odsouzenci zahrát svým dětem o Vánocích.

V regionálním nápravně-výchovném zařízení pro mladistvé v Szirmabesenyő zavedli již v prvním roce fungování novátorské socio-dramatické hraní s loutkami, s pedagogickým záměrem pro \„zlepšení\“ a formování pozitivních sil společnosti. V rukou odsouzenců loutky ožily, hádaly se, a svobodně mohly vyjádřit svůj názor. V tomto loutko-terapeutickém programu pomáhali pracovníci Loutkového divadla Kouzelný mlýn z Miškolce. Ve hře šlo o posílení soudržnosti skupiny a její přizpůsobovací schopnosti. Terapeuti mohli sledovat komunikační funkce mladistvých a mohli posoudit úroveň jejich agresivity.

Divadelní produkce

Nadace Divadla Baltazár v Maďarsku jedinečným způsobem pomáhá činnosti Divadlu Baltazár, které zaměstnává herce mentálně postižené. Práce tohoto tvořivého společenství pod vedením Dóry Elek ukazuje pestrost světa. Jimi vytvořená divadelní a jiná umělecká díla umožňují, aby došlo ke sblížení členů nejrůznějších skupin společnosti. Důležitou zásadou jejich práce je, aby svou odlišnost pokládali za přirozený fakt. Věří, že nezávisle na sociálních a zdravotních okolnostech jsou všichni důležitou částí společnosti. Divadelní představení mají za cíl demonstrovat tuto myšlenku. V Divadle Baltazár a v Uměleckém středisku vedle dramatických kurzů a pohybové techniky pořádají od podzimu letošního roku také výuku výroby loutek, které vede loutkářka Anita Kriszta.

Volnočasové aktivity

Herec a režisér Zoltán Dió a psycholog István Gergely aplikují archaické formy divadelní hry pod názvem \„Terapie-Herkules\“. Spočívá v tom, že použitím dramatu a mýtu pomáhají dětem, které těžce nesou omezení školní disciplínou. Děti, které jsou ve škole a v rodině trestány, a proto zápasí s poruchou sebehodnocení. V mnoha případech, když chtějí najít východisko z této situace, dělají to neadekvátním způsobem a zabřednou do negativních postojů. Jedním ze způsobů změny jejich postavení může být, aby si osvojili roli pozitivního hrdiny. Osvojení role hrdiny může napomáhat dětem, aby přijali formy chování požadované společností. Děti si ani nevšimnou, že v těchto skupinových činnostech jde o terapii. Při této činnosti využívají všechny prostředky dramatického působení, loutky, herectví, hudbu, tanec a pantomimu. Činnost skupiny nechce být uměleckým aktem. V tradičním smyslu slova se skupina nedá nazvat uměleckou. Není ani předem napsaná konfliktní situace, ani přesně určená role pro herce, nejsou diváci, herci ani jeviště. Nedrží se ani obvyklých způsobů psychodramatu nebo pedagogie dramatu. Skupina Herkules pořádá mimo pravidelných týdenních činností také letní tábory v prostředí nějaké odlehlé samoty.

Zmínila jsem již několikrát, že za jednotlivými terapeutickými činnostmi stojí často významní umělci a psychologové. Do terapeutických činností se také často zapojuje mnoho profesionálních i alternativních loutkových divadel. Spolu se svými svěřenci prožívají radost ze společného tvoření při dramatických a skupinových hrách, loutkové terapii a rukodělných činnostech.

Symbolický a autonomní svět loutkové hry harmonizuje s lidskou duší. Můžeme ho nazvat i uměním nemožného, neboť loutka z neživého materiálu zázračně oživne před našimi zraky, a jedná jako živá. To je ten zázrak, pro který lidé navštěvují loutková divadla. A to je ono tajemství, pomocí kterého se otevírají a očišťují nejtajnější hlubiny lidské duše.

Éva Miglinczi

Přeložil Miklós Csémy

Foto: archiv autorky

Příspěvek zazněl na mezinárodním sympoziu Loutka a terapie (2. 11. 2012); redakčně kráceno, znění celého příspěvku naleznete na www.loutkar.eu

Loutkář 6/2012, s. 254–256.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.