Amatéři v běhu časů
Loutkářství v nynějším Plzeňském kraji se nemůže chlubit takovými historickými kořeny, včetně řady loutkářských rodů, jako jižní či východní Čechy, byť je známo, že řada především jihočeských loutkářských rodů hrávala v kraji už před rokem 1800 a v 1. polovině 19. století – v Plzni, v Klatovech, na Chodsku i jinde. Zato je Plzeň kolébkou moderního profesionálního divadla, neboť právě tady vytvořil Josef Skupa roku 1930 své Plzeňské loutkové divadlo. Takřka monopolní postavení samotné Plzně v amatérském loutkářství kraje ilustruje i kniha Pavla Vašíčka Plzeňské loutkářství, v níž je ze 136 stránek 23 věnováno i amatérům; a současní amatérští reprezentanti Plzně na Loutkářské Chrudimi patří mezi ty nejčetnější a nejzajímavější.
Kdysi
Jedním z prvých a rozhodně nejslavnějším z amatérských souborů na Plzeňsku bylo Loutkové divadlo feriálních osad (tedy spolku starajícího se o pobyty chudých dětí na letních táborech), jehož zahajovací představení se uskutečnilo už v lednu 1913, proslulo v době 1. světové války svým revolučním Kašpárkem (který vyhlásil republiku již 23. září 1918), o rok později i Spejblem a roku 1926 Hurvínkem. Jejich duchovní otec Josef Skupa pak zakládá roku 1930 profesionální Plzeňské loutkové divadlo prof. Skupy a další odchovanec \„Feriálek\\\“ Jiří Trnka roku 1936 v Praze rovněž profesionální Dřevěné divadlo. LD Feriálních osad zaniklo roku 1935.
Plzeňský kraj má však několik dodnes žijících osmdesáti i devadesátiletých amatérských loutkových divadel.
Nejstarší dosud hrající loutkové divadlo na západě Čech je sokolské Loutkové divadlo v Sušici, založené Janem Sedleckým roku 1920. Po zákazu v letech 1941–45 hrávalo po válce opět divadlo každou neděli od 14 a 16 hodin, později pak od podzimu do jara každou sobotu, příležitostně i pro dospělé, od sezóny 1990–91 se představení pro děti přesouvají na pátek. Soubor, jenž dnes má kolem dvaceti členů, upřednostňuje od samého začátku tradiční marionety a poté, co se v sezoně 2009–2010 rozrostl o nové členy, rozděluje funkci \„vodičů a mluvičů\\\“, aby, dle vlastních slov, mohli \„více rozvinout pohyb loutek na scéně\\\“. Na Loutkářskou Chrudim se několik jeho členů přijelo v roli diváků podívat jen jednou v roce 1985.
Loutkové divadlo Třemošná (dnes pod DDM Kamarád) vzniklo roku 1921 jako první amatérské loutkové divadlo na západočeském venkově díky místním učitelům, kteří si hned pozvali na radu J. Skupu. Původní pětadvaceticentimetrové Alšovy marionety časem vyměnili za padesáticentimetrové, ale fundus byl během války zničen. Činnost byla obnovena 26. prosince 1946 pod vedením Františka Čečila. Od té doby sehrál soubor při pravidelném hraní jednou za čtrnácti dní na 89 místech celé České republiky přes 800 představení 94 titulů a vystřídalo se v něm téměř 190 členů. Roku 1953 přešla scéna do majetku Závodního klubu Západočeských keramických závodů, který zakoupil divadlu tovární sériové marionety, s nimiž se hraje dodnes, ale soubor i po přechodu do TJ Tatran (1958) stagnoval: Hrálo se jen nahodile a hry se začaly nahrávat na magnetofonové pásky. Pod vedením Libuše Čechurové začal hrát dětský soubor i maňásková představení. Po přechodu pod křídla Okresního domu dětí a mládeže Plzeň-sever (1988) přichází o stálou scénu, již nechává TJ zbourat; od té doby musí na každou zkoušku a představení stavět scénu zájezdovou. Během posledních 5 let divadlo sehrálo 155 představení, celkem 8 premiér. Nyní hrává během sezóny cca 30 představení, z toho v Třemošné kolem 10. Průměrná návštěvnost v Třemošné je 80 diváků na zájezdech 200. V souboru je nyní zhruba dvacítka stálých a pět občasných členů – dospělých, dospívajících i dětí.
Souborem, který příští rok oslaví devadesátiny je plzeňský Špalíček, nejstarší dosud hrající amatérské loutkové divadlo v Plzni, navazující na Loutkové divadlo Sokola v Plzni-Letné. Hrával v sále U Baumanů, když se musel vystěhovat, hrál v provizoriu hasičské zbrojnice a od roku 1990 sídlí v D-klubu na Doubravce. Špalíček hraje klasické loutkové divadlo pro děti od 4 let s maňásky a marionetami. Od roku 1990 uvedl sedm obnovených premiér a tři zbrusu nové – vesměs pohádky českých autorů ale také vlastní autorské pohádky. Např. v letošní sezóně sehraje od října do začátku března 11 představení 4 pohádkových bloků a nabízí 6 zájezdových programů od 20 do 35 minut. Pravidelně se zúčastňuje setkání loutkářů na přehlídkách a festivalech, ale také pořádá zájezdová představení po celé republice i v zahraničí.
V takové společnosti je teprve čtyřiaosmdesátileté plzeňské Divadlo V Boudě vlastně mladíkem. Na rodinné divadlo v hostinci U Bláhů navázal roku 1928 (podle některých pramenů však už 1925) Loutkářský soubor Sokola Plzeň III-Bory, založený Skupovým přítelem Josefem Kašparem, který si na školním hřišti postavil zděný pavilon a hrál každou neděli novou inscenaci (někdy i kabarety pro dospělé). Fr. Landergott, jenž vedl soubor v letech 1935–1958, spolupracoval s rodinou Novákových a s Gustavem Noskem. Roku 1939 Němci divadlo zkonfiskovali a teprve roku 1945 si loutkáři na Borech vybudovali samostatné divadlo v provizorní dřevěné boudě a roku 1947 zde zahájili pravidelná představení s marionetami; od r. 1953 jako LD ZK ROH Průmstav, neoficiálně Borská trojka, později LD Odborového domu na Borech a od 80. let se začali nazývat podle svého letitého sídla Divadlo V Boudě; paradoxně právě roku 1989 byla Bouda zbořena a soubor cestoval do DK ROH (později DK Invest) a do Měšťanské besedy, aby nakonec zakotvil v skvrňanské knihovně.
Bouda hrávala v počátcích každou neděli novou inscenaci, od války do začátku 80. let průměrně necelých 30 představení ročně při 14 titulech (zhruba 2 reprízy na inscenaci), po roce 1983 jde o 11 titulů v 31 představeních za rok, v devadesátých letech průměrně o 10 inscenací v téměř 40 představeních a dnes má na repertoáru 5–6 inscenací a hraje od konce září každou sobotu od 16 hodin.
Zaměřuje se převážně na inscenování tradičních her českých autorů klasickým způsobem, v tradičních kulisách, historickými řezbanými marionetami (před válkou občas i maňásci) pro děti předškolního věku, výjimečně i starší. Mimo to vytváří \„netradiční, reprezentativní představení k prezentaci na různých divadelních přehlídkách a festivalech a také pro komerční zájezdová představení […]; často pro dospívající a dospělé publikum\\\“. V inscenacích bývá 6–8 účinkujících.
Svého vrcholu docílila Bouda v 90. letech, kdy byla vybrána do hlavního programu LCH vesměs s velmi kvalitními inscenacemi: 1989 drobnička Don Šajn, 1990 Poslechněte, jak bývalo, 1991 výjimečně s manekýny hraný Příběh prvopočátku, 1992 Blázen Pabo aneb O válce lucké, 1993 Jossile Golem, zajímavě propojující herce a loutku, 1996 Žito a jeho ďábel, 1998 Gambrinus, král piva. Po přelomu tisíciletí navázali 2009 poněkud rozpačitější Šípkovou Růženkou a 2011 Zlatovláskou a letos vynikajícím Mordyjepardyjesaprlot. Celkem jde tedy o 10 účastí – 15% veškerých inscenací Plzeňského kraje na LCH.
Divadlo V Boudě zakládá svou práci na výborně zvládnutém řemeslu, jímž vytváří tradiční, leč inteligentní a živé loutkové divadlo hodné počátku 21. století. Je z těch nemnoha marionetářských souborů, které dokáží překročit svůj stín a tvořivým hledáním nových cest a moderního divadelního myšlení najít pro marionetu současné účinné uplatnění.
Po válce
Také po 2. světové válce vzniklo na Plzeňsku několik amatérských loutkových divadel. Těch, která dosud prokazatelně fungují, není mnoho. Roku 1951 zahájil loutková představení divadelní spolek Havlíček při ZK ROH Pivovaru Domažlice, od roku 1961 se věnoval výlučně loutkám a hrál s nimi především starší původní hry. V září 2012 po dvanáctileté odmlce začal soubor znovu hrát. Má dvanáct členů a šestatřicet sádrových marionet. Dodnes hraje pro děti také Loutkové divadlo Sokola na Horách Matky Boží u Velhartic, vzniklé v 50. letech, a pět či šest dalších souborů.
Až do konce 80. let je historie účasti souborů z dnešního Plzeňského kraje v hlavním programu Loutkářské Chrudimi poměrně skromná. V 50. letech se tam dostaly jen 4x, a to výhradně plzeňské soubory (poprvé roku 1954 a pak ještě 2x Úsměv ZK ZVIL a 1955 LD Zaměstnanců ve zdravotnictví), v 60. letech dokonce jen 1x (1968 dětský soubor Těšováček), v 70. letech šlo o 4 účasti (2x Těšováček, po 1 účasti Radost z Horní Břízy a Paseka ze Zruči u Plzně) a v 80. letech o 5 účastí (1980 LS ZK ROH Železárny Bílá Cerkev z Hrádku u Rokycan, 1981 a 1988 plzeňský Střípek Dany Jandové, 1987 Duo jen tak Klatovy, které se na LCH probojovalo ještě r. 1990) a 1989 poprvé i plzeňské Divadlo V Boudě. Střípek a Divadlo v Boudě jako jediné z nich přežily a zejména v 90. letech zaznamenaly na LCH svůj vrchol.
Vůbec nejúspěšnější západočeský soubor – Střípek – založila Dana (Dagmar) Jandová coby soubor učitelek mateřských škol roku 1978 a už následující rok se k ní připojila jako spolurežisérka i Ivana Faitlová. Šesti až osmičlenný soubor tvořil většinou 1 titul za rok a hrával kolem třicítky představení pro předškolní a školní děti. Na LCH uspěl s groteskně laděnými inscenacemi Jak moucha přemohla sedm krejčích a dva obry (1981) a Nesmysl! Nesmysl? (1988) a 1991 s baladickým O Uladinovi a krásné Omně.
Od roku 1992 převzala Ivana Faitlová soubor i jako vedoucí a Střípek se postupně začal proměňovat i personálně: V jeho posledních třech chrudimských inscenacích hrává 8–10 herců, mezi nimiž je učitelkou MŠ snad už jen sama režisérka, zato tu je několik mužů i dva profesionální herci; ze souboru vyšla vynikající profesionální herečka plzeňské Alfy Martina Hartmannová (dosud se Střípkem hrává) i její dnešní ředitel Tomáš Froyda.
Následovala řada dalších, vesměs úspěšných inscenací na LCH: 1992 tajemně poetické Zlaté kapradí, 1993 jarmareční maňáskářská rakvičkárna Klobásová komedie aneb Hamty, hamty, hamty, 1994 groteskně poetická Kérkonošská pohádka, 1995 uhrančivě baladické Cikánské princezny, 1997 dojímavě intimní Brum-pohádka aneb Výchova medvědů v Čechách, 1998 fraškovitě komický Modrý Mauricius, 2000 teskně zamyšlené Havrane z kamene aneb Čarodějnice z Býčí hory, 2003 eroticky rozverná inscenace Kouzelnej mlejn, 2005 o magické působení usilující Třináctery hodiny, 2008 groteskní horror Hotel Beránek aneb Pozor, za dveřmi je vlk! a 2010 na drobnost materiálu poněkud velikášské Pohádky o kohoutkovi a slepičce.
Jak vidno, Střípek úspěšně střídá nejen různé žánry, ale i nejrůznější druhy loutek – maňásky, tyčkové loutky, marionety na drátě i manekýny. Se svými 15 účastmi v hlavním programu LCH je 7. nejúspěšnějším souborem v republice a jeho účast tvoří téměř čtvrtinu veškeré účasti Plzeňského kraje za 60 let trvání LCH.
Dnes
Celkem jsem v Plzeňském kraji dohledal dvacítku aktivních amatérských loutkářských souborů a čtyři, které používají loutky jen občas.
Zatímco do konce 80. let byla účast souborů z dnešního plzeňského kraje v hlavním programu LCH spíše sporadická, v 90. letech se s nimi roztrhl pytel: 27 účastí v hlavním programu – s výjimkou klatovského Dua jen tak r. 1990 a Broučka r. 1991 výhradně plzeňských. V letech nultých následovalo 19 účastí (1x šlo o mimoplzeňské – domažlické Pecky) a v letech 2010–2012 dalších 7 (vč. mimoplzeňské Dýšiny/Vsi Touškova – 2011 a Nezdic na Šumavě – 2012).
Plzeňský Střípek, Rámus či Divadlo V Boudě jak počtem svých účastí na LCH, tak kvalitou inscenací patří mezi nejzajímavější amatérské soubory posledních 23 let vůbec – přičemž jsou představiteli tří zcela odlišných proudů českého loutkářství.
Střípek reprezentuje proud poetického divadla, vycházejícího z vlastních autorských adaptací pohádkových próz, které pečlivě dramaturgicky zpracovává a inscenuje na prakticky profesionální úrovni ve všech složkách, především v režii a herectví; herecké a loutkoherecké výkony může Střípku závidět pětadevadesát procent profesionálních loutkářských produkcí. Přínosem je i jeho výrazné pojetí doprovodné jevištní hudby.
Divadlo V Boudě, o němž již byla řeč v souvislosti s nejstaršími soubory na Plzeňsku, se zaměřuje na tradiční příběhové pohádky hrané tradičními marionetami, jakkoli někdy odkrytě. Výborně zvládané řemeslo a tvořivý přístup přináší živé loutkové divadlo.
Původně dětský Rámus začínal rovněž autorskými adaptacemi, většinou však spíše archetypálnějších próz: Roku 1993 zahrál na LCH alegorickou inscenaci Kůň ke koním, osel k oslům patří, 1994 biblické téma Kain a Ábel, 1996 Trilogii o pokladu, 1998 Legendu o lásce, inspirovanou arabskou poezií a 1999 Hostinec U zlomeného mnicha dle Brechtova Kavkazského křídového kruhu. Zakladatelka a vedoucí souboru, původně profesionální herečka Zdena Vašíčková, postupně předávala režii odrůstajícím dětem, mezi nimiž dominoval její syn Jakub. Ten orientoval na postmoderní experimenty jak Rámus (na LCH 2002 Showlet, 2004 Hra-Oidipus a 2006 Balkon), tak především trojici souborů, vzniklých kolem něj: Rám U. S. (2003 Smrt si říká Pablo a Pedro), Pachýř Pačejov/Pačejoff (2004 Veselé příhody Pachýře a Chroše, 2005 Don\\\’t Šajn a Pachýřovo hledání a 2006 Koláž sledovanosti) a L. S. VĚK (2007 Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen). V posledních letech – zejména s Jakubovou profesionalizací – se režie opět ujala Zdena a Rámus se proměnil z větší části v rodinný soubor, v němž hraje nejen vedoucí sama, ale i její dcera, zeť a vnučka, jejíž postavy bývají určující pro témata inscenací: 2009 Vánoce pro Berušku, 2010 Rámus kolem stěhování a 2012 19. březen.
Od 90. let se také na LCH začaly uplatňovat soubory plzeňské ZUŠ Terezie Brzkové, vedené Jiřím Oudesem (1992 Pohádka o šedých a bílých myších) a hlavně Dany Jandové (1992 Chodící jitrnice, Malý princ, O kominíčkovi a Oříšek) a jejích souborů Kapka (1995 Krysař, 1997 Jablko), Louže (1998 Kde jsou lidé?) a SaVo (2005 To je můj dům, 2009 Žena, růže, píseň, kost, kos, slavík). Vzešla z nich i řada vynikajících amatérských loutkářů, kteří se pak uplatnili v dalších souborech.
Na Loutkářské Chrudimi je Plzeňský kraj čtvrtý nejúspěšnější co do množství inscenací vybraných do hlavního programu, stejně tak i při započítání jejich počtu v poměru vůči počtu obyvatel. Trochu méně radostné je, že z 62 účastí v hlavním programu prvých šedesáti ročníků LCH 1951–2011, jich je plných 84% (52 inscenací) výhradně z města Plzeň, 63% dokonce ze tří souborů: Střípku, Rámusu a jeho odnoží a Boudy.
Můžeme se ptát, proč je v Plzni taková koncentrace amatérských loutkových divadel (a to výborné kvality) zatímco ve zbytku Plzeňského kraje (o Kraji karlovarském nemluvě) loutkářství v současnosti téměř vymizelo. Jistě to záleží i na náhodě, na osobnostech, které se vyskytnou nebo nevyskytnou, na péči či nepéči příslušných orgánů (jsou-li jaké), na spolupráci či nespolupráci místních profesionálů (v Plzni spolupracoval zejména s Boudou Ivan Nesveda a Tomáš Dvořák, dramaturgicky i Pavel Vašíček, s dalšími soubory Jaroslav Hrubý a Dana Jandová) ale také na aktivitě krajské přehlídky vůči zbytku kraje.
Přehlídky a festivaly
Západočeské KKS v Plzni a na něj navazující Esprit patřívaly k těm aktivnějším: Pořádaly nejenom krajskou přehlídku, ale i různé semináře a lidové konzervatoře, zprostředkovaly pomoc profesionálů… Po revoluci ještě nějakou chvíli Esprit vzdoroval touhám po ušetření, ale nakonec padl.
Krajskou postupovou přehlídkou (oficiálně jak pro Kraj plzeňský, tak karlovarský) je už několik let plzeňské Pimprlení, Letos se konalo v Divadle V Boudě 24. – 25. března a soutěžně se ho zúčastnilo 7 souborů. Pětice souborů (tři z nich z Plzně) hrává na krajské přehlídce téměř každý rok, dva, které se nepovažují za výhradně loutkářské, se hlásí, když mají s čím, a o dalších šesti pořadatelé vědí, ale na přehlídce v posledních letech nebyly.
Regionální přehlídka dětských divadelních a loutkářských souborů Dětský divadelní Tartas se koná v dubnu v kulturním centru Káčko v Dobřanech.
Městská přehlídka dětských souborů pro Plzeň a okolí se nazývá Plzeňský tajtrlík; letos se konala 16. března v pavilónu C 1. ZŠ PLzeň, Západní 18.
Tyto přehlídky organizuje plzeňské občanské sdružením Johan (www.johancentrum.cz) a na starosti je má Jana Wertigová.
V Plzni pořádá od roku 1967 vždy v červnu Divadlo Alfa soutěžní přehlídku vybraných inscenací českých profesionálních divadel Skupova Plzeň – od roku 1978 jako bienále. Od letoška je Festivalem českého profesionálního loutkového a alternativního divadla (už od 2010 KD); na 29. ročníku se představilo 17 českých a 6 zahraničních souborů v bezmála 40 představeních.
Profesionální divadla a skupiny
Krajské oblastní divadlo vzniklo roku 1951 původně v Karlových Varech a teprve po jeho rozpuštění v roce 1963 část souboru začíná coby Divadlo v Alfě provozovat divadlo malých forem, z něhož až roku 1966 vzniká Divadlo dětí, v němž už převažují loutkoherci. Dnes je toto statutární divadlo známé pod jménem Divadlo Alfa. Má 16 herců, úctyhodných 20 inscenací na repertoáru a od roku 1992 jednu z nejmodernějších budov, v níž hrává téměř denně. Dle vlastních slov \„současný tvůrčí tým (umělecký šéf a režisér Tomáš Dvořák, dramaturg Pavel Vašíček, scénograf Ivan Nesveda, externí scénografové I. Marečková, P. Kalfus, J. Milfajt, D. Raunerová ad.) upřednostňuje komediální pojetí divadla a loutku stále považuje za dominantní nebo alespoň podstatný prostředek v celkové jevištní syntéze, v níž mívá své výrazné místo i hudba a zpěv, často provozované živě\\\“ (viz www.divadloalfa.cz).
Nezávislé loutkářské profesionální skupiny se sídlem v Plzeňském kraji lze dohledat celkem tři, všechny s repertoárem osmi až dvanácti inscenací či pořadů.
Muzea
Před pár lety otevřené Muzeum loutek Plzeň sídlí v původně gotickém domě na náměstí Republiky 23. Ve třech patrech představuje plzeňské loutkářství od jeho počátků, kočovných a rodinných divadel přes Loutkové divadlo feriálních osad, Karla Nováka, Josefa Skupu a Jiřího Trnku až po rozsáhlé expozice Divadla Alfa a také amatérská divadla. (www.muzeumloutek.cz)
Menší expozice loutek jsou i v dalších západočeských městech – např. přímo do názvu si loutky vetklo Muzeum historických motocyklů a loutek v Železné Rudě, Belvederská 1, v nejstarší dochované stavbě v Železné Rudě – Loveckém zámečku z roku 1706.
Luděk Richter
Loutkář 5/2012, s. 236–239.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS