Z náměstí průchodem do dvora, po několika schodech nahoru a skrze barevné foyer přímo do sálu. Pod spoustou oranžových lampionů, které osvětlují hlediště, sedí děti se svými rodiči a nadšeně čekají, aby při každém zvonění mohly zatleskat blížícímu se začátku představení. Klasický víkendový obrázek, ve všední dny jen naroste počet dětí a rodiče vystřídají učitelé ze škol nebo školek. Příjemná atmosféra, pestré a hlavně různorodé inscenace, ze kterých si vybere každý. Tak takhle to vypadalo v kladenském Divadle Lampion, kde jsem v průběhu června a září navštívila pět dopoledních představení.
Sezona 2011/2012 pod vedením umělecké šéfky Zity Morávkové s sebou přinesla premiéry inscenací, které výrazně pomohly divadlu rozšířit jeho repertoárový záběr. Osvědčila se tu práce různých tvůrčích kolektivů, která zajistila pestrost a originalitu jednotlivých děl. Inscenace Klauní rodinka v režii známého klauna Jiřího Bilba Reidingera sice svým uvedením spadá do sezóny dřívější, ale i tak skvěle zapadá do konceptu různorodého repertoáru divadla, který pohromadě drží zacílení na dětského diváka. Pestrá klauniáda s tradičními, ale i originálními gagy, ukazuje život jedné klaunské rodiny, konkrétně principála Justina (Justin Svoboda), jeho ženy Claudi (Zita Morávková) a syna Kubriho (Jakub Hubert), kteří stejně jako každé jaro procitnou z dlouhého mimosezónního spánku a vyrazí znovu se svým komediantským vozem bavit publikum všude po světě. Pro mladší diváky je určena inscenace Pejsek a kočička. Z příběhů Josefa Čapka o této nerozlučné dvojici kamarádů vybrala členka souboru Waldtraut Ritterová vyprávění o tom, jak pejsek s kočičkou myli podlahu a následně sušili prádlo, a samozřejmě o tom, jak pekli dort. Vzniklo tak maňáskové představení pro dva loutkáře (Waldtraut Ritterová a Drahomír Mráz) a jednoho hudebníka (František Čachotský) plné písniček s hudbou podle známých dětských nápěvů. Další premiérou, která ještě spadá do roku 2011, je pohádka O Nosáčovi. Příběh prince Nosáče (Václav Rašilov), kterému dvořané (Magdalena Lážnovská a Martin Dusbaba) a rodiče (Jakub Hubert a Kristýna Matějová) tak dlouho chválí jeho velký nos, až zpychne, zpracovala podle verze Františka Hrubína Bela Schenková a umístila ho do prostoru, které připomíná zvětšeninu loutkového divadélka. Aby vše dobře dopadlo a princ si mohl vzít svou milovanou princeznu Liběnku (Kristýna Matějová), která má nos docela maličký, musí se nejprve zbavit své pýchy a nadutosti, což se ukáže jako celkem složitý úkol. Pro děti mladšího školního věku je určena dobrodružná komedie Ondřeje Lážnovského Piráti. Celkem složitý příběh putování zloducha Butrageňa (Justin Svoboda) a jeho komplice Bebeho (Jakub Hubert) za pokladem, a dále Emanuela Forlana (Václav Rašilov) za záchranou jeho milé Fridy Trejo (Kristýna Matějová) provede diváky Mexikem, bitvami pirátů na moři až mezi kmen Rapanuiců žijící na Velikonočních ostrovech. Písně, jejichž melodie připomíná mexickou hudbu a které jsou hrány a zpívány „mexickou“ kapelou, děj příběhu nijak výrazně neposouvají, slouží spíše pro dokreslení prostředí a fungují jako výrazné předěly mezi jednotlivými scénami. Květnovou premiérou hry Petra Vodičky Princezna Oslí kůže, kterou napsal jako volné zpracování příběhu francouzského loutkáře 17. století Charlese Perraulta, přibyl na scénu divadla příběh princezny (Magdalena Lážnovská), která se vzepře svému královskému otci (Justin Svoboda), jenž ji hodlá provdat za nápadníka, který se jí ani trochu nelíbí. Uteče z domova a skryje se ve vedlejším království na statku u zlé a zlomyslné správcové (Drahomír Mráz), ke které nastoupí do služby. Protože po celou dobu ale poslouchá rady kouzelné oslí kůže, vše dobře dopadne a princezna najde svoji lásku v princi Jaromilovi (František Čachotský). Scénické zpracování je velmi jednoduché a moderní, i tak má ale poetika této pohádky nejblíže k poetice klasických pohádek.
Různorodost, s jakou byly vybrány náměty pro jednotlivé inscenace, se projevuje i ve volbě inscenačních prostředků. Přestože už Lampion není primárně loutkovým divadlem, loutky mají v tvorbě jeho souboru podstatné místo. Objevují se jak v hlavních úlohách, jako u Pejska a kočičky, tak i v úlohách vedlejších, zdánlivě nedůležitých, v inscenacích, které stojí spíše na hereckých postavách, jako Klauní rodinka, kde jsou loutkami jen pejsek Trulda, slepice Pepina a jednotliví členové klaunské rodiny během krátkého čísla na nataženém laně. V rámci jedné inscenace se většinou objevuje několik druhů loutek, od maňásků přes javajky, plošné loutky až k loutkám sošným. Pokud se na scéně potkají jak herecké postavy, tak loutky, jsou vizuálně propojeny v jeden celek. V pohádce O Nosáčovi toho dosáhla výtvarnice Barka Zichová pomocí barevných a vzorovaných kravat, které vytvářely na kostýmech herců i loutkách zdobné dvorské detaily a připomínaly tak vyznamenání, krajkové zdobení nebo fiží. Na podobném propojovacím principu stojí i výtvarné řešení Pirátů. Plošné loutky jsou vytvořeny jen od hlavy po pás, od pasu dolů je nahrazuje tělo loutkoherce, který je oblečen v kostýmu, jenž kopíruje oblečení loutky a zároveň loutce tvoří spodní polovinu kostýmu. Zajímavé je i zakomponování scén „mexické kapely“, které svými písněmi dotváří atmosféru příběhu. Protože loutky a většina rekvizit jsou vytvořeny jako plošné, mají hudebníci přiděleny doplňky jako sombrera nebo kníry vytvořené na stejném 2D principu, který tak propojuje celou inscenaci.
Výborně zafungovaly ne moc často využívané mozaikové nebo sošné loutky (O Nosáčovi). U sošných loutek, umístěných na pohyblivém podstavci a zobrazujících z celého dvora jen krále a královnu, animoval loutkář pouze ruce a měnil pootočením hlavy loutky její výraz na veselý, překvapený nebo rozzlobený. Přestože to jediné, co se na loutce skutečně hýbalo, byly právě ruce, zapadaly loutky do převážně hereckých scén tak dobře, že mi v poslední scéně trvalo dost dlouho, než jsem zaznamenala, že postavu krále vlastně teď nevede vůbec nikdo, protože jeho loutkoherec momentálně hrál jinou postavu. Jak funkčně působily v rámci celku právě tyto sošné loutky, o to zbytečnější se zdály vcelku předvídatelné vstupy obyvatel vesnice hrané malými plošnými loukami. Jejich hrací prostor byl vymezen plátnem s namalovanými domečky a zámkem a loutky vstupovaly na scénu nenápadnými průřezy v látce. Do děje nepřinášely nic nového, jen komentovaly právě proběhlý děj a navíc si veškeré scénické triky jako putování mezi jednotlivými domy, přidávání rukou k loutkám a jejich omdlévání, vypotřebovaly během prvního výstupu, takže po celý zbytek představení pak nepřinesly nic nového.
Nejen široké tematické rozpětí, ale i to inspirační je pro Lampion charakteristické. U Princezny Oslí kůže se autor odkazuje k inspiraci bohatě ilustrovanými pohádkovými knížkami. Na samotném začátku představení tak scéna připomíná otevřenou knihu, ze které jednotlivé postavy posléze vystoupí. Efekt, který vzhledem k perfektnímu načasování skvěle funguje jak na samém začátku, tak po celou dobu inscenace. U stínových scén, kterými je znázorněn útěk princezny z království a její pronásledování rádcem a patrolou stráží, je patrná inspirace orientálním loutkovým divadlem. Použity jsou zde plošné spodově vedené loutky s pohyblivýma rukama a nohama. Spolu s podkresovou hudbou a zvuky, které jsou přiřazeny jednotlivým loutkám, působí ale výsledek spíše jako ukázka z animovaného filmu nebo z počítačové hry. Obzvláště ve chvíli, kdy princezna během úprku narazí na stařenku, kterou přeskočí tak, že na mysli okamžitě vytane obrázek z Prince z Persie nebo jakékoliv jiné „skákací hry“, což ale není špatně. Naopak to celému příběhu přináší humor a zároveň svižnější tempo. Filmově působí v inscenaci i další momenty, jako například němá scéna, ve které jde královna (Waldtraut Ritterová) vyzvednout do statku slíbený koláč a kráčí víceméně na místě podél posouvající se zdi, nebo znázornění princeznina života na statku, kde se prolínají místa hraná stínově s místy hranými normálně a ilustrují tak zpívanou píseň. Filmovou inspiraci, konkrétně groteskou, můžeme vypozorovat i v případě maňáskového Pejska a kočičky. Časté nárazy hlavou přímo do zdi, ať už s kbelíkem na hlavě nebo bez něj, doprovázené zvukovým efektem vytvářeným klaunskou píšťalkou, baví jak děti, tak dospělé, i když podle mě se opakují až moc často. Každý další náraz pejska do dveří a následně to, jak po nich sjede dolů na zem, vzdaluje inscenaci vždy o kousek dál od tvůrci proklamované „něžné grotesky“, jakou je pro mě třeba Tom a Jerry, a přibližuje ji ke grotesce drsnějšího ražení typu Itchy a Scratchy. Tímto přirovnáním rozhodně nechci říct, že se v inscenaci objevují brutální prvky. Tak to není. Jen chci naznačit, že se v některých místech inscenátoři od něžné grotesky maličko vzdalují. To je naštěstí vyváženo dostatečným počtem mírnějších groteskních scén, jakými jsou například místa s neustále se vracející žížalou nebo u dětských diváků s nadšeným ohlasem přijímané sušení vypraného pejska s kočičkou, během něhož se neustále střídá slunečné počasí s bouřkou, a tak je třeba vždy loutky včas posbírat, nebo znovu rychle rozvěsit na šňůru. Tradiční loutková divadélka, samozřejmě ve výsledku poupravená pro moderního diváka, posloužila jako vzor pro výpravu v pohádce O Nosáčovi. Scénu tak tvoří malovaný portál s červenou oponou, kterou po každém dějství zatahují buď dvořané, nebo královský šašek (Zita Morávková) vycházející z postavy Kašpárka, bohatě malované pozadí a ploché kulisy, například kolébka.
Řešení hracího prostoru rovněž ukazuje široké spektrum přístupů, které pomáhají vytvářet profil Divadla Lampion jako místa, kde si každý najde „tu svoji srdcovku“. Pejska a kočičku a Klauní rodinku v tomto ohledu spojuje hrací prostor, který není náročný na místo, zabírá je malou část jeviště, ale přitom je plnohodnotnou a multifunkční scénou. Paraván složený do kvádru s modelem domečku ve vrchní části je místem, kde pejsek s kočičkou prožívají svá dobrodružství. Spousta průlezů, posuvná podlaha, kterou kočička drhne, spíž plná přísad do dortu, pec i zlý pes, jehož zvětšující se břicho zabírá levou spodní část paravánu dodávají inscenaci na dynamice a dokazují tak, že není třeba rozestavět scénu na velký prostor, aby byla vizuálně zajímavá a pestrá. Primárně nevelký prostor zabírá i vůz, který tvoří základní hrací prostor v Klauní rodince. Přestože se s ním herci pohybují po jevišti a hrají i mimo něj, nevrší se na scéně zbytečné kulisy nebo rekvizity, používá se jen to, co je skutečně možné naložit do vozu a odvézt. Poněkud komplikovaně je řešena scéna v Pirátech. Dřevěné krabice a pískově zbarvené látky slouží jako základ k vykreslení jednotlivých prostředí, ve kterých se děj odehrává. Jednoduchý princip ale místy neumožňuje jednotlivá dějiště přehledně oddělit a tak jsem několikrát během představení ztratila přehled o tom, kde se právě nacházíme. Podobně bohužel působily i menší loutky, které se používaly ve scéně na moři. Jejich velikost a podle mě nedostatečné rozlišení opět komplikovaly přehlednost.
S nejlépe vytvořenou scénou se tak podle mě pracuje v Princezně Oslí kůži. Bílé stěny a malá bílá schodiště, na něž se promítají jednotlivá prostředí tak vytvářejí funkční a interaktivní hrací prostor, který diváka neustále překvapuje a především u dětí dokáže udržet pozornost po celou dobu. O úvodní scéně vystoupení postav ze stránek pohádkové knížky promítnuté na bílé stěny jsem se ji zmiňovala. Toto multimediální zpracování umožňovala tvůrcům zobrazit i akce běžně náročné na rekvizity jako například scénu, ve které princezna peče koláč pro prince. Na plátno se promítaly obrázky jednotlivých ingrediencí, které se do koláče přidávaly, a pro ještě větší přehlednost bylo všechno ještě zopakováno v písňovém komentáři. Samotné pečení pak bylo znázorněno červeně blikajícím koláčem na přední straně pece. V případě této inscenace relativně časté střídání dějišť nijak nezatěžovalo přehlednost příběhu, ale bezpochyby kladlo zvýšené nároky na herce, kteří s každou změnou posouvali promítací stěny, což ovšem zvládali bez jakýchkoliv problémů.
Tvůrci jednotlivých inscenací nezapomínají ani na dospělého diváka, který děti na představení doprovází, ať už jde o rodiče nebo pedagogy. To samo o sobě není novátorský přístup, podobně postupuje v dnešní době většina divadel pro děti. Neobjevují se tu ale žádné primitivní dvojsmyslné narážky, nýbrž inteligentní vtipy, které překvapí. Mě nejvíce nadchla podoba Fridy, hlavní ženské hrdinky Pirátů. Mluvilo se o ní již od začátku hry, jméno Frida padlo mnohokrát. Ovšem až když se později objevila a její obličej rámovalo srostlé obočí, mi bylo jasné, kterým směrem autoři míří. Stejně tak jsem mohla už počátku předpokládat, že dvorní malíř v království, ve kterém má princ nos velký jako mrkev, jak se neustále dokola opakuje, nebude nikdo jiný, než mistr Boldo Arcim.
Pro zvýšení komického účinku a lepší odlišení typů postav se ukázal účinný postup, podle kterého některé ženské postavy hrají muži. V Princezně Oslí kůži tak David Mráz ztvárnil roli zlomyslné, líné a namyšlené správcové. Jak se tady ukázalo, takový typ ženy zahraje muž na výbornou. Pochybnosti jsem ze začátku měla ohledně opět mužem zahrané postavy víly ve hře O Nosáčovi. I v tomto případě ale vše fungovalo výborně a Jakub Hubert se ukázal jako ideální postarší víla, co si ráda povídá a vzpomíná na uplynulé časy.
Podstatnou součástí všech inscenací jsou písničky, ať už ty, které posouvají děj dál, nebo ty, které slouží především k dokreslení prostředí. Jednoduché melodie a chytlavé texty sváděly často malé diváky k tomu, aby se ke zpěvu herců přidali. S velkým úspěchem se setkala písnička v Pejskovi a kočičce, ve které si kočička k vytírání podlahy prozpěvovala: „Sem, tam, tam a sem, drhnem špínu čistým psem.“ Ta se po skončení představení ještě dlouho rozléhala ve foyer divadla a s odcházejícími dětmi se pomalu vytrácela ve všech rozích náměstí. Celkem často se ale bohužel stávalo, že hercům nebyla slova písní rozumět, nejvíce pak v Klauní rodince a Pirátech. Na dětech bylo vidět, že by se ke zpěvu i přidaly, ale neví, co mají zpívat.
Komunikace s divákem, které se herci v divadle pro děti nevyhnou, funguje dobře tam, kde se s ní dopředu počítalo. U Pejska a kočičky tak loutkoherci několikrát vystoupí ze svých rolí a jako průvodci nebo komentátoři děje přímo komunikují s dětmi. V inscenaci O Nosáčovi takto fungovala postava šaška, v první polovině se jí dařilo pozornost diváků udržet, po přestávce už bohužel tolik ne. Oproti tomu v Klauní rodince, klauniádě, ve které je přímá komunikace s divákem velmi důležitá, nefungovala tak dobře, jak by mohla a měla. Herci nepřistupovali k dětským divákům jako k dětem, ale téměř jako k dospělým a nedařilo se jim tak vtáhnout diváky do probíhajícího děje. Na začátku hry, kde se střídaly jednotlivé gagy, děti reagovaly živě a na herce i často vykřikovaly rady a nápady. Jakmile se ale začalo odehrávat samotné vystoupení klaunů, děti se ztrácely v tom, co se po nich chce. Komunikace sice musela být rychlá, aby měla inscenace spád, na dětského diváka bylo ale tempo až příliš rychlé. V Princezně Oslí kůži nebyla přímá komunikace primárně zahrnuta, nebyla zapotřebí.
Originální, vizuálně působivé, divácky vděčné a mezi diváky oblíbené, to jsou jen některé z řady charakteristik, které pasují na inscenace kladenského divadla. Milí diváci, rozhodně nenaslouchejte požadavku kladenému v písni Yvetty Simonové. Tma totiž nikoho nezajímá.
Petra Vodehnalová
Jiří Bilbo Reidinger: Klauní rodinka
Režie: Jiří Bilbo Reidinger, dramaturgie: Zuzana Vojtíšková, scéna, loutky a kostýmy: Karel Čapek a Jana Špalová, hudba: Sylvie Krobová
Psáno z reprízy 22. září 2012.
Josef Čapek: Pejsek a kočička
Dramatizace: Waldtraut Ritterová, režie: Waldtraut Ritterová a Zita Morávková, dramaturgie: Zuzana Vojtíšková, scéna a loutky: Petra Jůzová, hudba: Jan Prokeš
Premiéra 8. října 2011, psáno z reprízy 2. června 2012.
František Hrubín a Bela Schenková: O Nosáčovi
Režie: Bela Schenková, dramaturgie: Zuzana Vojtíšková, scéna, loutky a kostýmy: Barka Zichová, hudba: Jana Štromská
Premiéra 11. listopadu 2011, psáno z reprízy 25. září 2012.
Ondřej Lážnovský: Piráti
Režie: Ondřej Lážnovský, scéna a loutky: Karel Čapek, kostýmy: Klára Fonová, hudba: Matěj Kroupa
Premiéra 7. února 2012, psáno z reprízy 18. června 2012.
Petr Vodička: Princezna Oslí kůže
Režie: Petr Vodička, dramaturgie: Zuzana Vojtíšková, scéna, loutky a kostýmy: Kamil Bělohlávek, hudba: David Hlaváč
Premiéra 4. května 2012, psáno z reprízy 14. září 2012.
Loutkář 5/2012, s. 224–227.
14. 11. 2024
Divadlo Radost, Brno
1950: Horáková ON AIR
15. 11. 2024
Divadlo loutek, Ostrava
Pilot a Malý princ
15. 11. 2024
Divadlo Spejbla a Hurvínka, Praha
Hurvínkova vánoční záhada
16. 11. 2024
Malé divadlo, České Budějovice
Uneste mě, prosím
Markéta Kočvarová Schartová (20. 4. 1934 – 12. 11. 2014)
Iva Peřinová (25. 6. 1944 – 6. 11. 2009)
Jiří Krba (17. 11. 1949)
Helena Štáchová (18. 11. 1944 – 22. 3. 2017)
Jana Sypalová (22. 11. 1959)
Marcela Jechová (25. 11. 1934)
Bohuslav Olšina (27. 11. 1924)
Erik Machart (28. 11. 1959)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS