Přelet nad loutkářským hnízdem

Urban, Jan: Sibiřské nedopečené Buchty (a loutky)

Knihou Martina Ryšavého – Cesty na Sibiř, která získala ocenění Magnesia Litera za rok 2008, se nechal inspirovat soubor Buchty a loutky ke své další inscenaci z ranku těch pro dospělého diváka. Nelze však očekávat dramatizaci celého tohoto více než šestisetstránkového díla. Jak napovídá i samotný název inscenace, tvůrci si s knižní předlohou pohráli, nechali se jí volně inspirovat a z cest na Sibiř udělali právě jednu cestu, která je nejvíce zaujala a se kterou by rádi oslovili svého diváka. V duchu typické poetiky Buchet a loutek se ve studiu Švandova divadla odehrává příběh o cestování na samotný konec světa, které někdy může být stejně namáhavé, jako cesta k sobě samému.

Hlavní hrdina, přírodovědec Martin, se jednoho dne rozhodne opustit svoje pokusné potkany, stejně jako přítelkyni Karolínku, která ho trápí s láskou chystanými avšak nechutnými svačinkami, a rozhodne se podniknout cestu na dalekou Sibiř. V zemi vodky a sušených ryb, na které ho po příjezdu na nádraží pozve rádoby pohádková ruská babička, zažívá Martin dobrodružství milostné, politické i interkulturní. Zahledí se do Anžely, pohledné, svůdně tančící, místní dívky. Ta ho sice nejprve pod průhlednou záminkou \„zmrzlinového rande\“ připraví o všechny peníze, ale při dalším shledání si s ním vytouženou polárku již dá. Dojde i na lehce erotickou scénu za zvuků Čajkovského Labutího jezera, a to konkrétně pasáže ze závěrečného umírání Odetty. Jindy se ocitne na, pro zdejší poměry typickém, sjezdu, tedy lépe řečeno celosvětové konferenci o bůh ví čem, plné zdlouhavých projevů pronášených účastníky z Maďarska, Koreje nebo až z daleké Afriky. Sám sebe ale objeví až v nejzazším koutě světa, kde zamlklí pastevci hlídají svá početná stáda sobů. K rozumu ho přivede symbolické kopnutí do hlavy od zdivočelého soba, které ho bohužel zároveň připraví o většinu zubů. Uvědomělý, ale bezzubý, se vrací domů do Čech ke své Karolínce. Závěrečný idylický obraz tak divákovi předává, ne právě překvapivé, poselství \„všude dobře, doma nejlíp!\“

Adaptace literární či filmové předlohy není pro Buchty a loutky ničím novým nebo ojedinělým, ba právě naopak se jedná o jeden ze signifikantních znaků jejich dramaturgie. Ke svým inspiračním zdrojům a předlohám však vždy přistupují velmi osobitě a bez ostychu. Nebojí se s nimi experimentovat, nabízet různé úhly pohledu, přidávat nové postavy a nečekané zvraty. K inscenacím se často vážou jejich osobní příběhy a vzpomínky, či se v nich zrcadlí jejich názory na současná témata. Nový rozměr v kontextu dosavadní tvorby souboru má tato inscenace především proto, že na zkouškách byl několikrát přítomen sám autor předlohy, který tak tvůrcům poskytl svoje další zážitky a zkušenosti, a dovysvětlil to, co bylo patrné jen mezi řádky jeho knihy. V Cestě na Sibiř se Buchty a loutky zároveň znovu vracejí k již osvědčenému modelu \„cestování někam a zase zpátky\“, který byl nejvýrazněji využit v inscenaci Tibet – tajemství červené krabičky (premiéra 2.4.2006).

I v této inscenaci, jak je tomu ostatně u Buchet a loutek zvykem, nahlédneme do jejich pověstné \„divadelní kuchyně\“, ve které se loutkovodiči neschovávají za důmyslné paravány či se cíleně nesnaží zaniknout v černých šatech v navozeném přítmí, ale naopak se stávají organickou součástí celku. Na scéně se potkávají živí herci (Vít Brukner v jedné části inscenace jako Martin) s klasickými marionetami, typickými loutkami z rodinných divadélek, ale též maňásky nebo obyčejnými plyšovými zvířátky, které ze svého dětství jistě pamatuje nejeden divák. Právě tato \„nesourodost použitého materiálu\“ je základním kamenem výtvarné poetiky tohoto souboru a objevuje se takřka ve všech jejich počinech. Originálně a působivě je vyřešeno jak pohupující se stádo pasoucích se sobů, tak samotné zjevení velkého šamana v podobě obrovského dřevěného světélkujícího soba. Hravě působí cestování malou papírovou helikoptérou po školní mapě Ruska. Při každém přistání z ní vyskočí loutka Martina, aby zjistila, že ještě stále nejsou na místě, ale mají jen vyložit zboží, které stejně nevezou s sebou. Vše je okořeněno občasnými výtvarnými fórky, jakým je například vyjádření času, který uplyne, když Martin čeká na Anželu. Ten je znázorněný otáčejícím se stromem, který do rána omrzne.

Výtvarná složka však bohužel zůstává podle mého názoru jedinou silnou stránkou této inscenace. Samotný příběh, který se odehrává na ploše pouhých sedmdesáti minut, působí značně útržkovitě, těžko se v něm hledá smysl a hlavně záměr, se kterým je tento kus uváděn před diváka. Zde nemohu sáhnout ke srovnání s již zmíněnou \„cestovatelskou\“ inscenací Tibet – tajemství červené krabičky, jelikož jsem se s ní seznámil pouze prostřednictvím sekundárních zdrojů. V konkrétním případě Cesty na Sibiř však model cestování tam a zpět nefunguje. Podle mého názoru z toho důvodu, že není jasně odpovězeno na základní otázku – proč? Jasný důvod, proč se Martin vydává na cestu, si můžeme jen domýšlet. Utíká sice od Karolínky, pak se o ní ale po celou dobu inscenace už nemluví. Navíc Martin původně ani neplánuje jet právě na Sibiř, tam ho náhodně posílá nádražák. A pokud by se mělo jednat o náznak uvolnění hranic v roce 89, nedává příliš smysl, proč se nakonec vydává zrovna na Sibiř. Spíše než souvislý děj vzniká monotónní sled pohlednic z různých sibiřských míst. Každý jednotlivý obraz (nebo kapitolu) nám jeden z herců uvede tím, že do mikrofonu přečte jeho název. Ten je většinou natolik obsáhlý, že se v následující scéně neodehraje nic moc navíc, než to, co jsme již znali z názvu. Proč tedy tvůrci nepodpořili celistvý dojem představením některých dalších částí z rozsáhlé předlohy, byť pouze v názvech kapitol, či nevěnovali celému představení větší prostor než sedmdesát minut, pro mě zůstává otázkou.

Při představení, které se uskutečnilo ve středu 19.9.2012, jsem se navíc nemohl zbavit dojmu, že hercům chybí nálada a potřebný drive, se kterým by diváka nalákali a vtáhli do svého světa plného veselostí a skopičin. Nepodařilo se navodit patřičnou atmosféru, při které by přítomný divák přistoupil na občas lehce infantilní hru, která se před ním odehrává. Právě v případě svébytného přístupu, kterým se soubor Buchty a loutky vyznačuje, se jedná o opomenutí velice zásadní, ačkoliv se pravděpodobně týká jen tohoto jednoho konkrétního představení. Herectví Buchet a loutek totiž bývá jindy stejně hravé a veselé, jako svět, do kterého nás zvou. I přes prohibiční atmosféru, která v těch dnech vládla, jsem měl chuť koupit každému herci panáka něčeho tvrdšího, který by je, co se týče vnitřní energie, snad nakopl tím správným směrem, tak jako splašený sob nakopnul v jejich hře Martina. Jediným zábleskem otevřené hry s divákem tak zůstal samotný úvod, který proběhl před začátkem celého představení, kdy jeden člen souboru zuby nehty bránil před přicházejícími diváky rezervovaná místa pro rodinnou lékařku, která nakonec se vší pompou (ačkoliv bez potlesku, jelikož nám byl zakázán) dorazila. Nutno podotknout, že většina představení tohoto souboru má obdobnou předehru, ve které jsou diváci přímo oslovováni a zároveň (což je mnohem důležitější) rozehříváni. Jednou je herci zvou na pochutiny na baru, jindy se zkoumá, zda nesvítí příliš světlo do hlediště, případně se počítá, kolik dorazilo cizinců a z jak dalekých končin dalekých končin. Vzhledem k tomuto jednorázovému nedostatku energie pro mě zážitek z Cesty na Sibiř zůstává trochu \„zamrzlý\“ oproti ostatním zážitkům, které s tímto divadelním souborem mám.

Jan Urban

Cesta na Sibiř – podle knihy Martina Ryšavého: Cesty na Sibiř

režie: Buchty a loutky pod vedením Marka Bečky

výprava: Robert Smolík a Buchty a loutky

Psáno z představení 19. 9. 2012.

Loutkář 5/2012, s. 218–219.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.