Loutkar.online

Zdeňková, Marie: Velká tíha malého polínka

Pod malým polínkem, jímž by se oheň ani příliš nerozhořel, se hrbí muž. Možná, že má na hřbetě tíži let, hraje ho však mladý člověk a věkovitost „vypravěčů“ vzpomínek (podle nichž celý projekt vznikl) během pohybově exponované inscenace zdůrazňována není. Představení Sousedi Divadla Continuo končí, doznívají jen kroky ve tmě. Tíže, pod níž se muž hrbil, je symbolická a zvláštní. Jak vysvětlit toto miniatruní, trochu pokřivené znamení kříže? Vždyť nahrbený muž byl právě tím, kdo se podílel na likvidaci svých nevinných sousedů během pohnutých let 1938–1953, z nichž čerpají zdrojové záznamy pamětnických vyprávění z okolí Malovic, sídla Divadla Continuo. Režisér a principál divadla Pavel Štourač se se svým kolektivem (kolektivní autorství je v Continuu tradicí) neuchýlil do bezpečí jednoznačnosti viny a neviny. Je jasné, že udávat a podílet se tak na vraždách je hnusné. Morální selhání nejsou pochopitelně nazírány z hlediska omlouvajícího utěšitele. Continuo však přijímá Antonína jako člověka, jehož je možno vyslechnout a dívat se mu přitom do očí. Neboť právě jeho lidskost je varováním, že takovéto škobrtnutí s dalekosáhlými následky se může za extrémních nebo i zcela obyčejných okolností přihodit ledaskomu. Není to dílo ďábla, je to dílo člověka. A pro člověka je připraven kříž. Když se zřekl přikloněním k malosti své lidské velikosti, darované Bohem, zmenší se mu tragické břemeno na polínko, které však tíží jako čert.

Pro Divadlo Continuo, sídlící od roku 1995 na usedlosti Švestkový dvůr v Malovicích u Netolic, není tato inscenace ve všech aspektech zcela typická, ale přesto na jeho dosavadní tvorbu navazuje. Jde totiž o interiérový projekt, schopný dokonce přenosu do divadelního sálu, což je u souboru, specializovaného na imaginativně spektakulární site specific, do jisté míry překvapující (i když např. nedávný autorský projekt Ivana Jurečky Oběť má též komorní parametry). Continuo se po svých loutkářských začátcích proslavilo na přelomu tisíciletí především sérií svérázných site pecific Kratochvílení, nápaditě využívajících ke scénografickým a akrobatickým kouzlům atraktivní scenérii kolem renesančního zámku Kratochvíle. Následovalo další vnitřně motivované mapování scénických možností okolí Malovic, připravované často formou workshopů s mezinárodní účastí. Břeh rybníka nebo krajina viděná z jedoucího vlaku poskytly svá přírodně syrová a přesto poetická prostředí pro setkávání performerů s jejich diváky. V roce 2010 okupovalo Continuo svou tvorbou blízký statek, v minulosti pověstný pěstováním koní – Rábín, jehož vnější podoba i vnitřní genius loci byl těžce zkoušen za protektorátu i během poválečného kolektivizačního běsnění. Soubor vycházel z historických událostí a především z paměti lidí spojených s touto lokalitou. Vzniklo jedno z tradičních letních site specific s netradičně ponurou tematikou. Paměť místa byla natolik obtěžkaná dramatičností, že si vyžádala návazné pokračování, jímž by se poselství mohlo předávat dál. Tak vznikli Sousedi.

Continuo nikdy nebylo podbízivě líbivé, přesto pracovalo s trochu provokativně dryáčnickou „chytlavostí“ pouliční nebo masopustní podívané a tomu odpovídající multižánrovou pestrostí výrazových prostředků. V Sousedech, i když pohybově a muzikálně exponovaných, byla spektakulárnost upozaděna až k asketičnosti, výtvarného účinku se ovšem nevzdala. Vše se odehrává v atmosféře neveselosti a nebarevnosti, tmavé ladění nesou kostýmy mírného retra všedního dne, okorale zahnědlá je dřevěná ohrada, na jejímž pozadí se dění odehrává a z níž s každou další kruťárnou vypadávají jednotlivá prkna. Nemocniční postel na kolečkách jako jediný zbývající scénografický prvek také není příliš povzbuzující, zvláště když občas funguje jako dobytčí vůz vezoucí koně na porážku. Celohlavové masky koní, rovněž v tmavém, jako by zašlém zabarvení, jsou známé už z Jizev v kameni: nekarikují, nedeformují tvary ušlechtilého zvířete, zároveň mu však dodávají expresivně tragického výrazu a přisuzují mu tak vizuální podobou smutným údělem ujařmené bytosti, jíž je manipulováno a která nikdy neví, kdy skončí na jatkách. I Antonín, pamětník zatížený vlastním svědomím, sedící na nemocniční posteli s dýchací maskou na tváři, od níž vedou hadičky jako otěže, připomíná lapeného koně, který je znavený k smrti. Jednoduché lidské masopustní masky (např. červený nos s ježatým knírem a zvýrazněnými broučky brýlí) naznačují nejen přetvářku, ale i deformaci a malost sousedských, původně spořádaných, a snad i bodrých vztahů. Když jsou sousedé vyzváni k udavačství, všichni se hlásí jako děti ve škole, mohou se přetrhnout, aby se zalíbili. Dodávají si kuráže alkoholem: dívka před aktem udání mazlivě, téměř něžně tančí s prázdnou lahví tanec zasvěcený smrti vlastní duše. Bledé, neosobní, jakoby mrtvolné masky bez života nosí úřední představitelé moci v neforemných uniformách. Jsou to neohrabané stíny strašáků, jichž se ti lidští masopustní účastníci až příliš poslušně lekly. I když je inscenace extrémní svou asketičností, nezříká se múzicky stylizovaných výrazových prostředků. Kromě tanečního pohybu přispívá k estetickému účinku živá hudební složka (klávesy, kontrabas, bicí a akordeon), inspirovaná jak folklórním tak liturgickým zpěvem, jíž má na starosti Alessandro La Rocca. Důležitou roli zde má i mluvený text, i když užívaný též ve střídmé míře. Kromě jiných zdrojů (Bible) je to především Eliotova Pustina, na jejímž horizontu, zasahujícím do heroického světa antických bájí, se pitvorně odráží malost masopustně usměvavého českého člověka.

Marie Zdeňková

Scénář členové divadlo Continuo, režie Pavel Štourač, kostýmy a masky Helena Štouračová, scéna Martin Janda a Continuo, hudba Alessandro La Rocca a Continuo, light design Christoph Siegenthaler, hudební spolupráce Ridina Ahmedová, pohybová spolupráce Corinna Vitale, pohybová spolupráce a fyzioterapie Jan Maryška, premiéra 28. 4. 2012, Švestkový dvůr, Malovice, psáno z reprízy 1. 10. 2012, Divadlo v Celetné, Praha

Loutkář 5/2012, s. 216–217.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.