Přelet nad loutkářským hnízdem

Lešková-Dolenská, Kateřina: Stojíš ztracen uprostřed rozpadlých věcí

Letošní letní site specific projekt Divadla Continuo (14. – 22. srpna), na který se už tradičně sjíždí umělci z celé Evropy, se protentokrát přesunul do polozbořené vodňanské cihelny. Tvůrci pod režijním vedením Pavla Štourače sáhli po nedokončeném filosofickém románu Citadela francouzského spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho a inscenovali vybrané pasáže svým nezaměnitelným divadelním rukopisem.

Hlavním hrdinou Saint-Exupéryho básnické meditace, která se cele odehrává v poušti, je vypravěč, kterému otec-vladař vštěpuje svůj světonázor. Kniha nabízí přemítání o principech vládnutí, o hledání pravdy a točí se kolem témat, jako jsou štěstí, smutek, touha, zlo, smrt, víra, spravedlnost, samota či válka. Dojem, který kniha vyvolává, je roztříštěný; jde o tok sebezpytných myšlenek, artikulovaných úvah i vyřčených pochybností. Podobný účin měla na diváky i stejnojmenná inscenace.

I v jejím případě by se dalo hovořit o meditativním charakteru, ale na rozdíl od románu inscenace používala slovo jenom jako jeden z výrazových prostředků. A jelikož šlo o mezinárodní projekt, v němž každý mluvil svou mateřštinou, byla užitá slova spíše symbolickými akustickými prostředky, které jsou do jisté míry užívány zvukomalebně, než pro sdělení významu. Velký díl v inscenaci zároveň připadal i živě hrané orientální hudbě, která silně evokovala tajemný svět severní Afriky.

Prostředí, kde se představení odehrávalo, tedy sto let stará opuštěná cihelna, bylo zvoleno více než šťastně. Její temná zákoutí, polorozpadlé zdi velmi sugestivně evokovaly baštu opuštěnou kdesi v poušti, která už desetiletí odolává písečným bouřím. I v cihelně se totiž přesypávaly celé kopy písku. Právě písek a jeho fyzikální vlastnosti sloužily za hlavní scénografický princip – byl přesýpán, vyhazován do vzduchu (obzvlášť efekně působil zvířený písek v silném protisvětle), herci se v něm váleli i schovávali, hrnuli ho, kreslili v něm obrazce. Po písku se dalo klouzat, limitoval běh herců, když se v něm bořili, ale zároveň se po něm daly lehce tahat velké těžké dřevěné desky a podobně.

Jak jsem předeslala, je těžké a vlastně zbytečné pokoušet se vyprávět a interpetovat děj. Cihelnou nás provázel sled výjevů a obrazů v podání dvou desítek performerů, které byly světlem vykrojeny ze tmy a opět se do ní navracely. Což je ostatně pro tvorbu Continua dosti příznačné – soustředí se na všeobjímající atmosféru a vizuální sílu obrazů, z nichž si každý může složit svůj vlastní výklad a dojem.

Pro mě byla hlavním leitmotivem Citadely samota. Vzhledem k tomu, že v inscenaci vystupovali dvě desítky umělců z dvanácti zemí Evropy (Česka, Slovenska, Maďarska, Polska, Ruska, Francie, Rakouska, Německa, Portugalska, Španělska, Itálie a Turecka), jak stojí v tiskových materiálech divadla, a všichni mluvili po svém, připadalo mi, že je onou citadelou v poušti je vlastně babylonská věž, kde každý něco říká, ale dohromady si moc nerozumí.

Druhým silným motivem inscenace pak podle mého bylo názoru odcizení v komunikaci a ztráta elementární lidské empatie a snad i slušnosti v našem časoprostoru – představení začínalo hudební produkcí několika zpěvaček, která byla narušena hlasitým hovorem herců do telefonu. Prodírali se davem a bezohledně hulákali, což u nás není nic výjimečného. Úvodní scéna, alespoň tak jak jsem ji četla já, symbolizovala naši středoevropskou realitu, která se sice pomalinku stává multikulturním prostorem, ale kde orientální hudba a snědá kráska (herečka tuším původem z Francie) stále působí exoticky. Na hledání tajemství citadely a snad i sebe sama jsme však právě telefony a jiné civilizační výdobytky museli odložit a ponořit se do neznáma. Není divu, že byl hlavním hrdinou Citadely právě slovenský herec působící v Česku Ivan Jurečka, tedy Středoavropan bloumající cizím a pro něj nepřirozeným prostředím pouště, které však má svá silná pravidla daná pevnou rukou románového vládce i nesmlouvavými zákonitostmi přírody.

Jednotlivé obrazy v inscenaci nepostrádaly fyzické nasazení performerů, ani jistou obřadnost – zmiňované velké desky tahané pískem sloužily nejprve jako těžké brány, které nás s obrovským žuchnutím vpustily do hlavního sálu cihelny. Síla potemnělé scény a důmyslná práce se světlem také dokázaly proměnit úplně obyčejné věci, s nimiž herci na scéně manipulovali – namátkou popelnice, dvouplotýnkový vařič, plechová vanička, kbelíky – v až magicky působící propriety.

Stejně jako v předchozích letech doprovázely představení i spoře nasvícené výtvarné instalace, které zdobily řadu zákoutí opuštěné továrny. Zmínila bych třeba řadu dveří vytrhaných z pantů a opřených vedle sebe podél nejdelší zdi v objektu, na nichž byly napsány úryvky z románu a z nichž jsem si vypůjčila i citaci uvedenou v názvu recenze, která podle mě plně vystihuje nejen pocit hlavního hrdiny inscenace, ale i diváka, který se spolu s ním ocitl uprostřed písečných dun.

Kateřina Lešková-Dolenská

Divadlo Continuo

Antoine de Saint-Exupéry: Citadela

Režie: Pavel Štourač

Premiéra 14. 8. 2012, psáno z reprízy 16. 8.

Loutkář 5/2012, s. 215–216.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.