Přelet nad loutkářským hnízdem

Lešková-Dolenská, Kateřina: Už přemýšlím česky

Všestranně talentovaná a nepřehlédnutelná Slovinka Elena Volpi sice nastoupila hned po studiích herectví na Katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU do angažmá v Mariboru, ale z českého divadelního světa se neztratila. Kromě účinkování v Divadle Športniki, objevu na zdejším loutkářském nebi, také stále zpívá s kapelou Jelení loje. Na rozhovor jsme se sešly v horkem rozpáleném Hradci Králové během festivalu Divadlo evropských regionů, kde Elena účinkovala hned v několika představeních a čekal ji i koncert na Letní scéně.

Proč ses vlastně vydala studovat loutkářství právě do České republiky?

Českou republiku úplně miluju! Je to tady krásné a je mi tu hrozně dobře s lidmi, které znám. Ale samozřejmě mě k tomu rozhodnutí nevedl jenom důvod, že jsem chtěla ochutnat české pivo. Už dlouho jsem přemýšlela nad tím, že bych se chtěla věnovat divadlu, ale nebyla jsem si jistá jakému – u nás existuje jenom činoherní katedra. Tušila, že chci něco víc než jen herectví, lákala mě i scénografie a vlastně všechno kolem divadla. Slovinsko je strašně malá země a já si přála jít ven. Vlastně jenom z legrace jsem se dívala na stránky pražské DAMU a ta alternativní katedra mě zaujala, ačkoli jsem s divadlem předtím neměla žádné zkušenosti. Úplně náhodou jsem v poslední den zasílání přihlášek potkala kamarádku, která se do Prahy také hlásila, a protože měla o jeden formulář navíc, tak jsem to zkusila. Kromě DAMU jsem uvažovala ještě o studiích v Itálii, protože je můj táta Ital a umím plynně italsky a tudíž by to pro mě bylo mnohem snazší, ale nenašla jsem tam žádnou školu, která by mě nějak oslovila.

Po škole jsi nastoupila do mariboského loutkového divadla, ale v Česku stále hraješ s Divadlem Športniki. Kde jsi momentrálně vlastně doma?

Žiju cikánským životem a mám čtyři domovy najednou. Říkala jsme si, jestli se nepřestěhuju třeba do Vídně, abych žila aspoň na půli cesty. Mám angažmá v Mariboru, baví mě to tam – máme fajn kolektiv a skvělou ředitelku Mojcu Redjko, která nás podporuje, abychom pracovali i na svých vlastních projektech a vyvíjeli se jako herci i tvůrci. Takže to své mezinárodní hraní můžu z dobré vůle všech kombinovat. A to, že dál pracuji se svými spolužáky, mi přijde úplně jako zázrak. Musím říct, že jsem hrozně vděčná Marku Bečkovi, který vedl náš ročník, a dalším skvělým lidem, s nimiž jsem se ve škole seznámila, protože ve Slovinsku bych se s takovým loutkovým divadlem rozhodně nepotkala a uhranulo mě natolik, že jsem se rozhodla zůstat.

Jak ses zpočátku potýkala s češtinou? Protože ty dva jazyky si nejsou zdaleka tak podobné, jak by se na první pohled mohlo zdát…

Děkuju, že to říkáš, vůbec si podobné nejsou. Hrozně mě štvalo, že když jsem jela do Slovinska na prázdniny, tak všichni říkali: \„No jo, to máš lehký, vždyť jsou ty jazyky úplně stejný.\“ Připadá mi, že čeština je mnohem složitější než slovinština, i když je ten jazykový systém samozřejmě shodný. Nechci vám nijak lichotit, ale čeština je krásný jazyk, přijde mi barevný a melodický. Mám ji moc ráda a snažila jsem se ji co nejrychleji naučit, protože jsem byla zvědavá, co říkají lidé kolem mě, kteří vypadali hrozně zajímavě. A pivo taky pomohlo.

A když přemýšlíš, myslíš už v češtině nebo ve slovinštině?

Už přemýšlím česky. Dokonce se mi stává, že když jsem tady, mluvím ze spaní slovinsky, a když jsem ve Slovinsku, tak někdy z rozespalosti spustím česky.

Máš zkušenost cizinky žijící dlouhodobě v Česku. Je velký rozdíl mezi českou a slovinskou mentalitou a kulturou v tom nejširším slova smyslu?

Nevím, jestli je to tím, že se tu stýkám víceméně jen s určitou vrstvou stejně orientovaných lidí, ale první věc, která mě úplně nadchla, je, že máte nadhled nad věcmi a umíte je brát s humorem. Zároveň jsou zdejší lidé vynalézaví, tvůrčí a chytří a opravdu si vážím toho, že nic nezůstává na povrchu, jenom aby to zanechalo nějaký dojem. Na neochotné české číšníky už jsem si zvykla, ale zase na druhou stranu mi přijde vlastně fér, že jsou upřímní a tváří se tak, jací opravdu jsou, a nepředstírají, že jsou kultivovaní. Na Slovinsku mi vadí, že se všichni snaží ze všech sil vypadat seriózně a důležitě. Dost se u nás dbá, a to nejen u číšníků, ale třeba i v divadle, aby to všechno vypadalo důstojně. Asi je to dáno tím, jak je nás málo a za každou cenu se snažíme dělat dobrý dojem. Což u vás není a připadá mi to báječné. Zároveň mě překvapuje, že jste sami k sobě hrozně kritičtí.

Po té velké chvále se nemůžu nezeptat, jestli je něco, co ti tady vysloveně vadí?

Ano, vůbec neumíte řídit! Lidé se na dálnici chovají hrozně, teď s tím mám velkou zkušenost. Hlavně byste se měli naučit držet si odstup od jiných aut a začít používat směrovky!

Jak to vypadá ve Slovinsku s loutkovým divadlem?

Ve Slovinsku nikdy neproběhla žádná divadelní revoluce, takže u nás stále přežívá na téma loutkové divadlo řada předsudků. Lidé se mě často ptají, jestli tedy dělám opravdové divadlo, nebo jenom to loutkové, jestli jsem herečka, nebo jenom animátorka, a hrozně se tím zaobírají. To je myslím zase ten případ, který už jsem vysvětlovala v souvislosti s číšníky. Lidem přijde loutkové divadlo nedůležité a skoro nikdo nechápe, že může být vtipné a chytré. Hlavní problém spočívá v tom, že nemáme loutkářskou školu a nemáme ani režiséry, kteří by s loutkami uměli pracovat. Ale když už nás lidé znají, tak na naše představení rádi chodí a nemají žádný problém s tím, že jsou loutková. A taky je chyba u loutkářů samotných, kteří se donekonečna zabývají tím, jestli jsou dostatečně důležití.

Na druhou stranu, ty můžeš sloužit jako perfektní most výměny zkušeností a kontaktů a nějak to u vás provětrat…

Teď u nás režíroval Marek Bečka pohádku o Sněhurce a dokonce jsme za ni dostali v Srbsku Grand Prix a dvě ceny i ve Slovinsku. Byla to moc dobrá spolupráce.

Jsi neustále na cestách, pendluješ mezi dvěma zeměmi, ale jako by to nestačilo, kromě hraní v divadle ještě zpíváš v kapele Jelení loje. Co je to za hudební těleso?

Je to uskupení mě a mých spolužaček a vzniklo už v prvním ročníku. Hrozně rády jsme si spolu jen tak zpívaly, až jsme si jednou řekly, že to zkusíme víc na vážno. Přizvaly jsme si kytaristu Vaška Jelínka a začali jsme zkoušet. Náhodou šel kolem Matija Solce a řekl nám, že mají právě koncert s Fekete Seretlek a nabídl, jestli nechceme vystoupit jako předskokani. My na to odvětili, že umíme jenom jednu písničku a ani nemáme jméno. Nad tím jen máchl rukou a přiměl nás, ať si něco vymyslíme. A Jelení loje byly na světě. Těžko říct, co to je za těleso, protože jsme hodně ovlivněni tím svým herectvím a divadlem. Takže jsme spíš než kapela hudební kabaret.

A jak vznikli Športniki? Slyšela jsem, že to bylo vlastně víceméně náhodou, když Jakub Vašíček s Tomášem Jarkovským zkoušeli v Mariboru. Zdá se, že to je úplně začarované místo…

Asi ano, ne nadarmo máme divadlo ve starém klášteře a zdá se, že tam nějaká magie opravdu funguje. Když se mě Mojca ptala, jestli nevím o nějakých zahraničních režisérech, tak jsem doporučila Jakuba s Tomášem a scénografku Terezku Venclovou. Mojca souhlasila, a tak jsme nakonec po dopolednách zkoušeli inscenaci Zakaj? a po odpolednách jsme hráli hry, ještě společně s Johankou Vaňousovou a Adamem Kubištou, kteří přijeli na stáž do Mariboru za mnou, což mi od nich přišlo hrozně hezké. A z těch her vznikl nápad, že si uděláme ještě nějaké vlastní představení.

A zrodil se loutkový šlágr Back to Bullerbyn, který dostal hlavní loutkářskou cenu za nejinspirativnější inscenaci roku 2011. Druhou inscenací Športniků je v červnu premiérovaný Gagarin. Proč jste sáhli zrovna po téhle látce?

Říkali jsme si, že chceme, aby všechny naše projekty končily na –IN: Bullerbyn, kluci dělali inscenaci Hamleteen, no a teď bude Gagarin. Mohlo by se zdát, že Bullerbyn byla víceméně náhoda, drobná legrácka, ale je za ním opravdu dost práce. Proto jsme se trochu báli, jak budeme zkoušet teď, když jsme všichni pracovně vázáni na různých místech. Hlavní podíl na Gagarinovi má vlastně asi Terezka, která na základě našich nápadů vypracovala celou scénografii. Vlastně ani nevím, proč jsme si toho Gagarina nakonec vybrali. Ten nápad se zrodil na Dejvické v nádražce, pamatuji si, že jsme původně chtěli dělat Smetanu, čímž byla Johanka úplně nadšena, a nakonec jsme skončili u Gagarina. Ani jsme nevěděli, že letos uplynulo 50 let od jeho letu do vesmíru. Inspirovala nás knížka Úsměv a hvězdy od Jurije Nagibina, která je velmi poetická a když ji čteš, máš pocit, že jde o životopis nějakého světce.

Elena Volpi (1978)

Herečka a zpěvačka, v letech 2006–2010 studovala herectví na KALD DAMU v ročníku Marka Bečky. Účinkovala v absolventských inscenacích Tři měsíce prázdnin, Bouře, Stvoření a Pixy. Členka Lutkovno Gledališče Maribor a Divadla Športniki.

Loutkář 4/2012, s. 189–190.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.