Přelet nad loutkářským hnízdem

Richter, Luděk: Desátá Přehlídka IVL

Finále třetí obnovené a celkově desáté Přehlídky individuálních výstupů s loutkou se uskutečnilo 3. července jako doplněk 61. Loutkářské Chrudimi. Zatímco sama Loutkářská Chrudim je nesoutěžní (Jiráskův Hronov není žádné další postupové kolo či nadpřehlídka, nýbrž mezioborová inspirace – a podle toho by také měly být na ni inscenace jednotlivými divadelními obory vysílány), deset protagonistů finálového večera soutěžilo ve třech kategoriích, z nichž ta prvá má ještě dvě podkategorie.

Vítězem kategorie Ia. se stal Štěpán Gajdoš s výstupem Ach, ty princezny. Na marionetu trochu moc slov, při nichž se toho nedá mnoho dělat, o to víc však vynikne několik hezkých a zvládnutých marionetářských akcí, jako je schovávání se za loutkohercovu nohu, posedávání na ní apod. Poněkud v pozadí zůstává smysl či snad dokonce téma celého výstupu. V téže kategorii zahrál mladý Štěpán Tuček s poněkud nesourodou výpravou Pyšnou princeznu a Hana Trávníčková Třikrát a dost, Jane Falstaffe, což je monolog v provedení tří vynikajících českých herců; škoda, že rozdílnost jejich pojetí se neprojevila i v rozdílné hře s marionetou.

Kategorii Ib. vyhrál Martin Moglich s výstupem Pozor. Jeho předností je slušná marionetářská technika, slabinou necitlivá, technicky nezvládnutá hudební montáž a především dramaturgická neujasněnost závěru: Je chodcův let nad přechodem poté, co byl sražen automobilem, letem nebožtíkovy duše, nebo ho naučil létat jeho předchozí pád? A co z toho všeho plyne? Kostlivec Zdeňka Šnejdara je typickým řemeslným varietním show, prokazujícím hercův smysl pro temporytmus, méně již pro vedení dramaturgické linie.

V II. kategorii zvítězila její jediná účastnice Magda Polehňová s pohádkou O. Jakkoli je pohádka o písmenu, jež chce být na začátku pohádky, dramaturgicky poněkud zmatečná, pokus o autorství nejmladší účinkující finále je hlavní předností výstupu.

Kvantitativně i kvalitativně nejsilnější byla III. kategorie – dvojic a trojic. Vítězství si odnesl Jakub Maksymov, Jan Holínský a Matěj Kubina za rakvičkárnu Hospoda. K jejím kladům patří pěkní a funkční maňásci, smysl pro spádný (místy až moc) temporytmus, podepřený i prací se zvukem a rekvizitou a řada loutkou nápaditě řešených situací. Černoušek a lev Marie Dvořáčkové a Anežky a Kryštofa Broukových byl dalším zdařilým kouskem této kategorie: Dobře připravený text dává příležitost k akcím manekýna černouška i maňáska lva a děti je dobře zvládají. Stínoherní Osudná bedna Barbory Zezulové, Anity Novákové a Kristiana Kašpara zaujme především výrazným přednesem, u nějž je však třeba ohlídat až přílišnou akademičnost; obraz víceméně ilustruje slova, ale zajímavé je kontrastování celku a jeho zvětšených detailů. Také Strom štěstí v podání Kláry Jančíkové a Ládi Horáka trpí poněkud nepřirozenou, lyricky nadnesenou mluvou, která samozřejmě nemůže nahradit značně statický projev \„loutky\“ stromu; a snad až příliš naivní je i řešení rozvrácených vztahů mezi rodiči pomocí darované růže.

Úroveň celého finále byla tentokrát přeci jen utěšenější – a i proto dostali věcné ceny všichni, kdo došli až do něj. Přesto zůstávají dvě již mnohokráte položené otázky. Především zda chce přehlídka pěstovat a předvádět jen loutkohereckou řemeslnou dovednost účastníků, nebo komplexní, umělecky účinné drobné inscenace o nevelkém počtu jednoho až tří účinkujících? Prvé je čistě technická disciplína, již je těžko hodnotit jako herecký výkon; chybí-li totiž účinně sdělený smysl celku, nedá se hodnotit ani funkčnost jeho dílčí části, nýbrž právě a jen technika. Osobně bych preferoval ona komplexní umělecká dílka, která přirozeně obsahují i zmíněný řemeslný základ. Pak ovšem vyvstává druhá otázka. Inscenace jakékoli délky a jakéhokoli obsazení – tedy i ty pětiminutové, hrané jedním, dvěma či třemi herci – se dle propozic mohou zúčastňovat (a zúčastňují) Loutkářské Chrudimi už přes třicet let (ostatně i letošní jaroměřská Hospoda – prošla do hlavního programu normální cestou z krajské přehlídky jako součást širší inscenace Hotel), a je tedy otázka, proč pro ně budovat ještě postranní cestičky.

Věřím, že Přehlídka IVL není pro SAL jen prestižní záležitostí, jíž se chce prezentovat, nýbrž i snahou kultivovat a zkvalitňovat české amatérské loutkářství. Stálo by tedy za úvahu nějak tento vybraný úsek hlouběji specifikovat. Co třeba dát jí pokaždé jiné tematické či žánrové zadání, v němž by pak bylo možné sledovat různé přístupy řešení? Nebo dát účastníkům nižších kol i pozdějším finalistům možnost kolektivně a pod odborným vedením na přinesených inscenacích společně pracovat, prohlubovat si tak znalosti, dovednosti i tvořivost a zároveň výstup vybrušovat? Nebo se postupně zaměřovat na různé druhy loutek…? Znamenalo by to jistě víc práce, ale nepochybuji, že v SALu se najdou lidé toho ochotní i schopní.

Letošní Loutkářská Chrudim mě potěšila nápadným návratem k loutce a vírou v ní v inscenacích Mordyjepardyjesaprlot (Divadlo V Boudě Plzeň), Neverending (Tate Iyumni Praha) či Hotel (Mikrle Jaroměř) nebo třeba u inspirativního Back to Bullerbyn. Žádné další úsilí vrátit loutku k tomu, v čem je nenahraditelná, však není na škodu. Zvlášť v době, kdy Katedra alternativního a loutkového divadla tuto cestu zcela opouští.

Loutkář 4/2012, s. 188.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.