Lešková-Dolenská, Kateřina: Loutky, kam se podíváš

61. Loutkářská Chrudim, která se konala ve dnech 29. 6–5. 7. 2012 byla vůbec první, které jsem se účastnila. Musím tento fakt dopředu přiznat, aby bylo jasné, proč je zpráva o průběhu přehlídky bez srovnání s ročníky předchozími. Program letošní sedmidenní přehlídky byl nabitý k prasknutí. Kromě soutěžních představení a seminářů ještě běžel blok nesoutěžních představení pro děti a představení takzvaně inspirativních, konala se večerní setkání u piva, tvůrčí dílny pro veřejnost, koncerty a kdo měl stále málo podnětů ke zpracování, mohl zavítat na projekce Trnkových filmů pod širým nebem.

Jako chrudimského \„greenhorna\“ mě mile potěšilo, že má přehlídka zcela jinou atmosféru než festivaly profesionálů. Je to jistě dáno tím, že jsou prakticky všichni účastníci přítomni po celou dobu festivalu, navštěvují semináře, vzájemně si chodí na představení a mohou tak bezprostředně sdílet své zážitky. Napjaté rozpočty profesionálních souborů toto neumožňují a dnes se divadla festivaly pouze mihnou – postaví, zahrají, zbourají a zmizí. Po celou dobu zůstávají jen zahraniční promotéři a pár skalních fanoušků či novinářů, kteří o loutkách píší.

K podstatným odlišnostem od toho, na co jsem na festivalech zvyklá vídat, patří i každodenní moderované veřejné diskuse. Upřímně jsem žasla, jak statečně chodí účastníci s kůží na trh – obhajovat svou práci před celým plénem a čelit dotazům či případným výtkám chce silnou náturu. S potěšením ovšem konstatuji, že všechny debaty, které jsem navštívila, nebyly ani podpásové, ani urážlivé a ani kritizovaní nevypadali nijak zvlášť naštvaně.

Šťastnou ruku měli pořadatelé po mém soudu u inspirativního programu (alespoň toho, který jsem viděla), jenž slouží tak trochu jako nástavba seminářů a ukazuje návštěvníkům Chrudimi nepřeberné možnosti loutkového divadla. K vidění byly třeba inscenace tvůrců nejmladší generace – série Karkulek Mirky Bělohlávkové nebo hit Back to Bullerbyn od Športniků, objevily se tu inscenace odkojené postmodernou a zároveň v něčem navazující na tradici (sólové výstupy Zchudlého loutkáře v podání Marka Bečky, Divadlo Anpu, Dezorzovo lútkové divadlo), tradiční maňáskárna U kanónu stál královéhradeckého DRAKu a celý týden hrála na Chrudimi svou miniaturu Výlet třeba i stálice loutkářského Parnasu výtvarnice Hana Voříšková. V programu mě zaujaly i tematické bloky: Například po Donu Šajnovi následovala osobitá, byť neloutková, variace na Dona Juana v podání Geisslers Hofcomoedianten, viděli jsme i dva různé přístupy k Faustovi apod.

Juniorské inscenace

Nadále už se budu věnovat pouze hlavnímu soutěžnímu programu a začnu \„dětskými a studentskými inscenacemi\“, což je technická kategorie vytvořená čistě pracovně pro inscenace vzniklé zejména na půdě ZUŠek a dramaťáků, bez ohledu na jejich kvalitu, které nehodlám nijak přísně poměřovat. Nebylo by myslím fér klást na začínající mladé tvůrce přehnané nároky. Uvedu zde proto jen několik postřehů a připomínek, ale jak předesílám, jsou u mě ještě v období hájení.

Kompost (Není to… Ani to…, ZUŠ Turnov) podle mě neměl příliš ujasněnou dramaturgickou koncepci; postrádala jsem motivovaný dramatický konflikt a vadilo mi i to, že když jedna z postav (Octomilka) udělá chybu, uvědomí si to a začne sekat dobrotu, je opuštěna svými přáteli. Na druhou stranu si cením, že šlo o čistě autorskou tvorbu souboru, která nesklouzla k lacinému moralizování, jak by se u tématu drogové závislosti mohlo lehce stát. Použité kostýmy – pláštěnky v odstínech hnědé a zelené – a loutky z pestrých ponožek navlečené na ruce účinkujících pomohly vytvořit vcelku funkční prostředí a nijak se inscenačnímu záměru nezpěčovaly.

Dramaturgicky také ne zcela dotažené a jevištně poněkud neobratné mi připadaly Severské báje (LS Topirambury, ZUŠ Praha). Totemové loutky z papírových ruliček se trochu bránily jakékoli akci a ta se pohříchu odehrávala víceméně v textové rovině. Postavy (a že jich nebylo málo) nebyly příliš znatelně odlišeny, pletli se mi dohromady dokonce i bohové s bohyněmi, a závěrečný souboj s obry byl také značně nepřehledný. Také proto, že herci vsadili na velmi civilní projev, v němž se ztratily veškeré emoce a napětí. Je také škoda, že z inscenace vůbec nebylo patrné, proč si Topirambury jistě inspirativní severské báje vlastně vybraly.

V kontextu práce ostatních \„studentských\“ souborů jsem byla poněkud rozpačitá i z překombinované Školy snů (LS Červiven, SPgŠ a SZŠ Krnov), která propojila texty Františka Nepila, Olgy Hejné, Aloise Mikulky a Franka Taschlina v pestrobarevně vypraveném představení. Několik druhů loutek, přehršle témat, divoce vzorované i barevné kostýmy, v herectví nepřirozená křeč, snad nervozita. Souboru ještě více uškodilo, že bezprostředně po něm nastoupili na scénu Tate Iyumni se svou minimalistickou hříčkou Neverending, která svou černobílou jednoduchostí porazila batikovanou Školu snů na lopatky.

Radikálně komprimovanou verzi Dona Šajna zahrál festivalovému publiku místní LS Amigos, který se rozhodl uvést svůdcův příběh v pouhých deseti minutách, čím se zcela zásadně vyhrotilo a naprosto zmechaničtilo Šajnovo počínání. Vraždí doslova jako na běžícím pásu a stává se najednou pouhým monstrem, bez psychologie a vlastně i hlubší motivace svého konání; do příběhu se tak vkradlo hodně temné groteskno. Toto představení hrané marionetami v klasickém kukátku sice bylo poněkud toporné a ve sborové recitaci ploché, ale řekla bych, že je pro soubor určitě přínosné, že se s tímto základním pilířem evropské kultury setkal.

Pražsko-středočeský loutkářský soubor Flajšplyš na Chrudim přivezl inscenaci Nezměrný cit pana P. Pro inscenaci jsou příznačné zejména zcizovací princip a jevištní nadsázka. Tak jak v ní soubor montuje různé intertextuální odkazy, narouboval si i loutky – nahá těla použitých panenek jsou nahodile poskládána a zdeformována. Ve scénickém provedení inscenace vůbec tuším podprahový vliv poetiky Buchet a loutek či Divadla Dno právě v té svobodomyslné a nezávazné recesi, která je však uvnitř motivicky pevně provázána. I to, že herci loutky-panenky neanimují, ale prostě je strnule drží, je podle mě v naprostém souladu s inscenačním záměrem. Ne že by byl Nezměrný cit pana P. bez chybičky, v některých momentech je snad až příliš zakuklený do interního humoru a místy naráží na proztímní herecké limity protagonistů. Troufnu si ale říci, že čím větší bude jevištní zkušenost souboru jak v interpretaci, tak v divadelním autorství vůbec, tím sladšího ovoce se od nich dočkáme. Slibný potenciál tu rozhodně je – ostatně porota souboru udělila cenu \„za hledání vlastního divadelního výrazu\“.

Poměrně vyzrálou autorskou inscenací se prezentoval LS Mikrle (ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř) – Hotel má nápad i potřebnou razanci a zhuštěné dialogy, které maňáskům sluší. Pozornost si zaslouží velice zruční vodiči loutek, kteří za \„kolektivní loutkohereckou práci\“ získali dokonce ocenění poroty. Scénografii tvoří paraván, nápaditě rozčleněný na jednotlivé pokojíčky hotelu zakryté závěsy, takže se dá hbitě měnit místo děje, což napomáhá opravdu svižnému tempu představení. Hotel je vlastně moralita, která ukazuje lidské neřesti a podivné libůstky a demonstruje je na návštěvnících hotelu, které jednoho po druhém kosí nezbytná postava rakvičkáren – Smrtka. Milovníky loutkářské historie pak může potěšit, že na scéně nechybí ani živé morče, kdysi nezbytná výbava maňáskáře; dlužno ovšem dodat, že během představení neutrpí žádnou újmu. Inscenaci bych vytkla snad jen úvodní nápad s hudebním automatem, který je sice milý, ale poněkud samoúčelný a už se s ním až do konce představení nijak nepracuje.

Totální přešlap

Jediným zástupcem v této nelichotivé skupině je Loutkový soubor Nitka z Písku, který se na Chrudimi představil inscenací (složenou ze dvou pohádek s týmiž postavičkami) se sáhodlouhým názvem Jak šiška nechtěla spadnout a Jak Stromouš střílel z borůvkového děla. Zcela záměrně ponechám stranou výtky ohledně naprosto tristní hudby a výpravy a zaměřím na po mém soudu nejproblematičtější složku inscenace, a to dramaturgii. Ta nic nestojí a není tudíž limitována finančními možnostmi souboru, jako výprava či obstarání muzikantů. Ostatně, jestli se pamatuji správně, tak je absentující či nedotažená dramaturgie naprosto evergreenovou výtkou drtivé většiny festivalových referátů nejen na amatérském, ale i na profesionálním poli.

Například první příběh Jak šiška nechtěla spadnout byl úplně ukázkový ve své špatné výstavbě: máme dva hlavní hrdiny, kteří touží po \„šiškovém křoupání\“, a šišku, která jim ho odmítá poskytnout s tím, že není zralá. To opravdu není příliš silný dramatický konflikt. Skřítci usilují semínka získat a ani za opakované – až zmechaničtěné – aktivizace publika neuspějí. Není divu, šiška není zralá, takže jim jejich touhu po mlsání vlastně ani saturovat nemůže. Když už by se mohlo zdát, že se pomalinku rýsuje opravdu nějaký děj, naději na něj definitivně pohřbí sama šiška konstatováním, že už je zralá, a hrdinové tak bez vlastního přičinění získají, co si na začátku vytýčili. Načež šiška spadne ze stromu a je bezezbytku sežrána. V tom ovšem spatřuji ten nejzásadnější přehmat scénáře: Pokud si vytvořím sympatickou hrdinku, a tak se šiška celou dobu projevuje, nemůžu ji přece jen tak zlikvidovat, navíc s detailním popisem, jak chutnají její očíčka!

Tyto výše zmíněné nelogičnosti (které se opakovaly i v druhé pohádce) podle mě podrazily celé inscenaci již tak dosti vratké nohy. A to nemluvím o nadužívaném zapojení publika (postupně diváci foukají, dupají, troubí, opakují po skřítcích slova apod.), které nastavuje stopáž a do jisté míry kamufluje řídkost děje.

Ano, ale…

Kroměřížský soubor Říše loutek předvedl festivalovému publiku dvě pohádky, o Budulínkovi a o Perníkové chaloupce, které uvádí pod souhrnným názvem Povídej, Paňáco. V inscenaci totiž figurují dva klauni-vypravěči, jistě inspirovaní slavnými forbínami V+W, kteří jsou hybateli děje, ale zároveň z něj oba vystupují, zvnějšku ho komentují a vrací se do něj – to proto, že opravdu velká část představení stojí na komunikaci s dětmi. Výprava inscenace je zvláštně nesourodá, každá pohádka je pojata jinak. Zatímco pohádka o Budulínkovi je hrána líbivými maňásky, Perníková chaloupka pracuje s marionetami, které mají do okaté líbivosti daleko; na druhou stranu bych ale ráda vyzvihla důmyslně vypracovanou scénografii právě této pohádky, a to rozkládací objekty, z nichž se dá poskládat nejen hluboký les, ale i chaloupka ze sladkého pečiva. V programu jsem se dočetla, že jde o obnovenou premiéru inscenace z 80. let. Diplomaticky řečeno ta inscenace dnes opravdu nepůsobí svým stylem nejsvěžeji a asi nejvíc ji zatěžkává právě zdlouhavé tempo klaunských výstupů.

Rozhodnutím zpracovat román Zimní bitva francouzského spisovatele Jean-Claudea Mourlevata na sebe vzali členové souboru Teátr Vaštar (Ostružno, Nezdice na Šumavě), pod režijním vedením Michala Stona, velmi těžký úkol a výsledné inscenace si cením zejména pro její přínos dramaturgický. Mám za to, že zrovna ve středoevropském kontextu může dospívajícím, kterým je hádám primárně určena, leccos osvětlit o naší totalitní minulosti či k nim obecně promluvit o zvrácených principech fungování jakéhokoli autoritativního režimu. Autor dramatizace Michal Ston z knihy vytáhl víceméně kompaktní dějovou linku a velmi vhodně dávkuje divákům informace o systému tak, jak je objevují sami hlavní hrdinové. Mám na mysli třeba odkrývání minulosti, když zjistí, že jsou vlastně potomci povražděných disidentů, které má státní dohled převychovat, nebo postupné odhalování existence podivných člověkoní a bestiálních člověkopsů, pravděpodobně produktů sociálního inženýrství. Stonova dramatizace rozhodně nepostrádá tajemství a napětí až do konce.

S jevištním pojetím inscenace už je to trochu slabší. Předně si nejsem jistá, jestli byli dobře zvoleni manekýni v životní velikosti. Asi chápu původní záměr: Měli nejspíše zhojnit počet hrdinů víceméně realisticky hraného příběhu, což by stylizovaná loutka jiného typu zdaleka tolik neobsáhla, a hlavně, vyřešil se tak problém s postavami člověkoní. Jenže neobratné provedení manekýnů a ne úplně propracovaná animace se tomuto záměru poměrně vzpouzí. Inscenace, která byla oceněna porotou, působí spíše jako činohra, do níž se víceméně omylem připletlo i pár panáků, ale cením si toho, s jak obrovským zápalem bylo festivalové představení odehráno.

Inscenace klasické pohádky Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla v režii Jiřiny Polanské, s níž do Chrudimi přijel spolek loutkářů Vozichet z Jablonce nad Nisou, se také povedla jen zčásti. Pod dramatizací pohádky je rovněž podepsána Jiřina Polanská a jejímu textu se nedá nic zásadního vytknout; autorka v hlavní dějové linii nic drasticky neupravila, nevyrobila z Malé mořské víly pohádku naruby. I na scénografii je vidět, že nad ní její autorka, opět Jiřina Polanská, dlouze přemýšlela. Užitá modrá, lehká textilie natažená mezi paravánky splňuje představu zvlněné mořské hladiny a dokonce je tak důmyslně střižena, že se velmi lehce promění v kostým vládce mořské říše. Na druhou stranu, mnohem méně vydařené jsou plošné molitanové loutky a zejména se mi nepozdávaly loutky mořských víl. V animaci jejich rybích těl se využívá zejména přirozená měkkost materiálu, to je naprosto v pořádku, ale nemohu se zbavit dojmu, že byl jejich pohyb aranžován poněkud nelogicky: Pokud víly mluvily, plavaly hlavou vzhůru, když se přemísťovaly, plavaly \„normálně\“. Nehledě na snadnou zaměnitelnost hlavní hrdinky s jejími sestrami a kulantně řečeno celkovou neatraktivitu loutek.

Co jsem v inscenaci zcela postrádala, byla pečlivá práce se zvukem. V představení, které jsme viděli, byla spíše nahodilá a sestávala ze sporadických a velmi slabounkých efektů. S tím souvisí i ne úplně zdařilá hudební složka, kterou v celé inscenaci obstarával herecký zpěv a capella. Nic proti tomu, je mi to mnohem sympatičtější než pouštění banální muziky ze záznamu, ale když už se k tomuto kroku soubor odhodlá, měl by být celý sestaven z lidí schopných této velmi těžké pěvecké disciplíny. Nicméně – a to jsme zase u té rozpolcenosti v hodnocení – sólové songy Kateřiny Císařové byly velmi dobře zvládnuté, stejně jako její herecký výkon v titulní úloze.

Tím, že sem zařadím i porotou oceněnou inscenaci Mordyjepardyjesaprlot plzeňského Loutkového Divadla V Boudě, asi nahněvám všechny milovníky tradičného loutkářství. Souboru samozřejmě neupírám perfektní řemeslo, tentokrát se blýskl v divácky atraktivní podobě odkrytého vodění marionet, kdy si můžeme dosyta užít sledování toho, \„jak se to dělá\“ (například animace loutky krále při vystupování po schůdcích na trůn si zaslouží pochvalu), ale nemohu napsat, že bych byla bevýhradně nadšena.

Zvolený text Jiřího Žáčka o princezně, kterou Honza vysvobodí z pekla, je vcelku vtipný. Jen se nemohu zbavit dojmu, že už by bylo načase začít odbourávat zdá se nesmrtelné stereotypy: Energická princezna Majdalenka je sice dost statečná na to, aby pekelné chátře prohnala kožich a donutila ji se umýt, ale na trůn stejně nastoupí Honza, pravděpodobně proto, že by to sama nezvládla; prosím pěkně, to není výtka divadelníkům z Boudy, toto téma mě hryže dlouhodobě.

Loutky jsou fundusové, čímž inscenace získala dnes tak oblíbený přídech starosvětskosti, hraje se na praktikáblech s opravdu minimalistickou výpravou (zmiňovaný trůn, malé malované kulisy křovin atd). Oč je scéna úspornější, tím větší kus práce musí odvést herci. Plzeňští jsou výborní mluviči, jen bych jim vytkla lehce nejisté zpívání, bez kterého bych se snadno obešla. Je dobře, že alespoň na amatérském jevišti kvete animační dovednost a udržuje se tradiční marionetářské řemeslo. Jen to prostě není úplně můj šálek čaje a Kašpárek ve vlastenecky trikolórovém oblečku už je pro mě na jevišti trochu passé.

Inscenace podnětné a inspirativní

Svěží upíří rakvičkárnu Krev a jiné lásky Míny na motivy románu Brama Stokera na Chrudim přivezli hořovičtí loutkáři ze souboru Na Holou. Co se výstavby textu týče, nelze než tvůrce pochválit, protože všechny motivy, které byly použity, do výstavby logicky zapadají. Všechny postavy, které se objeví, mají v ději své pevné místo, vývoj a jejich konání má pointu. Navíc je každá z nich obdařena svým vlastním leitmotivem. Zní to jako banalita, ale podobná sevřenost a propracovanost nejsou v divadle zdaleka tak samozřejmé, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Scénář sestává z velmi jednoduchých promluv, jaké si mnozí pamatují třeba z taktéž maňáskové inscenace Tři mušketýři plzeňského Divadla Alfa. Text byl maximálně zredukován na jednoduchá slovní spojení či pouhé vršení podstatných jmen; pro ilustraci bych uvedla třeba situaci, odehrávající se v Transylvánii, kdy se Drákula pořád nemá k uzavření kontraktu a kdy makléř pouze utrousí: \„Byznys – podpis – Mína – domů.\“ A vše je jasné. Bylo by samozřejmě vhodné doplnit, že si autoři sdostatek vyhráli i se slovními hříčkami a zapojili i všemožná úsloví spojená s krví (krve by se nedořezal, holka krev a mlíko apod.).

Černé grotesce zvolení maňásci vysloveně sluší a hraje se ve velmi funkční jednoduché scéně (autorem všeho je Ludvík \„Říha\“ Řeřicha). Autorská inscenace Krev a jiné lásky Míny také pečlivě dodržuje \„čistotu\“ zvoleného žánru: Stupňuje gagy s citem pro pointu a účinně pracuje s groteskní nadsázkou; je tak krásným dokladem, že hořovický soubor zvládá a ctí tradiční loutkářské řemeslo a zároveň pro ně hledá nová témata.

Zajímavou inscenaci 19. březen v režii Zdeny Vašíčkové přivezl do Chrudimi plzeňský soubor Rámus. Jde o sympaticky vymyšlený i zahraný kousek, který, jak se říká krásně vousatým klišé, nastavuje zrcadlo naší době a společnosti. Tři úplně obyčejní Josefové se sejdou 19. března v hospodě u příležitosti oslav svého svátku a jak tak sedí zase po roce u stolu, vzájemně se svěřují, jak se kterému z nich daří, respektive nedaří. Všichni tři jsou neúspěšní, či se za neúspěšné považují, a nepůsobí příliš šťastně. To je první, řekněme současný a realistický plán inscenace.

Druhý obstarává malá dívenka (Tereza Lukášová, která za svůj herecký výkon dokonce získala cenu) svým pohádkovým a dětsky bezstarostným světem, v němž ožívají hrdinové knihy Daisy Mrázkové Haló, Jácíčku. Holčička animuje plyšovou Veverku a jejího kamaráda zajíčka Jácíčka v mikrosituacích, z nichž je po mém soudu pro inscenaci zásadní ta, kdy zvířátka vymýšlí dárek pro smutného slona. Rozhodnou se, že mu darují k svátku celý svět, aby měl radost; v této říši fantazie není nic nemožné. A tahle neobyčejná holčička, co tak ráda vymýšlí dárky, vklouzne do světa lidí ke třem smutně slavícím Josefům a věnuje jim kouzelné předměty. Jenže, jak se ukáže, lidé si s kouzelnými proprietami vůbec nevědí rady. Když se Josefové po roce znovu sejdou, vypadají úplně stejně zbědovaně, protože se ani za pomoci kouzel v jejich životech nic nezměnilo.

Inscenace je velmi jednoduchá co do užitých vyjadřovacích prostředků. Na scéně stojí stůl, židle a věšák, které bohatě obsáhnou náš pozemský i pohádkový svět malé holčičky. Tvůrci využívají různé typy loutek v souladu s vyzněním té které scény – jsou to ta zmiňovaná plyšová zvířátka, vnadná nafukovací panna, papírové marionety, maňásci. 19. březen předkládá divákům ve zdánlivě veselém a lehkonohém obalu pořádnou porci pelyňku. Ukazuje svět dospělých zmítaných frustracemi, ale pasivních a neschopných se sebou cokoli dělat, kterým z jejich letargie nepomůže ani zázrak.

Poetickou a příjemně civilní pohádku Pták Ohnivák, liška Ryška a my volně podle K. J. Erbena předvedl rodinný klan Šefrnových, pod hlavičkou Céčka Svitavy. Hlavním tvůrcem je zkušený divadelník Karel Šefrna, který si ke spolupráci přivedl dvě generace své rodiny, některé členy i bez předchozí herecké zkušenosti. Pohádku pak společně uchopili jako do jisté míry demonstrované vyprávění, do něhož zapojili minimalistickou malovanou scénografii, \„prkénkové\“ loutky (ozdobené ploché kusy syrového dřeva) a dozdobenou sekyru, která představuje buď koně Zlatohříváka, nebo lišku Ryšku (s pěkně \„ostrými rysy\“, jak v představení zazní). Důležité posuny děje a komentáře jsou součástí živě hraných písní; v této rodině muzicírují snad úplně všichni.

Na inscenaci mě nejvíce zaujala její neokázalost – je opravdu hodně náznaková (tvůrci snad i trochu kalkulují s tím, že pohádka je obecně známá) a dala by se charakterizovat i jako ztišená. Ani zpívané pasáže nejsou burácivé, naopak folkově lehké s důrazem na slovní sdělení. Děj pohádky plyne v mírném tempu, se zcizujícími vtípky (například když je jedna z postav popravena, tedy rozštípnuta, tak ji místo živé vody vzkřísí lepidlo apod.) a mnoha důvtipnými glosami, pronášenými zejména hlavou početného rodu. Nevím, jestli pohádka zabírá i na malé děti, ale dospělé svou poezií zaujme bezpečně, přinejmenším tím, že nám Šefrnovi předvedli velice zdařilý a inspirativní rodinnný teambuilding.

Výše zmiňovaná inscenace pražského souboru Tate Iyumni Neverending, navzdory tomu, že trvá pouhých 15 minut, se divákům zaryla hluboko pod kůži promyšlenou koncepcí (za niž byla porotou oceněna), sevřeným tvarem, a absolutní výrazovou úsporností. Na černě vykryté scéně stojí dva herci a drží látkové loutky panáčka a panenky (pouhé schematické siluety postav bez příkras), v podkresu zní živý kytarový doprovod a pozornost všech se soustředí na bílé loutky slabě ozářené mihotavým světlem svíčky. V této soustředěné atmosféře hrají Tate Iyumni sled drobných etud na téma setkávání, vzájemné \„kontaktáže\“, zamilování a fatálního nedorozumění mezi Ní a Jím, které, jak název inscenace napovídá, nikdy nekončí. Tate Iyumni za tu kratinkou chvíli nabídli několik variací na toto téma, různé úhly pohledu, z nichž asi nejímavější byl ten se spálenými motýlími křídly, které jen vzplanuly a stejně rychle zhasly jako láska Jeho a Jí.

Nenápadný vítěz

Ze všech soutěžních inscenací na mě zdaleka nejvíce zapůsobil porotou oceněný Faust v podání Bažantovy loutkářské družiny DS J. J. Kolár při TJ Sokol Poniklá. Pod tímto lehce obskurním názvem se skrývá velice plachý loutkář (a starosta Poniklé) Tomáš Hájek, který se podle svých vlastních slov paradoxně označuje za \„loutkářské embryo\“ a dokonce prý, \„kdyby to uměl, sehrál by Fausta s marionetami\“ (viz Zpravodaj č. 4, s. 10.). Přitom je kabaretiér tělem i duší a tím, jak je nesmělý a všechno dělá do jisté míry improvizovaně, má jeho faustovská miniatura podle textů tradičních kočovných loutkářů švih, lehkost a vtip. To je přihlášení se k tradici, jak má být!

Hájkovi stačí potemnělá místnost, meotar, projekční plátno a spousty pokreslených fólií, z nichž jsou vystříhány plošné loutky (černě konturované jednoduché kresby) – s nimiž manipuluje tak, jako kdybychom sledovali živě animovaný film. Pro inscenační koncept je charakteristická jednoduchost, náznak a zkratka. A ač tomu Tomáš Hájek nejspíš nevěří, tak jeho osobité herectví je schopné publikum uhranout: Tím, jak je na scéně bezprostřední, dojemně popletený, fólie mu porůznu padají, a tak musí improvizovat a přitom ale stále suverénně drží linii příběhu ve svých rukou. Je na scéně stejně autentický jako třeba Jirka Jelínek, ale není živelný, ba právě naopak. Zároveň Hájek ve Faustovi vyhmátl zásadní situace, a má opravdu filmařský talent pro práci s detaily, které v inscenaci kresbami vypíchl. Neodvažuji se hádat, zda bude tento divadelní princip živé projekce funkční i v jiné inscenaci a jestli se mu vůbec Bažantova družina hodlá nadále věnovat. Nechám se ráda překvapit, třeba na příští Chrudimi!

Kam kráčíš, amatérské loutkářství?

Letošní přehlídka měla myslím velice slušnou úroveň. Vysloveně špatná inscenace přijela jen jedna, polovičatých nebo nedotažených by se sice pár našlo, ale ty zdařilé – a že jich nebylo málo – na ně daly rychle zapomenout. Ovšem najít nějaké pojítko, trend nebo tendenci?

Jak se tak probírám seznamem soutěžních inscenací, které reprezentují to nejlepší z letošní divadelní úrody, nedá se říci, že by nějaký typ loutek vysloveně dominoval, nebo se vyskytlo téma, které rezonuje ve více souborech naráz. Zaujala mě různorodost a pestrost, osobitý rukopis jednotlivých souborů (když ho porovnám s praxí hostování režisérů u profesionálů, kteří si svůj styl přenáší z divadla do divadla) a u těch, jejichž tvorbu sleduji kontinuálně, i rozvíjení vlastní poetiky (Tate Iyumni, Céčko). Těší mě, že z velké míry jde o tvorbu autorskou, v různé míře ambiciózní, která nezavrhuje ani experiment (Flajšplyš). Snad jen ta dramaturgie zhusta pokulhává.

Na přehlídce si také nešlo nepovšimnout, že mnohé soubory respektují tradiční látky (Faust, Don Šajn) i tradiční techniky – blýskli se marionetáři z Loutkového divadla V Boudě i maňáskáři se souborů Na Holou a LS Mikrle. Shrnu-li tedy svůj dojem z Loutkářské Chrudimi, dal by se formulovat tak, že zatímco u profesionálů se radujeme z každé loutky na jevišti (a letošní ročník národní přehlídky Skupova Plzeň dal tomuto konstatování za pravdu), u amatérů jich je požehnaně. A tak mě vlastně těší, že alespoň někde víra v loutku stále přetrvává.

Loutkář 4/2012, s. 181–186.

Lešková-Dolenská, Kateřina: Loutky, kam se podíváš

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás