Přelet nad loutkářským hnízdem

Malíková, Nina: Rozhovor v Trnkově domě o nepřítomném panu Jiřím Trnkovi

Přiznávám se, že pozvání k rozhovoru s Janem Trnkou v legendárním Trnkově domě na Kampě jsem přijala s notnou dávkou rozechvění. Možnost povídat si ve vile, kolem které jsem od mládí chodila s obdivem a úctou k jejímu majiteli i ke geniu loci, který celý půvabný dům na břehu Čertovky obklopuje! Domluveno bylo pokračování rozhovorů o Jiřím Trnkovi (viz Loutkář 3/2012 s. 130–133), tentokráte se synem Janem Trnkou, který pozval na naše setkání i svou sestru Kláru Trnkovou.

Z hlasu Jana Trnky byla už v telefonu slyšet únava a k rozhovoru jsem ho musela trochu přemlouvat.

Nemáte už novinářů v souvislosti se svým otcem v poslední době dost?

Přiznávám se, že trochu ano. Navíc už vám asi všechno řekly sestry. Připravuji se synem výstavu do bratislavské Bibiany a nemám moc času, tak jak začneme?

Chtěla jsem se zeptat také vás, jestli vám někdy tatínek hrál loutkové divadlo?

J: Moc si na to nepamatuji, ale vlastně ano… Jako malý jsem tehdy byl v zajetí indiánů a kovbojů a otec mi dělal takové pohyblivé loutky. Možná, že bych je ještě někde našel a mohl bych vám je snad i nafotit.

Víte vy něco více o Dřevěném divadle?

J: My oba jsme z dětí nejmladší, navíc to bylo ve třicátých letech, a to si nikdo z nás nemůže pamatovat.

K: Možná by byl něco věděl ještě Kuncman.

J: Kuncman totiž působil jako loutkoherec v Dřevěném divadle. Byl to otcův blízký přítel z mládí, o jehož osudech toho bohužel mnoho nevím. Nevím, čemu se věnoval, kdy zemřel, jestli měl nějaké děti. Táta na něj tu a tam zavzpomínal v souvislostech spíše nepracovních. Měl s ním spojeno dospívání a rané mládí v Plzni, tedy onu opojnou životní etapu objevování světa, života, vlastních možností se všemi nezbednostmi a neřestmi, které k ní patří. Společně s otcem nejdříve psali absurdní komické příhody ze Spejblova života, bylo to spíše v duchu dada než to, co se dělá dnes. Ke Kuncmanově dada-humoresce Spejblův rodinný výlet, kterou vydal v roce 1931 nakladatel Šeba, dělal ilustrace táta, kterému bylo tehdy devatenáct. Jsou prokazatelně první, které vyšly tiskem. Spolu napsali ještě loutkovou hru Mořský pán, kterou v r. 1935 uvedli v plzeňském Divadle feriálních osad a ke které dělal otec také výpravu a loutky.

K: Ani nevím, jestli je to pravda, ale chtěli s Kuncmanem založit továrnu na hračky. Otec navrhoval střihy na filcové loutky. Byly takové jako betlém, který mám od něj ještě doma. Zajímavé je, že loutky z betléma vypadají jako ty, které se pak objevily ve Špalíčku. Loutky i hračky si lepil a oblékal sám, dělal sám i aplikace na loutky ve filmovém studiu.

J: Hračky nakonec realizoval pro firmu Hamiro, která existovala pod jiným názvem už před válkou. Spolupracoval s ní nejméně dvacet let.

Po otci jste všichni zdědili výtvarný talent. Bylo to v téhle oblasti s jeho slavným jménem těžké nebo lehké?

J: Na to je asi obligátní odpověď – spíše těžké než lehké. Zejména při kreslení, když jsem ve škole něco namatlal, tak jsem hned slyšel: \„Tatínek takový kreslíř a ty neumíš nakreslit květináč?!\“ Samozřejmě si všichni představovali, že budeme v tomhle oboru lepší než ostatní. Jeho talent se rozložil mezi nás všechny. Otec ale říkal, že talent není to úplně nejpodstatnější, důležitější jsou nasazení, píle a pracovitost. Asi řeknu něco svatokrádežného, ale ani on nebyl takový zdrcující talent, ale hodně toho vydřel. Když ilustroval knihy, byla to velká práce. Mohli jsme v ateliéru sledovat jeho práci. Jedinou ilustraci nakreslil třeba pětkrát. Kreslil a házel je do koše a zase kreslil – třeba dva dny.

K: Podle nás ale byly všechny kresby stejné, stejně dobré.

J: Podle něj nebyly. Myslím, že při tvůrčí činnosti se více nežli talent uplatňuje fantazie a schopnost vidět věci v jiném světle. To jsme možná po něm zdědili víc než \„normální\“ talent.

Pověstná byla jeho manuální zručnost…

J: Začínal s vyřezáváním už jako kluk a přišel si na to sám. Měl jen řezbářský nožík, ale řezbařit uměl bravurně. Později měl samozřejmě kompletní sadu prvotřídních anglických dlát.

K: Měl také ohromnou výtvarnou paměť. Cokoli jednou viděl, dovedl nakreslit i se všemi detaily. Třeba chalupu, skříň, zbraně, zvířata. Vždycky v neděli mi něco nakreslil a já mám ty kresby, které nebyly v žádné jeho knížce, schované. Je jich asi 60, ale možná jich bylo ještě víc. Číslovala jsem je tehdy ještě neumělou dětskou ručičkou.

Trochu tajemná je postava Trnkova tatínka – vašeho dědečka. Píše se o mamince, jsou vzpomínky na maminčinu práci, ale tatínek zde chybí…

J: Neřekly vám to sestry? My to také nevíme. Tatínek, náš dědeček, se vrátil z války s nějakým blíže nespecifikovaným úrazem, nějaký čas se mu dařilo, ale pak – ještě před světovou krizí – přišel o dílnu. Museli se stěhovat z rodného domu, který patřil pradědečkovi Trnkovi. Ať je to jakkoli, možná, že tam došlo k nějakým rodinným nesrovnalostem, dědeček ze vzpomínek zkrátka mizí.

K: Myslím, že jedním z důvodů zvláštního vztahu k otci byl fakt, že dědeček otci jeho první divadlo, kterému věnoval spoustu práce, spálil. Hodil do kamen loutky, kulisy, prostě všechno. To ho zasáhlo, a tam někde to se svým tatínkem ukončil.

Proč to dědeček udělal?

J: Byl to přísný otec a chtěl, aby se synek věnoval něčemu serioznějšímu. Moc dobře se totiž neučil. Ale myslím, že to mezi nimi nebyl hlavní důvod. V životě je mezi otcem a synem ještě celá řada příležitostí k rozmíškám.

K: Když si představím tu práci, muselo to být strašné! Ale dědeček se snad zapsal do historie rodiny ještě jinak. Babička měla bratra Otu, je to dědeček skladatele a výtvarníka Vladimíra Franze, a ten mi říkal, že náš dědeček dělal nejdříve nejrůznější práce, posléze sbíral rodokapsy, četl si je a už se o nic jiného nestaral. Ale že byly pro otce inspirací k Árii prérie.

J: To není pravda, Árii prérie si samozřejmě vymyslel Brdečka velký milovník a znalec rodokapsů. Některé mám právě od něj.

Jak si vysvětlujete otcův zájem o loutky?

J: Jednoznačně se na něm podepsal Skupa. Otec za ním chodil už od deseti let. Skupa, který učil kreslení, si ho našel jako nadaného žáka, a když pak přešel k němu do divadla, dělal práce všeho druhu. Když Skupa zjistil, že umí kreslit líp než on sám, tak mu svěřil propagaci a pak se už podílel i na loutkách. Možná tu byl i vliv plzeňské rodiny Novákových s tradičním loutkovým divadlem. Rozhodně Skupa zapůsobil na otce tak, že ho napadlo, že by to později mohl zkusit sám.

V souvislosti se stým výročím narození Jiřího Trnky se objevila řada akcí, ale i potíží a neochoty kolem oficiálního uspořádání jeho bilanční výstavy. Dokonce se mi zdá, že si Trnky dodnes cizina považuje víc, než my u nás doma…

J: Řekl bych, že to tak spíše bylo. Když zaniklo nakladatelství ARTIA, přestaly v cizině vycházet knížky s jeho ilustracemi a jím ilustrované publikace. Je to škoda, protože šly dobře na odbyt a reprezentovaly naší kulturu. Filmy se objevují jen na festivalech – ale kdo dnes jezdí na festivaly loutkových filmů?! Je to pořád stejná skupina nadšenců. Masové to bylo tehdy, když byly loutkové filmy součástí větší filmové přehlídky – třeba v Cannes. Ta popularita byla větší. Domnívám se, že otcovo jméno tam, bohužel částečně i tady, zapadlo.

Při probírání titulů loutkové tvorby Jiřího Trnky se mi nepodařilo najít nějakou souvislou dramaturgickou linku.

J: Měl svá témata – například Broučky. Ti ho provázeli celý život a zpracoval je na několik způsobů. Míša Kulička byl původně také divadelní hra, pak vznikla knížka a je jen s podivem, že nevznikl také film, i když se to téměř nabízí.

K: Točil to, co ho hodně zajímalo, ale také to, co mu povolili.

J: Například Švejka dělat nechtěl, toho mu nadirigovali, ale tím, že v tom byl i Werich, se s tím smířil. Celý život chtěl dělat film o Matěji Kopeckém, ale pokud vím, scénář k filmu o Matěji Kopeckém neexistuje. Vím jen, že se nápad v otcově hlavě zrodil již v 50. letech. Film měl být kombinovaný – hraný i animovaný a hlavní roli měl hrát Vlasta Burian. Místo toho dostal za úkol natočit Staré pověsti české, které udělal dobře, jako všechno, do čeho se zakousl.

Vyvíjel se dramaturgicky tak, jak se vyvíjel umělecky. Poslední filmy jsou už hodně autorské. Kybernetická babička – to je výpověď o přetechnizované době! Ruka je autobiografickým příběhem včetně státního pohřbu, který byl nakonec také takový, jak ho v Ruce natočil.

Snad tím, jak intenzivně pracoval a začal naplno žít velmi záhy, byl vyčerpaný fyzicky a v posledních letech i psychicky. Ale plány měl. Ví se o tom, že chtěl dělat film s Werichem.

K: Od r. 1967 to pro něj bylo velmi těžké. Po té radosti a naději to v roce 1968 všechno vzalo rychlý obrat. Invaze byla strašná rána pro všechny, a tak i tátův poslední rok byl hrozný. Myslím si, že mu nepřidal závěr jeho působení na škole. Když podepsal 2 000 slov, tak na něj tlačili a vlastně ho nestačili vyhodit, protože raději odešel sám. A zakrátko nato byl pompézní státní pohřeb!

Čím se v poslední době zabýváte vy?

K: Mám nakladatelství, a tam dělám \„práce všeho druhu\“ – ilustrace, koláže, dávám dohromady otcovy knížky. Nemám už bohužel moc času malovat.

J: Jsem na tom stejně. Dělal jsem malbu, ale v rámci všeobecného chaosu kolem otcova jubilea jsem se tomu poslední rok a půl nemohl věnovat. Tatínkův odkaz je na celé zaměstnání. Věnoval jsem čas nejen výstavě otcovy tvorby, archivu, ale i projektům, co s ním dál, třeba prostřednictvím nových technologií. V roce 2015 má být v Plzni velká otcova výstava, tak snad se s tatínkovým dílem do té doby nějak vypořádám, a pak se znovu budu věnovat malbě.

Zdá se, že dílo Jiřího Trnky už bylo prozkoumáno ze všech stran. Podařilo se vám přece jen najít něco nového?

J: Určitě to není ještě všechno. Objevil jsem například pět knih, které nejsou známé, jedna z nich, ke které dělal otec ilustrace, \„Děti pod Kolšovkou\“ Václava Thieleho, dokonce nikdy nevyšla. Ilustrace jsou v Památníku písemnictví v Praze.

Rozloučila jsem se s tím, že přinesu na Kampu do rodinného archivu ještě všechno, co v Loutkáři o Jiřím Trnkovi vyšlo a navíc přes sto let starý text, který byl námětem pro osudový Trnkův film Ruka. A protože mí milí hostitelé o Durantyho stejnojmenné maňáskové hře nevěděli, bude to možná malá splátka za čas, který mi v magickém domě na Kampě věnovali.

Loutkář 4/2012, s. 175–177.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.