Lešková-Dolenská, Kateřina: Letem loutkářským světem

Letošní jubilejní 25. ročník mezinárodního loutkového festivalu v Bielsku-Bialé (25. – 30. 5. 2012) by se dal charakterizovat jako poklidný, nebo také jako dobře namazaný a spolehlivý stroj. Většina produkcí nezklamala, vyslovené přehmaty by člověk spočítal na prstech jedné ruky, vše plynulo jako na drátkách, jak interiérové, tak venkovní produkce. A to vše v kulisách stejně poklidného města nad řekou Bialou, které z ospale lázeňské nálady vytrhuje snad jen velmi frekventovaná magistrála nesmyslně protínající půvabné staré město, kterou bylo za den nutno několikrát překonávat.

Inscenace slabé či přehnaně experimentální

Zmiňované propadáky byly podstatnou měrou vlastně inscenace nějakým způsobem zkostnatělé nebo naopak ty, které se tak zaměřily na novost a experimentálnost, až zapomněly na diváka. Je cenné, že se na festivalu objevily a mohli jsme tak s publikem svorně zkonstatovat cimrmanovské: \„Tudy ne, přátelé!\“ Mám na mysli například inscenaci Klause Obermeiera z Rakouska nazvanou Tvorba… (Tady a teď), která má s loutkami skutečně hodně málo společného, nebála bych se napsat, že nic. Celá sestávala z tanečních výstupů živě snímaných kamerou a digitálně upravené záběry tanečnic se promítaly na velké plátno na prospektu. Jistě dalo dost práce vyladit pohyb obou protagonistek a vymyslet choreografie tak, aby se dospělo ke kýženému vizuálnímu efektu. Nicméně výsledkem bylo poněkud nudné, mechanické, do jisté míry bohapustě ornamentální a nekontaktní představení.

Stejně jako zklamali rakouští zástupci, mnoho otazníků se vznášelo i nad italskou inscenací Dům zákazů (Teatro All\\\’Improvviso). Chápu, že si inscenátoři vytkli za cíl vyburcovat dětskou fantazii a kreativitu, ale celá koncepce se jim poněkud vymkla v jevištní realizaci. Na scéně (v arénovém sezení) nebylo nic, jen po stranách jeviště opony, zpoza nichž přicházeli na scénu dva mladí herci. V hledišti seděl třetí, postarší muž-režisér (skutečný režisér inscenace Dario Moretti), který těm dvěma udílel pokyny, co mají na scéně dělat. Respektive, co ve vyhrazeném prostoru dělat nesmějí. Tu jim zakázal stát, tak si lehli, když jim zakázal i to, začali skákat a podobně. Princip se poměrně brzy vyčerpal a tak začal režisér lovit oběti i v řadách malých diváků. Odnesl to poměrně nesmělý chlapec a na jeho příkladě se ukázalo úskalí celého konceptu. Když mu bylo prostřednictvím tlumočnice sděleno, co po něm ten nerudný pán v džínách chce, zopakoval do puntíku přesně totéž, co prve provedli herci. Ať žije bezuzdná dětská spontaneita!

Ač nerada, musím do této sekce přiřadit i své první setkání s loutkářskou legendou Peterem Schumannem a jeho Bread and Puppet. Inscenci Mše za povstalé s pohřebním hymnem za prohnilé ideje vytvořil společně se studenty vratislavských loutkářských fakult na PWST a ASP. Poněkud prvoplánově v ní kritizuje současný svět, nechybí defilující loga globálně známých firem na lodi bláznů. Celá inscenace je vlastně rituálem pohřbívání idejí, ocitáme se v pekle, kterému šéfuje prototyp kapitalistického zkomercializovaného světa – Santa Claus (v podání P. Schumana) a kde nechybí ani zlotřilí představitelé establishmentu – kravaťáci namalovaní a vyřezaní z papírových kartonů. Představení, které jsme na festivalu viděli, se však přespříliš vleklo. Na počátku nám bylo řečeno, jaká bude jeho struktura – jako každá mše mělo předem stanovený průběh –, a ta byla bezezbytku naplněna. Měla jsem neodbytný pocit, že, ačkoli obdivuji Schumannův elán, s jakým se stále věnuje divadlu, a že neváhá zaujmout k současnosti stanovisko (nezapomínejme, že je ročník 1934!), tato forma průvodovo-rituálního divadla lety pozbyla svou apelativnost a sílu, jakou oplývala v 60. letech 20. století.

Suverénně nejhorším představením a opravdovým dramaturgickým přehmatem festivalu se stalo představení čínského loutkového divadla ze Šanghaje – Husy a žába a další příběhy. Soubor přivezl pásmo několika epizod, jež byly bohužel postavené na slově (které běželo z nahrávky a jako na potvoru se několikrát zaseklo), takže byly kulantně řečeno zcela nepřenositelné, ani z pohybu spodových loutek se nedalo nic vyvodit, víceméně byly celou dobu statické a pouze míhaly rukama. Na závěr Číňané ještě sehráli černodivadelně dva výstupy s animovanými šátky, ale publikum ani tak nedokázalo zakrýt své zklamání; místo precizní animace se nám dostalo plytkých vývozních kousků, které nic nevypovídaly o čínském loutkářství, ale připomínaly spíš oživlé fotografie produkcí z 50. let.

Inscenace slušné

Je načase přejít do kategorie inscenací, které sice podle mého názoru nepatřily k vrcholům festivalu, ale které byly na velmi vysoké úrovni a nedají se rozhodně označit jako špatné. Určitě sem spadá poetické Tajemné děcko v podání varšavského Teatru Lalka a režii hostujícího Mariana Pecka, dále vítěz loňské Grand Prix na ostravském Spectaculu interesse běloruská inscenace Piková dáma (Grodněnské loutkové divadlo, více viz Loutkář 6/11, s. 373 a n.), či v Polsku velmi ceněná inscenace Životy svatých ze sídliště (Teatr Ad Spectatores), kterou mohli zhlédnout i návštěvníci letošní Skupovy Plzně a která vypráví o outsiderech z odcizené betonové džungle a jejich podivných libůstkách, obsesích a tužbách.

Zařadila bych sem i portugalskou inscenaci Stvoření světa (Bonecos de santo Aleixo), u níž bych ráda zmínila, že šlo o poučenou rekonstrukci tradičního alantejského lidového divadla hraného v kukátku a malými marionetami, plnou živě produkovaných písní fado. Poprvé jsem tak měla možnost vidět repliku kukátkové scény nasvícenou pouze svíčkami a vepředu opatřenou výpletem ze svislých drátků tak, aby maskoval vodicí dráty asi 30 cm vysokých loutek, kterou jsem znala jen z literatury. Inscenace byla pohříchu postavena na slovním humoru a kontaktu s publikem, zejména ve výstupech komických postav, které s biblickým příběhem věru příliš společného neměly. Naštěstí vedle mě náhodou seděl člověk z portugalské ambasády, který se jako jediný v publiku srdečně smál řečenému a pohotově odpovídal na vznesené dotazy, a sem tam mi něco přeložil.

Zajímavou inscenaci s názvem Diskuse přivezli finští divadelníci ze souboru WHS. Také mocně využívali projekci, ale mnohem sofistikovanějším způsobem než Rakušané. Do černobílého filmového příběhu (nejsem znalec kinematografie, ale zařadila bych jeho styl do přibližně 40. let) promítaného na velké bílé kartony, které postavené za sebou tvořily základ scénografie, se \„vpašovával\“ živý herec, který jakoby jednal s filmovými herci. Byl to klasický milostný trojúhelník – muž a žena, pravděpodobně manželé ze záznamu, druhý muž byl živý. Jeho živý herecký kolega na scéně se ovšem do projekce nezapojoval (v jeho případě by se snad dalo mluvit o loutkovém divadle – hrál s předměty a žongloval) a vzájemný vztah obou mužů či nějaká ostřeji konturovaná dějová linka se mi dohromady bohužel nepropojila; nicméně bylo zajímavé vidět neotřelou práci s filmovými dotáčkami.

Posledním titulem v této \„kategorii\“ je podle mého soudu inscenace Proboha (Compagnie Mossoux-Bonté), před 26 lety úspěšný titul Nicole Mossoux, a tedy obnovená premiéra v novém obsazení. Byli jsme svědky velmi naléhavého tance Julie Arbey (o loutkách opět nemůže být ani řeč, nanejvýš jakési loutkovitosti v jejích pohybech) na motivy dvaceti drobných příběhů setkání postav s bohem. Inscenace, byť vysoce artistní, ovšem byla naprosto nekontaktní a uzavřená a reakce publika na to konto poněkud rozpačitá; člověk by hádal, že její téma – to jest vztah jedince a katolické církve a to, do jaké míry ovlivňuje naše životy – bude v polském prostředí rezonovat o poznání více.

Inscenace pro děti

Tituly určené dětskému publiku jsem ponechala záměrně stranou, protože na festivalech nepatřívají k favoritům a jsou podle mě skoro vždy nesouměřitelné s mnohdy ambiciózními \„vývozními\“ inscenacemi pro dospělé. O to víc mě potěšilo, že mají v Bielsku svou zvláštní kategorii cen! Jejím vítězem se stala ostřílená festivalová harcovnice Zlatovláska v podání královéhradeckého DRAKu, k níž už snad není co dodat, jen bych doplnila, že pánové polské publikum zrovna nešetřili, kadenci replik nijak nezvolnili a tak řada slovních vtipů zapadla bez povšimnutí. Nicméně svou divadelní hravostí zaujali a cena je právem jejich; Josef Krofta navíc obdržel Cenu ředitelky festivalu za \„mistrovská představení prezentovaná v rámci festivalů v Bielsku-Bialé, jež zůstanou v našich srdcích a paměti.\“

Skvěle se prezentovala i slovenská dvojice Katarína Aulitisová a Ľubomír Piktor alias Divadlo Piki. Jejich plnokrevná inscenace Rozkrávka mísící známou pohádku o třech kůzlátkách s pravděpodobně jejich autorskou pohádkou o třech telátkách byla hrána v polštině a musím říci, že publikum bylo více než zaujato jejich živelným herectvím a ryzím komediantstvím v tom nejlepším slova smyslu. V inscenaci využívají odkrytě voděné marionety a zároveň ponechali i dost místa vlastní herecké akci, vtipným komentářům, písničkám a zcizovacím momentům. A navíc se v jejich svižné pohádce ukrývá i nenásilné výchovné poselství: Děti, pijte mléko a budete tak šikovné jako malé telátko, které nakonec všechny zachránilo.

Festivalové představení se vydařilo i Bábkovému divadlu na Rázcestí z Banské Bystrice, které přivezlo Kocoura v botách, respektive lstivou kočku v botách, v režii Bely Schenkové. Jak je u této divadelnice zvykem, inscenace měla trochu dryáčnickou poetiku s rámcem představujícím komediantskou rodinu, na scéně nechyběly malované dekorace, ploché malované loutky, loutky z rodinného divadélka a jako obvykle ani obytný karavan, v němž se hrálo. Kocour v botách je u Bystrických interpretován jako humorná, lehce modernizovaná pohádka (v níž si hlavní hrdina například podává inzerát na princeznu do místních novin s požadavkem, aby \„princezná vedela hrať bedminton\“) a vyprávěná s nadsázkou (třeba kandidátky na princeznu se jmenují Roztomila Roztomilá nebo Svatava Hysterická a podle toho i vypadají).

Izraelská inscenace Cirkus z kostek (ověnčená předloni na Bábkarské Bystrici Cenou dětského diváka) v podání souboru The Train Theater hraná prakticky beze slov, je určena tomu nejmenšímu publiku. Jako její velké plus bych vyzdvihla, že je vkusně vypravená a oba mladí herci, muž a žena, nijak nepřehrávají a nemají tendence se pitvořit. Laděna je do černo-bílo-červených barev a jak se dá z názvu vytušit, celá scénografie pracuje s variabilními geometrickými objekty, které se dají všemožně skládat, herci je na sebe mohou obléci, či se v nich schovat (oba klauni měli dokonce místo obvyklých nosů nasazené malé červené kostky).

Mimo soutěž

Než se podrobněji rozepíšu o inscenacích zcela mimořádných, je třeba ještě zmínit tituly postavené mimo soutěž. Šlo zejména o produkce pořádajícího Teatru Lalek Banialuka, jehož zaměstnanci, herecký soubor nevyjímaje, byli po celý festival v pohotovosti a všemožně provázeli programem či pomáhali festivalových hostům. Repertoár zdejšího divadla je velmi pestrý, co se týče témat i inscenačního stylu; sestává z inscenací jak pro děti, tak jsou v něm i kousky pro dospělé, zhlédli jsme i \„čistě ženskou\“ víceméně činoherní inscenaci Hvězda, v níž účinkovaly snad všechny herečky souboru. Je mi líto, ale nemohu napsat, že by mě místní produkce nějak výrazněji chytila za srdce. Čaroděj ze země Oz v režii Petra Nosálka (předsedy letošní odborné poroty), který ve ztvárnění nadpřirozených postav spoléhal na herce v maskách a loutky v životní velikosti, či iluzivně loutkový Zlatý klíč (režie Janusz Ryl-Krystianowski, taktéž člen jury) pro mě spadají do kategorie nevzrušivého divadla, kterému se řemeslně nedá nic vytknout (naopak vodění malých manekýnů v do nejmenších detailů propracované kukátkové scéně ve Zlatém klíči byla doslova filigránská práce), jen bych je označila za formálně poněkud zastaralé.

Inscenace výborné

Konečně se dostávám k projektům, které hodnotím takřka bezvýhradně jako zdařilé, ať už to bylo díky promyšlené dramaturgii, výsostnému divadelnímu provedení či naléhavému sdělení.

Výtvarně velmi čistou, poetickou inscenaci podmalovanou orientální hudbou Země a vesmír podle poémy perského básníka a mystika Masnavi Manaviho, která byla dokonce oceněna festivalovou Grand Prix, přivezla íránská divadelní skupina Yase Tamam. Stejně jako v mnoha jiných festivalových představeních se v ní nedalo spolehnout na slovo (podotýkám, že mužské slovo šlo ze záznamu; tři zahalené a bílo-modře silně nalíčené herečky hrály mlčky), ale vizuální složka je bohatě vyvážila: V inscenaci byly použity loutky z přírodních materiálů, rozměrné textilie v pastelových a zlatých barvách tvořily scénografii, úlomky zrcadla evokovaly vodu a hvězdy apod. Jednoduchost použitých prostředků by se dala nejlépe ilustrovat tím, jak herečky znázorňovaly den a noc: Na jedné dlani měly namalován sytě modrý plný kruh, na druhé půlměsíc a pak podle potřeby publiku dlaň ukázaly. Jak prosté!

Po výtvarné stránce byla rovněž pozoruhodná inscenace klasického antického příběhu o Antigoně v podání polského souboru Białostocki Teatr lalek. Režisér Fabrizio Montecchi se scénografkou Nicolettou Garioni v inscenaci pracují s velkými bílými závěsy, na něž se promítají krvavé skvrny a stínohra – použité obličejové masky herců jsou totiž nejen zpředu antikizující, ale mají vždy jednu stranu protaženou ve tvaru profilu tváře, což promítnuto na plátno evokuje oživlé majestátní černé siluety antických váz. Na inscenaci Přízrak Antigony podle Sofokla mě ale také zaujal výklad a snaha o zpřítomnění síly mýtu a morálního dilematu hlavní hrdinky současnému publiku: Antigona v tomto případě usiluje o ukrácení života svého bratra Polyneika ležícího v kómatu bez naděje na uzdravení, aby mu byla zachována jeho lidská důstojnost, čemuž se ostatní členové královské rodiny brání považujíce to za vraždu (oč ještě více musí tento výklad provokovat v přece jen náboženštěji a konzervativněji orientovaném Polsku!).

Poněkud studenou loutkovou exhibici přivezlo do Bielska frankfurtské Theater des Lachens v režii Franka Soehnleho, známého i v českém divadelním prostředí. Jejich inscenace Kleist – O loutkovém divadle aneb Překonání gravitace ve třech aktech, kterou jsem si pro sebe nazvala jako \„óda na loutku\“, se snaží demonstrovat a hlavně interpretovat teze filosofického traktátu Tanečník a loutka, což považuji za velmi odvážný krok divadelního dramaturgie. Tři herci na scéně vodí – a brilantně – kde co, od zmuchlaného papíru po dlažební kostky, ale asi nejpřesvědčivější je výstup, kdy jeden z nich předvádí taneční pohyby synchronizovaně se subtilní (až \„giacomettiovskou\“) marionetou, která koná totéž ale o poznání elegantněji.

Jednu z festivalových cen (\„za Gesamtkunstwerk\“) si z festivalu odvezlo polsko-německé uskupení v programu označené jako Krabat Ensamble (sestávající z Figurentheater Wilde & Vogel a Grupa Coincidentia) které nastudovalo německý hororový příběh Otfrieda Preussela Krabat. Asi nejvíc mě tato inscenace oslovila syrovostí, s níž příběh vypráví, expresivním herectvím a množstvím divadelně velmi efektních nápadů. Má dokonale propracovaný zvukový plán poněkud znepokojující živé hudby Charlotte Wilde, ale i živě vytvářených zvuků (jen těch různorodých skřípavých tónů, co jsme vyslechli; člověku z nich doslova běhal mráz po zádech) a obrazů – například klapot mlýna, kde Krabat žil u svého Mistra, obstarával mechanický strojek, který nejen vyluzoval zvuk, ale i patřičně nasvícen vrhal stín točícího se mlýnského kola. Musím tvůrcům taktéž přiznat schopnost držet diváky v maximálním napětí, a to v opravdu minimalistické scénografii; síla vyprávění byla v herecké akci (na scéně byli pouze čtyři herci a hudebnice), světle (resp. šerosvitu) a výborné manipulaci s loutkami-manekýny a maskami představujícími dvanáct Krabatových souputníků.

Jednoznačně skvěle se na festivalu prezentovala také rusko-francouzská inscenace Go!, sólový autorský projekt absolventky charlevilleské školy Poliny Borisové. Jedná se o sugestivní a velmi jímavý mikropříběh (hraný beze slov) o staré paní, která žije všemi opuštěná a vzpomíná na zašlé časy. Polině Borisové na to stačila velmi věrohodná obličejová maska staré ženy, dokonale odpozorované pohyby shrbené slábnoucí postavy a především spousta bílé lepicí pásky, kterou dotvářela scénografii. Celou scénu totiž vykrýval černý samet, na který Borisová páskou nalepila tu okno (do okna kočku, aby jí nebylo samotné smutno), nebo třeba kamna, v nichž spálila staré dopisy (dolepila i kouř, aby byla iluze věrohodnější), manžela či kříž značící jeho hrob. Nakonec si stařenka páskou vytvořila ze zavřených dveří pootevřené a skulinou vyklouzla z jeviště. Inscenace Go! je melancholická, utopená v šeru, v tempu velice pomalá (a přesto ani na okamžik nenudí) a především je nepopsatelně smutná.

O Nevillu Tranterovi a jeho inscenaci Punch a Judy v Afghanistánu jsem do Loutkáře také psala v souvislosti s jeho účastí na loňském ročníku Spectacula interesse a asi není třeba dodat nic dalšího. I podruhé jsem si měrou vrchovatou užila Tranterovo fantastické animační řemeslo a znovu zkonstatovala, že jde o dramaturgicky velmi nápaditý kus (byl za to ostatně v Ostravě oceněn), který se vyjadřuje k aktuálnímu světovému dění.

Stejně sociálně-kriticky a politicky vyhraněný byl ovšem i další titul a pro mě osobně naprostý vrchol festivalu: Španělská inscenace Katastrofa v podání čtyř mladých mužů ze souboru Agrupación Señor Serrano, o níž se rozepíšu podrobněji. Jak už název prozrazuje, inscenace rozhodně není veselá a zalitá sluncem, ale naopak pěkně zostra a bez příkras ukazuje dějiny západní civilizace i s predikcí jejího tragického konce. Jenže zvolené prostředky zprvu vzbuzují dojem, že půjde o nějakou nezávaznou taškařici; šok z toho, co se vlastně sděluje, se dostavuje postupně. Na scéně jsou totiž tři stoly s přichystanou roztomile miniaturní scénografií a s hlavními hrdiny, desítkami či možná stovkami obyčejných gumových medvídků, naaranžovanými do různých situací, kteří samozřejmě působí směšně tím, jak jsou maličcí (po celou dobu jsou živě snímáni kamerou, která poodkrývá dopředu připravené výjevy, a záznam se pouští na velkém plátně na prospektu), a tím, jak legračně hynou v souboji s matkou přírodou, která na ně sesílá živelné pohromy. Součástí inscenačního konceptu jsou totiž nefalšované chemické pokusy – simulace přírodních katastrof, kterým musí medvídci, rozuměj lidé, čelit.

Začíná se v idylickém údolí, které je nainstalováno na prvním stole, kde se formuje prvobytně pospolná společnost medvídků. Záhy zjišťujeme, že hlavními hrdiny jsou oranžoví medvídci, tedy běloši, kteří s ostatními kmeny medvídků nezacházejí zrovna šlechetně (napichují je na párátka, nutí je otročit a podobně). Přírodní katastrofa – pěna vzniklá přisypáním jakéhosi prášku do vody a rychle se valící z odměrné baňky – zalije svět medvídků a zničí vše, co si vydobyli. Jenže medvíci se nevzdávají a na ztvrdlé hmotě, která z pěny vznikla, staví novou civilizaci, jejímž symbolem je křesťanský chrám.

Střih, přesouváme se na jiný stůl. Vesnice byla zaměněna za velkoměsto s mrakodrapy. Medvídci, v čele samozřejmě s oranžovými, totiž objevili kouzlo přírodních surovin (v inscenaci je zastupují zrníčka kukuřice a jejich zpracování, tedy popcornm který zasypává celou scénu) a hlavně kouzlo byznysu. Ocitáme se v nám důvěrně známé éře blahobytu a nadprodukce; příroda sice tu a tam zahrozí zemětřesením nebo sopečnou erupcí, ale zcela srovnatelné následky má s rozvojem civilizace související nárůst znečištění životního prostředí (celkem věrohodně je v malém akváriu ztvárněna například havárie tankeru).

Poslední stůl zobrazuje hotovou apokalypsu. Medvědí armády stojí sešikovány proti sobě, zelení, červení a žlutí proti jednobarevnému vojsku oranžových a bojují do posledního muže, tedy medvěda, vidíme i vězení či koncentrační tábor, kde jsou medvědi rozpouštěni na rozžhavené plotýnce. Kam se hrabe příroda, medvědi si ve vzájemné likvidaci vystačí sami.

Všichni čtyři performeři (jeden z nich je zvukař a zároveň dohlíží na přenos obrazu z kamer) jsou čistokrevní loutkáři-hračičkové, fascinovaní miniaturami, mechanickými strojky a hrou Malý chemik. Sami vstupují do děje v kašírovaných barevných maskách medvědů drobnými mezihrami, které odhalují, jak jsou vlastně ti malí medvídci krutí (pochopení situací také napomáhají občasné projekce textů komentující viděné). Napětí mezi roztomilostí drobounkých gumových cukrátek a předváděnou krutostí přírody, ale i jich samých, cynismus, s jakým medvědi zplundrují, co se dá, a neváhají zničit ani sami sebe, přináší opravdu silnou a bohužel velmi pravdivou zprávu o stavu současného světa, jakou by zpočátku asi málokdo očekával. Španělé si po zásluze odvezli jednu z cen a rozhodně bych se přimlouvala za to, aby se s nimi mohli na nějakém festivalu potkat i čeští diváci.

Loutkář 4/2012, s. 160–163.

Lešková-Dolenská, Kateřina: Letem loutkářským světem

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás