Přelet nad loutkářským hnízdem

Margolies, Eleanor: V tisku i v pixelech, v tweetech a na stránkách časopisů

Každý, kdo píše o loutkách v anglickém jazyce, se musí nejprve uctivě poklonit před Edwardem Gordonem Craigem, který mezi lety 1918 a 1919 po dobu jednoho roku každý měsíc vydával The Marionette. Tento časopis vycházel ve Florencii, kde Craig tehdy žil, protože měl pocit, že jeho myšlenky nejsou v Anglii přijímány. Stejně jako u časopisu The Mask (jenž vycházel v letech 1908–29) byl Craig vydavatelem, šéfredaktorem, přispěvovatelem i ilustrátorem, jenž často psal všechny články sám pod různými pseudonymy jako Tom Fool (\„Hlupák Tom\“).

Od té doby většinu britských publikací o loutkách vydávají členské organizace. Puppet Post byl velmi aktivní časopis specializující se na výuku loutkářů a využití loutek při vzdělávání a terapiích, jenž vydávala Educational Puppet Association od roku 1946 to 70. let. Jedno z nejstarších čísel bylo věnováno Josefu Skupovi, který nedlouho předtím Británii navštívil a jenž byl vyobrazen i na obálce. První číslo časopisu The Puppet Master, vydávaného sdružením British Puppet and Model Theatre Guild, vyšlo v lednu 1946 a tato publikace vychází jednou ročně dodnes. Britská UNIMA vydávala mezi roky 1964 a 2004 svůj BrUNIMA Bulletin a od roku 2005 připravuje časopis Puppet Notebook.

Vedle členských organizací je aktivním propagátorem kritického psaní o loutkách sdružení Puppet Centre Trust. Mezi lety 1977 a 2000 byl vydáván časopis Animations, jenž byl pak v roce 2002 znovu uveden na scénu jako webový magazín Animations Online. Celý tento časopis je velmi zajímavá ukázka probíhající výměny mezi digitálním a fyzickým prostorem – časem k němu totiž přibyl ještě Animations in Print, rozsáhlý roční přehled loutkové tvorby doplněný velice kvalitními fotografiemi, jejž zatím vyšla tři čísla.

Jedním z nejlepších zdrojů informací a článků o loutkovém divadle je Total Theatre, časopis, který pokrývá celou řadu forem divadla: \„Fyzické i improvizační divadlo, výtvarné divadlo, živé umění, pouliční umění, cirkus, pantomimu, divadlo masek, nové psaní, kabaret a burlesku, taneční a loutkové divadlo\“. Jeho recenze se brzy objevují i online, delší články pak v čtvrtletním tištěném magazínu.

Zatímco Puppet Notebook bude i nadále vydáván jako tištěný časopis, máme v plánu zpřístupnit budoucí i minulá čísla online jako archiv, v němž bude možné hledat jednotlivé články, a to jednak na našich stránkách a jednak nahráním celých čísel na www.issuu.com. Tato digitální platforma napodobuje celý zážitek čtení časopisu – můžete v ní virtuálně otáčet stránky myší nebo prstem.

Proč publikovat tištěná média?

Papír je levný a funguje i bez elektřiny. Dokáže obejít oficiální kanály a přežije cenzuru i výpadky proudu. V knihovnách dokáže přežít mnoho století, zatímco nové technologie se obměňují každou chvíli. (Pamatujete si na diskety?) Můžete jej číst ve vaně, v autobuse i pod dekou. Jednou z mých nejoblíbenějších součástí archivu Gordona Craiga v Bibliothèque Nationale je novinový výstřižek, jenž Craig popsal svými výhradami k autorovi článku týkajícími se dat, fakt i interpretace, a dokonce připojil karikaturu sebe sama. Podobně mě nedávno potěšilo, když mi jedna loutkářka řekla, že její výtisk Puppet Notebooku je teď pokryt lepidlem a barvou. Nechala si ho otevřený na pracovním stole, protože v něm byly návody na práci s papírmaší od kanadského loutkáře Ronnie Burketta. Ten je velkým zastáncem toho, volit materiály pro loutky na základě jejich vlastností a bez ohledu na to, co je právě v módě. Plasty mohou mít oproti papíru mnoho výhod, ale jak říká, \„je velmi osvobozující nemuset při práci dýchat přes masku.\“ Navzdory obrovským přínosům digitálních publikací může být velmi osvobozující číst daleko od obrazovek.

Vztah mezi tištěnými publikacemi a loutkářstvím není jen náhodný. Tradičně se za datum zrození nejklasičtější britské loutky, pana Punche, bere den 9. května 1662, v němž si Samuel Pepys poznamenal do svého deníku následující: \„Pak jsme viděli italskou loutkovou hru […], která byla moc pěkná, nejlepší, jakou jsem kdy viděl.\“ Stejné období před 350 lety, v němž do Británie dorazil Pulcinella, bylo také dobou rozkvětu levných, efemérních publikací – knížek lidového čtení, satirických veršů, kramářských písní. Mezi touto formou publikace a populární loutkářskou produkcí téže doby je mnoho nápadných souvislostí. Obě jsou velmi pružné a umožňovaly rychlé šíření novinek i myšlenek s použitím obecných forem a postav. Stejně jako bylo možné na starou písničku složit nová slova a prodat je v tištěné podobě, bylo také možné vzít staré loutkové postavičky a zobrazovat jimi živé lidi.

V poslední době mnoho britských divadelních skupin začalo pracovat s dávnou technikou siluet. (Viz ilustrace Pangolin\\\’s Teatime, Matthew Robins a The Paper Cinema.) Tato představení jsou velmi populární nejen z nostalgických důvodů. Tyto zdánlivě zastaralé technologie – černobílé místo barevného, statické místo pohyblivých obrazů – nám umožňují snít. Podněcují fantazii jiným způsobem než zářivě barevné a rychle proudící obrazy generované počítači ve vysokých rozlišeních V inscenacích jako je Lion King a War Horse jsou loutky (stejně jako masky, kostýmy a líčení) nositeli dokonale opakovatelného divadelního obrazu, který je možné identicky předvádět na celém světě. Inscenace využívající papír jsou důležitým trendem, jenž se proti tomuto typu divadelních \„frančíz\“ staví. A podobným způsobem jsou i tištěné dokumenty ve všech svých formách – letáčky, brožurky, fanouškovské magazíny i časopisy – nejen levným a neformálním způsobem komunikace, ale také příležitostí zpomalit nebo se zastavit a něčím, k čemu se čtenáři mohou vracet.

Vzrušení neomezeného prostoru

V časopisu Total Theatre se loutková produkce hodnotí především z hlediska divadelního účinku spíše než jako zvláštní technika. Naopak recenze v novinách se dodnes podivují nad samotnou skutečností loutkového divadla, bez ohledu na provedení nebo dramaturgickou funkci. Za to nese svůj díl viny omezený prostor věnovaný recenzím i v seriózních novinách. Loutkářství stejně jako herectví a scénografie tímto omezením prostoru pro popis a diskusi trpí zvlášť. Aby bylo možné identifikovat, co se v nějaké inscenaci vizuálně děje, a rozlišovat mezi různými typy práce, je potřeba určitý čas a prostor. To proto, že je možné získat velké množství komplexních vizuálních informací ve velice krátkém čase, aniž by přitom byla verbalizována jakákoliv reakce. Pochopit dopad těchto informací trvá mnohem déle.

Pokud v novinách kritika musí překonávat neuvěřitelná omezení, co pak znamená exploze divadelních blogů? Představení v malém okrajovém divadélku, které umí dobře pracovat se svou publicitou, může být předmětem desítek online recenzí, které ovšem nemusejí být nutně hlubší nebo lépe informované než ty v tisku. Nicméně tento neomezený online prostor lze využívat různými vynalézavými způsoby. Kritička (a bloggerka) Maddy Costová napsala v reakci na jednu nedávnou kontroverzní inscenaci: \„Přečtěte si různé online recenze a zjistíte, že v nich každý říká něco výrazně jiného – jeden se soustředí na pohled herců, další se šťourá v textu, třetí pak na inscenaci oceňuje její smysl pro humor a tak dál. Jinými slovy její bohatství, jež je tak frustrující pro kritiky, kteří z něj nějak musí vydestilovat půlstránkovou recenzi, je velice inspirující a osvobozující pro ty, kdo mají neomezený prostor, na němž mohou probírat jednotlivé zajímavé aspekty.\“

Jako kritička prozkoumává Costová nové modely vztahu mezi kritikem a divadelníkem. Experimentovala s tím, že přiznala svou náklonnost určité divadelní společnosti, s dokumentováním procesu zkoušek inscenace nebo psaním \„kritiky na místě\“; spolu s Jakem Orrem stojí za vznikem Dialogue, nového fóra, jež umožňuje kritikům i divadelníkům setkávat se a spolupracovat.

Tyto možnosti jsou fantastické. Při přechodu na digitální technologii ale samozřejmě vyvstávají i důležité otázky, které je potřeba vyřešit. Například je teď naší odpovědností zajistit, že elektronické publikace budou archivovány v nějaké trvalé podobě a že myšlenky se budou šířit co nejvolněji a co nejdále to bude možné. Nicméně mezi digitálním a tištěným nemusí být nutně žádný konflikt – jak jsme viděli, mohou se obě podoby vzájemně obohacovat. Možná nejvýznamnějším rozdílem, který teď existuje, je ten mezi \„tweetem\“ a článkem v časopisu. Krátké zprávy na Twitteru říkající \„na tohle běžte\“ a \„to nestálo za nic\“ jsou sice zábavné, mají svou hodnotu a mohou dokonce vést ke skutečné konverzaci, už samotný akt publikování v pravidelných časových intervalech však pořád má svou cenu. Vždy je v něm totiž obsažen čas na přemýšlení, sběr názorů a textů a jejich čtení, při němž zjišťujete společná témata a nedostatky. Dnes je až příliš snadné vydávat veškerou energii na rychlé reakce místo pozvolného uvažování: \„Mám pocit, že se mi vaří mozek\“, píše Maddy Costová o objemu tweetů, příspěvků na blozích a komentářích, které se objevily v průběhu deseti dní k jediné inscenaci; marně přitom doufá, že všechny tyto kritické reakce někdo sesbírá a zorganizuje. Editorská práce je naprosto zásadní, i když někdy velice náročná. A právě proto je tak důležité, že jsme se zde sešli a dostali příležitost o těchto tématech přemýšlet.

Přeložil Daniel Dolenský

Loutkář 4/2012, s. 155–156.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.