Přelet nad loutkářským hnízdem

Richter, Luděk: Opavská rolnička

Nejen v životě – i v divadle bývají roky tučné a roky hubenější. Opavská rolnička, regionální přehlídka amatérských loutkářských souborů moravskoslezského a olomouckého kraje, mívala osm i deset inscenací, pamatuji tu soubory z Ostravy, Jeseníku, Frýdlantu nad Ostravicí, Olomouce… Jenom těch opavských: Berušky, Broučci, Divadélko na dlani, Opal, Skřítci, Sněženky, Střess, Štěk, Štěkáček, Štěkadlo, Štěkátko… Letos se sešlo inscenací jen šest. Z Opavy tři, z Krnova dvě, jedna z Orlové. Z šírého Olomouckého kraje nula. Škoda. Tím spíš je ale dobře, že přehlídka existuje a nabízí možnost setkat se, posílit na duchu, něco se dozvědět, poučit a pokročit dál. Co do kvalit šlo o slušný průměr; vyslovená špička však chyběla.

Dětský soubor Štěkátko propracoval svoji loňskou inscenaci Bílá laňka – pohádku dle předlohy Františka Hrubína – a v mnohém k lepšímu. Podařilo se mu přiblížit se k poetice této křehké pohádky, děti se také výrazně zlepšily ve vodění poměrně náročných plošných marionet. Co se bohužel ani po roce nezlepšilo, je technologická úprava loutek (aby se jim nohy a ruce neprolamovaly proti přirozenosti lidské) a výtvarné pojetí bílé laňky (aby místo chcípáčka táhla prince touha za krásným přeludem) a samotné princezny, jejíž frivolně vzdutá sukénka až příliš sugeruje vysoký stupeň těhotenství (zvlášť, když si sedne). Akcentovat by potřebovaly i klíčové momenty (např. osudový dopad slunečního paprsku na princeznu), díky nimž by k nám došel i celkový smysl pohádky. A rezervy jsou ještě v umění vytvářet mezi loutkovými postavami vztahy a jednat jimi. Sympatické a slibné je však rozhodně to, že soubor dokáže pracovat na inscenaci i dlouho po její premiéře.

Opavští Rarášci přepracovali Čertíkovy lumpačiny oproti své dva roky staré variantě k větší přehlednosti, což inscenaci prospělo. Rámec čertovské rodiny hraje vedoucí souboru se svými čtyřmi dětmi, zatímco epizody s chudým a bohatým sedlákem jsou hrány maňásky. Problém je v tom, že maňáskové jádro zápletky – zásahy čertího kluka do života obou rolníků – vyznívá jen jako vedlejší, drobná epizoda, zatímco part čertovské rodiny zbytněl co do rozměrů, délky i významu, a ještě k tomu hlavním cílem a problémem téhle čertí rodiny jsou umyté ruce, vyčištěné nehty, ustlané postele a pořádek v pokoji. Zdá se však, že děti i jejich vedoucí poněkud vyzrály a dětské herectví již nepůsobí jako teatrální exhibice nacvičených úkonů, nýbrž jako uměřená, živá jevištní existence: nekřičí se, nedělají velká gesta a děti působí vcelku autenticky. Včetně dvou či tříleté Aničky, jejíž autenticita je však povýtce mimodivadelní, pro niž platí ono často omílané „děti a psi na jeviště nepatří\“; správně by ovšem mělo znít „děti, které vědomě neexistují v umělé divadelní situaci, na jeviště\“ nepatří. Hlavním dramaturgickým problémem této inscenace je pak nejasnost hodnotových kritérií, která určují, komu má být pomoženo a kdo má být potrestán: obecné pravidlo, že brát se má bohatým a dávat chudým, nezní příliš přesvědčivě, nevidíme-li přímo ze situací jednoznačně, za co si boháč zaslouží trest a chudák odměnu. Hra není žádným veledílem, ale dramaturgicko-režijní dopracování by z ní mohlo učinit uspokojivou inscenaci. Porota ji doporučila do širšího výběru 61. Loutkářské Chrudimi.

Jedním z příjemných překvapení přehlídky byla dvě představení mladého souboru Červiven-senior, tvořeného současnými a bývalými studenty SPgŠ Krnov a jejich učitelkou, který se s loutkou ukázal poprvé. Z pohádky Daisy Mrázkové Nádherné úterý převzal soubor hlavní myšlenku a základní dějovou linii ztracené panenky, od níž vede řada příčin, souvislostí a důsledků až k dnešku. Konkrétní situace však leckdy vymyslel nově či změnil: na začátku přichází několik postav, které hudrují na to či ono, ale postava v duhovém (o níž nám inscenátoři zapomněli sdělit, že je to ono Nádherné Úterý) každé rozjasní tvář nějakým dárkem, namísto holčičky po nemoci získá panenku holčička, která se hrozně nudí, místo hrát na klavír se holčička naučí zpívat (z playbacku)… Soubor má samozřejmě plné právo (ba i povinnost) nejít vazalsky po liteře, nýbrž po duchu, a tudíž proměňovat, vypouštět či přidávat, co tento duch na půdě divadla potřebuje. Jde ale o to, nakolik tím zamýšlený účin posilujeme či zeslabujeme. A zvolený příklon k většímu civilismu a všednosti sílu motivů této magicko-realistické pohádky leckdy spíše oslabuje: holčička, která se nudí, má přeci jen menší motivaci k zásadnímu rozhodnutí, než ta po vážné nemoci, tatínek, kterého klavírní koncert téhle holčičky naplní takovou krásou, že napíše dopis svému chlapečkovi, jenž žije u babičky a radostí z dopisu vyšplhá až do koruny obrovského stromu a dá se do zpěvu, je přeci jen jiná váha, než dívka, která na základě pěveckého koncertu dostane pusu a jde si sednout do parku, dojem ze zpívajícího chlapce v koruně je pro malířku nejspíš větší inspirací, než políbená slečna před keříky pro malíře, který ji zahlédne, stejně jako chlapec, nesoucí právě teď vysněný strom, je o dost přesvědčivější než ten, který jde okolo a chroustá jablko údajně z onoho stromu. Ale všechna čest inteligentní volbě a poctivému, ba úctyhodnému pokusu.

Galimortovo divadlo marionet přešlo po čtyřech letech z Bohumína do Orlové a ke třem původním členům přibralo čtyři nováčky. Dupynožku, Pištivrátka, Rumplcimprcampra či jak ještě je překládán Rumpelstilzchen bratří Grimmů si i oni upravili značně volně pod názvem Bětuška a skřet. Místo vychloubačného mlynáře přiřkne dívce zázračnou schopnost příst ze slámy zlato z poněkud nepochopitelných důvodů Kašpárek, k realizaci této nemožnosti ji nutí z jakýchsi důvodů zlá princezna a dívku nečeká odměna v podobě sňatku s králem (který je zde starý a slabošský), nýbrž se ho nečekaně dočká s princem, objevivším se jako deus ex machina v samém závěru, čímž se vyhne sňatku požadovanému skřetem. Těmito posuny však mizí archetypální významy, aniž jsou nahrazeny jinými, stejně silnými. Považuji za chvályhodné, že vedoucí nesáhl do nehlubokého pytlíku hotových loutkových her, ale vybíral dle svého cítění z daleko širšího spektra epických pohádek. Z dlouhodobé perspektivy je to slibnější, než pohodlnější rutinní cesta již „hotových\“ her; i kdyby to znamenalo dočasný krok zpět. Je až obdivuhodné, jak poměrně malé děti zvládají složité marionety o patnácti či dvaceti nitích: loutky podklesávají v kolenou či létají ve vzduchu jen zcela výjimečně. Na co však síly nezbyly či režie zapomněla, je hrát s nimi nějaké významy: vytvářet vztahy mezi postavami podle situací, v kterých se ocitají, jednat jimi a tak ony situace rozvíjet a řešit. Pouhé potřásání ručičkami a neurčité otáčení se může vytvořit jen nic neříkající všeobecnou ilustraci k mnohomluvnému textu, nikoli zápletku a její řešení.

Krnovský Červiven-senior zahrál ještě jednu inscenaci. Škola snů je složena ze čtyř pohádek, pro něž nabídla rámec úvodní Nepilova Pohádka o snu: učitelka ve škole snů učí sny, jak a komu se mají správně zdát. Po Nepilově pohádce následuje pohádková absurdní satira Franka Taschlina Medvěd, který nebyl (manekýn v životní velikosti) a propojená dvojpohádka Olgy Hejné Černý domeček smutku a Aloise Mikulky O fazolce. Tato poměrně složitá kompozice je jedním z dílčích problémů inscenace: přesnější temporytmické členění, důrazy, režijní akcenty a s nimi spjaté jasné vymezení obou rovin by pomohlo srozumitelnosti celku a účinnému tematickému i akčnímu pointování, stejně jako by bylo žádoucí zpřesnění motivací postav jednotlivých pohádek. Inscenace je velmi dynamická – pravda, především díky živé barvité herecké práci mladých herců. Loutky (tyčkové, maňásci a manekýni) tu čítají nějakých třicet procent; mnohdy se s nimi i citlivě hraje, žel málokdy se ale stávají subjektem jednání, čili skutečně jednajícími postavami, a zůstávají spíše doplňkem herecké akce. K živosti inscenace přispívá řada pěkných nápadů i bujně barevná scénografie. Ne vždy se však daří udržet její stylovou jednotu a sdělit smysl daného řešení – což se týká např. neforemného presidenta firmy, vytvořeného z pet lahví. Otázkou je rovněž spojení pohádky O fazolce a Černého domečku smutku – a to nejen z hlediska odlišné žánrové polohy (absurdní pohádková anekdota kontra anekdota lyrická), ale i odlišného tématu (Fazolka je o nečekaném významu slov, Domeček o nesmyslnosti pasivní sebelítosti). Přes tyto výhrady jde o zajímavou inscenaci, která patřila k tomu lepšímu, co se na přehlídce vyskytlo, a porota ji proto doporučuje do širšího výběru 61. Loutkářské Chrudimi.

Na Dřevěném vojáčkovi a jeho přátelích je nejlépe vidět, co znamená padesát let v loutkovém divadle. Dokladem zastaralosti této hry je její nesmírná upovídanost, minimum příležitostí k loutkové akci, desítky zdrobnělinek, chabé motivace postav i didaktická nabádavost jejích motivů a zejména jejího závěrečného poučení. Jsem velkým příznivcem toho, aby divadlo bylo o něčem, aby sdělovalo něco víc, než jen že „šel Kašpárek na procházku, vedl pejska na provázku“. Ale ono sdělení (říkávalo se mu i „poslání\“) musí vyplynout z děje, ne být odříkáno, a už vůbec ne zopakováno na konci poté, co jsme je už třikrát po lopatě dostali během hry. A sdělení, které je k něčemu (resp. může někoho – např. dítě – k něčemu přivést) musí divák objevit, nalézt, vyvodit si sám. Opavští Broučci zvolili tentokrát oproti svým oblíbeným marionetám techniku černého divadla, což je příjemná a osvěžující změna jistě i pro ně. Hrají v rozdělené interpretaci, jejíž mluvičský part je třeba pochválit za srozumitelnost a kultivovanost. S vodičstvím je to tentokrát slabší. Namísto alespoň té trochy náznaků kontaktu, komunikace a jednání, které text nabízí, tu všechny postavy jen poskakují a hemží se. Ani dva malí herci, hrající role dětí, nejednají, nýbrž deklamují naučená slova a poctivě předvádějí nacvičené pohyby. Nejsilnější, skutečně působivý okamžik nastane, když děti opustí hračky na předscéně (panenka, zvětšený dřevěný vojáček, kůň, dělo a míč) a odejdou si lehnout do postelí v magickém prostoru, který se otevře do hloubky jeviště; žel dále už není nikdy připomenut a využit a objeví se znovu až na konci, aby děti mohly vstát a přijít na forbínu.

Loutkář 3/2012, s. 136–137.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.