Přelet nad loutkářským hnízdem

Lešková-Dolenská, Kateřina: Jak ulovit bobříka pomsty

Dramaturgicko-režijní dvojice Tomáš Jarkovský-Jakub Vašíček má na kontě další vydařenou inscenaci. Ve svém úspěšném tažení českými (a slovinskými) divadly pro tentokrát zakotvili v plzeňské Alfě, kde připravili činoherní inscenaci pro náctileté publikum. Autoři sáhli na klasiku nejklasičtější: Shakespearova Hamleta, kterého přepracovali do velmi současné výpovědi o dospívajících.

Divadlo Alfa se na tuto náročnou diváckou skupinu nezaměřilo poprvé, ale oslovuje ji ve své dramaturgické linii dlouhodobě (nejen v rámci mezinárodního projektu Platforma 11), zpravidla však autorskými inscenacemi, které často vychází z autentických zkušeností středoškoláků zapojených do projektu. Cestou do Plzně jsem přemítala, jak do téhle linie může zapadnout 400 let stará tragédie psaná v blankversu? Už název Hamleteen mi měl napovědět, že na scéně uvidím jiného dánského prince, než bývá ve zdejším kraji zvykem. Nečekal mě žádný zasmušilý snílek v černém trikotu, sžíraný krizí středního věku, ale sebestředný i pubertou rozbolavěný chlapec, který své stesky svěřuje časopisu Bravo.

Jarkovský s Vašíčkem předně opustili stylizovaný verš a tak v inscenaci zazní Shakespearův text (v překladu Jiřího Joska a Martina Hilského) jen tu a tam, zejména v písních či promluvách tříčlenného ženského chóru. Drtivá většina monologů a dialogů je „na motivy“ Shakespeara a tím k publiku mluví mnohem současnějším jazykem (nehledě na velký dar autorské dvojice gradovat a pointovat situace a psát vtipné „hlášky“.)

Omlouvám se za počáteční nedůvěru a ještě teď žasnu, jak se tvůrcům (a v této souvislosti je jistě důležité zmínit ještě jméno dramaturga inscenace Pavla Vašíčka) podařilo z předlohy vyhmátnout všechny klíčové motivy a napasovat je na názorové a ideové kotrmelce mladého člověka.

Okouzlily mě zejména dotažené, v dnešních konotacích naprosto uvěřitelné motivace chování jednotlivých postav: král Hamlet starší (v inscenaci ho představuje Bohuslav Holý) – je skaut tělem i duší, který cepuje celý dvůr a nekompromisně vyžaduje plnění všech povinností. Jeho frustrovaná žena Gertruda (Blanka Josephová-Luňáková) se tak zcela lidsky zamiluje do svého hédonistického švagra Claudia (Petr Borovský), protože konečně někoho zajímá víc ona, než plnění bobříků a bodování úklidu ve stanu. Laertes (Matěj Siegl) odchází do zahraničí kvůli své nenaplněné lásce k princi Hamletovi (hle, nový a celkem funkční motiv!); protože jím byl dosti nevybíravě odmrštěn, odjíždí dotčeně na Západ (pravděpodobně do San Francisca, proslulého početnou gay komunitou) a na závěr se triumfálně vrací jako muž-mstitel v kovbojském širáku. Oféliino šílenství (v podání Diany Čičmanové) je taktéž sdostatek pochopitelné, když v inscenaci najde v ledničce místo nutely, kterou tam chodí tajně mlsat, vlastního zavražděného otce Polonia (Martin Bartůšek). A za zmínku stojí i dvojice najatých extravagantních bavičů Rozencrantz-Guildenstern (takhle nějak si přestavuji východoněmecké estrádní umělce z 80. let; hrají je Ondřej Bauer a Robert Kroupar), kteří se bez jakýchkoli skrupulí nechají kýmkoli vydržovat, jen aby naplnili své dnes tak populární životní krédo „ubavit se k smrti“.

A samotné dospívání prince Hamleta (vynikající Milan Hajn)? Projde vývojem od snaživého skautíka, přes revoltujícího punkera až po dekadentního vyznavače stylu emo. Jinými slovy: Hamlet zpočátku pietně ctí otcův odkaz a zůstává oddaným skautem, zatímco ostatní stejnokroj s úlevou shodí. Pohrdání strýcem i matkou (tedy establishmentem) Hamleta přetaví z původního „Mirka Dušína“ v revoltujícího anarchistu, kterému povážlivě zdrsní mluva. A je to právě Hamlet-pankáč, kdo zabije Polonia při nácviku vraždy strýce. K tomu je ovšem až manicky vyprovokován duchem svého otce (skaut v bílém) pod záminkou lovu bobříka pomsty, který se svou urputností Hamletovi natolik zprotiví, že začne odkaz svého otce podstatně revidovat. Dalším „vývojovým stádiem“ Hamleta je pak vlastně velmi přirozeně zasmušilý stoupenec hnutí emo fascinacinovaný smrtí, sám má totiž na rukou krev. Bledničková tvář, patka sčesaná do čela a černé oblečení – to už je Hamlet, jak „má být“, a zároveň nepostrádá nadsázku. Právě Hamletovy proměny ve velmi autentickém a citlivém podání Milana Hajna v publiku nejvíce rezonovaly. Dokázal být přesně v té které „vývojové etapě“ své role frackovitě drzý a zpupný, sebelítostivý až plačtivý, či intelektuálsky povýšený a jízlivý.

Inscenace se odehrává v prakticky neměnné scéně. Tvoří ji prázdný prostor s židlemi, stolem a červenou pohovkou, po obou stranách jeviště jsou balkónky, na nichž stojí chór, a vzadu je umístěm prosklený zakulacený vchod, který slouží buď jako výtah, nebo třeba jako sprcha. Na předscéně vlevo je umístěn klavír, na který preluduje poněkud sebestředný Barman Johny Gravedigger alias Honza Hrobař (Daniel Čámský) a vpravo je již zmiňovaná lednička, na níž stojí mikrovlnná trouba. Do ní je občas vkládána příznačná hamletovská lebka, ale přiznám se, že jsem smysl tohoto symbolu příliš nepochytila, stejně jako výstupy žoviálního hrobaře, které pro mě příliš nezapadaly do sevřeného tvaru inscenace, de facto komorního rodinného dramatu. Kostýmy jsou v logice apelu na aktuální vyznění příběhu soudobé (s drobnými historizujícími prvky, jako je například renesanční okruží, které nosí Gertruda).

Inscenace Hamleteen, která nemá jediný slabý herecký výkon, nabízí vlastně velmi laskavý a vtipný pohled na karamboly dospívání. Hlavní témata jako nacházení sebe sama v křiklavé sebestylizaci, hledání partnera, vymezování se vůči rodičovské autoritě jsou v Hamletově příkladě podána až bolestně uvěřitelně. Je zkrátka znát, že si tvůrci leccos ze svého dospívání pamatují, ale už jsou vyzbrojeni i shovívavým nadhledem. Podle reakcí předpremiérového publika, které tvořili studenti v příslušném věku, a z toho, co si z trudných „telecích let“ sama vybavuji, soudím, že se tato sonda do pubertálního tápání bezezbytku podařila.

Kateřina Lešková-Dolenská

Foto: archiv

Divadlo Alfa, Plzeň

William Shakespeare – Tomáš Jarkovský – Jakub Vašíček: Hamleteen

Režie: Jakub Vašíček j. h., scéna: Kamil Bělohlávek j. h., kostýmy: Tereza Venclová j. h., hudba: Ondřej Müller j. h., dramaturgie: Pavel Vašíček

Večení premiéra 1. 3. 2012, psáno z dopolední předpremiéry 27. 2. 2012.

Loutkář 3/2012, s. 120.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.