Loutkar.online

Exnarová, Alena: Hrneček a Kanón v Divadle DRAK

Představení Hrnečku, vař jsem viděla dopoledne v sále plném dětí z mateřských škol. Nejdříve před bílou oponku předstoupil Jirka Vyšohlíd, který se s dětmi pozdravil a zjišťoval, kdo má či nemá rád krupicovou kaši a s čím je dobré ji jíst. Děti reagovaly nadšeně a vynalézavě, jak už to při takovém navazování komunikace bývá. Pak Jirka ohlásil zvonečkem začátek pohádky, oponka se rozhrnula a na jeviště dorazily herečky Pavla Lustyková s Ivanou Bílkovou s tím, že loutky a všechno potřebné zapomněly doma. Jirka (zde zvaný Ríša, i když ostatní aktéři si svá křestní jména ponechali) naštvaně odchází. Děvčata zaloví ve svých velkých moderních kabelkách plných nezbytných dámských věciček a před očima dětí vzniká loutka Barunky a postupně za použití znaků postava její babičky (šátek a brýle). A tak dále. A také Jirka-Ríša se znovu zapojuje. Obratně jsou využívány předměty, které se najdou nejen v kabelkách, ale i v divadelní šatně – Barunčin milý František je vytvořen z jehelníčku v saku na věšáku, mlynáře zahraje osvětlovač v baretu (Pavel Černík), který původně přiveze reflektor, protože hlavní světlo pořád vypadává. Žebračku pak představuje obrázek údajné babičky jedné z hereček v notebooku. Autorem textu je Vít Peřina – upravil pro potřeby DRAKu svoji původní předlohu, která byla s úspěchem uvedena především v Naivním divadle v Liberci (jako jedna ze Dvou pohádek o hrnečku) a poté i v Divadle Alfa Plzeň. Sledujeme situace, které vycházejí částečně z pohádkového příběhu a částečně jakoby z nutnosti improvizovat. Herci hrají postavy, ale současně s nimi komunikují, a komunikují také mezi sebou a občas s diváky. Takže všechno vzniká jakoby právě teď. Za občasného hudebního a zvukového doprovodu, jehož autorem je Jirka Vyšohlíd.

V inscenační činnosti Divadla DRAK tedy v principu nic neobvyklého a navíc vesměs osvědčeného především pro nejnižší věkovou kategorii dětských diváků. V představení, které jsem viděla, byly děti stále pozorné a reagovaly odpovídajícím způsobem. Až k samému závěru, kde pak ale nastal problém. To když mlynář, který ukradl kouzelný hrneček, začal vařit kaši a neuměl hrneček zastavit. Bílá oponka se vlnila a množství kaše narůstalo, protože – jak je tomu v předloze – kaše, která zavalí údolí mezi domkem Barunky a domkem Františka, ztvrdne a zkrátí jim cestu k sobě. Ale děti, zvyklé po celou dobu reagovat, jakmile mlynář řekne, že neumí hrneček zastavit, začnou křičet sborově „hrnečku, dost!“. Ale hrneček vaří dál, protože je to pro vyvrcholení příběhu potřeba. Nevím, jaké byly reakce dětí v jiných představeních této inscenace, ale domnívám se, že by určitě stálo ještě za úvahu promyslet si eventuální různé varianty závěru, protože pokud je celek nastaven do jisté míry jako improvizace (byť zdánlivá), s dětmi od počátku komunikujeme a reagujeme na ně, mělo by to tak podle mého názoru být až do konce.

Kanonýr Jabůrek

Druhá inscenace, jejíž představení jsem viděla, mě rozhodně potěšila víc. Osvědčený tvůrčí tandem Vít Peřina (text) a Tomáš Dvořák (režie) připravil v Divadle DRAK inscenaci U kanónu stál aneb Bitva u Hradce Králové, v níž velmi volně zpracovává historické události týkající se rozhodující bitvy prusko-rakouské války, která se odehrála u Hradce Králové a v níž bylo Rakousko 3. července 1866 poraženo. „Tam u Královýho Hradce, lítaly tam koule prudce, z kanónů a flintiček, do ubohých lidiček…“ Tak začíná lidová píseň „Kanonýr Jabůrek“, která vznikla až později a nejspíš nemá reálný základ, ale na jejích základech je tato inscenace budována.

Nejen bitvu a její vývoj můžeme sledovat, ale také lásku a mezilidské vztahy – odchod vojáků do války a loučení s milými, posléze vojenský dril, ale také zábavu vojáků ve vojenském klubu s tanečnicemi, dívky šijící uniformy na šicích strojích (!), přesvědčování puškaře Sylvestra Krnky (ten je prý reálnou postavou) o výhodě pušek zadovek, které rakouská armáda zatím nezná (a tak musejí vojáci při nabíjení pušek vystrkovat hlavy ze zákopů), zatímco Prusové zadovky používají. Seznamujeme se také s relativně nedávno založeným Červeným křížem, který léčí všechny válečné strany a také zde se chce zapojit… A především sledujeme fiktivní příběh zlidovělého hrdiny Jabůrka, který se rozloučí se svou milou Lidunkou, statečně bojuje a hlásí se na všechny obtížné vojenské úkoly, ale když si odskočí domů pro cukr, zjistí, že Lidunka už ho nemiluje, ale oddává se lásce s doktorem z Červeného kříže. A to už bitva vrcholí.

Když usedáme do hlediště, vidíme na scéně paraván krytý černou látkou, decentně bíle zdobenou (nahoře uprostřed vévodí G, které má Hradec ve znaku města). Před něj občas (většinou při přestavbách) předstupují tři hudebníci dobově odění (Jiří Vyšohlíd, Pavel Černík a Ivana Bílková – rovněž v černobílém) a za doprovodu kytary, akordeonu a občas bubínku zpívají o tom, co se právě děje. Příběh se odehrává, za odpovídajícího zvukového doprovodu, mistrně voděnými i mluvenými maňásky a také v perspektivě malými spodovými loutkami, protože scéna krajiny má čtyři plány, a právě v plánu zadním je pruská armáda. A všechno se odehrává s laskavým nadhledem, včetně „erotických nahatých scén“, kdy Jabůrek přistihuje svou dívku s milencem. Nebo když si zamilovaná Lidunka užívá s doktorem a zatím jim vykrvácí raněný. A taky se občas v rakouské armádě mluví německy, a někdo je Čech, jiný Slovák nebo i Maďar a občas i s tím se pracuje. Až se posléze dostáváme k poslední scéně, kdy jsou postupně všichni rakouští vojáci postříleni, a poslední zůstává smutný, leč bojující Jabůrek. V samotném závěru je pak černodivadelně (bílými objekty) ilustrovaná zkrácená verze oné písně o kanonýru Jabůrkovi: jak postupně přichází o ruce, o hlavu a bojuje až do samého konce.

Pod všemi těmi úsměvným, humornými i černohumornými situacemi se však skrývá určitá hořkost a uvědomujeme si hrozbu válečných hrůz, na jejichž pozadí se všechno odehrává. A tak i když se smějeme a bavíme, nemůžeme tuto rovinu rozhodně pominout. Také proto je podle mého názoru tato inscenace tak působivá.

Alena Exnarová

Divadlo DRAK Hradec Králové

Vít Peřina: Hrnečku, vař

Režie: Jakub Krofta, výprava: Marek Zákostelecký, hudba Jiří Vyšohlíd, dramaturgie: Dominika Špalková

Premiéra 10. 3. 2012, psáno z reprízy 27. 3. 2012.

Vít Peřina: U kanónu stál aneb Bitva u Hradce Králové

Režie: Tomáš Dvořák, výprava: Marek Zákostelecký, hudba: Jiří Vyšohlíd

Premiéra: 15. 10. 2011, psáno z reprízy 24. 4. 2012.

Loutkář 3/2012, s. 118.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.