Přelet nad loutkářským hnízdem

Šíma, Jiří: Vzpomínka na mongolské loutkové divadlo a mongolské loutkáře

Dne 1. června 2012 předal místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí České republiky pan Karel Schwarzenberg cenu Gratias agit mongolskému loutkáři a absolventu DAMU MgA. Bjarúdzanyn Altan-Očirovi (1952). Je to uznání za jeho celoživotní práci pro mongolsko-česko(slovenské) vztahy a radost nejen pro něho, ale i pro všechny jeho nejbližší a přátele, mezi něž spolu se svou ženou patřím. Spolu s upřímným blahopřáním se rád připojuji malým symbolickým dárečkem – vzpomínkou – s cílem přiblížit naší odborné i laické veřejnosti dlouholeté těsné vztahy mongolského loutkového divadla k naší zemi.

Tradice mongolského loutkového divadla nemají tak hluboké kořeny jako u nás. Přesto někteří mongolští badatelé píší o postavičkách modelovaných z těsta v klášterech, které dokonce srovnávají s českými vánočními loutkovými hrami, nebo o ženské figurce Emgeldžin. Teprve krátce po ukončení 2. světové války navázali mongolští umělci přímé vztahy s divadlem Sergeje Obrazcova v Moskvě. Po jejich návratu pak bylo v roce 1948 oficiálně v Ulánbátaru založeno Loutkové divadlo. Do poloviny 50. let 20. století se hrály pouze hry ruských (sovětských) a mongolských autorů, ale od té doby byly po několik desítek let k naší radosti na repertoáru loutkového divadla i české hry. První z nich byla hra Jana Malíka Míček Flíček v překladu významného mongolského vědce, spisovatele a překladatele Bjambyn Rinčena (premiéra Ulánbátar 1956, režie P. Baldandordž). Ve 4. díle svých Kapitol z dějin loutkářských kultur (1983) později Jan Malík přiblížil českému čtenáři poprvé také mongolské loutkové divadlo. Významnou úlohu v rozvoji moderního mongolského loutkového divadla sehrálo turné brněnského Divadla Radost v 50. letech, které tehdy malým mongolským divákům představilo hry Není nad Ferdu od Josefa Kalába a Zlatovlásku Josefa Kainara. Brněnský soubor obdržel originální mongolskou čtyřstěnnou jurtu, kterou si odvezl do Československa a mongolským partnerům zanechal v Ulánbátaru divadelní aparaturu a technické zařízení.

Po absolvování dvouletého kursu u S. Obrazcova pracoval pak v mongolském loutkovém divadle od konce roku 1956 jako režisér a ředitel můj současný tchán výtvarník Puncagnamdžilyn Baldandordž (nar. 1928). Ten v letech 1963–1972 později vystudoval UMPRUM v Praze. Významnou pomoc mongolským kolegům v rozvoji loutkového divadla poskytl v roce 1961 František Tvrdek svým pobytem v Mongolsku. Mongolsko se ještě v 60. letech stalo řádným členem mezinárodní asociace UNIMA.

Když jsem v první polovině 60. let v Mongolsku studoval jazyk a historii, sblížil jsem se tam i s dalším významným českým umělcem Stanislavem Látalem, který na Tvrdkovu práci v mongolském loutkovém divadle úspěšně navázal.

Po odchodu pana Baldandordže z loutkového divadla v r. 1959 ho ve funkci vystřídal M. Čojdžamc a v polovině 60. let po návratu ze studií na DAMU v Československu (1960–1965) někdejší loutkoherec Amgalangín Čojson (1929–2007). Výtvarníkem loutkového divadla se stal náš další dobrý přítel Dugaryn Rencen (1934–1997), který vystudoval DAMU v Praze v l. 1957–63. S oběma významnými pracovníky jsme zůstali přáteli na celý život. Po ukončení studií jsem pak při svých četných každoročních pracovních pobytech v Mongolsku nikdy neopomněl navštívit ulánbátarské loutkové divadlo, které se nacházelo v levé části budovy Státního činoherního divadla na dnešním Cedenbalově náměstí. V letech mých studií to byl Palác mládeže. Ředitel divadla A. Čojson i hlavní výtvarník D. Rencen vždycky rádi vzpomínali na své české učitele, zejména na Jana Malíka, Erika Kolára a další. Mě zase nesmírně těšilo, že hry českých autorů zůstaly jejich zásluhou i v 60. letech trvalou součástí repertoáru mongolského divadla a měly neobyčejně velký ohlas u mongolských dětí. Jejich zájem o originální české divadlo ještě podpořilo časté vysílání českých večerníčků v mongolské televizi a umělecká turné dalších českých a slovenských loutkových divadel (Bábkové divadlo z Bratislavy, Středočeské loutkové divadlo z Kladna aj.). Jako trvalou vzpomínku na svoje časté návštěvy v mongolském loutkovém divadle mám dnes pravý mongolský dél s originální čepicí, který mi ušila švadlena divadla paní Dulamsüren. V roce 1967 jsem v Mongolsku s potěšením zhlédl Kainarovu hru Zlatovláska. Nejsmutnější setkání v ulánbátarském loutkovém divadle pro mne bylo v roce 1969, kdy jsem se poprvé setkal s přítelem Rencenem po jeho vážném úrazu, který utrpěl právě 21. srpna 1968 při havárii autobusu s našimi umělci (kapela Karla Duby) a jen zázrakem unikl smrti. V roce 1974 se mongolské loutkové divadlo účastnilo Loutkářské Chrudimi (Lchamsürengín Čimiddordž, nar. 1938) hrou Š. Šadžinbata Stříbrná kopyta a zlaté rohy.

Mým dalším a věrným kamarádem se pak stal další student DAMU v Praze B. Altan-Očir, pozdější ředitel Státního loutkového divadla. Udržujeme spolu těsné vztahy od 70. let dodnes. Altan mi posílá mongolské noviny a já jemu zase časopis Loutkář. Malý příspěvek do historie mongolského loutkového divadla jsme přinesli spolu v roce 1986 překladem a uvedením loutkové hry Vlasty Pospíšilové (1935) Princezna s ozvěnou pod názvem Ozvěna v Ulánbátaru. O rok později přeložil z češtiny a uvedl na scénu A. Čojson Čapkovo Povídání o pejskovi a kočičce. To jsme pak spolu s dalšími pracovníky našeho velvyslanectví zhlédli počátkem 90. let přímo v mongolském hlavním městě.

Jen z této mé krátké vzpomínky je vidět, jak se dokonce čtyři mongolští absolventi českých vysokých uměleckých škol zasloužili o rozvoj loutkového divadla, jak zůstali po celý život spjati se svou druhou vlastí a jak v Mongolsku dodnes vysoce hodnotí podíl českých odborníků. I když už bohužel dva z výše zmíněných čtyř umělců nežijí, chci všem poděkovat za jejich konkrétní přínos do rozvoje bilaterálních vztahů. Tomu čerstvě vyznamenanému, i když je už také v důchodu, chci popřát další neutuchající elán a energii, splnění všech jeho plánů a poděkovat za celoživotní práci pro česko-mongolské kulturní vztahy.

Loutkář 3/2012, s. 105.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.