Weissová, Daniela: Skupovy Strakonice 22. 3 - 25. 3. 2012

Už čtyřicet sedm let je každé jaro ve Strakonicích loutkářská přehlídka. Tak jak by tomu mohlo být letos jinak. Od roku 2005 tam jezdíme s Jardou Ipserem a Pepou Brůčkem do poroty. Tak jak by tomu mohlo být letos jinak. A tady je tedy pár řádků o velepříjemném víkendu.

Přehlídka začíná vždycky ve čtvrtek, aby mohly školy a školky vidět část představení. Ta soutěžní, resp. postupová část je obvykle o víkendu, což byla i letos. Celkem jsme viděli sedm představení, z nichž o postup usilovalo pět. Co bylo ovšem velmi zajímavé, že v tak výsostně tradičním marionetářském regionu, byla letos čtyři představení hrána maňásky. A to nás velmi potěšilo. Jak se zdá, zaseli jsme semínko a ono pomalu klíčí.

V sobotu dopoledne sál patřil Loutkovému souboru Copánek Písek, který přijel se dvěma drobnými pohádkami. Slepička a kohoutek a Zvířátka a loupežníci. Přestože tady byly hrány během dopoledne v jednom bloku, hrají je jinak samostatně.

Pohádka o slepičce je notoricky známá a soubor ji chtěl něčím ozvláštnit. Tak vzniklo velmi poetické představení. Scéna je tvořená dvouúrovňovým paravánem pro maňásky, z plátna v přírodní barvě a jakési stylizované předscény (studánka, stolička pro švadlenku, louka pro sekáče…). Vyjma loutek slepičky, kohoutka a kozičky jsou ostatní postavy hrány herci. Co ale bylo zajímavé, že když slepička na své pouti za záchranou došla na kraj paravánu, aby požádala přicházející o pomoc, vyšla ven herečka oblečená v kostýmu slepičky a celý rozhovor se odehrával mezi herci. Když slepička dostala zadání a vcházela za paraván, zase se proměnila v maňáska. Celé představení, byť mělo několik nelogičností (např. zmizení ležícího kohoutka ze scény a jeho znovu objevení), bylo velmi příjemné a děti s ním šly a fandily.

Druhé představení – Zvířátka a loupežníci – bylo hráno ve stejné scéně a se stejnými principy. A to co dobře fungovalo u první pohádky, už u druhé nebylo ono. Možná je to tím, že loupežníků bylo víc a při změně na maňásky a zpět na herce jsme se špatně orientovali, který je který. Málo byla vymyšlená a zrealizovaná cesta zvířátek i scéna v domku loupežníků – objevení zvířátek coby strašidel a pak vyhnání loupežníků. Do pohádky byla také vnořena další rovina, maminka s dcerou, které jsou tak chudé, že mají jen jablka, brambory a ta zvířátka, a to vše jim chce sebrat dráb a dát do dražby, protože nezaplatily daně. No, pohádka skončí dobře, ale my jsme si se souborem povídali o tom, že nestačí jen pohyb loutek na scéně. Že maňásek je nejživější loutka ze všech, že mu sluší velká rekvizita a taky legrace.

Odpoledne jsme viděli další tři resp. čtyři divadla.

Malá scéna MKC Hořovice – Čtyři krejčí a jedna moucha – hráno maňásky ve velmi iluzivní scéně. Zabírala celé jeviště a byla rozdělena do tří hracích plánů. Chaloupka, hrad a les. Hrálo se po celé ploše a nemuselo se přestavovat.

Jedná se o takzvanou pohádku naruby na motivy pohádky Josefa Lady Sedm krejčí a jedna moucha. Soubor tři krejčí ubral, ale i tak jsme stejně viděli jen dva, protože zbylí dva už před mouchou utekli, jak nám byl na začátku pohádky řečeno. I tady stejná potíž. Na maňásky je text tzv. „ukecaný“ a toho, co by mohli s loutkou udělat, je využito velmi málo. Legrace, kterou umí maňásek jako málokterá loutka, je tu také málo a když, tak jen v textu a ne v akci. Nicméně jsme velmi ocenili, že hořovičtí marionetáři šli na tenký led maňáskárny. Při společném povídání jsme si ledacos vyjasnili a tak se už moc těšíme, čím nás překvapí příští rok.

Hasičský loutkářský soubor Jiskra Borovany přivezl příběh O rozmarné princezně. Princezna terorizuje otce i nápadníky. Žádného nechce, až tatíkovi rupnou nervy a zvolá „Čert aby tě vzal“. A je to. Holka v pekle a kdo jiný než statečný Kašpárek ji může zachránit. Princezna dostala za vyučenou a je z ní úplně jiný člověk. Takhle stručně bychom to mohli shrnout. Ale představení hrané marionetami na nitích v kukátku, s rozdělenou interpretací a s vypravěčkou na scéně, bylo dlouuuuuhé. Navíc rozbité několika přestavbami a znovu startované uvaděčkou. Milá a šikovná slečna. Ale tak nějak zbytečné to bylo a takové celé roztomilé. Ale na souboru (který je už celá léta mým oblíbeným, tím jaká jsou fajn parta) se nám líbí, že přijdou na každou diskuzi a vidíme, že se opravdu snaží nové poznatky nějak zapracovat. V přátelském duchu jsme si řekli zásadní problémy představení a rozešli se s příslibem, že příští rok přijedou zase.

A už je tu čtvrté maňáskové představení. Soubor Nitka Písek přivezl lesní skřítky v autorské dvojpohádce Jak šiška nechtěla spadnout a Jak stromouš vystřelil z borůvkového děla.

O tomto představení jsme, s pány kolegy porotci, docela polemizovali. Ale stálo to za to. Podle mého soudu se jedná o naprosto intuitivně vzniklý tvar, který je označován jako současné trendové divadlo pro velmi malé děti. Věková skupina kolem dvou let, kterou my loutkáři zas tak moc v hledišti rádi nevidíme.

Příběhy dvou skřítků vlastně ani moc pohádky nejsou. Vidíme velmi zajímavou scénu, která je vytvořena pomocí konstrukce a tvoří jakousi nakloněnou rovinu směrem k divákovi. Scéna je pokrytá tvarovanou textilií, ve které jsou otvory, kudy vylézají skřítkové. Mohou se tak objevovat na mnoha místech. Scéna působí velmi plasticky a je vyloženě pro tento příběh funkční. Loutky jsou výrazné a také ušité z textilu.

V prvním příběhu jde o to, že skřítci mají chuť na šišková semínka, ale šiška ne a ne spadnout. A to proto dělají všechno možné. Šiška jim řekne, že jim semínka dá, ale že musí dozrát. Skřítkům se nechce čekat. A tak na šišku bafnou, až se pustí větvičky.

V druhém příběhu chce stromouš (strašidlo) jejich chaloupku a dokonce na skřítky střílí z borůvkového děla, ale skřítkové stromouše zlochtají a domek ubrání.

Řeklo by se nic moc, ale skřítkové v podání Píseckých jsou jako živí. Hned tu, hned tam. Příběh není zbytečně zatížen textem. Pracuje s citoslovci, opakováním, rytmem. Děti jsou velmi aktivní a samy glosují příběh a pomáhají, kde je potřeba. Poprvé jsou osloveny – nabídka hry, ale pak už reagují spontánně. Souboru jsme doporučili ještě popřemýšlet nad některými motivacemi a upozornili je, že stylizace řeči skřítků je trochu na hraně. Obzvlášť jeden se hodně přibližuje Rákosníčkovi paní Bohdalové. Ale jako první autorský a scénografický počin je to moc fajn. Toto představení jsme doporučili do užšího výběru na LCH.

V neděli jsme viděli dvě představení – velké opusy hrané marionetami.

Prvním byla Jabloňová panna Spolku třeboňského loutkového divadla. Na nich mě baví a zajímá, že ačkoli dělají klasické marionety, snaží se o nové uchopení, o novou cestu. Ta je, jak všichni dobře víme, nelehká, ale krásná.

Mladý a v dobrém slova smyslu ambiciózní režisér Augustýn Kotil si vzal opravdu velké sousto. Erbenovu Jabloňovou pannu, upravenou Jiřím Lopourem zpracoval jako výpravné jevištní drama v zajímavé scéně a krásnými, pro toto představení udělanými loutkami. Ale jak moc chtěl, aby tam bylo všechno, tak tam toho zkrátka bylo moc.

Scéna je rozdělená do tří plánů, v nichž jakoby současně probíhá vlastní děj. To, co je možné ve filmu, je velmi obtížné v divadle. Snaha o střih, navíc v žánru kouzelné pohádky, ke všemu hrané vlastně pomalými marionetami, představení nepomohla. Občas jsme se ztráceli v přemíře kouzelných atributů, ty důležité nebyly posíleny, ty méně důležité či nedůležité to jen zbytečně zamotávaly. Ale je rozhodně potřeba pochválit odvahu k takovému počinu, neuvěřitelnou kázeň a práci. Soubor ještě v sobotu, v pozdních večerních hodinách, na místě zkoušel, protože hraje v jiném prostoru a potřeboval jistotu, že všechno funguje. Přesto, že tato inscenace má řadu problémů, nějak zvláštně zapůsobila a děti ji sledovali se zaujetím. Držíme palce a jsme zvědavi na další sezónu.

Posledním představením přehlídky byla domácí Radosti Strakonice Zlatovláska, známá veršovaná pohádka Josefa Kainara. Tentokrát se režie ujal nejmladší člen souboru (kterého ještě pamatujeme v dětských rolích) Jakub Jílek. Na jevišti se střídají dvě království, les, pobřeží a jakási kobka. Hraje se marionetami odkrytě voděnými. Loutky jsou zhotoveny výtvarníkem právě pro tuto inscenaci. S loutkami je hráno dobře, ale to v marionetářském souboru není nic neobvyklého. Loutky jsou: Zlatovláska, Jiřík, babka s hadem, psík, ptáčata a mravenec. Na další loutky nebyly finance (jak nám sdělil soubor) a tak role rybářů a druhého krále dostali herci. O tom, že zlý král bude herec, byl režisér rozhodnut od začátku. Možná, kdyby ostatní role byly přísně loutkové a herec byl jen zlý král, mohlo by to fungovat ještě lépe. Ta velikost člověka proti loutce, ta možnost zničit ji… Takhle je představení poněkud nevyvážené a působí nelogicky. Proč tohle ano a tohle ne? Nicméně představení drženo dobrým (ale pochopitelně částečně kráceným) textem bylo působivé. Jen tam bylo na nás trochu moc přestaveb. Ale bylo čerstvě po premiéře, takže spousta věcí si ještě sedne a zrychlí se. Rozhodně by měl soubor zapracovat na vyhrání klíčových scén, které tak trochu odšuměly.

Přes tyto výhrady se porota dohodla i toto představení doporučit do užšího výběru na LCH.

Zapsala Daniela Weissová

Porota pracovala ve složení Daniela Weissová, Jaroslav Ipser, Josef Brůček

Loutkář 2/2012, s. 89–90.