Přelet nad loutkářským hnízdem

Urban, Jan: Pohádka v Říši byla, nebyla

Za sedmero horami a sedmero řekami ve městě zvaném Praha se v divadle Říše loutek konalo jednoho nedělního odpoledne představení pohádkové klasiky pro nejmenší diváky. Perníkovou chaloupku od autorů Mirky Nohelové a Jana Nováka zde připravila mladá režisérka Lucie Valenová. Ačkoliv už dávno nejsem dítě, s chutí jsem se vmísil do jejich řad a stejně jako ony se upřímně těšil na loutkové ztvárnění dobře známého pohádkového příběhu.

Už v průběhu „předehry“ dvou loutkových trpaslíků, kteří měli být zároveň průvodci celou pohádkou, jsem začal přemýšlet nad tím, kdy už se konečně dostaneme do chaloupky k tatínkovi a zlé maceše a poznáme hlavní postavy této pohádky, nezbedného Jeníčka a milou Mařenku. Nejen k mému velkému překvapení se ale tato část pohádky v adaptovaném textu vůbec neobjevila. Povědomý příběh se vynořuje až ve chvíli, kdy se Jeníček s Mařenkou ztratí v lese, avšak pouze vlastní vinou za drobného přispění dvou trpasličích záškodníků a bludného kořene. Na dětech v publiku začaly být patrné první rozpaky. Ty se ještě více umocnily v následující scéně, kdy se potkává v lese Ježibaba s Ježidědkem. Společně vedou relativně dlouhý dialog o tom, proč by se jim vyplatilo společné živobytí v jedné chaloupce. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že tato scéna, jasně odkazující k problematice soužití dospělých, je zaměřená svým humorem a jednotlivými fóry spíše na dospělého diváka. Poprvé se v sále ozývá dětský hlásek: „Maminko, ale takhle to nebylo!“, který do konce uslyším ještě několikrát.

Pro inscenace takovýchto notoricky známých pohádkových příběhů, které jsou primárně určeny těm nejmenším, není podle mého názoru vhodné sahat k přílišným textovým experimentům. Nadšený malý divák by mnohem více ocenil naplnění svých očekávání, než snahu překvapit něčím novým a neznámým. To potvrdilo i nedělní publikum v Říši loutek, které se opět ztišilo až ve chvíli, kdy se příběh vrátil do jim známých kolejí a Jeníček začal šplhat na strom, aby se rozhlédl, jestli v dálce neuvidí světýlko. I pro mě svitla někde v dáli naděje, že ještě není nic ztraceno.

To by ovšem nesměla za krátkou chvíli následovat přestávka. Pozastavil jsem se především nad tím, proč je v rámci pouze hodinového představení nutné dělat přestávku. Vždyť v první polovině už proběhla celkem dlouhá přestavba scény za zavřenou oponou a do konce pohádky již žádná další změna nebyla potřebná. Jako jediný možný důvod mi přišla obava autorů, aby děti v sále neztratily za hodinu pozornost. Výsledný efekt přestávky byl ovšem přesně opačný.

Druhá polovina představení se dle mého úsudku nesla ve znamení naprostého nezájmu většiny diváků. Příběh začal být opět nastavován dlouhými dialogy, tentokrát však mezi postavami Jeníčka a Ježidědka. Ti se v rámci navazování přátelství mezi chlapcem a starcem dělí o jídlo, kterým má být Jeníček vykrmen, také si vzájemně vyprávějí krátké pohádky a zpívají písničky, čímž nastavují děj ještě více. Z hlučných hovorů přítomných dětských diváků, kteří si krátili dlouhou chvíli povídáním s rodiči, ke mně najednou dolehl ten nejpřísnější ortel: „A kdy už to skončí?“. Nepomohl ani zmatečný závěr, ve kterém se Ježidědek konečně vzepřel Ježibabě a pomohl Jeníčkovi a Mařence nacpat ji do pece. Děti se vrátily domů k mamince a tatínkovi a Ježidědek si nechal v chaloupce oba dva trpaslíky, jimž začal v upomínku říkat Jeníček a Mařenka. Jeho chuť na tuto verzi pohádky vzpomínat jsem s ním ale bohužel nesdílel.

V rámci uvažování nad tím, co se vlastně nepovedlo, jsem se myšlenkami zatoulal až do plzeňského Divadla Alfa, kde měla Perníková chaloupka premiéru 12. 12. 2011 (autorem úpravy je Vít Peřina, režie Tomáš Dvořák). Ačkoliv respektovala původní příběh v mnohem větší míře než její „pražská amatérská nevlastní sestra“, přinesla spoustu nových a zajímavých momentů a nápadů. Osobně mě nadchlo umístění celého příběhu dovnitř veliké pece, u které starý pecař vypráví mladšímu kolegovi příběhy (tentokrát tedy Perníkovou chaloupku) a prokládá je známými lidovými písničkami. Právě ty jsou ovšem mnohem podstatnější, než poutavé vizuální řešení či profesionální loutkoherectví, jelikož si tyto songy mohou děti společně s herci zanotovat. Naváže se tak přirozenější a pevnější kontakt mezi jevištěm a hledištěm, který zároveň udrží vyšší míru pozornosti i bez přestávky (nutno podotknout, že obě inscenace trvaly stejně dlouho). Nepouštím se tedy do srovnávání těchto dvou inscenací, pouze se na konkrétním příkladu pokouším doložit, co mi v Praze chybělo. Zájem o svého diváka a spolupráce s ním je především u představení pro děti dle mého mínění velmi důležitá a neurčuje se mírou profesionality souboru.

Když zazvonil zvonec a pohádky byl konec, neodcházel jsem tedy z Říše loutek nepobaven jenom já, ale i nepočetná skupinka dětí. Ve výsledku tak tuto verzi Perníkové chaloupky odsoudil mnohem přísněji nekompromisní dětský divák, kterého inscenátoři úplně opomněli. A to je škoda!

Jan Urban

Perníková chaloupka – Mirka Nohelová a Jan Novák,

loutky a výprava: Rozára a Lucie Valenovy,

režie: Lucie Valenová, hudba: Josef Vondráček

Psáno z představení 25. 3. 2012.

Loutkář 2/2012, s. 83.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.