Přelet nad loutkářským hnízdem

Lešková-Dolenská, Kateřina: Sběratelé Marie a Pavel Jiráskovi

Další z významných soukromých loutkářských sbírek je spjata s manželi Jiráskovými z Brna. Jsou autory mnoha výstav a proslavili se zejména publikační činností – spoluprací na výpravné knize Česká loutka a zejména svou na sklonku loňského roku vydanou obsáhlou publikací Loutka a moderna.

Kdy jste začali sbírat loutky?

Nejsme typem sběratelů, kteří hromadí ve smyslu pouhé kumulace a obsese, vždy jsme naši sbírku užívali především jako prostředek studia a vzdělávání sebe i ostatních. Opravdu se ani necítíme příliš dobře, když se o nás mluví pouze jako o sběratelích, považujeme se spíše za historiky. V tomto smyslu jsme se loutkami začali zabývat někdy od druhé poloviny osmdesátých let.

Co vás ke sbírání loutek přivedlo?

Začátek kolekce byl, jak už to většinou bývá, prostý. Zdědil jsem po dědečkovi, prvorepublikovém úředníkovi, poměrně zachovalé rodinné Štapferovo divadlo s loutkami firmy Antonína Münzberga. Později, když jsme se pokoušeli na základě inzerátů v novinách doplnit scénické proměny i loutky, přirozeně jsme brzy zjistili, že existují různí autoři, různé firmy, různé velikosti, technologie, atd. Tehdy byla oblast rodinného loutkového divadla ještě neprobádaná a teoreticky nezpracovaná, tak jak je dnes, a navíc byla i cenově přístupná tehdejším studentům DAMU a Masarykovy univerzity, jimiž jsme byli. Od poloviny osmdesátých let zhruba do poloviny let devadesátých se nám tak podařilo dát dohromady téměř komplexní mimořádně kvalitní firemní produkci jak divadel, tak i loutek. A byla to současně doba, kdy jsme začali spolupracovat s Divadelním oddělením MZM, zejména s historikem loutkového divadla Jaroslavem Blechou a za završení této etapy považujeme mimořádnou výstavu shrnující českou produkci pro rodinné divadlo – „Dům plný loutek“ v Paláci šlechtičen v Brně, kde byla široce prezentována i naše sbírka.

Na jaké období se ve své sbírce soustřeďujete? Sbíráte i jiné teatralie mimo loutky?

Ačkoliv ve sbírce máme i staré klasické marionety a divadelní dekorace, od druhé poloviny let devadesátých se soustředíme na památky spolkového a uměleckého loutkového divadla od roku 1900 do roku 1950, především proto, že tato výjimečná oblast je muzei i soukromými sběrateli zcela podceňována a opomíjena. Přitom počet scén sokolských, orelských, dělnických tělocvičných jednot, církví, armády, škol a dalších spolků, zpravidla s kvalitní výtvarnou složkou představení, byl ohromný. Bohužel dnes jsou fundusy těchto scén, s kterými spolupracovali i přední modernističtí výtvarníci, zcela zničeny, ztraceny a často i vyvezeny do zahraničí. V poslední době přivážíme řadu českých loutek i z Rakouska nebo Německa, kam byly s úžasnou pílí českými starožitníky po desetiletí vyváženy a prodávány. Zatímco u nás už jen těžko narazíte na loutkářské památky v původním stavu, na zahraničních aukcích se to jimi přímo hemží. Ve sbírce dáváme přednost kompletním exponátům, tedy nejen loutkám, ale i scénografii, kresbám a návrhům. Navíc si vedeme evidenci původu a největší radost nám dělá získat loutky či scény s prokazatelným původem. Informace o něm se snažíme uchovat a jsou podstatnou součástí sbírky.

Jaké výstavy máte za sebou? Připravujete nějaké další?

Po roce 2000 máme za sebou asi deset výstav, které můžeme považovat za autorské, včetně exkluzivního projektu Česká loutka či rozsáhlé výstavy „Full House of Puppets“ v čínském Macau a téměř stejný počet společných výstav, včetně několika zahraničních. Je to zřejmě počet, který je zcela srovnatelný s institucemi státních muzeí, které se ale rozpočtově pohybují ve zcela jiných řádech. Vynikající a inspirativní spolupráce je i na českých zámcích a v městských muzeích, konkrétně v posledním roce na zámku Lysice a v Muzeu Karlovy Vary, na podzim otevíráme výstavu v Městském muzeu v Mariánských Lázních. A samozřejmě toužíme po nějaké stálejší či dlouhodobější expozici.

Jak nahlížíte na loutku? Vnímáte ji jako výtvarný objekt nebo je pro vás neodmyslitelně spjata s divadelní funkcí?

(Pavel) Asi přesně nerozumím otázce… Chceme rozebírat nuance definice loutky a zaobírat se problémem kapesníku s uzlem, který se může stát v ruce skvělého loutkáře famózní loutkou? Ovšem kapesníky přece sbírají sběratelé kapesníků…. Nebo ne?

Pro mne je fenomén české loutky či české loutkářské scénografie vtělen právě ve výjimečném výtvarném obsahu. To není nic proti divadelní funkci, která je koneckonců hypertrofována až v poválečném loutkovém divadle. Každá loutka, i ta dekorativní, je nakonec artefakt nebo figurativní předmět s potenciální divadelní funkcí. To mi potvrdil i projekt Česká loutka. Navzdory rozčileným hlasům, které se nedokázaly srovnat s tím, proč loutku vystavujeme bez divadelního kontextu, i hlasů o „povrchnosti či populárnosti“ knihy, se dnes ukazuje její skutečný obsah i dosah, systematika i heuristika, nemluvě o jejích vynikajících výtvarných kvalitách, zraje jako víno. Dodnes jsem neviděl výstavu ani knihu, která by způsob jejího výkladu překonala. Naopak většina projektů se jí inspiruje nebo nepokrytě ji kopíruje.

Jakého předmětu si ve své sbírce nejvíce považujete?

Jako v každé jiné sbírce i zde je několik unikátů – secesní J. Mádle, expresivní J. Kroha, funkcionalistický R. Kubíček, varietní G. Nosek, karikaturní J. Vavřík-Rýz, architektonický J. Malík a řada dalších, ale pak je i dlouhá řada exponátů s příběhem nebo osobním vztahem: maňáskárna známého marionetářského rodu Flachsů, naivistické loutky učitele z Bílé Třemešné nebo Alessiho Šlechtic z rozstřeleného vostaváku neznámého loutkáře, užívaného ve vojenském trénu rumunskou armádou v roce 1945.

Jak dlouho vznikala vaše úctyhodná publikace Loutka a moderna? Došli jste k nějakému překvapivému objevu ohledně českých loutek v kontextu evropského loutkářství?

Když řekneme, že kniha Loutka a moderna vznikala třeba čtyři roky, nebude to celá pravda, protože v ní zohledňujeme a využíváme všechny zkušenosti z ostatních projektů, které jí předcházely. Navíc ji předcházely také jiné publikace, jako už citovaná Česká loutka nebo Vídeňská secese a moderna 1900–1925 či Gustav Klimt und Kunstschau. Myslím, že nejpodstatnějším poselstvím této knihy je, že podstata české loutkářské tradice dneška se odvíjí podstatně více od loutkářských událostí v první polovině 20. století, nežli od kočovných marionetářů 19. století včetně patriarchy Matěje Kopeckého, protože i tato legenda byla vytvořena vlastně tehdejšími loutkáři jako součást jejich programu. Každopádně se ukazuje, že tehdy se česká loutkářská kultura stala prostředím experimentů a vynikajících avantgardních výbojů a počinů, nejen srovnatelných s Evropou, ale mnohdy ji dokonce předčících. Bez tehdejšího ohromného rozšíření loutkového divadla i kvality jeho předních reprezentantů by pravděpodobně nejen poválečná, ale i dnešní loutkářská tradice pravděpodobně neexistovala.

Ptala se Kateřina Lešková-Dolenská

Marie Jirásková (1964)

je vizuální umělkyně, která se kromě scénografie a designu zabývá volnou tvorbou., od r. 1996 působí jako pedagog v ateliéru scénografie Divadelní fakulty JAMU v Brně. Od poloviny 80. let vytvořila se svým manželem sbírku loutek a dekorací, zaměřenou především na české rodinné a spolkové divadlo od konce 19. století až do roku 1950.

Pavel Jirásek (1963)

je hudebník, literát, scénárista a režisér. Působí jako pedagog v ateliéru audiovizuální tvorby Divadelní fakulty JAMU v Brně. Jako scénárista a režisér spolupracuje na autorských projektech pro Českou televizi. Je sběratelem a badatelem v oboru historických loutek a hraček.

Loutkář 2/2012, s. 81–82.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.