Přelet nad loutkářským hnízdem

Malíková, Nina: Setkání s obětavou strážkyní sbírky Ing. Jiřího Vorla

K osobnímu setkání a rozhovoru pro časopis Loutkář s MUDr. Alenou Vorlovou jsem se chystala už dávno. Pan Ing. Jiří Vorel se často v redakci Loutkáře zastavoval – většinou s povzdechem nad dalšími možnými osudy jeho sbírky, jindy s pýchou nad oceněním jeho prezentace loutek na jubilejní Všeobecné výstavě na pražském Výstavišti v roce 1991, nebo s upozorněním na produkce jeho milovaného souboru Zvoneček. Bláhově jsem si myslela, že je na všechny otázky kolem něj i jeho sbírky spousta času. Jeho náhlý odchod zaskočil všechny, kteří ho znali, a pro jeho ženu, která jeho sběratelskou zálibu sdílela s porozuměním, vyvstala otázka, jak pokračovat? A tak se paní Vorlová pustila do pořádání sbírky a svému muži k nedožitým osmdesátým narozeninám v r. 2010 připravila dárek – grandiózní prezentaci jeho loutek v muzeu v Roztokách. Pak jsme se spolu sešly na Klubu UNIMA, který se uskutečnil k poctě jejímu muži v Říši loutek a před Vánoci nám přišlo pozvání na výstavu „Česká loutka – tradice a současnost“ v Galerii Smečky, kde se znovu objevily nejzajímavější loutky i dekorační celky z pověstné Vorlovy kolekce. Shoda náhod a navíc příprava výstavy do Ohia nakonec přispěly k tomu, že jsem se mohla konečně podívat i do Braníka, do království těchto loutek shromážděných v domku, kde Vorlovi bydlí. Na návštěvě u paní Vorlové, která s dojemnou pečlivostí, obětavě a zasvěceně pečuje o neobyčejnou sbírku, ale na všechno povídání zase nebyl vhodný čas, a tak jsme nakonec náš rozhovor absolvovaly v redakci Loutkáře.

Když začal váš muž loutky sbírat, tak o lidové loutkáře nikdo nejevil zájem a nebyli ani oficiálně přijímáni.Změnil se nějak postupem času pohled veřejnosti na vaši sbírku, když se díky médiím i zahraničním zájemcům lidé dozvěděli, že máte největší soukromou sbírku u nás?

Nevím, jestli máme sbírku největší, možná má pan profesor Knížák větší, ale my máme i to divadelní výtvarné zázemí – plakáty, knížky, kulisy i malá divadélka, pozadí i nábytek. Naše nejbližší okolí nemělo moc pro sbírku pochopení, včetně mé matky, která poukazovala na to, že máme malý byt a že se naší sbírce starých krámů každý směje. Někdo to možná oceňoval, ale většina lidí o to neprojevila zájem s tím, že je muž takový podivín.

Stoupl zájem o vaši sbírku v souvislosti s velkou výstavou, co byla na pražském Výstavišti?

Začalo to dřív. Nejprve jsme hráli u nás doma, v prádelně pro děti z domu, ty to řekly dalším dětem, a tak to šlo dál, až jsme úplně nakonec přesídlili do kulturního centra Novodvorská. Tam už za námi dojížděli lidé i z centra Prahy.

Vy jste také hrála?

Ze začátku ano, ale pak mi jednou při hraní Fausta zůstala loutka bez hlavy – nebyla to moje vina, ale vina špatně připravené loutky – tak jsem si řekla, že toho nechám.

A váš syn Tomáš hrál také?

Hrál a byl na to velice šikovný, ale pak když přišel do puberty a dostal se mezi Sklepáky, tak hrát přestal. Manžel se pořád snažil podchytit děti, které chodily opakovaně do Zvonečku, a neměl o dorost nouzi.

Kde k tomu loutkovému divadlu pan inženýr přišel?

Manžel hrál jako dítě, tankrát dostal od dědy loutkové divadlo, něco z něj snad i zůstalo. Ale on měl vůbec vztah k divadlu. Třeba na vojně, aby mu rychleji utekla, se stal lidovým vypravěčem. Měl prostě sklon k tomu se nějak prezentovat. Když byli kluci malí, tak jim koupil první divadélko, další rok větší a pak se dozvěděl o starých loutkách na prodej a začal je skupovat. Tenkrát se loutky vyhazovaly z far i sokoloven. Ale vztah k tomu měl od dětství.

Jaký mají k té sbírce vztah vaši synové?

Určitě se jim líbí, nechtějí, abych sbírku prodávala, a pomůžou mi, když něco potřebuji. Ale aby se tomu věnovali, to ne, zase tak hluboký jejich vztah není.

Jak začalo divadlo Zvoneček?

Jak jsem už říkala, nejprve jsme hráli doma, Tomáš z toho byl úplně nadšený a přivedl spolužáky, ale vždycky byl v sobotu od rána nervózní, jak to představení dopadne. Náš mladší syn občas něco namluvil a s něčím pomohl, ale bavil ho spíš sport a k loutkám moc nepřilnul. O našem hraní se to rozkřiklo, ale u nás doma jsme už dál hrát nemohli. Zvoneček přesídlil do bývalé hospody Kotva, do nynějšího Duncan centra. Tam hrálo i Divadlo Járy Cimrmana a bylo to tam moc hezké. Potom jsme byli odtamtud vyhozeni – Cimrmani o tom natočili Nejistou sezónu – a my dostali útočiště v Kulturním centru Novodvorská.

Tam se hrálo pravidelně?

Ano, od podzimu do jara každou sobotu dvě představení. A dodnes se drží to, že před začátkem představení se zvoní na zvoneček a vždycky zvoní někdo z malých diváků.

Viděla jsem několik představení – hrají se všechna se zvukovým záznamem, nebo už hraje Zvoneček i naživo?

Bohužel ne, dneska se ti mladí sice snaží, ale jsou to buď študáci, nebo už zaměstnaní a maminky od dětí, a není možné sehnat tolik vodičů a mluvičů najednou, tak to mají nahrané. Některé nahrávky jsou moc hezké, třeba Vlastimil Brodský nahrál krásné Broučky, Petr Kostka a Carmen Mayerová nahráli několik pohádek, také Ondřej Vetchý, Květa Fialová… Takže ty nahrávky jsou slušné, ale samozřejmě to není ono.

Ve Zvonečku byl po mužově odchodu velmi perspektivní Zděnek Sloboda, dokonce napsal i jednu hru, ale protože je mimořádně vytížený – dokončuje už druhá studia v Německu – tak se rozhodl své aktivity ve Zvonečku omezit. Občas vypomůže, ale už není vedoucí souboru. Nahradila ho Denisa Dašková, která se tomu pořád věnuje a napsala moc hezkou Vodnickou pohádku.

Zvoneček hraje s originály nebo používá kopie?

Většinou jsou to originály.

To mi trochu zatrnulo…

Ty nejcennější, varietní, mi vždycky přivezou a zase si je odvezou, ale jinak to mají na Novodvorské. Bohužel se nám tam spousta loutek ztratila. Třeba v létě 2000, když tam něco opravovali, tak se manželovi zaručili, že se v té jeho loutkárně nebude nic dít. Jenže v září přišel a našel vylomené dveře. Celá pohádka o Sněhurce zmizela, jen jeden trpaslík zůstal. Asi je někdo při lupu vyrušil. Teď už je to snad zabezpečené. Je tam několik replik, ale více než polovina jsou určitě originály, včetně prospektů. Část je naše a za tu mi platí půjčovné a část si soubor odkoupil do svého majetku.

Ten repertoár byl zpočátku především tradiční, historický…

To je pravda, ale dnešní děti už ty staré tradiční konverzačky jako Posvícení v Hudlicích nebo Pan Franc ze zámku nebaví a chtějí klasické pohádky. Jsou moc dlouhé a pro současné děti málo akční.

Co bude s vaší sbírkou dál?

Jak jsem říkala, mé děti nechtějí bydlet s loutkami jako já. Já nemám doma jediný obraz, protože ho nemám kam dát. Ale otázkou je, co s těmi loutka mi bude, až tu nebudu…

Muzea bohužel nemají tolik peněz na to, aby od Vás tu sbírku mohla odkoupit…

Získali jsme teď nějaké prostory, ale do té doby jsme loutky skladovali v bytě a ve sklepích, kde přišly bohužel trochu k úhoně. Jednou prasklo potrubí na ulici a ten sklep to vytopilo. Po té potopě jsme si s Karolínou Truhlářovou musely vzít roušky, vynést všechno ven a půčeným fukeřem to očistit. Za tu pomoc jsem jí nesmírně vděčná.

Ty první loutky, které Váš manžel koupil za peníze určené pro nákup auta, to byly ty Suchardovy?

Dohromady to bylo 19 loutek a tenkrát stály 20 tisíc, což bylo strašně moc. Byli to hlavně Sucharda a Adámek. Ale úplný základ té naší sbírky bylo socialistické, nevkusné loutkové divadlo, co dostali naši kluci k Vánocům. Teprve potom začal muž jezdit a nakupovat loutky.

Jak se o tom dozvěděl?

Já sama to nechápu… A kdybyste věděla, kolik toho dal třeba do Brna a do Národního muzea. To je úplně nepředstavitelné, a to začal sbírat tak v roce 1963! V roce 2005 umřel, ale poslední léta už nic nesbíral, protože už nic nebylo.

Co byste říkala na trvalé vystavení sbírky?

Líbilo by se mi, kdyby to bylo vystavené třeba na nějakém zámku. Ale tam by asi chtěli jen ty hezké loutky a já mám i spoustu řekněme neatraktivních.

Ta vaše sbírka by si zasloužila pořádnou péči, katalogizaci, abyste vůbec věděla, co máte…

Každý se mě ptá, kolik toho mám a já vlastně nevím. V létě než manžel umřel, tak jsem ho donutila – to mě snad osvítil duch svatý – abychom si sedli a sbírku zkatalogizovali. Seděli jsme, brali jsme jednu loutku po druhé a zapisovali, od koho je. Takže skoro všechny loutky, které mám v bytě, zkatalogizované jsou. Ale to, co je v depozitáři, bohužel v pořádku není.

Kterou tu loutku máte vy osobně nejraději?

Manžel měl nejraději Škrholu a já mám asi nejraději Šroifa, jeho princezna je úplně kouzelná. A když manžel umřel, tak zbyla spousta hlaviček, ručiček, ale i krásných kostýmů. Někdo je proti tomu, dávat dohromady, co k sobě tak úplně nepatří, ale já jsem si říkala, co z těch krásných kostýmů v těch krabicích je. Moje švagrová je výtvarnice, která se zajímá o Chodsko a chodské kroje, také ilustruje knihy chodských pohádek. A já jsem měla asi třicet, ne-li víc, banánových krabic jenom oblečků, a tak jsem se s ní poradila, jak takový typický chodský kroj vypadá, a dala jsem dohromady celou chodskou muziku. Takže sice nejsou originální, ale poskládané podle toho, co mi připadalo, že se k tomu hodí. Ty kostýmy jsem různě sešívala, aby se daly dát k sobě. Někdo by s tím nesouhlasil, ale mně jsou ty loutky velmi milé a mám je nejraději, protože jsem na nich strávila hodně času. Jsou to dva houslisti, dva klarinetisté a dva dudáci. Ono to vlastně začalo tím, že jsem našla dvoje krásné dudy. A pak jsem ještě udělala Kozinu. Tak ty mám asi nejraději.

Jaké máte zkušenosti s výstavami?

Dělala jsem celkem tři výstavy. První byla v Domažlicích, právě přes tu švagrovou, kde to bylo velmi milé. Loutky byly sice kombinovány s něčím moderním a nemělo to moc koncepci, ale neměla jsem s tím vůbec žádnou práci. Vybrali si 15 loutek, pojistili je, zabalili, odvezli a vystavili. Druhá výstava byla u příležitosti osmdesátin mého muže a mě. Víte, že mě nikdy nenapadlo, že je ta sbírka něčím mimořádná? Mám ty loutky ráda, jsou krásné, ale až na základě podnětů zvnějšku, jsem si uvědomila, že je ta sbírka unikátní. Protože chodím cvičit, tak jsem se seznámila s paní Rodovou, jejíž muž je vášnivý betlémář a zná se s ředitelkou roztockého muzea, která je také betlémářka. Paní ředitelka byla nadšená a vznikla krásná výstava ve dvou sálech. Pan Truhlář navrhl stojany, které umožnily umístit loutky do prostoru. Nemám totiž moc ráda, když jsou loutky uvězněné ve vitrínách a jen visí, proto jsme tam měli naaranžované různé scénky. S tou výstavou byla hrozná práce a vůbec nejhorší bylo ji likvidovat. Byly tam asi 2000 kusů včetně malých loutek a hlaviček, které mi najednou přivezli v bublinkových fólích domů. Měla jsem toho plné podlahy v celém bytě a bylo potřeba vše rozbalit a uložit. Takže další výstavu jsem přislíbila jen pod podmínkou, že s ní nebudu mít žádnou práci. U té poslední v Galerii Smečky se mi moc nezdála ta kombinace s moderními loutkami, což byla trochu komerční záležitost, ale prosadila jsem, aby to bylo oddělené.

Máte nějakou vizi do budoucnosti včetně Zvonečku?

Já jim hlavně kladu na srdce, aby měli neustále dorost. Už můj manžel zapojoval malé děti, aby třeba tahaly oponu nebo trhaly lístky a našly si k tomu divadlu vztah.

Rozmlouvala Nina Malíková

Ing. Jiří Vorel (1930–2005), původním povoláním zemědělský inženýr, pracoval nějaký čas i jako inspektor zemědělských škol, MUDr. Alena Vorlová (1930), je lékařka-neuroložka. Po smrti svého muže se podílela na kompletování a katalogizaci jeho rozsáhlé sbírky a na uspořádání několika reprezentačních výstav dokumentujících její ojedinělost. Jejich syn Tomáš je filmový režisér, mladší syn Jan je chirurg a působí v Českém Krumlově.

Loutkář 2/2012, s. 78–80.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.