Blecha, Jaroslav: Sbírka loutek Milana Knížáka

Mezi významné soukromé loutkářské sbírky v České republice rozhodně patří sbírka Milana Knížáka z Prahy. Prof. Milan Knížák (19. 4. 1940) je český malíř, sochař, designér, hudebník, performer aj. V letech 1990–1997 byl rektorem Akademie výtvarných umění v Praze, 1999–2011 působil jako generální ředitel Národní galerie v Praze. Jeho vlastní tvorba představuje široké spektrum aktivit ve výtvarném umění, architektuře, designu, literatuře, hudbě, filmu, fotografii, performance aj. Studiu a sbírání loutek se věnuje soukromě. V roce 2006 vydal obsáhlou dvoudílnou publikaci zaměřenou na tvůrce loutek s názvem Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950 (Nucleus, Hradec Králové). V ní zúročil dlouholeté bádání a shromažďování informací o českých řezbářích a výrobcích loutek a nabídl jejich co nejširší výčet. Prof. Knížák sám považuje svoji publikaci za jakousi \„výzvu\“ pokračovat v systematickém studiu a shromažďování dokumentů historie českého loutkového divadla.

Přestože loutky zajímaly, resp. okouzlovaly, Milana Knížáka již od dětství, vlastní sbírku začal vytvářet až v 70. letech 20. století, údajně od roku 1973. Tehdy doma objevil a renovoval dlouho zapomenuté rodinné loutkové divadlo, které se stalo inspirací a základem sbírky. Byla to také doba jeho jisté společenské izolace, kdy byl totalitním režimem politicky perzekvován, cítil se naprosto osaměle, a jak sám uvádí, začal se obklopovat loutkami, neboť se mu jevily \„nesmírně lidskými\“. Svým způsobem mu také evokovaly hrdou revoltu – \„mají dřevěné hřbety, které se neohýbají\“.

Za téměř 40 let se podařilo Milanu Knížákovi shromáždit úctyhodnou sbírku, v níž jsou mimo jiné obsaženy také kolekce zahraničních loutek včetně exotických. K nim se řadí např. sicilské marionety nebo stínové i plastické orientální loutky z Indonésie, Číny, Indie a Barmy. Z české provenience zde najdeme spektrum loutek od nejstarších dochovaných řemeslně zhotovovaných marionet, přes průmyslově vyráběné loutky pro spolková, školní nebo rodinná divadla až po modernistické výtvory Jana Vavříka-Rýze, Gustava Noska, Emanuela Famíry, Jana Bendy nebo Víta Grusse. V technikách jsou zastoupeny klasické marionety včetně zvířecích figur, varietní loutky, plošné metamorfózy, loutky pro stolní divadla, maňásky.

Coby výtvarníka zajímají Milana Knížáka loutky především jako výtvarné produkty, nikoli jako konstitutivní prvek loutkového divadla. Svoji pozornost pak koncentruje na tradiční české loutky, marionety, které považuje za výrazný výtvarný fenomén, resp. \„určitý druh sochy\“. Tento aspekt v podstatě vymezuje koncepci jeho sbírky, jíž vévodí kolekce loutek řazené dle jednotlivých tvůrců, hlavně řezbářů druhé poloviny 19. a začátku 20. století.

K nejvzácnějším loutkám v Knížákově sbírce patří marionety od řezbáře Mikoláše Sychrovského (1802–1881) přibližně z poloviny 19. století. Mikoláš Sychrovský je doposud nejstarším prokázaným uznávaným řezbářem marionet pro české loutkáře.

Podobně cenné jsou i loutky řezbáře Josefa Alessiho, domestikovaného Itala, žijícího v Praze. I jeho marionety byly českými kočovnými loutkáři velmi oblíbeny a vyhledávány.

Ke starším unikátním řezbám se řadí také marionety z produkce pověstné suchardovské dílny v Nové Pace. Jejich loutky se vyznačují uměleckostí a barokizujícími prvky, které jsou zřetelné zejména u velkých loutek (kolem 90 cm). Výtvarně jsou velmi osobité a zajímavé řezby přisuzované dvěma loutkářům Flachsům – otec Johan Flachs st. (ca 1800-?) a syn Jan Flachs ml. (1855–1940). \„Čistými\“ kolekcemi loutek jsou dále v Knížákově sbírce zastoupeni hlavně řezbáři z přelomu 19. a 20. století.

K významnějším patří příslušníci dílny v Kutné Hoře – Bohumil Bek (1879–1951), Vojtěch Šedivý 1851–1912) a zejména Vojtěch Zach (1867–1939) reprezentovaný dvěma soubory větších (ca 80 cm) a menších (ca 40 cm) loutek. Tyto, ač výtvarně skvělé, nejsou pro svoji expresivitu a vždy docela konkrétní emoční výraz příliš \„divadelní\“. Stejně \„nedivadelní\“ jsou i řemeslně a výtvarně precizní výtvory pražského řezbáře a cizeléra Aloise Šroifa (1870–1953).

Z obšírné produkce řezbářů Adámků z Dobrušky uveďme loutky Jindřicha Adámka (11874–1955), jež charakterizuje výrazná jednoduchá řezba s dokonalou traktací vlasů, vousů, vrásek atd. Mezi českými loutkáři byly Adámkovy loutky na přelomu 19. a 20. století mimořádně oblíbené.

Podobně populární a rozšířené byly i loutky pražského řezbáře Josefa Chochola (1894–1950), posledního představitele dynastie řezbářů Chocholů. Zásoboval jednak kočovné marionetáře, pracoval však také pro jednu z největších loutkářských firem A. Münzberg v Praze.

K raritám v Knížákově sbírce jistě patří jedny ze starších řezeb světově proslavených figur Spejbla a Hurvínka z Loutkového divadla Feriálních osad v Plzni (později Plzeňské loutkové divadlo profesora Skupy).

Knížákovu sbírku loutek také zčásti doplňují scénické komponenty kočovného marionetového divadla.

V květnu roku 2011 zpřístupnil Milan Knížák větší část své sbírky pro veřejnost ve spolupráci s NPÚ ÚOP v Brně na Státním zámku Lednice v dlouhodobé expozici pod názvem \„Muzeum loutek Milana Knížáka\“.

Jaroslav Blecha

Loutkář 2/2012, s. 70–71.