Přelet nad loutkářským hnízdem

Vašíček, Pavel: Století s Loutkářem II

Léta 1939–1993

Autorka první části tohoto miniseriálu Alice Dubská začala svoji studii osobním vyznáním. Dovolte ho tedy i mně. Jistě zdaleka ne v té míře jako pro Dr. Jindřicha Veselého, ale i pro mne bylo setkání s Loutkářem (resp. s Československým loutkářem) setkáním osudovým… Stručná rekapitulace: na Vánoce r. 1951 (to mi byly 4 roky a 10 měsíců) jsem pod stromečkem našel velké loutkové divadlo, loutky, dekorace, několik her z počátku století a z první republiky… Od té chvíle mne téměř žádná jiná hračka neměla šanci zaujmout. V následujícím roce jsem se naučil číst, abych mohl \„inscenovat\“ tištěné hry (i ty – z edic Hry pro loutky a Divadélko – jsem pak pod stromečkem nalézal), přičemž jsem striktně dodržoval poznámky typu \„vběhne zprava\“. V té době jsem také s MŠ začal navštěvovat profesionální LD Radost a \„soukromě\“ amatérské divadlo při ZK Závodů J. Švermy (dříve Sokol Brno 1, později, už na jiném místě a pod jiným vedením Jitřenka), které působilo již více než 20 let a stále hrálo tak, jako v r. 1930. Jeho zakladatelé byli stále vůdčími osobnostmi souboru a také fundus (realisticky malované dekorace akad. malíře Rudolfa Kučery a staré řezbované marionety na dlouhém vedení, v čele s tradičním Kašpárkem – pidimužem) byl původní a od první chvíle mne fascinoval! Zde jsem už vskutku přičichl k divadlu – a to doslova – tenhle stánek nejskromnějších Múz měl nezaměnitelnou, sladce tajemnou, ba přímo romantizující vůni, jež na mne působila jako droga… Uštknul mne \„had z ráje\“! A právě zde – patrně někdy v r. 1954 – jsem zhlédl ve foyeru výstavku, kde vedle loutek, scénických návrhů, svazečků loutkových her, bylo vystaveno i několik časopisů – Loutkáře, Loutkové scény a především (v té době vycházejícího) Československého loutkáře! Prolistoval jsem všechna vystavená čísla a pochopil, že Mateřídouška, ani Ohníček už mi nemají co říci. První číslo, které mi maminka koupila, bylo č. 12, ročníku 1954, s krosnovými loutkami V. Cinybulka k inscenaci Aristofana v ÚLD, na obálce. Uvnitř Malíkova studie o Kašpárkovi, recenze inscenací ostravských a libereckých profesionálů, reportáže ze SSSR a ČLR… Samozřejmě hned od ledna 1955 jsem začal dotyčný časopis odebírat (odebírám ho stále a I. – IV. ročník jsem si postupně dokoupil, takže mám všech dosavadních 71 ročníků). Aniž bych musel 1. číslo onoho V. ročníku vyhledat, dodnes vím, že na obálce jsou S+H, a dodnes si vybavuji i tajuplný název článku Zdeňka Bezděka: \„Aristofanovův smích a Čechovovův úsměv v ÚLD\“. Netušil jsem ovšem, kdo ti dva zmínění pánové jsou, ale článek jsem si se zájmem přečetl (a pak ještě mnohokrát) a tak jsem se – v 8 letech – dozvěděl cosi o dvou světových autorech. Když jsem pak v budoucnu narazil na jejich jména, už jsem přece jen \„věděl své\“ a dokázal si je zařadit. Velmi mne zaujal i článek k nedožitým padesátinám Vaška Sojky, který zemřel v 21 letech… A uhranula mě i fotografie javajek Timura a jeho party (jako živých) z inscenace v Leningradě… Jak čísla přibývala, četl jsem je znovu a znovu, stále dokola, zvláště pak v dobách nemoci. Ve škole mi byl ČsL několikrát zabaven, neboť jsem nové číslo \„hltal\“ pod lavicí, třeba při matematice – není tedy divu, že se v těch prvních ročnících, z nichž jsem získával základní povědomí nejen o ÚLD a soutěžích LUT, ale třeba i o Shakespearovi (jehož jsem – ve Sládkově překladu – začal rovněž číst), dodnes dokonale orientuji. Zhruba v téže době jsem se naučil téměř celou zpaměti i Kainarovu Zlatovlásku, kterou jsem si (spolu s Hrdiny severu K. Šnejderové a Bartošovými \„Loutkářskými hrami českého obrození\“ rovněž četl \„do zblbnutí\“) a také jsem prohlásil, že až vyrostu, chci být režisérem v LD Radost (jako můj velký vzor Josef Kaláb), což se nakonec – aniž bych pro to sám cokoli učinil – skutečně stalo (v r. 1969, kdy jsem byl ještě na DAMU). V 8 letech jsem se odhodlal napsat redakci zbožňovaného časopisu dopis. Začínal oslovením \„Vážení soudruzi redakce Československého loutkáře! Živě vidím, jak se asi Míla Česal a Věra Blažková po jeho přečtení váleli smíchy. Ale otiskli ho! Pod názvem \“Dopis mladého loutkáře\„ je k nahlédnutí v 5. čísle VI. ročníku. Inu, byl jsem poněkud šílené dítě… Později jsem samozřejmě paletu oblíbených časopisů opět rozšířil, ale ČsL loutkáři jsem zůstal věren. A v r. 1969 napsal do ČsL svůj první regulérní příspěvek (byla jich pak ještě dlouhá řada), vyšla první recenze na moji inscenaci (Černošský Pán Bůh na DAMU) a otiskli mi moji verzi Puncha a Judy. V r. 1972 dokonce informoval čtenáře o mé první svatbě. S Loutkářem jsem pracoval po celý život, ať už jako režisér, dramaturg, historik, publicista či pedagog, a téměř vždy jsem tam našel, co jsem potřeboval. Až konečně v r. 1993 jsem se stal jeho šéfredaktorem a mohl (vlastně musel) si ho 2x – 3x přečíst ještě dřív, než vyšel tiskem. Ale o Loutkáři v posledních 20 letech se dočtete v dalším pokračování…

Byl v tom jistě kus předvídavosti, jestliže už 31. 1. 1939 vyšlo 1. číslo cyklostylovaných Zpráv loutkářského soustředění, organizačního bulletinu, který byl, především v době okupace, kdy vycházel vlastně ilegálně, bez úředního povolení, neocenitelným pomocníkem. Celkem vyšlo 12 ročníků (poslední číslo nese datum 1. 8. 1950). Vím z vlastní zkušenosti, jak znamenitě mi Zprávy posloužily při práci na knize \“Plzeňské loutkářství\„, už proto, že přinášely především drobné aktuální informace o činnosti souborů v regionech, tedy i v Plzni (Archiv města Plzně kupodivu vlastní všechny kompletní ročníky).

Krom toho však 1. 4. 1940 vychází 1. číslo nového loutkářského měsíčníku Loutková scéna (symbolicky uvedené fotografií a nekrologem Dr. Jindřicha Veselého, který zemřel 19. 9. 1939 ve věku pouhých 54 let), redigovaného Dr. Janem Malíkem (1904–1980) a zaštítěného nakladatelstvím Českomoravský kompas. Radost však netrvala dlouho. Další čísla vyšla v srpnu, říjnu a prosinci 1940 a v únoru a květnu 1941 (roční předplatné činilo 24 korun). Přestože šéfredaktorův bilancující úvodník s optimistickým názvem \“První brázda novým pluhem\„ v onom posledním květnovém čísle končí větou \“vynasnažíme se, aby náš list i v II. ročníku byl Vašim nejmilejším pomocníkem\„, vydávání LS bylo 6. číslem, s datem 1. 5. 1941 úředně zastaveno. Oproti – z finančních důvodů – již značně skomírajícímu poslednímu ročníku Loutkáře, představuje LS revui modernějšího střihu (počínaje obálkou J. Švába), výrazněji zaměřenou na současné dění v oboru, přičemž \“jsme předem vyloučili jakékoli reklamní službičkování a přecitlivělou ohleduplnost\„. Ostatně zmíněný úvodník přináší značně povzbudivou bilanci: \“V šesti číslech prvního ročníku na 104 stránkách jsme přinesli 259 článků, posudků a drobných zpráv (z toho 16 článků věnovaných jevištní praksi). Referovali jsme o 37 literárních novinkách a v kritické rubrice jsme posoudili 52 význačnějších loutkářských podniků, referovali jsme tu o 36 divadlech, z toho o 12 scénách pražských a 24 mimopražských). Počet ilustrací dokonce převýšil počet stran: otiskli jsme totiž v I. ročníku Loutkové scény celkem 107 obrázků.\„ Teorie a historie (krom osobních medailonků) se téměř nevyskytují, v rubrice \“Prakse\„ se lze dočíst třeba o \“Varietní opičce\„, \“Východu a západu slunce na jevišti\„ nebo tu najdeme článek R. Česané \“Zkuste to s maňásky\„. Nechybějí četné informace o školách a kurzech, soutěžích, výstavách (např. Trnkově \“Malíř naděluje dětem\„ či výstavě J. Lady), loutkářské literatuře a loutkových hrách. Za zmínku určitě stojí i pravidelné rubriky \“Rozhlas a loutky\„ a \“Film a loutky\„. Z dnešního hlediska nejcennější je asi rubrika \“Zrcadlo\„, v níž nalezneme informace o pozoruhodných inscenacích, jakými byly např. Kubešovy (=Malíkovy) hry pro Skupu: Voničky a Ať žije zítřek, dále Malíkova i scénicky pozoruhodná montáž drobných próz K. Čapka z veršů českých básníků, kterou pod názvem Sedmikrásy uváděla libeňská sokolská scéna i v Honzlově Divadélku pro 99 v Topičově salonu, Matouškova replika původně břeclavské inscenace Erbenových Svatebních košil ve Zlíně, Kohoutova rokoková opera Zámečník v pražském LDUV a Hirschův Krysař tamtéž, Máchův Máj v Turnově či další, vlastenectvím inspirované a prodchnuté loutkové inscenace Babičky B. Němcové (sokolové v Krči a v Nuslích) či Smetanovy Prodané nevěsty (sokolské divadlo v Uherském Brodě). V LS najdeme řadu velmi cenných fotografií. Jako celek nesla výraznou pečeť svého šéfredaktora.

První číslo obnovené Loutkové scény (s podtitulem \“List pro theorii a praksi loutkového divadelnictví, věstník Loutkářského soustředění při MLÚ, organe officiel de l´ UNIMA\„) vyšlo již 15. 10. 1945, opět v péči, tentokrát už Československého kompasu a se stejnou obálkou. Staronovým vedoucím redaktorem je opět Dr. Jan Malík, odpovědným redaktorem Dr. Jiří Lorman. Redakční kruh pracoval ve složení: V. Cinybulk, Ing. F. Čech, R. Česaná, Prof. Z. Endris, J. M. Kosán, Ing. A. Lippert, Dr. J. Lorman, Ing. J. Machoň, V. Matoušek, B. Rada, V. Skála, Prof. J. Skupa, I. Tůma a K. Vlachý. V V. ročníku (1948–49) objevují se v podtitulu další dva údaje: Věstník ÚV čsl. loutkového divadelnictví a ÚV čsl. bábkového divadelnictva. Redakční kruh se zároveň rozšířil o slovenské loutkáře M. Fikariho a M. Jančušku. Předplatné činilo 18 korun. Vydavatelem VI. ročníku se stalo nakladatelství Umění lidu. Poslední dva ročníky (V. + VI.) už byly subvencovány z veřejných zdrojů.

II. ročník (1945/46) je příznačně otevřen Malíkovým komentářem \“Vládní program a loutkové divadlo\„ a v prvních dvou číslech najdeme i úryvky z knihy S. V. Obrazcova \“Herec s loutkou\„ pod názvem \“Stalin, Gorkij, Stanislavskij a loutky\„. Nemohou chybět ani vzpomínky na \“Maňásky v Ravsbrücku\„ (Arch. V. Fialová) a \“Loutky v terezínském ghettu\„ (V. Šanová). Neobyčejně silně i dnes působí symbolická perokresba Toyen z cyklu \“Střelnice\„ (s motivem maňáskového divadla a \“rakvičkárny\„). Zato závist vzbuzuje fotografie několika set účastníků Loutkářských letnic 1946. V rubrice \“Zrcadlo\„ najdeme reflexe prvních dvou premiér Skupova divadla v novém – pražském – působišti (\“Hurvínkovo hospodářství\„, určené dětem a \“pestrák\„ \“Loutkové grotesky\„ pro dospělé), počátky maňáskářské invaze Josefa Pehra do Studia ND (Princezna Dišperanda) či – rovněž maňáskové – inscenace hříčky Romualda Kučery Kašpárek partyzánem. Maňásky a také improvizované loutky dostávají slovo i rubrice \“Loutkářská prakse\„. Dobový elán příznačně dokresluje i Malíkův seriál \“Stavíme si divadlo\„ či pojednání Dr. Jiřího Lormana \“O licencích\„ a \“Stanovách loutkářských spolků\„. Obě série pokračovaly i v následujícím ročníku (1946/47), kde najdeme i akční \“Resoluci čsl. Loutkářských pracovníků, shrnující náměty, zásady a požadavky schválené valným sjezdem Loutkářského soustředění v Praze dne 10. června 1946 za účasti 485 delegátů\„. Začíná také boj za nový Divadelní zákon, který by zrovnoprávnil loutkové divadlo s ostatními divadelním i druhy (J. Kubeš

J. Malík): O loutkářskou kapitolu divadelního zákona\“). LS zaznamenává i nástup loutkového filmu a najdeme tu i 2 fotografie z natáčení D S+H v londýnské \„televisi\“. Zaujmou i karikaturní loutky politiků z polského divadla Siréna (jacísi předchůdci Gumáků) a válečné vzpomínky lidového loutkáře Josefa Rumla. R. 1947 uplynulo 100 let od úmrtí Matěje Kopeckého, ale tato okolnost se v LS příliš neprojevila. Ve IV. ročníku se však objevil seriál Dr. Jaroslava Bartoše \„Staré rukopisy rodiny Maiznerů\“. Zmíněný ročník spadá do let 1947/48, což znamená, že začal vycházet v poněkud jiných poměrech, než v jakých pak končil. 3. 2. 1948 obdržel Josef Skupa titul národního umělce (viz: J. Malík: \„Nejlepšímu z nejlepších\“) a o pouhé 3 týdny později proběhl tzv. Vítězný únor. Je velice zajímavé srovnat si úvodník z č. 4, z 15. 12. 1947, kde Dr. Malík pod názvem \„Vstupujeme do velkého roku\“ črtá obraz následujících měsíců, jímž má dominovat XI. všesokolský sjezd a jubilejní X. všeloutkářský sjezd (konaný zároveň se sokolským sletem) a úvodník z č. 8, z 15. 4. 1948, kde Jiří Kubeš (

J. Malík) pod názvem \„Loutkářův pohled na historické dny\“ rekapituluje významné události od 25. 2. 1948 (kdy se objevil \„v denních listech manifest\“Kupředu, zpátky ni krok\„podepsaný představiteli našeho kulturního života. Z loutkářských pracovníků jej postupně podepsali Dr. Jan Malík, národní umělec Josef Skupa a ak. sochař Vojta Sucharda, jako celek se přihlásilo také loutkářské soustředění\“, až po 24. duben – \„den stého výročí premiéry Tylových\“Kutnohorských havířů\„\“, kdy se po celé republice měly uskutečnit brigády divadelních ochotníků. J. Kubeš ovšem nebyl jediný pseudonym šéfredaktora LS, ve IV. ročníku začal trefně glosovat různé jevy loutkářského života (především negativní), pod jménem Marta Boettingerová (viz \„Lístky ze zápisníku\“). Neméně zajímavé, jak tento již zanedlouho koryfej socialistického realismu, s odvoláním na E. F. Buriana, obhajuje \„nerealistické, tj.stilisované loutky\“ a specifičnost a svébytnost loutkového divadla\„. Z rubriky \“Zrcadlo\„ zaznamenejme \“světové premiéry\„ posléze více než hojně hraných her Guliver v Maňáskově J. Pehra a L. Spáčila; (Studio ND v Mozarteu, 21. 4. 1948) a Cinybulkův Ostrov splněných přání (16. 5. 1948, v Olomouci-Hejčíně). A také Malíkovu recenzi Trnkova Špalíčku. V. ročník vycházel po dvojčíslech, v prvním z nich byl podrobně zrekapitulován X. všeloutkářský sjezd, který přijal ještě vcelku decentně formulovanou rezoluci a výzvu k ustavení ÚV čsl. loutkářského divadelnictví (k němuž došlo 15. 9. 1948). \“Rezoluce z I. pracovní konference okresních a krajských loutkářských referentů\„ z června 1949, otištěná na poslední straně posledního dvojčísla, však už žádá, aby \“myšlenka socialistického soutěžení byla uplatňována nejen v repertoáru loutkových divadel (sic!), nýbrž také ve vlastní loutkářské práci\„, neboť \“loutkové divadlo má a bude mít platnou úlohu ve výchově socialistického člověka\„. Jinak ročník jako celek měl stále ještě blíže k Sokolu než k ROH. Pro historika velmi cennými materiály jsou články o hostování zahraničních souborů: anglických \“The Hoggart Puppets\„ a především obsáhlá textová i obrazová reflexe 4 inscenací moskevského Obrazcovova divadla (plus principálova sólového \“koncertu\„), s nimiž – tehdy nedostižnými – se tato scéna představila v Praze a dalších městech ČSR na přelomu let 1948/49. Dnes víme, jak zásadně tento zájezd ovlivnil vznik a další vývoj československého profesionálního loutkářství. V VI. ročníku dochází už k jednoznačnému příklonu k požadavkům doby. Svědčí o tom především dogmatické stati o pohádce z pera S. J. Maršaka (\“O staré a nové pohádce\„) a mladého básníka S. Neumanna (\“Přijmeme a obohatíme dědictví našich klasických povídek\„). Objevují se fotografie z Obrazcovových již zcela naturalistických inscenací à la Pod šelestem tvých řas (což byla satira na Hollywood). Mění se zřizovatelé, mění se repertoár… V r. 1949 byli poprvé přizváni amatérští loutkáři na Jiráskův Hronov (Kašpárkova říše z Olomouce-Hejčína a pražské LDUV), zde je však čekala studená sprcha: přes kladný ohlas u diváků a kritiky, určila jim porota 15. místo (z 16. účastníků). Tato křivda byla LS široce rozebírána a ve svém důsledku vedla ke konstituování samostatné přehlídky amatérského loutkářství – Loutkářské Chrudimi, která se poprvé uskutečnila v r. 1951. Loutková scéna, která stačila ještě zachytit start prvních českých profesionálních loutkových divadel, ukončila svoji existenci 15. 5. 1950 dvojčíslem 5–6. Důvod tohoto kroku byl osvětlen v úvodníku posledního čísla: \“[…] Nové úkoly a ideály divadelníků nesou s sebou nové methody práce i požadavek spojení nejlepších sil k prospěchu čsl. divadelnictví. V oblasti divadelních časopisů ukazuje se potřeba dosavadní roztříštěné časopisy spojit, smazat tak individualistické hranice mezi divadelními obory a nastolit počátek nové cesty i na tomto úseku divadelní práce, který povede v budoucnu na vyšším stupni k rozvinutí do větší šíře. Dnes je podle usnesení olomoucké konference nutno jít do hloubky a spojit všechny listy v jeden mohutný celek, který by dosáhl masového nákladu a roznesl tak nové ideje všech oborů divadelní umělecké práce k co největšímu počtu lidí. Spojujeme proto dosavadní časopisy Divadlo, České lidové divadlo, Otázky divadla, Čsl. dramaturgii 1950, Loutkovou scénu a Taneční listy v jeden časopis Divadlo.\„

Redakční rada časopisu Divadlo: Ing. arch. Miroslav Kouřil (šéfredaktor), Jindřich Honzl, Dr. Jan Kopecký, František Kubr, Dr. Jan Malík, Ota Ornest, Dr. Jan Reymoser, Dr. František Vlasák.

Důvod je zřejmý – zjednodušit a zefektivnit dohled nad psaním o – pokud možno, co nejvíce unifikovaném a z centra řízeném – divadle, s cílem tuto unifikaci a toto centrální řízení ještě i touto cestou posílit, v zájmu – níže zmíněné – \“jednotné linie divadelnické práce\„. Nelze říci, že by se tento olbřímí časopis (vlastním celý svázaný I. ročník, který vycházel od září 1949 do prosince 1950, od č. 8 jako výše zmíněné multiperiodikum) nevěnoval loutkám vůbec – v 15 sešitech (à 20 Kč staré měny), na 998 stranách velkého formátu přinesl cca 30 loutkářských materiálů, (že většina z nich by mohla dnes být použita pouze v rubrice \“Takoví jsme byli\„, je nabíledni), a cca 40 fotografií (ÚLD, D S+H, Radost, Divadlo Dětského domu, Vesnické divadlo, amatéři). Vedle historických studií Dr. Jaroslava Bartoše (Matěj Kopecký, Prokop Konopásek) zde nalezneme – na pokračování tištěné – Obrazcovovy \“Režisérovy poznámky\„, rozsáhlou Malíkovu informaci o loutkovém divadle v PLR a SSSR, Kolárovo \“Nové pojetí práce loutkového (sic!) režiséra, Cinybulkovy úvahy \„Dnešní úkoly výtvarníka na loutkové scéně\“ atp. Dokonce se objevuje i náznak diskuse o loutkovosti (mimochodem, můj počítač slovo \„loutkovost\“ nezná a považuje ho za chybu). \„Neisolujme loutkářství tím, že mu budeme předpisovat jakousi zvláštní loutkářskou estetiku při volbě her! Na to dnes není čas! Mohou-li dnes loutky do vesnic s\“Kutnohorskými havíři\„honem je nastudujme a neuvažujme o tom, jsou-li ti\“Kutnohorští havíři\„dostatečně\“loutkoví\„. Takové úvahy si nechme až do páté pětiletky!\“ (ZV = patrně Zdeněk Vavřík) – \„Termín\“loutkovosti\„pro hru neplatí. Vyplývá buď z nadnesení technických problémů mechaniky loutky na první místo, nebo z úmyslu, zakrýt jím různé pseudomodernismy, většinou výtvarné a povýšit je na základ loutkové (sic!) práce. Proti takovému\“loutkismu\„musíme bojovat; pramení ze stejných zdrojů chaosu –ismů, jako\“režisérismus\„velkého divadla\“. (M. Kouřil) Není divu, že se našli ochotníci, kteří nastudovali s marionetami dramatizaci románu A. Zápotockého Vstanou noví bojovníci a ovšem i řadu her Tylových. Je ovšem paradoxní, že \„opus magnum\“ tohoto období – Malíkovi a Cinybulkovi Hrdinové severu v ÚLD (1952) dosahovali relativně značné míry dokonalosti v nápodobě člověka mimo jiné i díky technologickému umu a snad i pověstnému loutkářskému \„hračičkaření\“. Jak jsem již napsal jinde: \„Loutkářský um opět triumfoval na opulentním pohřbu loutkového divadla jako svébytného divadelního druhu.\“, jsa zaštítěn ideologicky a ideově nezpochybnitelnou předlohou sovětské autorky K. Šnejderové.

Samozřejmě nechybí ani dobový \„hit\“ – \„přehodnocování klasických pohádek\“ (např. F. Němec v článku \„Více materialismu do našich loutkových pohádek\“) a dokonce text jedné \„vzorové\“ maňáskové hry – Jak se Karel stal hornickým učněm od Š. Poláška-Topola. Kritika veškerá žádná (s jedinou výjimkou článku E. Kolára o představeních Divadelní žatvy) o praktických článcích nemluvě.

Není tedy divu, že téměř \„do roka a do dne\“ vychází (v červnu 1951) 1. číslo specializovaného měsíčníku ČESKOSLOVENSKÝ loutkář, zhruba v té podobě a rozsahu, jak ho známe dnes. (V I. ročníku měla jednotlivá čísla 32 str., potom už jen 24 str., v 60. letech dokonce po jistou dobu jen 20 str.). V úvodníku 1. čísla (pod názvem \„Československý loutkář československým loutkářům\“) se mimo jiné praví: \„Je tomu právě rok, co měsíčník Loutková scéna spolu s ostatními dílčími odbornými listy splynul s časopisem Divadlo, který se stal hlavním orgánem československého divadelnictví. Obnovujeme-li dnes tradici samostatného loutkářského měsíčníku vedle časopisu Lidová tvořivost a vycházíme-li tím vstříc spontánnímu přání nejširších loutkářských vrstev, nechceme ani v nejmenším narušovat jednotnou linii divadelnické práce. Jejím výrazem zůstanou i nadále měsíčníky Divadlo a Lidová tvořivost, které jistě v budoucnu budou věnovat pozornost také loutkářské tvorbě všude tam, kde půjde o zásadní otázky a události našeho divadelnictví a lidově umělecké tvořivosti, jejíž nedílnou součástí je právě také loutkářský projev. Denní praxe však ukázala, že kromě oněch základních a zásadních otázek je ještě tolik specificky loutkářských problémů, že by se s nimi nemohl odpovědně vyrovnat žádný časopis, v jehož redakčním programu by loutkářství bylo jen jednou z několika složek. Jsou to především problémy ideové […].\“ (Ale byly to spíš rady pro loutkářské kutily, které citelně chyběly. A tak hned v I. ročníku najdeme např. pojednání o vahadlech pro hůlkové loutky, kašírování na písek či novém typu jevištních vozů.)

Šéfredaktorem byl Jiří Beneš (pozdější dlouholetý šéfredaktor Amatérské scény a Repertoáru malé scény). Redakční kruh tvořili: V. Cinybulk, V. Havlík, M. Janata, E. Kolár, R. Kučera, A. Lippert, J. Lorman, J. Malík, B. Rada, O. Rödl, V. Skála, J. Skupa, A. Suková, J. Šváb, L. Tittelbachová, I. Tůma a K. Vlachý. Kruh mimopražských spolupracovníků: J. Becker, F. Čech, J. Filipi, A. Granát, F. Hába, V. Havel, L. Kondelík, A. Kubát, V. Matoušek, J. Stehno, M. Štěpán a J. Welzl. (Vida – V. Havel a M. Štěpán…) Od března 1952 přebírá vedení redakce spisovatel a později filmový scénárista Vladimír Kalina. Během roku 1953 se mění vydavatelé, nejprve je to Ministerstvo školství a osvěty, poté Ministerstvo kultury, které časopis vydávalo v nakladatelství Orbis.

První ročníky staronového časopisu jsou ovšem organickou součástí neblahého období počátku 50. let. Charakteristické titulky hned z 1. čísla: \„Abychom se plně zapojili do budování socialismu na vesnici\“ či \„Čelem k Východu\“. Až děsivě působí referát Dr. Erika Kolára \„Dramaturgie jako projev ideovosti loutkářství\“ z chrudimské konference, v němž rekapituluje, jak se v této klíčové oblasti podařilo naplnit rezoluci z předcházejících konferencí. Vznikla řada nových loutkových her, jež se vyslovily k následujícím tématům: propagaci pětiletého plánu, podporu Lánské akci (získávání učňů pro hornictví a klíčové oblasti průmyslu), agitaci pro sběr, propagaci cesty vesnice k socialismu, seznamování našeho lidu s budováním socialismu v Sovětském svazu a lidových demokraciích, boj proti buržoaznímu nacionalismu a za proletářský internacionalismus, boj za trvalý mír. Dále referent zmiňuje hry, jež vychovávají k bdělosti, k šetrnosti, k pořádku, k pracovitosti, dopravní kázni a kázni vůbec. Dluh prozatím zůstal jen v kolonce \„socialistické soutěžení\“. To vše završil úvahami o Stalinově příspěvku k diskusi o jazykovědě a o socialistickém realismu. S tímto přístupem k dramaturgii ovšem zcela souzní definice loutkovosti od rektora AMU A. M. Brousila: \„Loutkové je to, co je ideové a společensky užitečně pokrokové a loutkově umělecky účinné a přesvědčivé\“, pronesená v diskusi na I. Loutkářské Chrudimi, která byla nejvýznamnější loutkářskou událostí r. 1951, a jíž ČsL věnoval značný prostor: \„Divadlo Zdeňka Nejedlého má slavnostní vzhled. […] Slunce se o polednách opírá do jeho čela na kterém se skví bělostná páska\“Stalin – Gottwald – Mír\„. […] Zatímco děti italských a francouzských pracujících se potulují, začasté bez kousku chleba, který jim nezaměstnaní rodiče nemohou dát, naše děti prožívají mírové, budovatelské prázdniny. Koupají se, hrají své hry. Okoušejí ovoce práce našeho lidu. Navštěvují kina. Chodí do divadla. Před představením leží nebo sedí pionýři a svazáci před divadlem, rozloženi na travnatém břehu Chrudimky a odtud se rozléhají jejich krásné písně, které vyslovují nejen to, co cítí a nač myslí účastníci Loutkářské Chrudimě, ale všichni poctiví lidé: Stalin náš, bojová je sláva, Stalin mládež vedl, vždy ji přál, s písní svou, jež vítězství nu dává, národ náš za Stalinem jde dál.\“ (A. M. Brousil). Ve II. ročníku přichází na pořad např. \„Stanislavského systém prožívání a loutkové divadlo\“ (Z. Raifanda), \„Dramaturgické přehodnocování klasických pohádek\“ (Dr. E. Kolár) a svérázná diskuse o \„loutkovosti\“, cudně skrytá pod názvem \„Realismus a formalismus v loutkách\“. V centru pozornosti se kromě II. LCH ocitl start loutkářské katedry DAMU, účast profesionálních divadel v \„Divadelní žatvě\“, korunovaná udělením státní ceny J. Malíkovi, V. Cinybulkovi a souboru ÚLD za inscenaci hry K. Šnejderové Hrdinové severu. A perlička z obálky 12. č. – pod fotografii poněkud obskurního orchestříku z brněnské Radosti stojí \„Orchestry našich loutkových divadel mají velký podíl na dosažených úspěších\“ (k tomu poznámka: brněnské divadlo bylo jediné, jež mělo vlastní \„orchestr\“).

Ve III. ročníku nelze přehlédnout č. 4, avízující už fotografií na obálce, že číslo je z větší části věnováno úmrtí Stalina a Gottwalda. (Mimochodem tato povinnost se tehdy vztahovala na všechna periodika, včetně věstníku Spolku přátel žehu.). Větší pozornost je věnována profesionálnímu loutkářství, DŽ a jediné dodnes hrané hře z tohoto období – Kainarově Zlatovlásce. LCH se v r. 1953 nekonala, namísto toho se několik souborů představilo v rámci divadelní, loutkářské a filmové části Celostátního festivalu LUT v říjnu v Praze, kteroužto přehlídku ČsL rovněž obsáhle reflektuje. Dr. Malík rekapituluje první rok loutkářské katedry.

V dubnu 1954 V. Kalinu na šéfredaktorském postu vystřídal zaměstnanec Orbisu (do té doby loutkovým divadlem naprosto \„nedotčený\“) Dr. Miroslav Česal (od r. 1955 spolu s redaktorkou Věrou Blažkovou). \„Sehnal jsem místo v redakci osvětové práce, kde jsem dělal přílohu\“Historický kalendář\„. Byla to nevýslovná nuda. […]\“Hele, vole, nechceš dělat tenhle časák?\„povídá jednou Vladimír Kalina, žižkovák a kolega ze sousední redakce, který měl namířeno jinam.\“Jo, to by bylo zajímavější\„povídám já. Kalina pak na vedení zargumentoval mou vzdělaností a tak jsem se v dubnu 1954 stal vedoucím redaktorem Československého loutkáře. Přiznávám, že jsem se jím stal z lásky k divadlu a ne k loutkařině, se kterou jsem se měl teprve začít seznamovat. A protože jsem od dětství nehrál vášnivě s marionetou, byl jsem přijat s krajní nedůvěrou. Ale seznamoval jsem se, myslím, poctivě; první kritiku jsem napsal až v roce 1956.\“ (Dr. M. Česal)

V květnu 1954 obnovuje svoji činnost redakční kruh, tentokrát ve složení: V. Cinybulk (předseda), V. Havlík, B. Hrnčíř, Z. Juřena, J. Kaliba, V. Kalina, E. Kolár, R. Lander, K. Langer, V. Leština, J. A. Novotný, L. Rohlenová, O. Rödl, J. Skupa (zastoupen J. Dvořákem), V. Srnec, A. Suková, F. Tvrdek a K. Vlachý. Koncem roku vydává kruh programové prohlášení s cílem zvýšit úroveň časopisu (viz IV/11), který, jak jsme naznačili, byl do té doby oddaným a věrným odrazem doby. Pod Česalovým vedením (i jeho přičiněním), začíná přibývat kvalitních kritik profesionálních představení (pro rozvoj oboru nesmírně potřebných), byť jejich autory jsou občas kolegové z jiných divadel. Kromě Česalových, jsou velmi cenné přísné recenze z pera filmového scénáristy J. A. Novotného, jež dokázaly vyvolat i polemiku (např. např. o inscenaci D S+H Bylo-nebylo, či o školní inscenaci Posvícení v Hudlicích). Ostatně, od r. 1955 je podtitul \„Časopis pro loutkářské soubory lidové umělecké tvořivosti\“ rozšířen o doušku \„a profesionální loutkářské pracovníky\“. Objevuje se Loutkářský slabikář (v r. 1955 zaměřený na improvizované loutky a maňásky – byla zde otištěna i francouzská Durantyho rakvičkárna Dejte mi jitrnici – a výrobu loutek, o rok později byl věnován marionetám) a přílohy zaměřené jak prakticky, tak teoreticko-historicky. Zhruba v r. 1957, v souvislosti se společenským pohybem, jakož i se vznikem mezinárodních festivalů (viz na svou dobu až šokující reportáž z Mezinárodního loutkářského festivalu v Braunschwiegu) a obnovením činnosti UNIMA, otevírá se výhled i jiným směrem než na Východ. (Prvními vlaštovkami v tomto směru byly už v r. 1955 Brousilovy články o italských loutkářích M. Signorelli a V. Podreccovi a zejména pak reportáž Jana Dvořáka \„Paříž–Londýn\“ o loutkářství v metropolích, jež navštívil coby člen D S+H. V témže roce uveřejnil J. A. Novotný i několik úvah o činnosti Dr. Jindřicha Veselého a bylo vzpomenuto i Vaška Sojky a prvorepublikánského loutkářství vůbec. V VI. ročníku vyšlo číslo věnované Jiřímu Trnkovi. V r. 1957 v souvislosti s úmrtím Josefa Skupy byla otištěna řada skupovských materiálů, včetně recenze poslední inscenace, v níž hrál, Spejbl na Venuši J. Janovského. Psalo se např. i o Ladislavu Sutnarovi či Ludmile Tesařové. 1. číslo VIII. ročníku bylo téměř celé zasvěceno obnovení činnosti UNIMA, k němuž došlo na pražském V. kongresu této mezinárodní loutkářské unie. A byla přetištěna i řada referátů pronesených významnými zahraničními loutkáři. Zatímco r. 1955 proběhla na stránkách ČsL \„Diskuse o postavě Kašpárka na našem loutkovém jevišti\“ (jako by se něco takového mohlo vydiskutovat; většina diskutujících byla pro jeho zachování), v letech 1958–59 ji vystřídala mezinárodní diskuse o loutkovosti (přispěli do ní např. Emil Radok a E. Kolár). Na půdě školy vzniká řada zajímavých pokusů spojených se jmény Jiřího Srnce, Jana Švankmajera (Gozziho Král jelenem – \„Spektákl jako kapsle, třaskavý, naježený, štětinatý, trucovitý, odmítající všechny navyklosti – J. A. N. 1958), Juraje Herze, Pavla Procházky a Stáni Neumannové, Jiřího Procházky ad. Časopis zaznamenává i vznik první skupiny Černého divadla 7/7 (J. Srnec + H. a J. Lamkovi). Asi nejvýznamnějším příspěvkem druhé poloviny 50. let byl důrazný apel již zmíněného J. A. Novotného, v němž mimo jiné píše: \“\„Československo ztratilo své významné postavení v mezinárodním loutkářství\“, čtu v Divadelních novinách (16. 7. 1958). Zjištění, proti němuž nelze nic namítat. Nemáme stovky lidí, kteří jsou plni chuti a schopností uměleckou loutkářskou tvorbu uskutečnit? Kteří se nebojí přestřelovat, vehementně zápolit a necourat prošlapanými chodníčky? Jak chceme třídit a snášet na hromadu hodnoty, když jsou to jen stejné okoukanosti, odvary, rozmnoženiny? […] Neosvobodíme-li se ze začarovaného kruhu, v němž stále dokola hrčí vláček našich nesnází, jsme odsouzeni k zápasu na výdrž a ne na výhru! Přesedat, českoslovenští loutkáři! Je nejvyšší čas! Přesedat!!!\„ (\“Bukurešť–Praha-Chrudim–přesedat\„, ČsL VIII/246). Na tuto zásadní stať pak navázal v následujícím roce hodnocením LCH a I. festivalu československých státních profesionálních divadel v Liberci, kde oslnil především Svatoňův karlovarský Guliver v Maňáskově. Nicméně jeho hlas zůstával prozatím spíše nevyslyšen. Významným předělem byl v létě 1960 i karlovarský festival a seminář o prvním desetiletí ÚLD a tvorbě Dr. J. Malíka, jehož opusy tu byly poprvé vystaveny ostré konfrontaci se současným vývojem loutkového divadla, a to především ze strany J. Dvořáka a M. Kirschnera. (Součástí této konfrontace byla i polemika mezi J. Dvořákem a dr. Kolárem o \“komediantství\„, která vznikla nad Kolárovou režií Pivody, vodníka pod vyšehradskou skálou F. Langera v Brně.) Ovšem premiéru inscenace Aškenazyho Šlamastyky s Měsícem ocenili všichni! S jistou opatrností je od r. 1961 přijímána \“polonizační\„ úchylka Jana Schmida v Liberci (naprosto zásadní praktický příspěvek do diskuse o loutkovosti), zatímco první hradecký \“opus magnum\„ z r. 1964 – Vladislavova Pohádka z kufru v režii Miroslava Vildmana (návrat k marionetářské tradici a klasické klauniádě, zasazený ovšem do nových kontextů) je už přivítán s nadšením. Právě tak jako o 2 roky předtím výsostným loutkoherectvím obdařená Speranského Krása Nevídaná v Ostravě (režie: J. Jaroš; výtvarník V. Kábrt poprvé využil \“černé divadlo na schodech\„, jež umožňovalo hrát v celém prostoru jeviště). V první polovině 60. let objevují se úvodníky, \“kulaté stoly\„ a diskuse zaměřené ke skutečným problémům (např. loutkářské kritice, loutkářské katedře, skupovské škole, etice umělecké práce, profesionalismu, o vztahu divadla a školy apod.). Pozornost se obrací i k psychologii dětského diváka, estetice umění pro děti či divadlu hranému dětmi. V r. 1964 začal ČsL tisknout na pokračování \“nekonečný\„ seriál Dr. Malíka \“Z letopisů dřevěné Thálie\„, Dr. Kolár se po letech zamyslel na \“Systémem Stanislavského a loutkovým divadlem\„ a dospěl k závěru, že pro loutkové divadlo je vhodnější herectví představování. Konecm 60. let několik znamenitých teoretických studií doslova vychrlil Dr. M. Česal. např. o komedii a grotesknu, začínají psát Karel Makonj a Eva Křížková. A nelze nezmínit dodnes podnětnou studii Zdeňka Bezděka \“Kontinuita a diskontinuita\„, která zaplnila celé 5. č. XIX. ročníku. V r. 1965 dostává prostor i \“Tribuna mladých\„ (zpochybňující do nedávna nedotknutelné hodnoty; hodně se diskutovalo např. o iluzivnosti a antiiluzivnosti), rubrika \“Zajímá vás\„, v níž byly přetiskovány zajímavé články z jiných kulturních časopisů, pravidelně se objevuje kreslený humor a dokonce soutěže. Na přelomu 60. a 70. let vycházely i texty her (a s pauzami vycházejí podnes, což je velice záslužné). V r. 1965 krátce působil v redakci i Oldřich Augusta a jeho přítomnost byla znát. S časopisem spolupracoval i nadále (připomeňme např. znamenitý rozhovor s Dr. Kolárem u příležitosti jeho 60. narozenin.

Celkové zaměření této stati a její předem dohodnutý rozměr, neumožňuje detailněji sledovat i další dvě desetiletí, ostatně většina \“novinek\„ či \“staronovinek\„, jak je přinášel bouřlivý společenský vývoj a jak jsme se je pokusili zachytit, proměnila se časem v běžnou každodennost. Navíc bohatost a rozrůzněnost loutkářské tvorby narůstala, takže je nemožné byť jen krátce postihnout nejrůznější umělecké trendy a jejich reflexi na stránkách časopisu. Navíc tyto ročníky jsou přece jen snadněji dosažitelné než ty 70 a více let staré. Dále tedy už jen stručně.

R. 1968 se M. Česal stává vedoucím katedry loutkářství DAMU. Šéfredaktorem ČsL se v letech 1970–71 stal dosavadní vedoucí redaktor všech časopisů v Orbisu, Dr. Ing. Miroslav Langášek. Ten, víceméně ilegálně (coby \“vyloučený\„) spolupracoval s redakcí, do níž se opět vrátil Dr. Česal, až do r. 1979. Od konce 60. let se také stále častěji začínají objevovat fundamentální teoretické studie z pera E. Kolára, M. Česala a později i J. Císaře, K. Makonje, P. Pavlovského, H. Jurkowského aj. Byť ani ČsL neunikl normalizačním tlakům (především v úvodnících, některých svazových materiálech, v hodnocení \“angažovaných\„ her a inscenací, např. Augustova opusu S.O.S. (podle J. Fučíka a B. Sílové), o mírném pootočení kormidla zpět k Východu nemluvě, přesto si svoji úroveň v oblasti teorie udržel, a pokud jde o kritiku, dával prostor i nepohodlným autorům (např. J. Mareš = E. Kolár). Soustavnější pozornost začíná být věnována i tématu \“Dítě a loutka\", předznamenávajícímu pozdější bouřlivý rozvoj dramatické výchovy.

R. 1978 přesídlila redakce z Vinohradské ul. do Mrštíkovy a vydavatelem se stalo nakladatelství Panorama. R. 1980 předal M. Česal šéfredaktorský post své bývalé žákyni Evě Hanžlíkové-Křížkové, která už předtím mnohokrát prokázala svůj nevšední talent jak pro publicistickou, tak především kritickou činnost. Málokdo dokázal tak plasticky zpřítomnit obraz i sdělení inscenace i, před vnitřním čtenáře takřka hmatatelně ožívajících, hereckých výkonů. Pod jejím vedením a za spolupráce redaktorů Věry Blažkové (do r. 1985), Jaroslava Provazníka (1986–30. 6. 1989), Eva Keroušové-Oplištilové (1. 8. 1989- 30. 6. 1991) a Dr. Věry Zaviačičové (1. 7. 1991–30. 6. 1993) se dařilo výrazně rozšiřovat obzory, vřazovat loutkové divadlo do kontextu dalších divadelních aktivit (studiová divadla) a umění vůbec, hledat a objevovat přesahy. V rejstříku se objevila řada nových autorských jmen (za všechny jmenujme Dr. V. Königsmarka a J. Kazdu). Zásluhou J. Provazníka se ČsL stal tribunou intenzivně se rozvíjející tvořivé dramatiky (která má už dnes vlastní časopis). Opět začaly vycházet texty her, našich i zahraničních, doplněné komentářem dramaturga. Nepřehlédnutelná je i jednoznačná podpora nových vývojových trendů v amatérském loutkářství, která vyústila do razantního odmítnutí Otevřeného dopisu Středočeského krajského poradního sboru pro loutkářství v r. 1998 (viz č. 8) či negramotného referování o Loutkářské Chrudimi na stránkách Rudého práva z pera Karla Ulíka. (viz 1989/10).

Přesto však v letech následujících po r. 1990 narůstala jistá (pochopitelná) únava a začala se vytrácet koncepčnost. To vše vykrystalizovalo na – tehdy hojně navštívené – schůzi Sdružení profesionálních loutkářů na SP 92 v téměř jednohlasé volání po změně. (Chybou na kráse byla nepřítomnost E. Hanžlíkové – vida, jak se historie opakuje.)

Po dlouhých jednáních nastoupili 1. 5. 1993 jako redaktoři časopisu od r. 1993 – v souvislosti s rozdělením republiky – opět přejmenovaného na Loutkáře, Pavel Vašíček (ved. redaktor) a Nina Malíková. V. Zaviačičová zůstala v redakci jako spoluredaktorka a tajemnice do 28. 2. 1994). Od 1. 9. 1994 ji ve funkci tajemnice nahradila Jitka Dvorská. P. Vašíček, který po celou dobu svého redaktorování dojížděl z Plzně, kde bydlel a zároveň byl v angažmá v Divadle Alfa (navíc ještě po nějakou dobu souběžně učil na DAMU), ukončil své působení v redakci k 31. 12. 1999, neboť nebylo trvale možné za těchto okolností dostát všem závazkům. Do časopisu však přispíval a přispívá i nadále a podnes zachováno zůstalo i jím konstituované základní rozvržení rubrik, včetně jejich názvů. Během r. 1993 převzal vydávání časopisu Divadelní ústav, na jehož půdě a pod hlavičkou Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář působí redakce dodnes. Od 1. 1. 2000 již dvanáctým rokem pod vedením šéfredaktorky Niny Malíkové.

Loutkář 2/2012, s. 58–64.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.