Malíková, Nina: Dvojportrét Jiřího Havelky - Nejlepší loutkář je imaginace

Jaký je váš vztah k současnému českému loutkovému divadlu? Máte možnost ho sledovat? Čím vás inspiruje a co mu zazlíváte?

Po pravdě, zřejmě nebudu mít přehled o všech absolutně aktuálních trendech a novinkách v oblasti českého loutkového divadla. V poslední době jsem trochu přestal jezdit na loutkářské festivaly na úkor jiných festivalů, zaměřených na jiná alternativně-divadelní odvětví. Čímž netvrdím, že jsem dříve vymetal úplně všechny loutkářské festivaly. Ale když je nějaká výrazná loutková inscenace, tak si ji vždycky vyhledám. Existuje hrozně moc směrů, trendů či žánrů, které se vejdou pod hlavičku „alternativní“ a člověk se ani při maximální snaze nemůže orientovat ve všech. Trochu se snažím být v obraze skrz Loutkáře. Inspirace se dá asi pro naši katedru čerpat hlavně v těch mezních, mezioborových či žánrových průsečících. Ústup od figurativní loutky k objektu, hmotě, materiálu. Přechody mezi instalací, performancí a inscenací. Loutka ne jako prostředek ke sdělení, ale spíš sdílení. Loutka jako extenze lidského těla, jako protéza, jako způsob sebeprojekce, jako fetiš. Viděl jsem půlhodinové představení. Bylo to v galerii, kde byly vystaveny dvě velké robotické ruce, které se používají v automobilovém průmyslu. Jejich pohyby byly naprogramovány japonským výtvarným umělcem tak, že vytvářely neuvěřitelně dojemný příběh lásky, zrady a odpuštění. Byla to loutková inscenace? Lidská obrazotvornost je schopna si člověka dosadit téměř do čehokoli. A toho bychom měli využít. Nejlepší loutkář je imaginace.

Jste dost vytížený režisér (i herec a autor), jak dalece nová funkce zasáhla do vašeho soukromého i uměleckého života? (Budete mít vlastně dost času i na svou vlastní tvorbu při přestavbě KALDu?)

Do konkurzu jsem se hlásil s tím, že to samozřejmě bude předpokládat trochu jinou organizaci času. Ale ten přechod byl vlastně úplně přirozený. Už dřív jsem cítil, že mě práce se studenty baví. Je to prostě přínosné. Dává vám to zdravý odstup od toho, co děláte jinde, nutí vás to neustále přehodnocovat vlastní postoje, čerpáte nečekané impulsy, navíc se často dozvíte hodně nového, třeba i o sobě. Ale jako ve všem, i tady platí, že pokud se tomu chci skutečně věnovat, předpokládá to určitá omezení v jiných činnostech.

Dá se alternativě naučit? (To souvisí s tím diskusním příspěvkem, co alternativou vůbec vnímáte.)

To je složitá otázka, která vyvolává mnoho dalších. Dá se naučit herectví? Dá se nějak učit divadlo? Co to je alternativa? Já myslím, že lze vzájemně se inspirovat, vzájemně vymezovat, dá se sdílet osobní styl, vlastní know-how, lze demonstrovat a posléze si osvojit určitý způsob divadelního myšlení, lze poskytnout prostor k osobnímu hledání vlastního stylu, vlastního způsobu myšlení, lze poskytnout prostor na omyl, chybu, experiment, tápání a následné reflexe. Spousta věcí lze, ale jestli se dá alternativě naučit a co to vlastně je, to nevím.

Jak vidíte další osudy kamenných divadel v konfrontaci se studiovými a alternativními scénami? Co vás přitahuje na spolupráci s Vosto5?

Tak repertoárový systém divadel u nás myslím nikdy úplně nevymizí, což pokládám za správné, i když lze asi uvažovat, jestli třeba Praha nemá vlastně divadelních souborů až až. Ale tento systém se určitě bude víc a víc kombinovat s tím, který známe ze Západu. Muzikálové produkce už jsou toho důkazem, zároveň snad ale bude také přibývat nezávislých divadelních skupin, nejen hereckých, ale např. i produkčních, které budou vytvářet inscenace uváděné sériově v pronajímaném prostoru a tak dále. Což by mohlo pražskou divadelní nabídku trochu rozhýbat, protože je na určitou proměnu víc než zralá. Kulturní radní zatím evidentně nepřišli s nápadem, jak celý systém zpružnit, dotační politika se míchá s transformacemi a grantovým systémem, ale žádná vize zatím nevedla k úspěchu a hlavně nebyla politicky průchozí, jak se dnes říká. Určitě však bude stále složitější bránit divadlo čistě tržní logice. Ale koneckonců je na každém z nás, aby našel způsob, jak se realizovat v jakýchkoli podmínkách a neustrnul, aby sám ten nutný pohyb vytvářel, měl chuť měnit, hledat a riskovat. A to je taky asi to, co mě přitahuje na spolupráci s Vosto5.

Loutkář 1/2012, s. 36–37.